Stát postavil dálnici, ve společném zájmu sebe a obyvatel. Jenže vláda bude muset zařizovat další, protože přibylo aut, když dálnice zlepšila spojení. Společné zájmy nutno promýšlet, k čemu koho vedou.
Do Evropské unie (EU) jsme vstoupili roku 2004. Vstup podpořilo svým souhlasem 43 % z těch, kteří měli právo volby. Ostatní zůstali lhostejní nebo byli proti. Mladí lidé, narození po roce 1986, hlasovat nemohli. Po roce 2004 však postupně dospívali do věku, který je oprávnil k volbám. Dnes je jim 35 let nebo méně. Otázka – jaké by asi bylo jejich rozhodnutí dnes?
Zboží do obchodů proudí přes hranice rychle. Usnadnilo se vyjíždění do ciziny, třeba za prací, což však už druhým rokem ztěžují opatření proti epidemii koronaviru. Studenti mohli snadno studovat v cizině, na skok, na oplátku ti cizí u nás.
Vstup do EU v květnu 2004 nepřinesl tolik naivního optimismu, jaký vládl předtím, kdysi po převratu. Po roce 1989 novináři – zřejmě nezkušení (nebo navedení) – naváděli k optimismu: „Západ nám pomůže“. Pevně ovládané noviny, předtím, psávaly o příjemných vztazích mezi zeměmi, které spříznila sovětská nadvláda. Tehdy klidný život, s plnou zaměstnaností, byl přednější než úspěšnost, než například dostatek zboží v obchodech. A mnoho dalších souvislostí.
Jenže kapitalistické tržní hospodářství mnohem víc dbá soupeření. Spolupráce – ta funguje ve prospěch zlepšení právě svých vlastních ekonomických výsledků. Kdepak pro pomoc chudším zemím. Těm se pomáhá až při hladomoru, při zátopách, ne však v jejich touze po lepších autech.
*
Podmínky chodu světa nejsou spravedlivé – v protikladu ke kopané, kde silná mužstva mají 1. ligu, amatéři hrají okresní přebory. Kdežto k ekonomickým potížím chudších zemí, někdy afrických, vede obchodní převaha bohatých zemí, stěží nějak regulovaná. Výhody bývají na straně silnějšího; což by se mohlo promyšleně měnit, dorovnávat.
Vztahy se dosud nezušlechťují. Místo toho skrytí mocní předkládají veřejnosti krásu pokleku, nepřímou vzpomínku na Boha. Ceremoniál pokleku na fotbalovém hřišti hledí napravovat pohled na minulost, kdežto se přehlíží možnost vyřešit ekonomické utlačování postkoloniálních zemí.
*
Postupně jsme objevili i nepříjemné souvislosti po sblížení s Bruselem. Po našem vstupu nenastala rovnost. Například na volné cestování mezi členskými státy jsme čekali několik dalších let.
Jiný ze zádrhelů byl zveřejněn hned po vstupu. A sice, že EU nehodlá chudším zemím podporovat jejich zemědělství tak, jak ho bohatší země financují sobě. Něco se o tom vědělo už dřív [1], ale šokující jistotu o ošizení získali naši politici jen několik týdnů před termínem vstupu. Toto omezení mělo trvat do roku 2013, jak lze hledat ve smlouvě o přistoupení ČR k EU. Jenže čeští zemědělci dodnes dostávají několikrát menší dotace než Francouzi, Italové nebo Nizozemci. Skutek utek. Letos jsme unionisty již 18 let a naše nedůstojné poškozování nadále trvá.
Někdo by mohl říct – oni platí na chod EU víc než my, pak také víc berou. Jenže, příčinu ochoty rozšířit Unii sleduji ve dvou základních záležitostech, jen krátce:
~ tržním válcem vjet do hospodářství přijatých zemí, jež jsou méně ekonomicky vyspělé. A to se povedlo. Pokračovalo potlačování našeho vlastního průmyslu i zemědělství, jež si původně náš stát ničil sám, svými ekonomickými zásahy už od roku 1990. A to ve prospěch hospodářství bohatších zemí EU.
~ posílit původní unijní země vůči světu. K tomu potřebují ovládat politiku menších zemí, vnutit to či ono, nebo i překřičet. Názorně to řekl francouzský president Chirac: „Propásli jste příležitost mlčet!“ Horlil na Česko a Polsko hned roku 2004, když tyto země zveřejnily své názory v nějaké zahraniční záležitosti. Přístupy států bývají odlišné; my máme podobné zkušenosti se zeměmi střední Evropy, kdežto západní bývají jiné.
Propojení s původními zeměmi EU mělo, kromě výhod, později různé nevýhody. Rozhodování podle silnějších – podmínky pro mnoho kamionů projíždějících českými dálnicemi, dovolené množství výroby těch kterých plodin, a dokonce nátlak, abychom do své země přijímali nepozvané cizince z jiných světadílů.
Při tom všem se Unie stala neosobní, byrokratickou. Dbá úředničiny, takže unijní zemědělci mají dodržovat přes 800 vyhlášek. Je srozumitelné, že je nelze ani znát, natož dodržovat. V tom množství některé už budou zastaralé, zbytečné. Možná i vzájemně protikladné.
Zemědělské dotace velké nebo malé, to není jen otázkou ceny potravin u nich doma. Nýbrž zelenina a další potraviny se dovážejí ze Západu k nám do supermarketů. Jejich manažeři k tomu mají zdůvodnění – cenu přivezených potravin. Pochopitelně, výrobu silně podporuje Unie dotacemi, takže prodávají své výrobky východním směrem levněji, než může nabízet domácí české zemědělství.
Levnější zboží v obchodech nám prospívá, ušetříme? Ne, peníze za dovoz odcházejí do ciziny, takže o to jsme chudší. Kdežto pokud dodává český sedlák, spíš pak utrácí utržené peníze doma. To se v součtu naší společnosti vyplatí, i kdyby prodával za vyšší ceny.
Lisabonská smlouva EU, v článku 39, pojednává o společné zemědělské politice. Jenže výsledek – když české zemědělství muselo skončit s prodělečným pěstováním květáku, supermarkety pak zvedly cenu dovozu málem na trojnásobek.
Rozporů přibývá, i těch nejdůležitějších. Některé státy mají euro a jiné ne, některé státy podporují migraci a jiné ne, některé dbají o zesílení sankcí proti Rusku a jiné sledují následné poškození své ekonomiky, včetně nečekaného úspěchu posílením jeho tamní výroby. A k tomu dvourychlostní Unie, která v posledních letech naznačuje některým státům nevýhody členství. Ty se budou zvětšovat?
Nebezpečí, navázané na koronavirus, souvisí s potravinami. Ekonomicky silné země, ve svůj prospěch, oslabily naše zemědělství. Tím pomohly svému. Mnoho potravin se dováží, naše země se stala nesoběstačnou. Ne kvůli neúrodě. [2]
*
Zdravotní nebezpečí epidemie.
Někteří lidé chápou složitost stvořeného světa. Lze si představit, že epidemie pokračující od roku 2020 neskončí jen tak. Nezmizí právě podle našeho přání, nýbrž ponejvíc až podle našeho zlepšeného jednání se světem, s přírodou. Případně nemoc bude nahrazena čímkoliv, s jiným, třeba i horším dopadem?
Odmítnout souvislost s našim přístupem ke světu, to mohou lidé věřící, a sice – co si nedovedeme vysvětlit, to nemůže být. A taky naopak:
– slyšet hlas druhého člověka, tisíc kilometrů vzdáleného, to může být. „Však známe techniku, která to uskutečňuje.“
– skrytě směrovat chování lidí a to podle postavení blízkých oběžnic, nic takového nemůže být. „Vždyť neznáme způsob, na čem se souvislosti zakládají. Vždyť tomu chybí kauzalita.“
Hvězdopravectví – působení na dálku. To se kdysi vyčítalo Isaacu Newtonovi. Spočítal chod oběžnic, závislý na vzdálenostech a hmotnostech a nikoliv jednou provždy určený Bohem.
Nechybí matematické důkazy umělého, promyšleného vytvoření Vesmíru. Stačí na to pouhé počty, úplný základ matematiky. A zlepšíme-li vztah k přírodě a k sobě navzájem, až pak můžeme čekat, že náročné situace se budou postupně zmírňovat. Prozatím je výhled opačný. Dobrý výhled se tím víc oddaluje, čím později se polepšíme.
*
Kolísání epidemie covid-19 nás vede do nesrozumitelné budoucnosti. Zadlužení států – odkud se berou peníze a kam to povede? Nabouraná ekonomika – utlumení prodeje, tím i výroby, takže Evropa a svět zchudne? Bude-li méně potravin, pak odkud je budeme dovážet?
Ostatně, podobné nedostatky dosavadní spolupráce sledujeme už nyní. Bylo málo očkovacích látek, podle zpráv o stavu jejich dodávek. Některé státy se k nim dostaly snáz než druhé. Někteří o očkování nestojíme, a divíme se, proč se objednávají a platí desítky milionů dávek, když tušíme, že se nepoužijí. Zkušenosti z minulých let už jsou. Virus podléhá změnám. Jenže zájmy velkých obchodů jsou srozumitelné politikům, méně jejich voličům.
Mezinárodní vztahy jsou složité; zřejmě se chceme podřizovat největšímu kolegovi, aby nás ten menší nesežral? Ale nebezpečnou zkušenost o těch velkých už máme, snadno se kdysi domluvili mezi sebou.
Nejlépe spojovat se s kolegy, nám podobnými, abychom nebyli obětovaní cizím zájmům.
„Jako každý člověk sám o sobě, tak i každý obzvláštní národ musí dle své povahy, dle své přirozenosti se chovati a vzdělávati, jestliže svého původního určení dojíti a mezi ostatními své místo slavně a statně držeti má.
Jestli takový národ samovolně nebo přinucením cizině se oddá, dojista tak dlouho jeho živobytí v hnusné polovičatosti a nedozralosti zůstávati bude, dokud buď k národnosti své nenavrátí, buď docela neodnárodní.“ [3]
Odkazy
[1] Časopis Sondy č. 15/2002, Předseda Strany venkova – SOS, Ing. Jan Veleba.
[2] EVROPA: EU a její orwellovské zákazy, 27.11.2013
„Další orwellovské nařízení v květnu zakázalo „pěstovat, rozmnožovat a prodávat semena, která nebyla otestována, schválena a přijata“ Evropskou unií. Žádný zahradník tak nesmí pěstovat vlastní rostliny a produkty. Jak poukázal jeden britský kritik, toto nařízení je „klasickým příkladem, kdy se byrokracie vymkla kontrole a kdy zaměstnanci Evropské unie zakazují lidem pěstovat, co chtějí, a budou vybírat poplatky za rostliny pěstované tisíce v malém měřítku.“
[3] Nitky z mého života – Jan Evangelista Purkyně (1787-1869). ODEON, Praha 1987, s.126
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
