mapa stránek || vyhledávání

Vanišův a dnešní Tibet

Dne 12. února si připomínáme deset let od úmrtí českého kameramana Josefa Vaniše. Dva týdny poté – 27. února 2009 – se upálil v Ngawě na ulici mladý tibetský mnich. V následujících deseti letech ho následovalo dalších 152 Tibeťanů – mladých i starých lidí, mnichů i laiků, mužů i žen.

Neexistuje žádná příčinná souvislost mezi oběma únorovými událostmi. Také první protnutí života pana Vaniše s Tibetem v padesátých letech lze nazvat další náhodou. Anebo si můžeme říct spolu s brazilským spisovatelem Paulem Coelhem, že „Náhody neexistují“?

Josef Vaniš se narodil roku 1927 ve Vysokém Chlumci. V osmnácti letech absolvoval obor filmový laborant a asistent kamery na grafické škole. Už za studií spolupracoval s filmovými podniky Aktualita, Favoritfilm, s bratislavským Týdnem ve filmu a pražským Zpravodajským filmem. Po letech asistentské činnosti (1942–1946) natočil již jako samostatný kameraman desítky zpravodajských, dokumentárních a krátkých filmů. Po absolutoriu nastoupil u Československého armádního filmu, který ho vyslal v roce 1953 společně s režisérem Vladimírem Sísem do Číny. Měli pomoci mladé čínské kinematografii a s čínskými filmaři zachytit na filmový pás stavbu velehorské silnice vedoucí z provincie S´-čchuan do Lhasy, hlavního města Tibetu.

Oba čeští filmaři byli poctivě připraveni na práci ve vysokohorských podmínkách, nečekali však administrativní a organizační potíže, které jejich práci narušovaly. V listopadu přiletěli do Pekingu a již zde se s vedením čínského štábu neshodli v názorech na obsah i způsob natáčení. To se později odrazilo ve vytvoření tří celovečerních verzí filmu Cesta vede do Tibetu. Československá, čínská i autorská verze se lišily obsahem i komentářem. Autorská verze byla oceněna na festivalu v Karlových Varech i v Benátkách v roce 1955 a film se promítal v našich kinech. Filmové kopie byly po rozchodu sovětského bloku s Čínou uloženy na dlouhá léta do archivu.

V únoru 1954 se Vaniš se Sísem vydali na devítiměsíční cestu napříč Tibetem do Lhasy. Vzdálenost 1760 kilometrů absolvovali automobily, na koních i pěšky. Natočili požadované záběry prací ze stavby zmíněné silnice, život prostých Tibeťanů žijících ve městech, vesnicích i v nomádských stanech, přírodní scenérie, obchodní karavany, architektonické a náboženské stavby i obřady. Ve městě Čhamdo se potkali s devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem.

Po františkánském mnichu bratru Oldřichovi (zvaném také Odorik z Pordenone) byli po 629 letech další Češi, kteří navštívili Zemi sněhu. Některé reálie se v nepřístupné a před světem uzavřené zemi možná od dob Odorikových nezměnily. Mladí filmaři tak přinesli jedinečné obrazové svědectví o vzdálené zemi, kultuře, náboženství, architektuře, umění a lidech. Fotografovali, pracovali s filmovou kamerou. Přes různá omezení (přísná náboženská pravidla či cenzura čínských úředníků) zachytili zemi, která byla v průběhu několika dalších let brutálně obsazena a změněna k nepoznání.

Třicetiletého Josefa Vaniše čekal po návratu z Tibetu dlouhý a profesně plodný život. Stal se spoluautorem 7 publikací, podílel se na 17 dokumentárních a krátkých filmech a na 60 celovečerních hraných filmech.

Pracoval s režisérem Karlem Kachyňou na filmech ZávraťNaděje či Vysoká zeď. S Dušanem Kleinem spolupracoval na filmech Radikální řezDobří holubi se vracejíVážení přátelé, ano, ale i na třech filmech ze slavné šestice „Básníků“. Spolupracoval i s dalšími významnými režiséry jako Zbyněk Brynych nebo Jindřich Polák. Podílel se na televizním seriálu Pan Tau nebo na filmech Kačenka a strašidlaSmrt stopařek (natočený jedinou ruční kamerou) Tichý Američan v PrazeNoc klavíristyDědeček, Kylián a já. https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Vani%C5%A1

Vedle celé řady různých ocenění získal Josef Vaniš Cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo a v r. 1986 také titul zasloužilý umělec.

Josef Vaniš po dlouhá léta opatroval fotografické negativy, které s Vladimírem Sísem pořídili v Tibetu. Štafetu posléze převzal jeho synovec Jan Vaniš. Díky jeho vstřícnosti může nezisková organizace MOST ProTibet formou kalendáře 2019 seznámit zájemce s unikátními historickými fotografiemi.

Pan Vaniš zemřel ve věku 82 let, bez pár dnů padesát let po povstání ve Lhase, od kterého se datuje definitivní čínská okupace Tibetu. Jako mladý muž navštívil ještě relativně svobodnou zemi plnou nekonečných náhorních planin, jejíž obyvatelé vytvořili mírumilovnou duchovní kulturu založenou na učení buddhismu. Zemi pod ochranou bohů. Mohl z velké dálky po půl století více či méně sledovat zoufalé emancipační snahy Tibeťanů. Pár dní po jeho odchodu vzplály v Tibetu živé pochodně. Svět (i bohové) odvrací svou tvář.
 

Petr Ďásek, MOST ProTibet o.p.s.
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 1
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

5 komentářů

Přidat komentář
    1. Jsem rád za tyto dva odkazy od pana Dvořáka.
      Město, ve kterém žiji také v tyto dny instaluje vlajky Tibetu. V čele města stojí vzdělaní lidé, ale myslím si, že jsou poplatní svým stranám a jejich vůdcům a jednají tak, jak se podle politiků „sluší“. Je dobré ale hledat pravdu. Nebýt závislý, protože internet nabízí i svobodné informace. Třeba i můj odkaz ukazuje na pokrok : https://www.e15.cz/zahranicni/vlakem-do-tibetu-ctete-reportaz-z-cesty-nejvyse-polozenou-zeleznici-sveta-1336285

      Bez Číny by toto spojení pro Tibet se světem nebylo. Navíc lékařství, školství….. .
      Čína, Tibet, Nepál, Indie….jiné kultury.
      https://www.youtube.com/watch?v=5TWFJ2OK9G0

    2. casopis-sifra.cz a gloria.tv jsou dezinformační weby. Jejich lži jsou vyvráceny například zde: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/historie-tibetu-a-cinska-propaganda.A160331_125810_zahranicni_jw
      a zde: https://manipulatori.cz/o-tradicnim-tibetu-propaganda-versus-fakta/

      Uvádím ukázky z oněch odkazů:

      Tibet a otázka nevolnictví
      Norská výzkumnice Heidi Fjeldová v roce 2005 s odkazy na předešlé výzkumy uvedla, že tibetští farmáři před čínskou invazí spadali do několika kategorií. Záleželo na tom, zda půda, na níž pracovali, patřila administrativně pod stát či pod velkostatkáře a zda oni sami byli dědičnými majiteli pozemku, měli půdu v pronájmu (na obě skupiny se vztahovaly daně) či pracovali na cizích polnostech za jídlo. Těch posledních, zřejmě nejvíce podobným nevolníkům v evropském kontextu, bylo i podle čínských čísel málo (a případ nedalekého Bhútánu ukazuje, že i tradiční komunity v odlehlých koutech světa uměly zrušit nevolnictví a otroctví i bez cizí invaze). Podle Fjeldové na většině půdy v Tibetu pracovali lidé, kteří k ní nebyli nedobrovolně vázáni, ale pro něž představovala výhodný zdroj obživy. Proto jí starší výklady o nevolnictví přijdou nepřesné.

      Tibet byl před čínskou invazí v roce 1950 chudou zaostalou zemí. Roli hrála jak geografická odlehlost, tak nedůvěra v cizince a tibetský izolacionismus. Těžko ale srovnávat Tibet první poloviny dvacátého století s nynější Čínou v tom smyslu, že bez čínské okupace a anexe by se poměry v Tibetu nikterak nepohnuly. Už za 13. dalajlámy (tedy toho předposledního), který se stýkal s zahraničními osobnostmi (například tehdejším carským důstojníkem a budoucím prezidentem Finska Mannerheimem), se země začínala měnit a objevily se výdobytky civilizace. Dalajláma také bojoval proti koncentraci moci v rukou mnichů. Lze jen odhadovat, jak by se Tibet vyvíjel, nebýt čínské invaze. Je například pravda, že jen minimum Tibeťanů umělo před příchodem Číňanů číst, ale Čína na tom s úrovní gramotnosti – podle čínské vlády 20 % v roce 1950 – nebyla o moc lépe. Vzdělávací systém, který zavedl současný dalajláma v exilové Dharamsale, naznačuje, že by se podle všeho měnil i Tibet.

      „Číně Tibet patřil, jen se obnovuje původní stav“
      Ano, a i české země kdysi patřily k Rakousku, Finsko k ruské říši a Irsko ke Spojenému království. Přesto by jen málokdo hájil útok někdejších vládců proti zmíněným zemím jako „pouhé obnovení původního stavu“. Když se impéria rozpadají, jejich někdejší části zkrátka získávají samostatnost. Čína obsazením a inkorporací Tibetu v roce 1951 zhruba obnovila původní jihozápadní hranice říše dynastie Čching z doby před rokem 1912. V tomto smyslu to obnova původního stavu je. V míře čínského vlivu na Tibet ale nikoliv, protože zatímco za dynastie Čching měl Tibet relativně vysokou míru autonomie, komunisté se pustili do intenzivního počínšťování země. Založené bylo především na ničení tisíců klášterů, tlaku, aby se Tibeťané učili čínsky a na osidlování Tibetu etnickými Číňany. Probleskují i zprávy o nucené sterilizaci Tibeťanek.

      Na druhou stranu se ale Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zabývá i v dnešní době zprávami o rozsáhlém mučení a zbytečném užívání síly čínskými represivními složkami v Tibetu.

      Identifikácia Tibeťanov s Tibetom je doteraz veľmi silná, vrátane identifikácie s tibetským buddhizmom, najdôležitejšou súčasťou ich etnickej identity. Mnísi majú v Tibete dodnes rešpekt väčšiny obyvateľov, vysoký spoločenský status. A Tibeťania svoju vlasť bránili, lokálne povstania v rokoch 1958–1959 boli pomerne rozsiahle.

      Anna Louise Strong bola propagandistka v čínskych službách, žila dve desaťročia v Číne na trovy maoistického režimu, resp. čínskeho ľudu a väčšina toho ľudu v takom luxuse ako ona v Pekingu nežila. Je autorkou knihy When Serfs Stood Up in Tibet, ktorá vyšla roku 1960 v Pekingu a mala zahraničným čitateľom ponúknuť čínsku verziu nepokojov v Lhase v marci 1959. Čistá propaganda, nie objektívny zdroj informácie. Relevantný rovnako ako texty z Rudého práva 50. rokov pre štúdium procesov s R. Slánským alebo M. Horákovou. Alebo ako Biľakove hodnotenie Pražskej jari 1968, pre jasnejšiu predstavu.

      Závěrem: Zápaní levicoví intelektuálové ve svém „svatém“ boji proti kapitalismu nepokrytě sympatizovali s komunistickou totalitou. Například představitelé kultury (Lion Feuchtwanger, Henri Barbusse, Romain Rolland a G. B. Shaw a další) podporovali Stalinův Sovětský svaz ač věděli, jaké hrůzy se tam dějí – genocida na Ukrajině 1932-33, při níž zahynulo 3 až 10 milionů lidí. Jejich následovníci v dobách studené války obdivovali Che Guevaru, Fidela Castra, Mao Ce-tunga a další masové vrahy. Nová levice či neomarxisté se nesmířili s definitivní porážkou své utopické myšlenky. Výsledkem jejich působení jsou dnes dezinformační weby. Jejich provozovatelé ani nepočítají s tím, že by jejich lžím někdo věřil. Jejich cílem je, aby čtenáři nevěřili nikomu a především zavedeným médiím. Kdo ze sebe nechce nechat dělat vola, zde má jejich seznam: https://www.evropskehodnoty.cz/fungovani-ceskych-dezinformacnich-webu/weby_list/

Napsat komentář: pavel v Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference