- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Tři principy, pro které jsou Češi stále husity

jan-husŽe to nejsou principy ledajaké, nějaké teologické tahanice o výklad něčeho, čemu stejně nikdo nerozumí, o tom nás poučuje způsob odlišení věcí lidských a božích. Názorně jej dokládá učený rabín Gamaliel v Evangeliu, kdy o Ježíšovi přibližně říká: „Kolik již tady bylo proroků a povstalců, a kdo o nich dnes po létech něco ví? Jestli bylo Ježíšovo poselství z člověka, bude rychle zapomenuto. Jestli bylo od Boha, marně proti němu budete bojovat!“ Tímto kontrastem výsledku historických dějů dal rada Gamaliel jakémukoliv člověku návod k odlišení subjektivních lidských představ od výroků a činů, které jsou nejméně částečně zakotveny v Pravdě. Neboli jinak řečeno v Duchu svatém (božím) nebo v objektivitě duchovních zákonů.

Tím, že šest století všemocná katolická církev včetně světské moci potírá odkaz Husova způsobu myšlení, a nepodařilo se ho vymýtit, lze považovat za prokázané, že jeho přístupy byly v něčem zakotveny v Pravdě. Existuje tolik teologů a vědeckých historiků, ale ještě jsem od nich nečetl přesvědčivý rozbor těchto Husem v Pravdě zakotvených principů. Vysvětlení sporu, jako že šlo o spor okolo „přijímání pod jednou či pod obojí“ nebo o požadavek asketického života duchovních, považuji za povrchní až naivní. Proto se o rozbor příčin přetrvávání Husova odkazu (neboli ducha) v českém národě pokusím jako nezávislý samouk.

Prvním nepochybným Husovým poselstvím a odkazem českému národu je požadavek zachování etického poselství křesťanství! Všechna náboženství jsou v podstatě pokusem „lidského rozumu“ o „i prostému lidu pochopitelný“ komplexní výklad světa a smyslu života jednotlivce v něm. S ohledem na posluchače musí být všechny „věrouky“ zjednodušené až naivní. Proto je jinak vysoce vyspělí autoři výkladů světa formují do tvarů legend, pohádek a bájí. (Odtud moudří vědí, že v pohádkách je více pravdy než v denním tisku.)

Kromě výkladu světa je další pravidelnou funkcí všech náboženství proměňovat život člověka z nudného každodenního souboje o přežití v existenci smysluplnou! (Jaký by byl nudný občanský rok bez svátků?)

Jan Hus si v době svého života povšiml, že v době přechodu éry od asketicky a mysticky pojatého gotického křesťanství k jeho renesanční podobě se z něho čím dál více vytrácí jeho etický rozměr. První oslabení etického apelu křesťanství nastalo ostatně při spojení světské a církevní moci za císaře Konstantina. Viz Petr Chelčický v traktátu „Sieť viery pravé“. Tu potrhali „dva velryba veliká, císař a papež“! Neboli tyto dvě instituce, moc světská a církevní oslabily Ježíšův etický apel, vsazený do původní židovské víry. V době nástupu renesance se toto oslabení projevovalo mimo jiné prodejem odpustků a posílením pocitu „zmocnění“ kněží k odpouštění. Absence etiky neboli opravdovosti a shody slov a činů začala ohrožovat věrohodnost křesťanství jako náboženství civilizaci formující. (Z téhož důvodu vzniklo před tím i vystoupení Mohamedovo.) Hrozilo, že se křesťanské náboženství promění jen na soubor pověr a prázdných rituálů. Jakmile toto směrování Hus zevnitř prohlédl, vystoupil proti němu celou vahou své osobnosti. A právě pro toto směrování se jeho duše napojila na vyzařování ducha Pravdy. Toto usilování dalo jeho slovům onu sílu!

Druhým nepochybným Husovým odkazem z Ducha je před koncilem neboli světem vyslovený požadavek na právo každého člověka na vlastní názor! (Včetně výkladu Písma svatého.) Tímto přístupem jeho vystoupení před koncilem neboli světem učinilo vlastně začátek konce skupinového myšlení! To byl stav komunity, v níž „právo na názor“ má jen hlava kmene či církve. Tím je na ni přenesena odpovědnost za veškeré chování členů církve, svědomí jednotlivce je nekompetentní. Za to má mít každý zajištěno „vplutí v lodi církve“ do nebe! (Za předpokladu poslouchání církevní vrchnosti.)

Neboli Jan Hus vyslovil na auditoriu světa požadavek přechodu k nové vyšší kvalitě duchovnosti a tím civilizace lidstva. Ta je postavena na poznání, že každý člověk je jednotlivě a individuálně odpovědný za své myšlenky a činy před Bohem! Žádná finančně a poslušností církevní vrchnosti honorovaná rozhodnutí údajně Ježíšem pověřených k odpuštění přestupků na „druhé straně života“ neplatí! Jakmile duch člověka opustí tělo, nevplouvá do záhrobí na „lodi církve“. Jen Ježíš sám vpouští ducha zemřelých do své záhrobní úrovně, do svého „království“! Na to musí mít odpovídající lehkost, kvalitu. Tváří tvář Světlu žádná „legitimace“ pozemské organizace či dokonce koupený odpustek nemá cenu! To vždy platilo a platí.

Od tohoto prohlédnutí stavu věcí, většinou formou osvícení, došli Wycliffe, Hus a mnozí jiní (také já), k poznání skutečného stavu věcí duchovních: hlavou pozemské církve není za hlavu se deklarující papež, ale jen a jen Ježíš Kristus sám! (Ježíš: „Já jsem s vámi až do konce světa!“) Uvedené je třetím poselstvím Jana Husa, které odcítil z Pravdy. A ono jej učinilo „v duši národa nesmrtelným“. „Zapečetil“ jej tím, že za toto přesvědčení obětoval svůj život. Skrze tuto oběť Jan Hus nepochybně vstoupil do Ježíšova království.

kristusI podle mého vnímání není viditelná církev totožná s tou skutečnou. Ježíšova církev na zemi se skládá z lidí, kteří přijímají duchem (intuicí) duchovní a vitální vyzařování Zdroje. Odtud uzdravování z víry. Tomuto Zdroji osobně říkám „kosmický princip Krista“. Je to Stvořitelem ustanovený vzor muže a ženy, který pomáhá najít cestu duším v těle, neboli lidem putujícím hmotným stvořením. Osobně jsem přesvědčen, že ti, kteří Ježíše a jím vyslovené etické zásady milují, a obětují v pozemském životě něco pro Boha, dočkají se nepochybně s Ježíšovou pomocí setkání se Světlem po smrti svého těla. Neboli pak uvidí, že i za života byli členy jeho společenství, ať si toho byli či nebyli vědomi. A již se do nového těla zde na zemi nenarodí. Živočišný život žijící také nejsou zatraceni. Podle mého vnímání takoví dostanou možnost reparátu života prostřednictvím „reinkarnace“ a opětovné možnosti objevení průvodcem stvoření, Krista. Jsem přesvědčen, že do věčnosti nelze vstoupit bez pomoci Ježíše, který provádí nejen na zemi, ale i záhrobím.

Takže Jan Hus za cenu svého života, jinak by si toho nikdo nevšiml, umožnil zveřejnění těchto duchovních pravd:

  1. Těžiště křesťanství není v rituálech, ale je v etickém pojetí způsobu života.
  2. Každý člověk má právo na vlastní názor neboli na individuální svědomí.
  3. Hlavou neviditelného pozemského křesťanského společenství je Ježíš. (Církev pouze napomáhá poznání a žití jeho poselství.)

To, že tyto pravdy pochopili v Evropě Češi jako první, mě naplňuje hrdostí. Přetrvávání masy těch, vlastně „husitů“, kteří v českých zemích uznávají výše zveřejněné principy, je znakem toho, že jsme stále duchovním těžištěm Evropy. Pouze doba se změnila. Dnes se nebojuje za pravdu cepy, ale odoláváním ohlupování materialistů a scholastiků a vlastním duchovním úsilím. Úsilím o lepší mezilidské a duchovní poznání. Neboli o přiblížení chování a myšlení, které je milé Bohu.

Jsem přesvědčen, že Jan Hus je nejen největší český hrdina, ale že bude spolu s mnoha svatými, dokonce i proroky jiných náboženství, jedním z učitelů duchovnosti obnovené církve. Jen ta může lidstvo posunout do žití nové vyšší civilizace. Ta bude tím druhým příchodem s mocí (skrze poznání). Kdo bude něco vědět za šest století o minulých a dnešních „koncilových otcích“ a vědeckých analyticích Jana Husa? Duch věčnosti promění jejich „učenosti“ a vědeckosti v prach země. Českého kazatele ale budou znát lidé i za dalších šest století.

Na těchto na institucích a hodnostech lidí nezávislých společenských procesech může každý vidět, jak „vane Duch věčnosti (svatý)“! Jeho nepředvídatelnosti jsou podivné jen v našich očích, protože jsme nadměrně uvězněni v pozemsky zneužívaném rozumu. „Více pohledu z hlediska věčnosti“ na život by nám poradil „starý husita“ T. G. Masaryk.
 

Josef Staněk
 

hodnocení: 4.6
hlasů: 14