Pánové Karel Gott, Jiří a Ladislav Štaidlové, J. S., Pavel Novák, J. a F. N., čeští špičkoví umělci v oboru nejoblíbenější hudby. Jejich tvorba zněla z rádií, tranzistoráčků, byla na gramodeskách, i v televizi. V minulých svých životech až i géniové, ale v moderní hudbě se to tak nebere. Nikdo z nich nebyl v předchozím životě Čechem.
Češi měli do 20. století velký úkol. Mnozí vyspělí Duchové, z uměleckých oborů, se chtěli zúčastnit mimořádné události, vzestupu. Jenže úkol se nezdařil. Start k úspěchu byl nakonec odstrčen kotrmelcem roku 1989 – čí chleba jíš, toho píseň zpívej? Následná cesta zpět se nestala pokrokem. Nedošlo k předpovězenému vzestupu slovanských národů, který jsme v duchovním prostředí ještě nějakou dobu očekávali.
Umělci Pavel Novák a Niccolò Paganini. Zařazeni do několika dílů, ve kterých je uvádím společně.
Italského velikána budu připomínat úryvky z románu Odsouzení Paganiniho – Anatolij Vinogradov [3] a potom ze série Paganini v Čechách [4] od Ireny Janečkové.
K Pavlu Novákovi – nejprve různé úryvky a potom z knih Vyznání [1] a pak Byly to dny, už jsou to roky [2]. Autorem obou byl Pavel Novák, zpěvák sám.
Pavel Novák byl jednou z největších hvězd československé pop-music, počínaje 60. lety dvacátého století. Jenže – žil „na venkově“, v Přerově. Tuto potíž několikrát připomínal – ohledně pražského televizního vysílání. Zmínil i jakýsi brnocentrismus, ostatně i k vlastnímu Přerovu měl námitku.
Hudbou žil (10. března 1944 Přerov – 11. února 2009 Přerov). Co dokázal? Za měsíc obsloužil s kapelou až 35 akcí. Celkem 16.400 koncertů, plesů a zábav. Napsal 700 písní, 2.000 textů a 8 knih, vydal rovněž množství singlů a alb, něco i v cizině. Za vlastní tvorbu mu hudební vydavatelství Panton udělilo dvakrát Zlatý štít.
— Se svou pohlednou tváří a sametovým pohledem dostával fanynky do kolen. Novák byl přitom velkým romantikem nejen ve svých písních, ale i v reálném životě. Oženil se v pouhých dvaceti letech se svou první láskou Olgou a harmonický vztah jim vydržel po celý život. Měli spolu tři děti: Pavla, Olgu a Tomáše. [6]
Naposled stále vystupoval na plesech a zábavách a věnoval se tvorbě pro děti (pořad Budeme si zpívat). Pro děti vznikla také kniha Pohádky a nepohádky a videokazeta či DVD Na staré půdě a Tradice a zvyky.
„Já to prapůvodně nechtěl dělat. Dokonce mě kdysi dávno urazilo, když mi jako bigbíťákovi jeden pán na krajském kulturním středisku řekl, že bych mohl dělat pro děti, protože bych na to byl docela šikovnej. Myslel jsem si to, co si myslí pořád hodně lidí, že dělat pro děti je něco míň, ale pak jsem zjistil, že to není pravda, a najednou jsem v tom našel zalíbení. Už někdy na konci 70. let jsem zjistil, že dětské publikum je naprosto jiné než dospělé. Ono se neumí přetvařovat a to mě na něm přitahuje. Malé děti prostě miluji, hrozně rád si s nimi hraji a vracím se s nimi do dětských let,“ řekl Novák v rozhovoru pro Právo v roce 2004.
Navzdory tomu, že již od roku 2000 bojoval se zákeřnou rakovinou, jel pořád na plný plyn. Koncerty pro děti střídal s koncerty pro dospělé, a když zrovna nehrál, věnoval se tvorbě či jiné činnosti.
Pro dospělé čtenáře vydal knížky Jak jsem zpíval klokanům, Příběhy z vody a bláta, I smrt se bojí, Byly to dny, už jsou to roky a rozsáhlé vzpomínky Vyznání.
O svých zkušenostech s bojem s těžkou nemocí se podělil se čtenáři mj. v knize I smrt se bojí, v níž byl až překvapivě otevřený.
— řekl k tomu Novák předloni v rozhovoru v Právu:
„Člověk se nesmí vzdávat, nesmí na to myslet a musí myslet na pozitivní věci. Já si myslím, že pozitivně naladěný člověk má daleko více šancí cokoli dokázat než negativista. Já prostě říkám, že jsem v životě durovej hráč. Dokonce i písničky mám z osmdesáti procent v dur. Nevím proč, ale jsem durovej,“ svěřoval se Novák.
— Pavel Novák měl na kontě stovky singlů, třicet alb, z nichž některé vyšly i v tehdejší NDR a na dalších padesáti se podílel. Vyšly mu také zahraniční alba v angličtině a němčině. Vystupoval ve většině států Evropy, v Asii, v Americe, Kanadě i Austrálii. Z domácích i zahraničních soutěží si přivezl Bratislavskou lyru, Děčínskou kotvu, Cenu televizních společností z Belgie, NDR a Bulharska. Zpíval také na Midem v Cannes. [7]
Dál pokračuje výběr z jeho autobiografie:
Pavel Novák se narodil 10. března 1944 v moravském Přerově.
Osud se přihlásil 20. listopadu 1944, zatoulaná bomba dopadla hned vedle, rozbila tři sousední domy. Chlapec ležel pod postelí, vyjeveně hleděl. Otec ho přikrýval svým tělem. s.5
B.T. – odbočka, vkládám z jiných zdrojů:
Karel Gott: „Během amerického náletu na Plzeň spadla bomba na vedlejší dům a malého Karla s maminkou zavalila suť ve sklepě, kde se ukrývali. A tři dny trvalo, než je vysvobodili. Gott měl ucho i oko, dokázal plasticky popsat, jaké to bylo, když k nim poprvé prorazil paprsek světla…“ [8]
Napadá mě – zcela nedoloženě, zda snad to nebyla výhrůžka chlapům, kteří se na svět chtěli do velké doby podívat, aniž by to bylo napsáno v Knize Osudu? Ale to jen opovážlivě spekuluji, bez jakéhokoliv podložení. Ovšem – podobná „náhoda“ u dvou lidí mimořádných pěveckých hlasů…
A k tomu něco metafyzického, ze stejného zdroje – vzpomínka spisovatele Jana Nováka:
Hrabal byl strašně nervózní. Vylezli jsme na pódium a on začal drmolit, že dobrý text musí obsahovat nadtext i podtext. Stál jsem vedle něj a čekal, kdy udělá nějakou pauzu, abych mohl překládat, jenže on zapomněl, že vůbec existuju. Skládal jsem si v hlavě to, co už řekl, jako takový domeček z karet, který se co nevidět rozsype. Pak jsem pochopil, že žádnou pauzu neudělá, a tak jsem začal mluvit přes něj. Najednou to šlo naprosto hladce. A po chvíli jsem se přistihl, že překládám, co neřekl, protože jsem se dostal dvě tři věty před něj. A on až poté řekl, co jsem předtím přeložil. Ten večer se to přihodilo asi čtyřikrát. Neskutečně jsem se na něj napojil, vůbec nechápu, co se to tehdy dělo. A nikdo o tom nevěděl, jenom já. [8]
Pokračuje Vyznání – Pavel Novák [1]:
Ve škole měli zprvu chlapeckou třídu, kdežto do 3. třídy chlapce rozdělili do smíšených tříd.
V knize vzpomíná, jak byl ve Strážnici blízko prezidenta Zápotockého a v Lánech zase Novotného – kam jeli coby přerovští pionýři – Pavel jako trubač. Citace z knihy:
Je spousta lidí, kteří se stydí za to, že byli pionýry. Ale je jisté, že v poválečné době byli lidé plni nadšení vybudovat novou a krásnou společnost. A ti sami ji potom znetvořili a dali jí jinou morálku i pravidla. — s.31
Chodil do hudební školy, ale na housle moc necvičil.
Poslouchal jsem za dveřmi jak mastí etudy Otakara Ševčíka. To byla voda na můj mlýn. Paměť jsem měl výbornou a cítil jsem taky docela dobře, jak budou melodie postupovat. — Co by jiný dal za tvůj talent, ale ty jsi prostě lenoch. s.31, 32
Ale na školní besídce s houslemi exceloval, ačkoliv měl trému. Chodil do Sokola a gymnastika mu šla velmi dobře. Mnohem později se stal v Olomouci krajským přeborníkem v gymnastickém víceboji. A ještě později – salta dělal i do čtyřmetrové výšky.
Před cestou na tábor se nechal ostříhat dohola, jako někteří velcí kluci. Ale v zrcadle pak uviděl uši jako plachty a hodně odstávaly od hlavy.
Co to k nám jde za koblížek? Zajíkala se smíchy teta Luli —. s.42
Na táboře se poprvé setkal s kytarou a něco ho její majitel naučil.
Když jsme ale dospěli k novým písničkám, byl jsem na koni. Nemusel jsem se nikoho ptát, který akord má vystřídat a kdy. Můj spoluhráč se mne ptal dost často: „Ty vole, jak víš, kdy máš vyměnit akordy?“ „Co já vím, to jde samo.“ s.45
Příjemný úspěch měl chlapec se svým zpěvem a kytarou na hanáckých slavnostech v Náměšti, kam jel se svým otcem. Kolik mu bylo let?
„Tady ti posílají něco děvčata od stánků. To je za to zpívání.“ Ve velké krabici byla spousta lízátek, bonbonů a šumáků v kostkách. s.58
Už předtím v kostele:
Všechno jsem znal zpaměti a dokonce jsem svým vysokým hlasem prozpěvoval tak silně, že se na mě lidé po očku dívali s úsměvem. s.44
Otec rodinu brzo opustil, což chlapci samozřejmě vadilo. Vztah k domácím „mazlíčkům“?
Za psem bych vlezl do boudy, ale kočky a kocouři mi nešli do hry. s.59
Dovedl se pitvořit k rozveselení celé třídy. Byl velmi dobrý i na lyžích. Vystudoval gymnasium.
Niccolò Paganini (27. října 1782 – 27. května 1840) byl skladatelem a houslistou, jehož umění je vzpomínané dodnes. Za jeho mimořádností byly nejen léta dřiny, ale jistě i zvláštní tělesná konstrukce, jak popisovali fyziologové mnohem později.
Umělec měl náročné, málo příjemné dětství. Otec začal svého hudebně nadaného syna užívat k vlastnímu zisku. Později Niccolò utekl z domu; už rostly výdělky za jeho hru. Přesto, někdy se ani nenasytil.
A i dospělost mimořádně nadaného hudebníka – skladatele a houslisty byla náročná, strastiplná. Měl mnoho nepřátel, ačkoliv jeho povaha byla příjemná a sám byl přejícný.
Dětství. Mládí
„Zbožní Italové jsou teď zachváceni houslovým šílenstvím. Chlapče s houslemi – jak se ti nyní říká – přitahuješ do chrámu mnoho lidí, a to zvyšuje příjmy svatých otců. Dej si pozor, udělají z tebe pokrytce.“ s.47
Přes nadávky, kterými ho častovaly jeho sestry, a přes závistivé a téměř nenávistné pohledy, které po něm vrhal jeho bratr, cítil se Paganini středem rodiny. — s.64
„Čím jsem se jen provinil, že mě lidé nemají rádi? Chovám se ke každému přátelsky a nikoho neviním za jeho vady, kdežto mně lidé nadávají i za mé přednosti.“ s.75
V posledních třech dnech před odjezdem do Benátek rozeslal Paër do měst a hudebních středisek italských vážná doporučení, v nichž nadšeně a zároveň stroze oznamoval o zjevu Paganiniho jako o zázraku v historii hudebního mistrovství. Paër střízlivě a klidně prohlašoval, že ve světě hudebních zázraků zahajuje Paganini novou stránku a že život a dějiny lidstva nepoznaly talent podobného rozsahu a síly.
Jenže vskrytu pracovaly již i jiné síly. Temnými cestami proudily – jako podzemní prameny – pomluvy do všech končin a především do rodného města Paganiniho, kam se mladý hudebník vracel. s.76
— To, co dřív jen tušil, co dříve odhaloval hmatem jako možné, to nyní s nebývalou dychtivostí a vznětlivostí pokládal za dosažitelné. Přiblížil se k onomu stavu strhující hledačské opovážlivosti, onoho vnitřního rozechvění, které vědci, umělci i herci vždy ohlašuje okamžik zrodu nového objevu. Ve dnech, kdy nové století mocně zabušilo na brány staré Evropy… s.84
Hudba
Liszt nemůže koncertovat, dokud ho klavír nebude poslouchat tak, jak housle poslouchají tohoto šíleného houslistu, který obětuje život umění a spaluje své nervy a srdce. s.204
Paganini: Hudbu, která osvobozuje duši ode všeho, co poutá člověka ke včerejšku, nemůže církev přijmout. Z toho pak nutně plyne závěr, že církev je nepřítelem lidstva. s.226
Francesco Gnecco: „Ty mé věci předěláváš a nehraješ je tak, jak bych je zahrál sám. A ty budeš vždycky všecko v životě předělávat. Nikdy nebudeš s ničím spokojen, dokud do nepředěláš po svém. Radím ti: Když budeš vystupovat před publikem, nehraj díla skladatelů dosud žijících; svou interpretací bys je urazil, třebaže by snad to, co bys cizímu výtvoru přidal, bylo bohatší než prvotní myšlenka jeho tvůrce.“ s.46
Ludwig Börne: „Je to ďábelské šálení smyslů. —. Jeho posluchači jsou zachváceni jakýmsi šílenstvím, jinak to nemůže být. —“ „A bylo třeba vidět, jak byl tento zuřivý nepřítel všeho tanečního umění ve svých pohybech zmaten. Paganini vrávoral jako opilý, a nemotorně zakopávaje nohou o vlastní nohu, klopýtal. Ruce hned zvedal k nebi, hned zase spouštěl k zemi; potom se vzpřímil v celé své velikosti a vzýval zemi i nebesa, jako by je prosil o pomoc v těžké chvíli. Posléze znehybněl s rozepjatýma rukama, jako by sám sebe křižoval.“ s.305
Berlioz začal mluvit o tajemství kouzla, jímž se Paganini tak dokonale odhaluje. Paganini zavrtěl hlavou. Achillino tlumočil stručnou otcovu větu:
„Mé tajemství není výsledkem náhody, ale plodem dlouhé vysilující práce. Studujte povahu svého nástroje! Začněte myšlenkou, že jej vlastně dokonale neznáte. Vlastnosti houslí jsou mnohem bohatší, než si mysleli moji předchůdci.“ s.344
Život v Miláně se mu zalíbil a houslista se rozhodl, že v tomto městě zůstane delší dobu. Zde nepociťoval onu závist osudu, jež ho znepokojovala v Livornu, v Lucce a ve Florencii; tady jeho vystoupení nevyvolávala nenávist. s.167
Zdroje:
[1] Vyznání – Pavel Novák. Vydal Pavel Novák – Family v roce 2000, 511 stran
[2] Byly to dny, už jsou to roky – Pavel Novák. Vydal Pavel Novák v roce 2005, Přerov, 212 stran
[3] Odsouzení Paganiniho – Anatolij Vinogradov. Lidové nakladatelství, Praha 1972. Přeložil Jar. E. Dlouhý. Orig. Osužděnije Paganini, nakl. GICHL, Moskva 1955. (Psáno roku 1936)
[4] 1. Návštěva v Karlových Varech, 4 díly, 2. Niccolò Paganini v Praze, 2 díly – Irena Janečková
[5] 13. komnata Pavla Nováka (20 minutový program České televize roku 2008)
[8] Hrabal recitoval, Forman koukal s otevřenou pusou, vzpomíná spisovatel Novák – Milan Eisenhammer
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
