V posledních letech se stále více hovoří o hyperaktivitě dětí. Co to vlastně je ta hyperaktivita? Myslím, že toto slovo se objevilo po roce 1980, do té doby jsem o něčem takovém neslyšel, tak si dovolím tvrdit, že nejsou nemocné aktivní děti, ale nemocná je celá společnost, zejména těch, kteří mají s dětmi co dočinění.
Dříve se rodiče spíše báli, pokud dítko neběhalo, nejezdilo na kole s ostatními, místo toho vysedávalo u knížek či televize (počítače tenkrát nebyly), zda není nemocné. Byli si vědomi, že zdravé dítě je živel – chvilku neposedí a tomu byl také přizpůsoben denní režim. Když se má dítě zdravě vyvíjet, musí přebytečnou energii vybít nejlépe pohybem, na to současná konzumní společnost zcela zapomněla.
Když jsem byl dítko školou povinné, tak po příchodu ze školy jsme si natáhli tepláky, kecky a už jsme letěli na plácek za domy hrát čutanou, nebo jezdit na kole a nejvíce nás bavila hra na bábu, ale ne na obyčejnou honěnou, bydleli jsme na okraji malého městečka, do lesa kousek a nás nenapadlo nic lepšího, než po rozpočítání vylézt do korun mladých bříz a honit se skákáním ze stromu na strom. To se musel nejdříve stromek hezky rozhoupat, pak zvolit vhodný okamžik a přeskočit na strom sousední. To, že o pády, oděrky a modřiny nebyla nouze, snad nemusím ani popisovat, ale vždy po pádu se vylezlo do korun stromů znovu a honěná pokračovala. Snad díky mrštnosti a s trochou štěstí se nikdy nikdo nějak více nezranil a věřte, že když jsme tak blbli dvě hodiny, šli jsme pak v roztrhaných teplácích domů, abychom splnili své povinnosti, které měl snad každý. Já například musel obstarat králíky a slepice, vyčistit veškerou obuv, aby byla na druhý den čisťounká a pak u domácích úkolů téměř usínal. Na nějakou hyperaktivitu nebylo sil, kolikrát jsem zalezl do postele dřív, než byl v televizi večerníček.
Podobných i odlišných aktivit jako hra na babu, jsme měli v zásobě skutečně dost, že jsme každý den mohli vyvádět něco jiného, možná by toho bylo na knihu. A že hyperaktivita mě neopustila po celý dosavadní život, dokazuje obrázek starý deset let a pokud se v ta místa dostanu, velice rád si to zopakuji.
A co mají děti dnes?
Navíc jsme byli vedeni k úctě ke starším a učitel byl pro nás persona, před kterou jsme měli všichni respekt. Tím však nechci říkat, že jsme ve škole nevyváděli lotroviny, to vyváděli a dost, ale pouze když nebyl v dohledu učitel či učitelka. Jakmile se objevil, či zazněl zvonek, byli jsme jak vyměnění a když učitel někoho vytahal za ucho, nikdo si nedovolil stěžovat, nebo jak je dnes MODERNÍ říci učiteli: „A VÍTE, KDO JE MŮJ TATÍNEK?“ Když jsem od učitele dostal pohlavek, byl jsem rád, že se to vyřídilo takto, protože doma bych dostal pohlavky za stejnou věc nejméně dva.
Když čtu zprávy o tom, že v Británii má zákon zakazovat jakékoli fyzické tresty i práci dětem, to asi nebude smět matka říci dcerce: „Pojď mi pomoct utřít nádobí.“
Vidím, jaké počítačové hry jsou v kurzu, filmovou a televizní tvorbu, kde je kladen důraz na násilí, krev a prostituci. Reklamy, kde téměř každá nekvalitní zbytečná věc je cool a kdo ji nemá, je out, dvanáctileté slečny se baví o nějakém chlapci: „KDE TEN ZMRD SEBRAL ČÍSLO MÉHO MOBILU?“ Jsem přesvědčený, že společnost a následně celá současná civilizace spěje ke svému zániku.
Hyperaktivita není nemoc, jak lidem vtloukají diplomovaní moudří, pokud lze o hyperaktivitě vůbec mluvit a pokud chceme mluvit o nemoci, říkejme, že společnost je nemocná.
Společnost potlačuje svým jednáním přirozenou touhu dítěte po pohybu, cpe je vysedáváním u počítačů, přiblblými reklamami (ty jsou často nevkusné i odporné), bezduchou filmovou tvorbou, místo toho, aby děti motivovala k pohybu. Když k tomu přídáme zcestnou výchovu, tak bez uzardění musím konstatovat, že se společnost vydala do dekadence na kterou v brzské budoucnosti velice doplatí.
Vladimír Berossos
http://berossos.blog.cz/
