Za překrásné jižní noci v daleku tam, v daleku vzešla hvězda, jejíž záře svítí z věku do věku. S tajným šeptem skláněly se palmy nad práh jeskyně, kde se děťátko usmívalo v obejmutí matčině; pastýřů jen chudých zástup, schýlen k jeslím, vítal s ní první jeho pohled, úsvit blaženějších lidstva dní, a vzduch jasný rozplesal se andělskými písněmi.
Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi, radujte se a jásejte! Od té noci šťastné přešlo dva tisíce let, ale ona hvězda svatá stále září v širý svět. Dalekém zde na severu rajským třpytem blaží nás, nechť si ledové jen palmy kouzlí v okna tuhý mráz, nechť si bledší hvězdy hledí na kraj bílý pod sněhem – dnes tu všude teplý, jasný, divuplný Betlém.
Z každé chaty září hvězda, tichá hvězda veselí, noc ta aspoň třpytnou cestou každou ručku podělí, celý rod se vítá spolu kolem oteckého stolu, o jiných se radost dělí dnes i člověk osamělý, dnes i žebrák, tulák bídný najde teplý kout a vlídný, srdce vřelejšího tluku a štědřejší lidí ruku.
Do měsíčné zimní noci, do stříbra a do běla z oken chrámu na výšině záře svítí veselá, jásavě zní hlahol zvonu s radostnými písněmi. Sláva Otci Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi!
Pokoj lidem na zemi… o běda! Marně zrak jej v širém světě hledá, odevšad kmitají jen lesky zbroje – Kde je dosud, Kriste Ježíši, říše Tvoje?
Chudý Ty mistře z Nazaretu, rybářů, jenž jsi učil družinu, jméno Tvoje po všech krajích světa v nejdálnější vniklo končinu, Tvoji chválu nesčíslné rty, chrámů nesčíslných zpívá zvon, Spasitelem Bohem Tebe zve ctitelů Tvých mnohý milion, před oltářem stavějí se, sklání nesčetný dav koleno. Ale z Tvých svatých přikázání, z božských slov Tvých kolik splněno?
Znějí sice Tvoje věčná slova Pravdy z jitra k noci na všelikých rtech, knihu, která učení Tvé chová, chrání Boží lid, smělý kazatel Tvou nosí zvěst; znějí Tvoje slova širým světem, ale co z nich u člověka dosud skutkem jest? Samá faleš a předstírání! Na počátku Slovo bylo, a jen pouhé slovo zbylo.
Jan Kašpárek
Poslední články autora:
