Kde je můj lid? Kde jste vy, kteří jste moji? Kde jsi ty, který si říkáš „Boží“? Zroď se mi moře, aspoň malé, a na něm ostrov, na němž nestála dosud lidská noha. Dejte mi maličký kousek země, aby na něm spočinulo moje pole. Vlci rozchvátili stádo; nikdo nezůstal státi. Dejte mi pero. A já budu psáti. Dejte mi dítky. Neboť ty jsou potěšením pro starého. Dejte mi život, abych mohl být zas živý mezi lidmi. I když si nezasloužím nic z toho, dopřejte starci vidět světlo; alespoň na stará kolena mi dopřejte spatřit svatou zemi.

Karty byly rozdány, ale eso drží jiný. Mé dny, kdysi zelené, se mlží. Jsou úkazy mnohé a mnohé sváry, avšak málo pravdy. Co je skutečné a co ne, ty mi řekni. Já si přeji vidět, co se skrývá ve tvé tváři; a co je ve tvém srdci. Jestli něco, čili pranic. Velké touhy ponechány, malými starostmi nahrazeny. Mnohými nudnými dny bez odlesku. Odejmi tu tíži a učiň, co ti sluší. I kameny mají duši. Promluv ke mně, ať tě slyším. A ke všemu, co vzhůru spěchá, domluv. Ať naději zas shledá. Ať láska neupadá, ale vzrůstá. Když se Měsíc lůnem se Sluncem spojí, hvězdy se zrodí, špičaté. Synové a dcery, s křídli jako orli.

Přikryj mě svou temnotou, hvězdné nebe. Mezi tvýma zářícíma očima jsou stezky, po kterých chci jít. Nebojím se dálek ani cesty, pokud slíbíš, že půjdeš se mnou; hned si budu jistý. Z hlubin se vynoří, přistane v povětří. Kdo tomu uvěří? Řekněte, co má být, a to se stane. Svět nezapomene.

Ladislav
 

Zdroj: FB: https://www.facebook.com/groups/658919566039159