- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Srdcem učení o jednotě všeho je láska

Lze oponovat nějakým jiným myšlenkovým argumentem, který by dokázal, že v tomto jednoduchém tvrzení není pravda?

srdce-klicSRDCE je orgánem, který rozvádí okysličenou krev a naopak, odvádí z celého organismu odpadní látky. Bez jeho funkce život ustává. Tedy případná otázka, zda je pro život nepostradatelné, má přirozenou a jasnou odpověď.

UČENÍ, které by opominulo lásku a jednotu a nevycházelo z nich, by bylo neúplným a v podstatě zcela zbytečným. Bylo by něčím, co člověka v jeho vývoji nikam neposouvá.

JEDNOTA značí výchozí stav síly a porozumění a je předpokladem pro přirozeně chtěnou harmonii všech projevů stvořeného života v jeho Božím Řádu.

VŠECHNO značí celé námi vnímané stvoření, vztahy mezi lidmi, cítění sounáležitosti se všemi živými bytostmi, úctu a pokoru před Absolutnem, Bohem-Stvořitelem, jeho tvůrčí silou v Duchu svatém a v Jeho nezištné práci pro vědomé bytosti, kterou duším přináší milovaný Bůh-Syn.

LÁSKA je doslova svatým poutem, které váže všechny světy dohromady – všechny oblasti Jeho Universa rozmanitého stvoření v jeden věčný Celek.

Významná věta východního učení „Ty jsi to“ má dva základní významy. Říká, že každý jedinec je vlastně kterýmkoliv jiným jedincem, že rozdíl mezi nimi neexistuje, protože mají jediného Boha. Druhý princip říká, že každý jedinec je Nejvyšší bytostí. Pocházíme-li všichni z jediného Boha a jsme-li v něm jedno, pak si musíme být velmi blízkými bratry /sestrami/. Kdyby měl každý jeden z nás stále tuto pravdu na paměti, nikdy by nemohl druhého pronásledovat, škodit mu či ho dokonce zahubit. Vše, co dnes tento starý svět postrádá, a lze jej skutečně nazývat starým, protože mizí se všemi svými projevy v historii, je láska. Často plané mluvení o lásce, ale dříve zapomnění její existence, přináší utrpení. Otázka, kdy zmizí utrpení, je pak velmi jednoduchá a snad každý by si ji dokázal formulovat.

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Evangelium Jana, kap.15, verš 12:

jezis-sochaJežíš takto hovoří k učedníkům, ale zcela pochopitelně mohu vztáhnout jeho přikázání na celou lidskou rodinu. Ono se zde totiž nabízí jednoduché a stále platné řešení všech společenských problémů – láska k Bohu a člověku. Ten z nás, kdo může bez obav poměřit svůj život touto větou, bude ideálním občanem ideálního společenství v kterékoliv éře vývoje společnosti. Na světě neexistuje nic, co by mohl kdokoliv potřebovat, kromě žité LÁSKY a trochy jídla, šatstva a nějaké střechy nad hlavou. Pozornému čtenáři však zdůrazním, že nezapomínám na v Zákoně nejvyšší přikázání:

“Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ …..

Často se v dnešní moderní době diskutuje lidmi již v dávných dobách stvořená instituce náboženství. V pohledu lásky však nejde o funkci instituce, která může být, a často byla svými vnějšími projevy i proti lidem a tím i proti Jednotě. Náboženství ve své podstatě značí „technologii“ návratu k Otci. Zcela přirozeně vyvstává otázka, co je a nebo by mělo být obsahem náboženství, které by takříkajíc mělo obstát ve všech zkouškách. Odpověď je neobvykle stručná – jeho obsahem musí být LÁSKA, žitá, s vědomím sounáležitosti všech bytostí v jedné věčné podstatě!

Jeden slavný muž řekl, že … “nepřítomnost lásky znamená nepřítomnost skutečnosti, kdy všechno ostatní je iluzí.“ Dokonalé uvědomění si tohoto faktu je pak pravým náboženstvím a zakoušet ho jako cestu je pravou radostí.

Existuje jeden obrovský „dar z nebes“, tvořivá energie Ducha svatého, která je v každém stvoření a která svou přítomností dává Život samotný. Duch svatý však svým působením je současně i zdrojem veškeré LÁSKY ve vesmíru a tím i v každé, sebe nepatrnější stvořené bytosti. Když dojde ke spojení s tímto nejvyšším duchovním projevem v nás, k vědomému setkání se s touto tvořivou podstatou, pak se stane tato LÁSKA zrodem nového člověka a cesta pravého náboženství je pak tím, co přinese nové – vyšší zkušenosti. Ty pak jsou znakem vítězství nad pokušeními světa a přinášejí i transcendentní prožívání. To vše působí jako nástroj pro očišťování mysli.

Takže k náboženství ještě jeden poznatek; jeho jádrem je zkušenost individuální lidské bytosti, jež tuto bytost naplňuje hlubokou vnitřní láskou. Skutečná víra je však něco, co nemá nic společného s mnoha obměnami různých vnějších obřadů či rituálů. Jejich systém je většinou jen lidským výmyslem. Opravdová víra je tedy hlubokým poznáním, které vzniká spojením vědomí duše s jedinečným tvořivým duchovním proudem v nás – s Duchem svatým. Pak duše s určitostí poznává, že na světě existuje LÁSKA. Vše ostatní z ní vychází a jedině s ní lze dojít spásy.

Náš současný život se nachází v nejnižší části hmotného stvoření. V této oblasti není nic nižšího. Pokud bychom tento svět nazvali pólem záporným, pak existuje protipól, který lze nazvat jako pozitivní. Náš svět má zrovna tolik duchovnosti, světla, lásky, která tu život udržuje. Nejde jen o naši planetu. Náš vesmír je obrovský a obrovská je i jeho neznalost. Co víme a často používáme, je jeho duální dělení. Tma-světlo, život-smrt, muž-žena, tvoření-zánik, dobro-zlo,…. Lze vytvořit velký počet protikladných dvojic, ale ta poslední je diskutovaná velmi často, protože člověk vnímá dobro a zlo jako to, co na něj působí nejvíce. Dobro je světlo, láska, vztah harmonie a dokonalosti. Zlo je pak zřejmým opakem, tedy tmou, projevy sobeckosti, žárlivosti, nesnášenlivosti, egoismu…, tedy stručně nelásky, která nemá v sobě žádnou harmonii a dokonalost. Lze i vyvodit, že zlo je jednoduše tmou, nedostatkem světla a ducha. Všechna bolest, všechna touha a každé naše přání je pláčem duše a mysli po světle, po duchu, po lásce. Proto je nutné odpoutat se od záporného pólu stvoření. To je cesta. Změnou sebe sama, kterému vévodí poznání sebe sama jako prvotního úkolu, je sklízení ovoce, jehož sladkost a zralost spočívá v nastoupení cesty k opačnému pólu stvoření. Je to cesta změny, pokání a je dlouhá, ale již v jejím průběhu vzrůstá od počátku kvalita života, jeho krása a štěstí. Setkání s Duchem svatým přináší v prvé řadě LÁSKU, také i sílu k překonávání všech nástrah, moudrost k rozlišování důležitého od nedůležitého a harmonii jako dokonalý soulad. Se vším pak v konečném součtu putujeme k pozitivnímu pólu stvoření, ze kterého jsme vzešli a tím i k Jeho jedinečné Dokonalosti.

Jestliže je lidstvo v hierarchii Stvoření tím posledním projevem a současně i vrcholem hmoty, nutno dodat vědomé existence v ní, otvírá se mu brána návratu k Dokonalému tím, když bude žít v harmonii se silami, jež jsou nad ním a jedině tak může započít a s Milostí Otce pak i dokončit cestu vzhůru do pravého a skutečného Domova. Základní kvality pro existenci Stvoření jsou umístěny v LÁSCE, její SÍLE a v dokonalé MOUDROSTI. Čím více těchto kvalit má jednotlivá duše, tím jistější je její postup.

Marnotratný syn ukázal, že se lze vzepřít zákonu – “Buď vůle Tvá“ a uplatnit tzv. “svobodnou vůli“. Přineslo mu to trvalé štěstí a uspokojení? Ne! Prožil svými smysli mnohé pomíjivé radosti světa, za které dokonce promrhal bohatství od Otce. Nakonec však poznal, že pro Život věčný, nelemovaný vášněmi mysli, lze získat to nejdůležitější jen a právě u Otce. Vrací se tak s pokorou domů jako ten nejposlednější žebrák. Otec však s láskou a svojí milostí přijímá každého svého, i nehodného, syna. Jeho LÁSKA je totiž nekonečná a v tom je příslib pro konání každého jednoho z nás. Vstupenkou k návratu musí však být plné vědomí souladu v žití naší lásky k Věčnosti. Jestliže učiníme směrem k Bohu tři kroky, můžeme si být jisti, že On jich učiní mnohem více.
 

Václav Žáček /Venda/ s díky k poznávání Universálního učení Mistrů SANT MAT.
 

hodnocení: 4
hlasů: 4