Odněkud, málokdo ví odkud, přišel k nám nově směrovaný životní přístup. Část znalých lidí tvrdí – dnes už jede každý sám za sebe.
To je ovšem velmi stručné heslo a proto dovoluje mnoho různých výkladů. Svým prvním významem je tak názorné, že se, k politování, zdá být hned srozumitelné. Přece od samého dětství jsme dovedli říct: „Starej se o sebe.“
Dnes jsme od pouhé čisté zvířátkovské intuice kus dál. Nemáme dětskou nemilosrdnost, kdežto opáčíme ohleduplněji, neútočně: „Starám se sám o sebe“.
Ve skutečnosti to dětské „Starej se sám o sebe“ neříká, že ti nepomůžu. Žádá tě, abys nevrtal do mne. Kdežto to neurážející „Starám se sám o sebe“ je velmi sobecké, odmítá starosti o druhého.
Nabízí se nám sebestředné doporučení, které je vůči tradičním náboženským názorům opačné! Bezohlednost lze zdůvodnit ve shodě s darwinistickým přístupem k životu. Dvě zvířata, zhruba stejně vybavená, spolu soupeří a jen vítěz se prosadí. Bojovný přístup úspěšně udržuje život tvorů na Zemi. Kdyby snad slabí a nemocní vítězili nad silnými a zdravými, jak brzo by přírodní život skončil? Zásluhou přírodního antivýběru by život strádal.
A naopak, kdyby darwinismus převládl v lidské společnosti, k čemu pak starost o staříky? Nebo snad i o děti. Život je boj, ale u lidí je jednoznačně provzdušňovaný ušlechtilými přístupy. Skryté postupy pak odměňují tyto, často nedarwinistické postupy jednání. Ba dokonce umožní člověku, aby souvislosti začal sledovat; jak ty které způsoby jednání vedou k jakým následkům, v životě jednotlivce nebo i národa. Za pár vteřin, za pár dní, nebo za několik století; třeba i dalšímu člověku na Zemi.
Jeho život byl provázen řadou „náhod“. Například za války je gestapem předvolán k výslechu do Petschkova paláce, odkud se vrátí živ jen málokdo. Loučí se se známými a balí si osobní věci, protože předpokládá, že bude uvězněn. Při výslechu je obviněn z toho, že pomáhá židovským rodinám, což tehdy znamenalo trest smrti. Přemysl Pitter však nezapírá a pouze vyšetřovatelům říká: „To je pravda, ale z lidského hlediska mne jistě pochopíte.“ Nastává chvilka ticha a poté je Přemysl Pitter propuštěn.
Dá se říci – náhoda. Jenže těchto náhod bylo příliš mnoho. Počínaje záchranou před popravou za dezerci za 1. světové války, přes vylíčený příběh z Petschkova paláce k přechodu do emigrace, kdy při přejezdu do Západního Berlína nebyl jinak přísnou policií kontrolován pouze a jedině Přemysl Pitter atd…“ [1]
Jurij Gagarin úspěšně přistál v 10 hodin 55 minut na zoraném poli kolchozu Leninova cesta, u vesnice Smělovky jihozápadně od města Engels v Saratovské oblasti. „Stalo se to, co se stává v románech. Vrátil jsem se z vesmíru do stejných míst, kde jsem poprvé v životě sedl do letadla.“ [2]
Šéfkonstruktér Koroljov nejprve uvažoval o 24-hodinovém letu prvního kosmonauta. Později ale zvolil opatrný postup: jediný oblet, blízko Zeměkoule, trval jen asi hodinu a půl, tak jako dnes.
Zajisté nebyla kosmická technika tak vyspělá, aby prvnímu kosmonautovi naší éry lidé určili, kam přistane. Takže Náhoda. „Chci na této práci pracovat jako stroj“ – zanedlouho se počítač zasekne a řešitel musí po zapnutí opravovat chyby v počítačovém souboru, primitivně, jednu po druhé, jako stroj. [3]
I v dalších ukázkách nabízím souvislost příčiny a následku.
Čínský malíř Pej-chung
Jak přesvědčit svět o tom, že Čína je zemí s vyspělou kulturou? – často přemítal Pej-chung, obtížený pocitem zodpovědnosti. „Kdyby se tak v cizině dala uspořádat výstava současného čínského malířství! Získali bychom tak sympatie i pochopení!“
Jako na zavolanou dostal tehdy dopis z Paříže, z Musée a National d´Art Moderne, s vyzváním, aby ve Francii uspořádal výstavu čínského malířství. — v létě 1933 se vydal do Evropy. [4]
V duchovních přístupech se vyskytnou různé závěry a rady. Souvisí se smyslem pobytu na Zemi. V článku o drogách dovede umělec popsat, jak před desítkami let, pod vlivem LSD, si uvědomil rozhodující hrozbu času a tak začal malovat úspěšné obrazy ostošest. Zrychlil tempo své tvořivosti.
Jenže, vystihl tím snad smysl svého života? Vedla ho droga nejlépe? Spěch a mnoho obrazů? Pochopitelně, pokud nevím, k čemu jsou potřebné vlaky, pak budu kritizovat, že zastavují svou jízdu na nádražích. Že nespěchají pořád dál.
Večer 5. 10. 1995 se před domem izraelského premiéra Rabina shromáždili rozhořčení ortodoxní Židé. O půlnoci, se svícemi v rukou, vyslovili aramejsky prastarou klatbu. Podle ní měl premiér do 30 dnů zemřít za to, že odevzdal Bohem zaslíbenou zemi nepřátelům. Aby to bylo neodvolatelné, sfoukli svíčky. Rabin se díval z okna a ptal se svého poradce, co ti lidé dole dělají. „Je to pokus impotentních lidí, který nikam nevede,“ odpověděl Menachem Friedman.
O 30 dní později, 4. 11. 1995, přesně na den od vyslovení klatby, byl Rabin mrtev. Ani 700 osobních strážců ho nedokázalo ochránit. Před čím? Před pověrou na konci 20. století? Před důmyslným spiknutím obránců zaslíbené země? Nebo před klatbou? [5]
Dědeček ví, že když sám něco vyhraje, není to v životě to nejdůležitější. Člověče, nezlob se a nechej vyhrát malého potomka! Čím silnější člověk je vůči ostatním, tím častěji je nechává v něčem vyhrát. Chce se o drobné věci starat méně, hledá velké úkoly s jejich výhrami. I když to znamená, že zpomalí svůj osobní závod.
Sobecká zásada, že „každý sám za sebe“, je ozvláštněna příslovci dnes. Navozuje pocit nového aktuálního pokynu, který k nám přichází. Lze odhadnout, že je to přístup, který vyhovuje lidem se sklonem k posilování svého hmotného „já“. V nebezpečné době každý sám za sebe. Tak se chová topící se člověk, ztrácí sebeovládání a stáhne pod vodu i svého zachránce. Pud mu určí bezhlavý postup. Je-li cílem co nejdéle vydržet na Zemi, stáhnout se do sebe a neriskovat kontaktem s druhými, odmítnout vstřícnost, pak je to příklon k zdůraznění jednoho života. Ve smyslu povrchního poznání – život máme jen jeden.
Přitom lidstvu se vyplácí opačný přístup. V bohaté krajině bývají lidé sobečtí, ale v chudé neúrodné krajině, s tvrdými životními podmínkami, je větší tradice podělit se s druhým člověkem, kvůli přežití. Mám zkušenost, že autostop se víc dařil v hornaté Vysočině, než v Polabí či na jižní Moravě.
Nepřestaly platit nejobdivovanější přístupy duchovních přinašečů.
Je oblast, ve které nadále každý sám rozhoduje o svém vývoji. Netřeba druhému člověku vnucovat duchovní přístup, na který nemá. Kterému dosud nedorostl. Nebo kterému v náročných podmínkách ukrutných válek přestal důvěřovat. Jen v tomto směru vidím rozum pokynu – každý sám za sebe.
Každý dlouhodobě sám sobě určuje osudy, úměrně svému osvojení duchovních zákonů. Kdo s kým si to vyřídí…?
Tvůrce prvních počítačů zemřel při výbuchu sopky.
Tou dobou se už Toník vzpamatovával z následků infarktu a lékaři slibovali odstranit výduť na jedné z hlavních tepen nad srdcem.
Sopka je od domu Svobodových vzdálena jen asi 80 km a je pěkně viditelná za dobrého počasí. Toník stával na zahrádce a žertem hrozil: „Ty sopko, jestli mi nebudeš pořádně soptit, tak si to s tebou vyřídím!“
Vulkán se probouzel během dubna celkem pomalu. Občas chrlil popel a páru, —. Toník s Milunkou však stále vyhlíželi.
V neděli 18. 5. 1980 v 8.32 sopka náhle vybuchla. Obrovská exploze odhodila celou horní část hory. A o půl hodiny později našla Milunka Svobodová Toníka mrtvého na podlaze.
Už se nikdy nedozvíme, co se vlastně stalo. Byla to jen naprosto neuvěřitelná shoda událostí? Nebo Toníkovo srdce povolilo při nadšeném pocitu, že prožívá skutečný výbuch sopky? Nebo tlaková vlna z výbuchu stačila k tomu, aby oslabená tepna praskla?
Lidských obětí si výbuch mnoho nevyžádal – asi 70. [6]
Aby duchovně pokročilý člověk uvěřil tomu, že on sám má skončit s každou podporou potřebných lidí, to je pokyn odporující zkušenostem. Nezanechat různě zaměřených podpor!
Lidé nábožensky založení, jakož i materialisté, vědí o nadzemsky znějících pokynech, názorech či pokáráních. Kdežto starověký Egypt dovedl vysvětlit morální zákony i pragmaticky.
Dalším druhem staroegyptského písemnictví jsou knihy, dávající rady do života. — Jinými slovy, tyto nauky, zvláště starší, radí sice zachovávat pravdu, spravedlnost a jiné mravní postuláty soudobé společnosti, neargumentují však tím, že je tak nutno jednat proto, že je to správné, nýbrž proto, že je to vhodnější a výhodnější. Tak např. se radí mluvit pravdu nebo raději mlčet a varuje se před lží právě proto, že má krátké nohy a mohla by uškodit. [7]
Jsou to morální zákony, vestavěné do Vesmíru, takže mají být a jsou logické, smím-li to posuzovat. Nestačí věřit jim, jako když dítě věří svým rodičům. V dětství věří, kdežto později zpětně promýšlí a prověřuje.
Amenemope byl vysokým státním úředníkem státního zemědělství. Shledáš-li u chudáka velký dluh, rozděl jej na tři díly; dva promiň a jen jediný ponech – shledáš, že v životě je to nejlepší způsob jednání; pak budeš moci klidně spát a ráno – shledáš se s tím jako s dobrou zprávou: neboť lepší je (slyšet) díky za lásku k bližnímu než mít bohatství ve skladišti; lepší je mít chleba při dobrém svědomí než bohatství obtížené výčitkami. [8]
Dnes dovede člověk v povrchní diskusi napsat: spasitelský komplex už jsem opustil. Něštěstí. Jedeme každý sám za sebe a na sebe. Freudovský překlep „něštěstí“ víc připomíná slovo neštěstí než slovo naštěstí.
Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
Literatura:
[1] Sborník referátů z mezinárodní vědecké konference konané ke 100. výročí narození Přemysla Pittra, Praha 1996
[2] J. A. Gagarin – Marcel Grün. Horizont Praha 1984, s68
[3] Autor zamlčen
[4] Život psaný štětcem – Liao Ťing-wen. Práce, Praha 1989, s. 134
[5] Rovnost 30. 4. 1997, Jan Schwarz
[6] Lidové noviny 5. 8. 2000
[7] Tesáno do kamene, psáno na papyrus – Zbyněk Žába. Nakl. Svoboda, Praha 1968, s. 40
[8] jako [7], s. 55
