- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Úvod do teorie a filozofie prostorů světa

Abychom dokázali o světě vůbec něco vypovědět, relativně spíše o jeho částech, protože svět sám je metafyzická veličina, musíme objasnit některé základní veličiny světa, o kterých mluvíme denně, ale nikdo z nás nerozumí jejich tvrdé podstatě. Primární veličinou a pojmem je prostor. Ani sama fyzika, jež často tento pojem užívá, jej nedokáže plnohodnotně objasnit. Nejabstraktněji o prostorech pojednává matematika. Když do toho zakomponuji mé filozofické pojednání, může být má matematická filozofie objektivním objasnitelem základního pojmu i veličiny světa.

Na příkladech existence stavů věcí, tedy množství ve světě, které se dají pojmout jako množství v objektech i ve fyzikálních veličinách, jsem ukázal, že svět je kvantifikovatelný, potažmo jeho části, tedy fakta. A tyto fakta nazývám tedy veličinami. Svět je vyjádřitelný v číslech, tudíž jeho fakta, do kterých se rozpadá, jsou kvantifikovatelné veličiny. Rozložíme-li svět do atomárních faktů, dostaneme takzvaný nulový prostor, neboli filozoficky prostor ničeho. Tento prostor se skládá z nul – existence nulových stavů věcí – nulových množství – tedy můžeme říkat i nulových veličin. Takový prostor lze stlačit na jedinou nulu, což popisuje můj stlačující princip. Pro tento princip není rozhodující, zdali entropie ve světě existuje, nebo ne, abychom museli určovat směr toku času. Ospravedlnění mého principu udává kosmologická teorie velkého třesku. Vesmír měl vzniknout z ničeho, což popsal Hawking na základě obráceného popisu kolabující hvězdy. Může-li hmota kolabovat, může se i rozpínat. Rozdíl je jen ten, že já mluvím o nulovém prostoru, tedy prostoru ničeho, nemluvím zatím o hmotě. Protože když jsme rozkládali množství, existence stavů věcí, tak jsme rozkládali přirozená čísla na racionální čísla a dále až k nule.

Nejfundamentálnějším prostorem je tedy nulový prostor, prostor skládající se z ničeho a stlačující se do ničeho. Nuly, ze kterých se skládá, jsou identické objekty, prázdné množiny. Splňují tak předpoklad silné neexistence. Zatímco neexistence stavů věcí je slabá neexistence reprezentovaná zápornými množstvími, existence nulových stavů věcí je silná neexistence. Ale přesto o tom dokážeme ještě vypovídat a mluvit i myslit. Má matematická filozofie bude popisovat i hranice myslitelného, ale to je teď jiné téma. Každopádně nulový prostor lze stlačit na množinu s jediným prvkem {0} a tato množina reprezentuje jednotku množství. Ale také filozoficky reprezentuje jednotu existence nulových stavů věcí. Jelikož nulové stavy věcí jsou identické, totožné. A dle mé matematicko-filozofické teorie netvoří nic, z čeho by se skládala existence, jak ji známe my, z vesmíru kolem sebe. Když jsme totiž rozkládali množství, rozkládali jsme prostor, nikoliv hmotu. A co je to hmota, jsem naznačil ve slavném výroku Giordana Bruna: „Příroda není nic jiného než Bůh ve věcech.“ Tento výrok říká rovnou dvě „věci“ naráz. Že zákony přírody se vyskytují ve věcech a ty patří Bohu. A za druhé v souladu s mou teorií světa fundamentální kameny světa – věci – nejsou dosažitelné konečnými postupy. Takže lze věci obdržet pouze nekonečnými postupy, jenže rozklad racionálního prostoru dává pouze nuly a ty nuly dalším rozkladem nevygenerují nic jiného, než nuly.

Tady bychom měli podotknout jeden další důležitý princip světa. A tím je princip existence kvality. Jak se od sebe liší kvalita a kvantita. Což bude i ústředním bodem celé mé teorie. Odpověď na tuto otázku a její aplikace na vybrané matematicko-filozofické problémy objasní mnohé, co žádná dosavadní věda neobjasní. Ukážeme si příklad dimenze prostoru, jak ji můžeme matematicky i fyzikálně chápat. Nultou dimenzi tvoří bod, nemá rozměr. Je to určitá kvalita, řekněme nulová kvalita. Co z bodu udělá jinou kvalitu, například 1 dimenzionální útvar, přímku? Jedině nekonečné množství jeho identických kopií, bodů o identických vlastnostech. Jediné, co je odlišnou vlastností odlišných bodů, je pak odlišná pozice, kterou vymezují. Na bodech dostáváme jejich novou vlastnost, jejich souřadnice. Jinak je každý bod stejný, je nuldimenzionální, tvoří prázdnou množinu. Jedině, když je vedle sebe naskládáme nekonečněkrát, můžeme obdržet přímku. Tím získáme novou kvalitu. Musíme mít stále ale na paměti, že pokud bude množství bodů na přímce ω, hustota těchto bodů na reálné přímce je nulová, protože racionální počet bodů lze stlačit na nulu. To říká jak matematika, tak to potvrzuje i teorie velkého třesku, protože ve vesmírné singularitě byl stlačený prostor, nikoliv hmota! Hmota má totiž svou mezní hustotu – Chandrasekharovu mez – pod ní nelze jít, jinak dostáváme nekonečné zakřivení prostoru.

Tedy můj nulový prostor hovoří o prostoru, jak jej známe, o jeho známé vlastnosti, stlačitelnosti a rozpínatelnosti. Pořád ale nevíme nic o hmotě. Jak rozlišit něco, co lze stlačit – nulový prostor – a něco, co nelze stlačit. Hmota totiž ve své podstatě stlačitelná není, ona je pouze redukovatelná (tím, že gravitací zatlačíme na atomy a způsobíme elektronovou, nebo neutronovou degeneraci), nebo přímo zničitelná (když překonáme zmiňovanou mez a hmota se zničí v singularitě černé díry). Hmota má tedy jinou povahu, než prostor. Ale přesto budu hmotu popisovat jako prostor, protože to prostor ve skutečnosti je, nazývám jej prostor věcí.

Prostor věcí se doslova skládá z věcí, které jsme neobdrželi pouhým rozkladem prostoru, resp. oblastí prostoru, neboli když jsme rozkládali existence stavů věcí (pozor, nerozkládali jsme samotné stavy věcí!, to je pro člověka nemožná úloha, maximálně myšlenkový experiment, ale jak píše Bruno, Bůh je ve věcech). Já tedy ukážu, co to jsou ve skutečnosti samotné stavy věcí a jak myšlenkově lze hovořit o rozpojování věcí a o tom, co věc je! Prostor věcí je vyplněn všemi stavy věcí, všemi propojeními věcí. Je nutně nekonečný. A to kvůli 2 faktorům. Za prvé předpokládáme, že věci nemohou být konečně jednoduché, ale nekonečně složité, jelikož podle Bruna Bůh je ve věcech. A za druhé, protože všech propojení věcí, tedy stavů věcí je nekonečně mnoho. Zde se hodí krásný výrok Bruna: „Všechny věci jsou ve všem.“ Nekonečná složitost se dá vysvětlit i takto. Můžeme-li o něčem něco říct, výroky, nikdy jich nebude dostatečně mnoho, abych popsal dostatečně celý objekt. Tedy nějaký objekt, stav věcí, musí být nekonečný, ale nikoliv nekonečný ω, aby mohl být stlačitelný až na nulu, ale nespočetně nekonečný. Budeme tak předpokládat, že stavy věcí mají spojitý charakter, tedy jsou reprezentovány nespočetným ordinálem, který budeme značit ω1. ω1 je pak limitou všech spočetných ordinálů, které jsou stlačitelné až na nulu. A prohlásíme, že ω1 není stlačitelný až na nulu.

A zavedeme zvláštní ω aritmetiku a aritmetiku modulo ω, bude platit, že:

  1. Vydělíme-li konečné číslo spočetným ordinálem ω, obdržíme 0: k/ω = 0; k mod ω = k
  2. Vydělíme-li ω taktéž ω, obdržíme ω: ω/ω = ω; ω mod ω = ω
  3. A vydělíme-li ω1 ordinálem ω, obdržíme ω1: ω1/ω = ω1; ω1 mod ω = ω1

Filozofie této aritmetiky spočívá v tom, že konečné existence stavů věcí lze rozkládat na nuly, ale samotné stavy věcí už na nuly rozkládat nelze. Stavy věcí jsou nekonečné a jejich rozdělením musíme dojít k atomárnímu rozdělení na věci, ale ty budou z principu stejně nekonečné jako nestlačitelný, nespočetný ordinál ω1. Tedy prostor věcí je spojitý. Zatímco prostor nul je hustě uspořádaný podle racionálních čísel, ale není spojitý, je diskrétní. Kde se nachází prostor věcí je už nabíledni. Prostor věcí se nachází mezi body nulového prostoru a jelikož musí být spojitý, je nepředstavitelně hustší, než je nulový prostor. Má-li být každá věc složitá ω1, tedy atomární stav věci je ω1, musí být každý bod prostoru obalen ω1 jiným počtem bodů v jeho nekonečné blízkosti. Zde jsem tedy přišel na to, čím je tvořena věc, neboli atomární stav věci. Nekonečně malé veličiny definovatelné v nekonečně malém okolí bodu nulového prostoru věcí.

Nekonečně malé veličiny budeme definovat jako nekonečně malé číslo, menší než libovolné konečné racionální číslo. Těmito veličinami je doslova obalen v množství ω1 nulový prostor. Nyní máme základní představu, co může být hmota.
 

Jan Kozohorský
23.12.2017
 

Poslední články autora:


hodnocení: 2.9
hlasů: 7