Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (1.)
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (2.)
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (3.)
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (4.)
Mezi lidmi nalezneme tvořivé umělce. Cosi spojuje geniálního houslistu, skladatele jménem Niccolò Paganini a zpěváka mimořádného hlasu Pavla Nováka. Souvislost je součástí duchovního poznání. U Paganiniho jsem v 3. dílu zmínil skrytou příčinu zlých vztahů, který k němu, přátelskému umělci, okolí často projevovalo. U dalšího vtělení se mohlo ještě trochu projevovat pozdějším obtížným přijímáním v Praze.
Nevysvětlitelné nadání, poznával přicházející smrt lidí okolo něho.
Po kontrole v poradně jsem se trochu uklidnil. Ale pocitu, že bych skutečně vyhrál, jsem nedocílil. Ona je přece jen silnější a jednou musí přijít. Viděl jsem ji v obličeji několika lidí. Koukala na mě z očí tety Lídy pár minut před tím, než si ji vzala. Věděl jsem, že je hodně blízko. Uviděl jsem ji i ve tváři mého bubeníka z prvního orchestru Alfa. Potkal jsem ho na pivu a poznal jsem, že ona obíhá kolem. Hleděla na mě z očí naší kamarádky Zdeny Kumštové. Ještě jsem jí domlouval léčitele, ale věděl jsem, že Ona s velkým o se tomu jen usmívá.
Cítil jsem ji před sebou, když jsem pomáhal doktorce držet po nehodě na silnici hlavu mladé dívky. Stejně si ji vzala, jak jsem se dověděl později.
Nebyl to příliš dobrý dar, ale dostal jsem ho. Nevěděl jsem ovšem, jestli to poznám na sobě v zrcadle. Asi ne. Ale stejně přijde. Ovšem nemusí to být ještě teď, pomyslel jsem si trošku neskromně. Měl jsem stále v živé paměti mé přání před pěti lety Ještě aspoň rok. Vzpomněl jsem si i na mladého doktora a jeho větu.
„No vidíte. Byly to dny a už jsou to roky..“ s.176
Přirozená výchova vlastních dětí.
Váhal jsem, jestli jí to mám říct. Eliška byla kočičí matka. Tahala všechny kočky a koťata ve stáji. Milovala je. Zbývalo ještě pár kroků k boxu. Rozhodl jsem se.
„Sany ta koťátka zadávila.“
Eliška se na mě podívala, takže jsem hned pokračoval.
„Ale ona nechtěla. To víš. Chtěla si s nimi hrát a ta koťata byla ještě moc malinká. Větší kočka už uteče.“
„Hm, ona za to nemohla,“ opakovala Eliška.
Myslím, že jsem udělal dobře. Dětem se nemá lhát. Stejně tak jsme ji nechali při krytí koní. Taky hleděla jak z jara. Když uviděla hřebce, jak se pyšní svým hřebectvím, jen vykulila oči a řekla.
„A kde to měl?“
Tehdy jsme se smáli, ale před obličej jsme si dali ruku, aby to příliš neviděla. „To měl v břiše. A ukáže to vždycky jenom tehdy, když chce mít kobyla hříbata.“
„Aha,“ řekla tehdy prostě, stejně jako v případě koťat a Sany.
Byli jsme toho názoru, že není třeba nic uspěchat, ale také nic zakrývat. Chodili jsme spolu s ní nahatí do sauny a některé věci jí připadaly naprosto přirozené. s.178
Zpěvák krásného mimořádného hlasu, nadaný textař a skladatel, odešel v 64 letech, v přerovské nemocnici. Pamatuji zmínku kritika z ciziny v 60. letech – proč byste v Československu měli hrát Toma Jonese (What´s New Pussycat), když máte Pavla Nováka (Žofie).
Mé housle sladké – Zpěvák přes staletí…
Vyznání – Pavel Novák
Z tvých tváří slunce pálí, z tvých očí prší,
hlas tvůj je píseň v dáli, co hrá si s duší.
Jsi touhou, hvězdo jasná, jsi růží, jsi tak krásná,
jsi vánkem v žáru léta, jsi můj krásný sen.
Jak květ, co včelku vábí, mě vábí krása tvá,
musím ti lásku dát, vždyť vím, žes` navždy má.
Rty mé jen tobě šeptají, že mám tě rád,
sny mé už jinou neznají a nechtějí znát,
vždyť mám tě, sne můj sladký, nedám tě nikdy zpátky,
Nedám tě za nic na světě, navždy chci tě mít.
Morava – Pavel Novák
Oblá ňadra v jemných závojích
zachvějí se z prvních doteků.
Když svítá, když svítá.
Z košilky se milá odstrojí,
Svůdně krásná, šeptá mi: pojď!
Z mých dlaní snídej, nestydí se, nebrání.
Dívka má.
Když se v pevných pažích zahřívá,
ranní dech mě sladce opíjí,
révou, voní révou.
Plodně nahá, trošku marnivá,
se mi dává pro chvíli žní.
K poledním hrátkám, nestydí se nebrání.
Dívka má.
R. Už je loukou pokosenou,
už se stává v poledne ženou.
V žitných klasech dozrává,
Morava má.
Na polštář si večer odkládá
z jemné mlhy blůzku utkanou.
A stmívá, lampu stmívá.
Cítím zralost plodů v zahradách,
když mě svádí, už znám ten smích.
Jak cinkot džbánků, nestydí se nebrání.
Dívka má.
Už je loukou pokosenou.
Úsvit dívkou červánky ženou.
Vůní hroznů dozrává.
Morava má.
3. Niccolò Paganini v Karlových Varech, část třetí: Zánět – Irena Janečková [4]
— Bohužel, namísto zotavení se ve Varech jeho zdraví prudce zhoršilo, a ačkoli se to může zdát podivné, tento nežádoucí efekt měl již v 19. století logické vysvětlení.
Zánět kosti, vzniklý poraněním po nešikovně provedené extrakci stoličky ve Vídni, se v ústní dutině rozšířil a zasáhl také slinné žlázy a lymfatické uzliny. Paganiniho chrup byl v žalostném stavu již delší dobu, mimo jiné i proto, že v domnění, že jeho tuberkulóza hrtanu vykazovala nebo mohla být zaměněna za syfilis získanou v mládí, léčili ho samozvaní lékaři-šarlatáni „zázračným“ elixírem nazvaným Le Roy, jenž obsahoval zejména rtuť. Tím se stav chrupu i tělesných orgánů dále zhoršoval, navíc rtuť vytvářela vhodné podmínky k hnisavým procesům. Paganini, člověk ve všem důsledný, zodpovědný a svědomitý, navíc toužící po životě a zdraví, aby se mohl nadále aktivně věnovat hudbě, jež pro něj byla vším, nejen že poctivě elixír užíval, ale často se jím v dobré víře i předávkoval, takže trpěl chronickou otravou rtutí.
— Začátkem 21. století provedli britští experti rozbor vlasů Paganiniho, aby potvrdili jejich pravost. Byly to pod sklem zarámované kadeře, nabízené k prodeji v aukci —. V období romantismu bylo zvykem darovat ústřižky vlasů jak z lásky, tak i jako upomínku či poděkování za přátelsky strávené chvíle. Vědecká expertiza potvrdila, že vlasy skutečně patřily Niccolò Paganinimu, ale kromě jiného v nich objevila i poměrně velké množství rtuti.
Paganini trpěl krutými bolestmi a nadále poctivě podstupoval lázeňské procedury, které ovšem v té době měly, oproti dnešku, až drastickou podobu: pití obrovského množství vřídelní vody a časté, dlouhé koupele. To vše často oslabovalo i zdravého člověka, natož pak zubožený organismus Paganiniho.
—
Po praktických pokusech, ve spolupráci s pražským dentistou S. L. Luxem, de Carro mj. Uvádí: „…I když vřídelní voda neškodí zdravým zubům, dráždí a vyvolává někdy bolest u zubů zkažených, jejichž nerv je více či méně obnažen. (…) Viděl jsem několikrát i určitý stupeň zánětu slinných žláz, zvláště u osob, jejichž zuby byly povlečeny zubním kamenem…“
Paganini trpěl od dětství určitou formou tuberkulózy, což bylo dalším důvodem pro to, aby mu karlovarská léčebná kúra spíš přitížila, než pomohla k upevnění zdraví.
Je nasnadě, že pro Paganiniho snad žádná z existujících léčebných možností nemohla být hůře zvolena než právě léčba v Karlových Varech: „V Karlových Varech jsem byl nejnešťastnější…“, napsal později Niccolò svému příteli Germimu. „…Ani 48 obkladů, které jsem dostával dnem i nocí půldruhého měsíce, nedokázalo zánět odstranit…“
Dne 3. října odjel Paganini do Prahy, kde se měl podrobit další operaci čelisti, ale především se představit Pražanům jako hudebník. Ovšem jestliže ve Varech trpěl, pak v Praze málem zemřel.
4. Niccolò Paganini v Praze, část první: Čistota – Irena Janečková [4]
— Dodnes je až zarážející, jak Paganiniho příjezd Praha ignorovala. Zatímco tento geniální houslista a originální hudební skladatel dobyl rodnou Itálii a coby slavná osobnost kulturní scény exceloval ve Vídni, v Praze se o jeho příjezdu zmínili jednou větou, v jediných novinách (Prager Zeitung), přesněji s jednodenním zpožděním až v jejich nedělní příloze: „C. k. komorní virtuos Nikolo Paganini přijel do Prahy z Karlových Varů v sobotu 4. října 1828 a ubytoval se U Černého koně.“ Ostatní pražské listy o jeho příjezdu mlčely.
Paganiniho návštěvu Čech předcházely oslavné ódy na jeho vídeňská vystoupení, což Pražany popouzelo. Řeknu-li to velmi zjednodušeně, v té době kulturní pražská obec upřednostňovala klasiku před modernou, ale především už zavrhovala vše italské. Domácí autoři se usilovně snažili o česky svébytný výtvor, jímž by se vyrovnali s pokračujícím světovým vývojem. Paganini, se svou originální a dosud nevídanou technikou hry a svými nadčasovými skladbami, nemohl v Praze uspět. Byl až příliš pokrokový, příliš moderní, příliš „svůj“. Geniální samouk a inovátor například používal prodloužený smyčec a (podobně jako sto let před ním Tartini) při hře využíval alikvotních (flažoletových) tónů. Díky částečně zploštěné kobylce mohl hrát současně na více než dvou strunách, plynulou hru smyčcem doplňoval pizzicatem (brnkáním na struny palcem levé ruky), případně střídal tóny takovou rychlostí, až splývaly a vytvářely dojem, že hraje více houslí současně… Mistrnou technikou hry dosahoval tak plného zvuku, že někdy lidé v hledišti vstávali a hledali za oponou ukryté další hráče.
— Paganini se nikdy neoženil, ale z několikaletého partnerského vztahu s Antonií Bianchi měl syna. Antonie se brzy projevila jako panovačná, nevěrná a prolhaná žena, žárlící na partnerovu popularitu, a ztěžovala mu život, jakkoli mohla. O dítě navíc nejevila zájem, nevěnovala mu patřičnou péči, syn jí sloužil především jako prostředek, jak svého partnera vydírat. Ponižovala Paganiniho na veřejnosti (například ho několikrát ve společnosti uhodila), pokusila se rozbít jeho vzácné housle, ale především škodila jeho kariéře. Před příjezdem do Vídně se až nevkusně pokusila zhatit všechna jeho domluvená vystoupení. Oboustranná nespokojenost vyvrcholila právě ve Vídni, kde se partneři s konečnou platností rozešli. Paganini vyhrál soud, jímž mu byl (tehdy tříletý) Achille trvale svěřen do výchovy. Na rozdíl od Antonie, která roli matky zanedbávala, Niccolo svého syna miloval a dojemně o něj pečoval. —
Avšak podobně jako ve Varech, ani léčba v Praze nepřinesla zlepšení. Naopak musel podstoupit ještě další operaci, kdy mu byly vyňaty čtyři zuby a za oběť padla i část nakažené kosti v dolní čelisti. Jeho zdravotní stav se poté silně zhoršil následnou infekcí, jež se rozšířila natolik, že dostal otravu krve. V průběhu zotavování přijal krátkodobě nabídku na soukromé ubytování, brzy se však vrátil do hotelu, kde – jak později popsal Julius M. Schottky, doslova bojoval o život.
Mezitím se Prahou šířily pomluvy a stupňovala zášť, aniž by se kdo zajímal o skutečný důvod, proč umělec své koncerty odkládá. Rozzlobení Pražané měli za to, že namyšlený a drzý génius schválně své vystoupení protahuje, aby se udělal vzácnějším, a považovali to za projev neúcty a povýšenosti. Nenašel se jediný reportér či svědek, který by se pokusil zjistit pravý stav věcí, a pokud existovali lidé, kteří o jeho nemoci věděli, mlčeli.
Niccolò Paganini byl člověk čistého charakteru, věřil v boha, navíc byl skromný a přející. Jak už to bývá, někdy mu pomluvy pomohly částečně k zaplnění sálu zvědavci, ale většinu obecenstva vždy tvořili lidé, milující hudbu a obdivující jeho virtuosní techniku. Ovšem Praha ho nepřijala, navíc naplno předvedla, jak obrovskou moc mají média, v té době především noviny. —
Kdekoli vystupoval, vždy pamatoval na chudé, postižené povodněmi, nemocné cholerou (ty dokonce v nemocnici osobně navštívil) a další nešťastníky, jimž vždy věnoval celý výtěžek jednoho z koncertů. Přestože míval vysoké vstupné, nic si nenechával pro sebe. Peníze střádal výhradně pro svého syna, aby byl jednou zabezpečen lépe než on, jenž v dětství tolik strádal. — jako posluchač v pařížském sále byl hudbou Hectora Berlioze natolik okouzlen, že ho po koncertu vyhledal a vkleče, se slzami v očích, mu daroval 20 tisíc zlatých, aby mu v jeho finanční nouzi přilepšil a umožnil mu tak dokončit rozpracovanou symfonii. — Nutno dodat, že ještě před tím právě i Berlioz, který se nedokázal uživit hudbou, veřejně v tisku Paganiniho očerňoval, aniž by ho kdy slyšel hrát. Přivydělával si totiž jako hudební kritik v pařížském Journal des débats. Po obdržení velkorysého finančního obnosu pak dárci veřejně poděkoval a svou kritiku vzal zpět. Ovšem i tento šlechetný dar byl tehdejším tiskem zesměšněn a znevážen s odůvodněním, že Paganini je jen dobrý herec a jeho přehnané gesto je důkazem nikoli štědrosti, ale potřeby napravit si pověst.
— nezáludný a důvěřivý člověk byl mistr houslí — Ve známost vešla také historka s obnošeným, mnohokrát zašívaným trikotem, který se nosíval pod oblek. Na otázku, proč si Mistr nepořídí nový, když už se tento na něm téměř rozpadá, odpověděl: „Dokud mi slouží, nebudu ho vyhazovat. To je jako zbavit se dobrého přítele.“
Pražští vyznavači české klasické skladby a vlastenecké hudby považovali Paganiniho za komedianta, šaška či blázna, a to i ti, kdo ho nikdy hrát neslyšeli a neviděli. Jeho výjimečnou techniku hry nazývali levnými efekty, které zvládne i děcko. Zde si neodpustím poznámku, že Paganiniho hudební díla z původních notových záznamů, tak jak je hrál on sám, až do dnešního dne nikdy nikdo zahrát nedokázal. Vše, co slýcháme v podání nejlepších houslových virtuosů, kteří přišli po něm, byly a dosud jsou již skladby odborně upravené tak, aby byly hratelné.
5. Niccolò Paganini v Praze, část druhá, závěrečná: Moji Pražané mi nerozumějí – Irena Janečková [4]
— Poprvé tedy stanul na jevišti Stavovského divadla až 1. prosince 1828. — Na tomto prvním koncertu byl sál divadla téměř zcela zaplněn, navzdory pětinásobnému vstupnému.
— vyšel až 17. ledna článek od pražského dopisovatele v L‘Osservatore triestino (Terstský pozorovatel): — (…) Od následující Vojenské sonáty na čtvrté struně rozohňoval koncertista klidné Čechy téměř k nadšení a zaujal je způsoben na této scéně řídkým, takže ho dvakrát bouřlivě vyvolali…“
Předtím místní noviny vykonaly své: očernily a zesměšnily Paganiniho nejen jako člověka, ale i jako hudebníka, což byla kritika zcela neodborná a zaujatá, navíc u potupných článků vždy chyběl podpis. Slovo v tisku tedy dostali i anonymní vtipálci, kteří kritizovali nejen jeho houslovou hru jako „skřípání a kvičení na strunách“, ale také se objevily karikatury, zesměšňující jeho vychrtlou postavu, nezvyklé držení těla, zkrátka jeho vzezření, které on sám nemohl nijak ovlivnit. —
Jak napsal Michal Bystrov: Právě to bylo na tehdejší kampani nejzákeřnější: leckomu se totiž povedlo vsugerovat, že Paganiniho zdánlivě bravurní hra vlastně není žádná věda. Přesně v duchu Jiránkova vtipu: Naučil se to Einstein, naučíte se to i vy!
Až senzačně dnes působí fakt, že reakce Pražanů natolik vylekala Fryderyka Chopina, že v srpnu 1829 během svého pobytu v Praze tam odmítl koncertovat. V dopise svým rodičům o tom psal: „Nechci pošpinit, čeho jsem dosáhl ve Vídni, když zde tak špatně přijali i přejemného Paganiniho…“
V den druhého koncertu, 4. prosince —. Toho večera byl už sál Stavovského divadla zaplněn jen z poloviny. To Paganini nikdy před tím, ale ani později v celém svém životě nezažil. Častokrát naopak nechával otevřít vchody do sálu, aby i lidé v tlačenici venku, na něž se vstupenky nedostaly, si mohli užít trochu z jeho umění. Ovšem ti Pražané, kteří se nenechali odradit předchozí posměšnou kritikou a na jeho druhý koncert přišli, svým potleskem a nadšenými ovacemi převážili nepříjemný dojem z potupně prázdných sedadel.
Po tomto druhém koncertu vyšly dva články. Autorem prvního byl anonymní dopisovatel listu Abendzeitung (Večerní list) a vysvětloval rozčarování Pražanů vysokým vstupným, protože ve Vídni hrál Paganini za cenu výrazně nižší, a dále, jak zvěsti o jeho vídeňském úspěchu a slávě Pražany rozčilovaly.
Antonín Müller, profesor estetiky na pražské univerzitě — zkritizoval mlčení pražských znalců a ctitelů umění, kteří Paganiniho příjezd i vystoupení ignorovali. V dalších větách plných superlativů pak vyslovil nesmírný obdiv k houslovému umění, jež se zcela vymyká všemu, co si běžně člověk dovede představit, a zprávu uzavřel osobním vyznáním: „…Fantazie někoho jiného může snad jíti dále než moje, ale nemohu si od té chvíle, co jsem Paganiniho slyšel, myslet žádného většího virtuosa nad něho. —
Čtvrtý koncert se konal 13. prosince. — Paganiniho výtěžek byl oproti výdajům žalostný. — znovu profesor Müller napsal do Unterhaltungsblätter: „…Paganini hrál neméně ohnivě…, překonával sebe sama, takže se vybrané, byť i ne tak četné – obecenstvo nemohlo dosti vydat z projevů uznání. (…) Zdá se, jako by (Paganini) používal dvou smyčců a hmatal deseti prsty…, ani nejzručnější se mu nevyrovná v těžkých hmatech a chodech čistotou tónů. — (…) Též romantikové budou nuceni přiznat panu Paganinimu humor. Jenže humor nemá sídlo v mozku, nýbrž v srdci…“
Přestože Paganini tedy v Praze nakonec jako umělec uspěl, celkový dojem byl pro něj zdrcujícím zklamáním. Nechápal zášť a nepřátelství Pražanů. — ale já se bráním pomstě a raději rozdám v ostatní Evropě vstupenky do svých akademií.“
Julius Maximilian Schottky, rakouský žurnalista, historik a spisovatel, jako jeden z mála nesnesl nespravedlivá nařčení i ostudný přístup Pražanů k Paganinimu a rozhodl se ho veřejně v tisku hájit, zejména vyvrátit nesmyslná tvrzení o vraždě milenky, pobytu v žaláři a další výmysly. — Paganini byl zděšen, jak rychle se rozšířily pomluvy také mezi lidi v ulicích, takže nakonec svolil k sepsání vlastní autobiografie, která prostřednictvím Schottkyho později vyšla knižně. — Poté, co prodiskutovali téma „vražda a žalář“, shodli se na tom, že Paganini je zvěční i hudebně. Napsal krátkou skladbu pro kytaru, nazval ji Scala obliqua e contraria per chitarra, což byla vlastně stupnice C dur, zharmonizovaná „šikmo a opačně“. Po hudební stránce bylo toto miniaturní dílo naprosto výjimečné a podobná modulace se začala v hudbě častěji používat teprve ve 20. století. Pouhých 13 taktů se tak stalo Paganiniho nejlepším vysvědčením: „Tento náčrt, uložený v hudebním archivu Národního muzea v Praze, zůstal v Čechách jako němá výčitka, že ho zde přijali s nezaslouženým chladem,“ uvedl mnohem později Jaroslav Čeleda ve své knize Paganini a Praha (1940).
— Niccolò Paganini byl nejen houslový virtuos, ale stejně mistrně ovládal i kytaru. Avšak z osobních a pravděpodobně i citových důvodů na ni veřejně nikdy nehrál. Jeho romantické kytarové skladby jsou plné něhy. —
Paganini se svým synem opustili Prahu v pondělí 12. ledna 1829. — Paganiniho více než devadesátidenní pobyt v Praze byl minulostí.
– KONEC –
Zdroje:
[2] Byly to dny, už jsou to roky – Pavel Novák. Vydal Pavel Novák v roce 2005, Přerov, 212 stran
[4] I. Návštěva v Karlových Varech, 4 díly, II. Niccolò Paganini v Praze, 2 díly – Irena Janečková
3. Niccolò Paganini v Karlových Varech, část třetí: Zánět – Irena Janečková [4], Kulturní noviny 4/2021
4. Niccolò Paganini v Praze, část první: Čistota – Irena Janečková [4], Kulturní noviny 5/2021
5. Niccolò Paganini v Praze, část druhá, závěrečná: Moji Pražané mi nerozumějí – Irena Janečková [4], Kulturní noviny 6/2021
[9] Půlhodinka s písničkami i vzpomínkami Pavla Nováka
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
