- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Zjevení Milanovo

Bible končí Zjevením svatého Jana. Toto zjevení se nesmí brát moc vážně. Proto jsem tuto kapitolu nazval také Zjevení Milanovo a doufám, že tuto kapitolu také nebudete brát moc vážně.
 

Co je to duše?

Podívejme se na obrázek Duch. Představme si to tak, že Bůh (Nicota) je veliký oblak. My v sobě máme malý obláček Nicoty. To je ta božská částice v nás, ten boží zárodek, který máme v sobě najít, objevit. Tento náš malý obláček má na sobě dvě části, které mu znemožňují spojit se s velkým oblakem Nicoty (Bohem). Je to jako např. skořápka ořechu. Jedna část se nazývá tělo, druhá duše. Takže tělo a duše nám slouží k tomu, abychom odbourali vrstvu izolace (membránu, podvědomí) a spojili se s Nicotou. Tato membrána nás chrání před nulovým napětím Nicoty. Pokud bychom neměli na sobě ochrannou izolaci, při přímém styku s nulovým napětím Nicoty bychom shořeli.

Tady bych chtěl odkázat na tabulku z Nicota a polarita (ukázka z knihy), kde jsou jako polarity JANG a JIN proti sobě uvedeny tělo a duše. To je moje „inovace“. Nikde jinde v duchovní literatuře jsem takové pojetí nenašel. Domnívám se, že po smrti těla umírá i duše a zůstává jen věčný duch.

To, co znamená pro fyziku Einstein, to pro psychologii znamená Jung. Byl to velikán, který vystudoval medicínu, celý život se zabýval psychologií, psychiatrií, pracoval s duševně nemocnými pacienty a s úspěchem je léčil. A právě tento člověk nedokázal definovat, resp. odmítl definovat pojem duše. A to je na pováženou, jestliže člověk, který se celý život zabývá lidskou psychikou, nedokáže definovat, co je to duše. Omezil se pouze na konstatování, že duše je „životní dech, oživující princip“. Nevím ale, co by dělal oživující princip ve chvíli, kdy tělo je mrtvé.

Já bych šel pro příklad do fyziky a opět bych volil korpuskulárně vlnový dualismus pro světlo. Světlo je jak vlna, tak i částice. Z tohoto usuzuji, že lidská bytost má jak tělo, tak i duši. Záleží zase jen na našem úhlu pohledu. Po smrti těla (mozku) umírá i duše a zůstává jen věčný duch.

V knize Život po životě autor sesbíral poznatky asi 50 lidí, kteří prožili klinickou smrt. Jejich zážitky byly vždy podobné: Dívali se shora na své „mrtvé“ tělo, procházeli nějakým tunelem a setkali se s nějakou světelnou bytostí. S touto bytostí pak rekapitulovali svůj dosavadní uplynulý život. Celý svůj život viděli v jednom okamžiku — bezčasově. Světelná bytost položila otázku ve smyslu: „Co jsi ve svém životě vykonal takového, že mi to můžeš nyní vykázat?“

Tady to by odpovídalo tomu, že člověk nějakou duši má. Ovšem má to jeden háček. V průběhu rekapitulace vlastního života se světelnou bytostí došlo na rozhodnutí, zda ten člověk je připraven zemřít či nikoliv. Dotyční měli takovou představu, že se přibližují k místu, které by bylo možno nazvat hranicí nebo dělící čárou. Ta v jejich představách vystupovala jako voda, řeka, mlha, dveře, plot přes pole, louka nebo prostě čára.

Pokud tuto dělící čáru přejdou, věděli, že pak se už nebudou moci vrátit. Pokud by tu dělící čáru překročili, pravděpodobně by to znamenalo smrt duše a žil by dále jen duch. Svědectví všech klinicky mrtvých bylo, že tuto dělící čáru nepřekročili a vrátili se do těla a pokračovali v životě. Většinou se vrátili ti, kteří zde měli nějaký nedokončený úkol. Tedy svědectví o tom, jak to vypadá za tou dělící čárou, zatím nikdo nepřinesl. Z tohoto důvodu se domnívám, že právě zde dochází ke smrti duše a dál zůstává jen nesmrtelný duch.

Zážitek klinické smrti byl pro všechny natolik živý a intenzivní, že to vedlo ke změně jejich dosavadního způsobu života a nazírání na smrt.
 

Zrození z ducha

Pokud se mi ještě za života podaří vyčistit celý svůj „odpadkový koš“ a přijmout vše, co v něm mám, mohu se dostat do takové rovnováhy, kterou bychom mohli biblicky nazvat zrozením z ducha. (Terminologií Junga je to proces individualizace a probuzení bytostného Já. Individualizace je proces integrace já existujícího v čase s bytostným Já, které je kosmické, věčné, božské (ale přitom nevědomé). Bytostné Já umožňuje, aby já uskutečnilo, co je skryto v nevědomí. Uvědomit si své bytostné Já, které je naším základem, znamená umožnit vesmíru, aby si uvědomil sám sebe.)

Pak bych měl odstraněnu onu izolační skořápku a už se nemusel převtělovat a měl život věčný — ve společnosti Nicoty (Boha). Jelikož je to složitý a zdlouhavý proces, nedá se stihnout za jeden život, duch se převtěluje do dalších a dalších těl. V těchto tělech se za cenu utrpení odbourává ta izolační skořápka, až pak může člověk v sobě probudit to malé Nic, zrodit se z ducha a zůstat ve společnosti toho velkého oblaku Nicoty (Boha).

Tady bych chtěl zdůraznit, že člověk zůstane pouze ve společnosti Nicoty (Boha), nikdy s ním nesplyne dokonale, protože nějaké „znečištění“ (napětí) na sobě vždycky bude ještě mít. Pokud bych to přirovnal matematicky, Nicota je 0,00000000000000 … na milion desetinných míst a ještě více. Prostě absolutní nám nepředstavitelná nula. My můžeme být např. 0,1 nebo 0,01, nebo dokonce 0,001, ale nikdy nebudeme absolutní nekonečná 0. Proto se dostaneme jen do takového stavu, kdy už nás toto „znečištění“, toto malé napětí neruší, a můžeme zůstat v přítomnosti Nicoty — nicméně jako samostatná existence.

Tady je další problém s pojmem věčný. Věčný život má jenom ona Nicota. Jedině ta má věčný život, protože je to absolutní 0. Jedině Nicota vnímá ono člověku nepochopitelné a nedosažitelné „tady a teď“. Život ducha bude tedy jen „skorověčný“, protože nějaké napětí na sobě vždycky ještě mít bude. Duch 0,1 se bude muset převtělovat častěji než duch 0,01 a ten se bude muset převtělovat častěji než duch 0,001 atd. Vždycky zůstane něco k dokončení.
 

Mládeži do 50 let nedoporučeno

Tady bych chtěl odradit všechny ty, kteří by se o zrození z ducha chtěli sami pokoušet. V Bibli je napsáno, že starý člověk musí zemřít (staré egoistické já) a musí se narodit nový člověk z ducha. Není to ale vůbec tak jednoduché.

Dnešní současná přetechnizovaná civilizace nás nutí denně k milionům rozhodnutí. Už si to ani neuvědomujeme a nedokážeme si představit stav, kdy bychom se rozhodovat nemuseli. Jsme vybičováni k neustálému rozhodování. Proto se domnívám, že 90 % lidí by se zrodit z ducha vůbec nedokázalo. 9 % lidí by se o to mohlo pokusit po nějaké dlouholeté přípravě, která by obsahovala vysvětlování principů JANG a JIN a uvedení jejich života do rovnováhy. Zbylé 1 % lidí by se o to mohlo pokusit, ale nejlépe pod vedením nějakého psychologa, psychiatra nebo nějakého duchovního mistra, který má potřebné zkušenosti. V žádném případě bych nedoporučoval zkoušet to individuálně. Setkání s obsahem svého „odpadkového koše“ je natolik šokující, že byste mohli skončit v péči psychiatra.

V žádném případě bych nedoporučoval zkoušet to lidem mladším než 50 let. Člověk do 50 let je tak velmi zaneprázdněn svou rodinou, prací a starostmi, že by toto nezvládl. Teprve po 50 letech, kdy máme značnou část života za sebou, sneseme pohled na svůj život z jediného nadčasového pohledu. Pokud bychom z takového nadčasového pohledu najednou viděli všechny radosti i starosti, které nám ještě zbývají, nemuseli bychom to zvládnout bez újmy na našem psychickém zdraví.

Při takovémto setkání vidíme celý svůj život jako jeden obraz, který je jakoby rozsekán, např. jako 20 dílků puzzle. Každému člověku z našeho okolí je dán jeden dílek tohoto puzzle a naším úkolem je toho člověka najít a tento dílek puzzle vložit do našeho obrazu. Nic v životě nevytváříme, ten obraz byl hotov ještě před naším narozením a my ho jen skládáme. Pokud se nám to podaří, vidíme nádherný obraz svého života. (Věřící říkají: „Bůh má pro tebe nádherný plán!“) Vidíme, jak do sebe zapadají děje, které se již udály, i děje, které teprve nastanou.

Dodatek: Každý orgán v lidském těle má určitou psychickou analogii. Pojmu nevědomí (odpadkovému koši) v našem těle odpovídá orgán tlusté střevo. Pokud tedy vytahujeme na světlo obsah nevědomí, je to spojeno s hlasitým hurónským smíchem a s velmi intenzivním vyprazdňováním tlustého střeva. Obsah nevědomí vychází na světlo. Hovnem tedy kniha končí a já jen doufám, že čtenářům tato kniha nebyla na hovno.(Pokud se někdo pohoršuje nad touto poslední větou, tak knihu nepochopil.)
 

Milan
 

Poslední články autora:


hodnocení: 3.1
hlasů: 8