…člověk, herec, komediant, umělec, vzácná osobnost… Svobodně ho může kdokoliv nazývat jakkoliv. On jistě o tuto svobodu i ve svém životě bojoval.
Základní varianty předcházející jeho úmrtí. Do Vltavy byl vhozen, tedy s cizí pomocí. V 16:00 bývá však na Karlově mostě velmi rušno. A tak tato možnost je zřejmě vyloučena, to by se jistě již objevily bližší informace. Druhá možnost; Jan Tříska si vylezl na „zábradlí“ velmi široké /žádná trubka či šíře kladiny/ a předváděl nějakou kreaci, možná s monologem své někdejší postavy a nepozorností spadl do vod Vltavy. Třetí je naplnění jeho života, svoboda jeho volby a přijetí dobrovolného konce sebevraždou.
Ta první, to by byla lumpárna. Ta druhá by byla nepovedenou taškařicí herce, který neměl pro tuto roli ve výšce nad řekou Vltavou záskok kaskadérem, jemuž by propůjčil jen svůj hlas. A třetí, sebevražda, tu hodnotí pak úplně a zcela někdo jiný, mnohem povolanější.
Život je vždy dar. Vždy je to i zázrak, byť opakující se. Jako si nevybíráme rodiče, tak si nemůžeme vybrat okolnosti své smrti. I když, nutno podotknout, někdo si může myslet, že i toto má ve svých rukou.
Bůh smrti stojí vždy blízko u duše. Zvláště její obal, který je tělem a který je již starý a může být i na překážku, může vadit. I nějaká diagnóza nemoci není omluvou. Na onom světě se totiž skládá závěrečný účet. Často nemocné lidstvo, s atributy, jež postrádají ducha a morálku, klopýtá doslova vstříc neznámému konci. Ani to není omluva. A že ten konec je neznámý, je jisté. Kdo může říci, že vládne svému tělu? Že ovládá svoji mysl, své vášně a emoce? Člověk žije na okraji propasti, neví o tom a málokdy poznává klid. Jak člověk stárne, tak obavy a strádání narůstají. A anděl smrti stojí spolehlivě opodál. Ví, kdy se k dotyčnému přiblížit. Čeká na svůj den a na svou hodinu. Bohatství, zdraví, moc, chvilkové radosti mizí velmi často během nepatrného okamžiku uvědomění si svého stavu. Konec se blíží a my, každý jedinec, stojí tváří v tvář tajemnému neznámu. Intelektuální znalosti, vzdělání, uznání… to nejsou klíče k tajemství smrti. Často ho lidé odcházejí hledat do samoty a klidu nějakého lesa či jeskyně. Stále je to lepší, než případná sebevražda.
Vrátil jsem se z víkendové pobytu mezi lidmi, kteří usilují o duchovní vzestup. Je to cesta jógy. Těm, kteří by si mysleli, že jde o nějaké tělesné ásany či techniky pro ovládání prány musím říci: ne. Jde o poznání sebe sama. O rozlišování, které je v životě nutné. Pro orientaci v tom, co je podstatné, co nepodstatné. Co je dobré a co zlé. Čeho se vyvarovat.
Titulků, jež se mi nabídly po krátké nepřítomnosti a po otevření internetu je však mnoho /kupř./:
- Italští policisté osvobodili dívku z otroctví. Vlastní otec ji nabízel za 15 tisíc eur
- Muž zastřelil ženu v nashvillském kostele, zpacifikoval ho odvážný farník
- Teologové nařkli papeže z kacířství. Naposledy tak učinili v roce 1333
Ve světě se vyhrožuje válkami. Probíhají atentáty, vraždy. Silnější chtějí napadnout slabší. Silnější se chtějí mít stále lépe. Slabším pak zbývají jen oči pro pláč a často neveselý úděl, který často končívá smrtelným hříchem. Ten však nic nevyřeší.
S letošním příchodem jara, ročního období, kdy se probouzí život, jsem napsal článek ke smrti. Odkaz k jeho otevření – https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/smrt/. Obsáhlá diskuze nabídla širokou škálu pohledů tehdy ještě mnoha diskutujících, jimž bylo společné hledání světla.
Dovolím si ocitovat verš Janova evangelia z kapitoly sedmnácté:
15/ Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil před zlým.
Bůh nás chrání před zlým, ale lidská mysl je v tomto světě velmi často v hříchu svých vášní. Mnozí těžko odolávají nástrahám světa a nástrahy „toho zlého“ i vyhrávají.
K tématu smrti jsem napsal větší pojednání:
https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/zdanlive-jednoducha-otazka-co-je-po-smrti-1-cast/
https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/zdanlive-jednoducha-otazka-co-je-po-smrti-2-cast/
Vznikaly v období podzimu. V čase, kdy se příroda připravuje, řečeno obrazně, k období /přechodné/ smrti, ke spánku, který je projevem života pro náš hmotný svět.
Duše našeho bratra Jana již nyní ví, v čem byla chyba. Měl nevšední možnost poznání, protože jeho role přijaté na prknech měly často velkou hloubku a autoři těchto divadelních her do nich vložili mnohé moudro. To mělo a má sloužit vždy k poučení.
Václav Žáček /Venda/
Dopsáno v čase 12:15 hod., 25.září 2017
Poslední články autora:
