- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Útržky k zamyšlení… (3.)

gabriel-francois-doyen-svaty-jeronymV dnešních útržcích si povšimnu (určité nadřazenosti) lidské duše a na druhé straně strachu, který má člověk ze smrti (svého těla). Člověk se svým intelektem by ale mohl vědět, že jeho tělesná schránka je pomíjivá; zná přece smrt důvěrně ze svého bezprostředního okolí. Přesto se však smrti velmi obává. Obává se podobně „TO“ v nás, duše, z narození se do tohoto života a světa?

Do každé živé bytosti bylo „zakódováno“, že lne ke svému životu. Lze to nazvat i jako pud sebezáchovy. Nejde však zákon konce života obejít, uniknout mu, a to pud nepud? O žádném životě a především o konání v něm nemůžeme předem říci, že jej tím nějak prodlužujeme. Můžeme si to ale myslet a naše ego může mít radost, jak se s tím vypořádává, jaký má krásný plán.

Člověk může v zájmu dožití se vysokého věku v plné fyzické i duševní svěžesti praktikovat dnešní tolik populární zdravý životní styl. Být poučen ze všeho dobrého a prospěšného, co bylo odzkoušeno a přeneseno z minulosti a praktikovat to. A také využívat poznatků dnešní vědy, nejnovějších léčebných metod či chemie. Takový člověk může být jistě ve skvělé kondici, kypět zdravím, elánem a optimismem, ale ouha – na vrcholu jeho sil, ještě daleko před podáním si svého vlastního důkazu, že žil zdravě a dožil se toho kýženého věku, ho přejede auto a zraněním podléhá. Náhoda? Nikdo neví dne, okamžiku, který vede ke konci života a který je dán působením věčného zákona karmického vyrovnání.

Minule jsem končil příběhem – útěkem lidí před otřesy mrakodrapu, což bylo pojmenováno jako útěk před smrtí ven, a na druhé straně zklidněním člověka, Mistra, který by smrt v příběhu přijímal zcela jinak, který ji jde naproti v jistém očekávání, určitě i s pokorou. Mám-li zahynout v troskách mrakodrapu, tak nezemřu na nemocničním lůžku napojený na všelijaké hadičky a přístroje nebo rukou vraha.

Protože jsem se rozhodl opřít se ve svých útržkovitých úvahách o vzácnou knihu, o Bhagavadgítu, ač vím, že paralelu bych dokázal najít třeba i v křesťanském Novém zákoně, uvedu z ní několik důležitých citátů a myšlenek pro inspiraci. Především poukazuji na zpěv třináctý, který jeden z dříve uvedených překladů Gíty nazývá jako „Příroda, poživatel a vědomí“ a druhý jako „Cesta rozlišování“. Obojí lze; kdo zná cestu rozlišování, zná tak i přírodu, poživatele a vědomí a i naopak. Lidské tělo se tam nazývá polem.

Toto tělo je pole působnosti podmíněné duše. Podmíněná duše je v zajetí hmotné existence a pokouší se ovládat hmotnou přírodu. Podle své schopnosti jí vládnout tedy dostává pole působnosti, kterým je tělo.

/Kurzívou je citace z komentáře „Bhagavad-Gíta taková, jaká je“./

Ve verši 7. až 12. téhož zpěvu je shrnuto vše to, co je poznáním:

„Pokora, skromnost, nenásilí, snášenlivost, přímost, obracení se na pravého duchovního učitele, čistota, stálost, sebeovládání, zříkání se objektů smyslového požitku, oproštěnost od falešného ega, chápání špatnosti zrození, smrti, stáří a nemoci, neulpívání, nezapletenost s dětmi, manželkou, domovem a ostatními věcmi, vyrovnanost mysli za příjemných i nepříjemných událostí, trvalá a ryzí oddanost Mně, tíhnutí k životu v ústraní, neulpívání na masách lidí, uznávání důležitosti seberealizace a filosofické hledání Absolutní Pravdy – to vše prohlašuji za poznání. Všechno ostatní je naopak nevědomost.“

K zamyšlením nad pomíjejícím tělem jsem uvedl již dost. To podléhá zkáze a proměně. Ve zpěvu druhém, sloka 17. sděluje Kršna:

„Věz, že to, co prostupuje celým tělem, nepodléhá zkáze. Nikdo nemůže zničit tuto neměnnou duši.“

Duše prostupuje celým tělem, je vědomím a každý si je vědom strastí a slastí svého těla. Každé tělo je tak schránkou pro individuální duši a ta se vyznačuje v její přítomnosti individuálním vědomím.

A nyní se může naskytnout logická otázka; proč v minulosti dávné i nedávné, ale i v současnosti jsou lidé zabíjeni, proč se dějí vraždy? Lakonicky by šlo zajisté sdělit, že to byl osud pro tuto duši, která tak prožila smrt své dočasné schránky, těla a dostává tak další příležitost. Poznání o neviditelné duši nelze získat z žádného zdroje, ba ani žádnými pokusy. Důkaz o její existenci je v moudrosti jako v Pravdě. A tuto Pravdu musíme přijmout, jelikož poznání existence duše nezískáme z žádného jiného zdroje; i když je vlastně tou skutečností, kterou sami vnímáme. Prohlášení autority bývá tím, co je směrodatné, co se musí přijmout. Mohu například popřít existenci svého otce, kterou dosvědčuje autorita matky?

V příštích útržcích bych se rád věnoval velmi zajímavé kapitole Bhagavadgíty, a to části, která popisuje démonickou povahu člověka.

Objevil jsem na níže uvedených stránkách odkaz, který s tím příštím tématem dosti souvisí. Stručně bych to nazval jako určité předznamenání a souhrnně – „Násilí v Bibli“.

Odkaz – viz. celý na: http://www.osel.cz/7240-biblicke-nasili.html

A snad tento výčet pana Špačka, autora, někoho nepobouří. Vybral jsem jen tři ukázky.

Vraždy v Bibli

Bylo spočítáno, že bůh podle bible zabil přímo 371 186 a přes 2 miliony nechal zabít svými lidmi. Tento součet ale nezahrnuje potopu světa, Sodomu a Gomoru, Egyptské prvorozené a další pohromy, u kterých se v bibli neuvádí přesné číslo počtu zabitých. Vypsal jsem pouze zajímavější z nich.

Bůh zabil všechny prvorozené syny v Egyptě za to, že předtím zatvrdil faraonovo srdce, aby nepropustil Židy (!).

Exodus 12:29 – Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraónova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka.

Odporní a lstiví homosexuálové jsou hodní smrti (Nový zákon)

Římanům 1:24-32 – Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

Co vede člověka, aby jednal tak, že na konci nějakého jeho činu je vražda? Může se člověk vůbec pozastavovat nad tím, že Hospodin pobil lidi? Má k tomu nějaké právo? Je to jen „drobnost“ ze svaté knihy, z Bible? A zvláště když vím, že podstatu života – duši – nejde zabít?

Vím, že mnoho lidí to umí vysvětlit a určitě to chápou tak, že přece musel být vyvolený lid vyveden z otroctví. Kdyby nebyl, jak by se příběhy Starého zákona odvíjely? A mně nachytají na příslovečných hruškách, protože jsem zastáncem zákona karmy a všechno to násilí tak tedy mělo být, setba a sklizeň! Dá se tedy vražda vždy ospravedlnit?
 

Václav Žáček /Venda/
(zdroje uvedeny v textu + další z poznávání „Jógy slyšitelného životního proudu“)
 

Poslední články autora:


hodnocení: 4.4
hlasů: 8