Alchymie měla počátky v Egyptě, Mezopotámii, Indii a Číně, ale pak došlo k úpadku. Arabové přenesli alchymii do Evropy, kde dala základ chemii. Alchymisté znali výrobu kovů a slitin – zlato, stříbro, měď, rtuť, cín, olovo, bronz, mosaz, železo a patrně zinek. Znali slitiny a sloučeniny antimonu. Z Číny pochází výroba papíru, porcelánu, střelného prachu. Alchymisté používali destilaci, sublimaci, amalgamování, kyselinu sírovou, dusičnou, solnou, lučavkou a lučavkou královskou rozpouštěli kovy. Marně se snažili vyrobit kámen mudrců, přeměnit kovy ve zlato a vyrobit elixír mládí. Uměli to ale předstírat.

Čínská alchymie zanikla asi ve 12. století n.l. V Číně byla objevena výroba papíru (roku 102 nebo 105 n.l.), střelného prachu, porcelánu, také hedvábí. Z Číny pochází návod na výrobu kyseliny dusičné už r. 863 n.l., v Evropě až roku 1295. Evropští alchymisté potřebovali dobrou intuici jak manipulovat s důvěřivými a bohatými vládci a rychlé nohy pro útěk. Někteří se nevyhnuli zatčení a popravě – třeba Ceatano r. 1713.

Christian Wilhelm Krohneman to dotáhl s podvody až na titul barona, zachovalo se po něm několik stříbrných a dvě zlaté medaile údajně vyrobené z transmutované (tzv. fixované) rtuti a pak už jen posměšné dvojverší z 1686 pod šibenicí, které lze volně přeložit: „Podváděl jsem dlouze, krátce, jak rtuť fixovat – pro změnu teď na oprátce sám jsem fixován.“

Jindy alchymisté končili část života ve vězení, kde mohli pokračovat v bádání. Jako třeba vynálezce porcelánu Johan Fridrich Böttger (1709 v laboratoři Drážďanech vyrobil za použití kaolínu bílý porcelán, který byl podle místa jeho patentování a výroby zvaný míšeňský.) Slovutní alchymisté – podvodníci byli z pochopitelných důvodů přímo světoběžníky.

U nás známý alchymista Edward Kelly byl jako podvodník v Anglii potrestán uříznutím uší. Bylo to něco jako mezinárodní označení dnešním Interpolem. Seriozní zdroj [2] uvádí, že podle legendy Kellymu za podvod uřízli (jedno) ucho. V dnešní digitální době tedy můžeme říci, že počet uší alchymisty Kellyho byl 1 nebo 0. Číselně lze vyjádřit i činnost Kellyho pro Viléma z Rožmberka- za tři roky ho přišel na 300 000 zlatých. K stáru si získal přízeň vdovy z města Mostu, kde i zemřel. Také Arthur Dee, syn alchymisty Johna Dee, byl placen dobře v Moskvě, kam se dostal r. 1621 severní cestou (objevenou před tím Angličany) přes Archangelsk. V Kremlu žil materiálně zabezpečen a navíc s 1114 rublů ročně až do roku 1633.
 

Ženy, které pomáhaly v alchymii

Jiní měli v životě štěstí a zřejmě tu pravou pomocnici, jak podává zprávu Mikuláš Flamel (1330-1418 v Paříži) v díle Livre des Figures:

„Bylo to 17. ledna, jedno pondělí kolem poledne, v mém domě za přítomnosti Perrenelly, roku obnovení lidského pokolení 1382, kdy vykonal jsem projekci na merkura a proměnil jsem ho přibližně půl libry v čisté stříbro, lepší než ono dolované. A potom učinil jsem totéž s kamenem červeným na stejnou jakost merkura, též za přítomnosti Perrenelly ve stejném domě, 25. dubna, kolem 5. hodin z večera a transmutoval jsem pravdivě a přibližně stejně čistého zlata lepšího určitě než zlato obecné, jemnějšího a ohebnějšího. Mohu to říci vpravdě. Dokonal jsem toto třikráte s pomocí Perrenelly, která věci rozuměla stejně dobře jako já.“

Je známo o Flamelovi, že dotoval charitativní ústavy obrovskými obnosy. Zdá se, že jeho moudrá žena rozuměla i tomu, jak včas zmizet, když prý vyrobil Kámen mudrců – klíč k prodloužení života. Pověst vypráví:

„… že odjel se svou chotí Perrenellou na jakýsi čarovný ostrov, aby žil neomezený čas dále…“

Existuje jeho závěť datovaná roku 1402 a smrt jeho je odhadována na rok 1413 nebo 1418. A legendy ho nechaly žít snad ještě sto let dál.

Všechno jako nahoře uvedení podvodníci a ještě něco navíc stihl Alessandro Cagliostro (1743-1725). Jeho krásná manželka Lorenza Feliciani mu přinášela mnoho štěstí (felicità!), ale úsloví „v nouzi poznáš přítele“ si vykládala aktivně a svými půvaby financovala cesty a vytvářela v novém prostředí potřebné známosti. Cagliostro se vydával za léčitele, používal Kámen mudrců a hlavně záloh peněz na něj. Narodil se v Palermu a nezadal by si s mafiány, kteří mizejí s privatizovanými konty – byl v Římě, Paříži, Haagu, Londýně, Santiagu de Compostela ve Španělsku, na Maltě, ve Varšavě, Sankt Petěrburgu a jeho cesta se uzavírá v Římě, kde byl odsouzen k smrti a ve vězení údajně zardoušen. Jeho manželka byla zavřena do kláštera. Cagliostrovu kariéru nastartovalo setkání s propuštěným řeckým otrokem, který za dobré služby dostal od svého umírajícího arabského pána svobodu a odnesl si znalosti alchymie.

Giacomo Casanova Přímo románové příběhy prožil a sepsal Giacomo Casanova (narozen 1715 v Benátkách – zemřel 1798 v Duchcově), pracoval jako knihovník na konci svého života asi 13 let u hraběte z Waldsteina (psáno též Valdštejn). Ve svých slavných Pamětech vzpomíná na markýzu Jeanne d’Urfé (1705-1775), bohatou, krásnou šlechtičnu, která byla znalkyní alchymie. Casanova měl bezmeznou důvěru zvláště v otázce jejího omlazování. Casanova s ní udržoval trvale vztah, později písemný, a neméně trvale rozhazoval její peníze – stárnoucí markýza byla okouzlena jeho půvabem a rozsáhlými znalostmi magických rituálů. Vlastnila i kus tehdy vzácné platiny (nalezené v Americe v Kolumbii) a marně se jí pokoušela roztavit, takže jí přisuzovala větší cenu než zlatu. Měla nejen dlouhý rodokmen – Jeanne de La Rochefoucourt de Lascaris, markýza d´Ufré et Langeac – ale i bohatou alchymistickou knihovnu, která je nyní v Národní knihovně v Paříži a částečně ve Vídni.

Z četných erotických dobrodružství popisovaných v Casanovových „Pamětech“ se zmíním jen o tom, jak hledal poklad z Noemovy archy, který měl být v Itálii na selském dvoře v Caseně. Jako médium pro nalezení pokladu využil sedlákovu panenskou dceru Javottu, se kterou prováděl vzájemné erotické koupele a masáže, zprvu pod dohledem rodičů. Těžko dnes rozlišit, co si Casanova vymyslel, co prožil a co si z toho pak ke stáru ještě pamatoval. Všichni znalci jeho životopisu svorně tvrdí, že dokázal mimořádně zapůsobit na lidi ve svém okolí, zvláště na ženy.

Casanovovi je přisuzována role zakladatele národní loterie, kde občané ochotně odváděli poplatky pro státní finance. Zpátky k alchymii – Casanova byl údajně seznámen se spisem „Pojednání o filosofickém kameni“, který byl překladem latinské práce Michaela Sendivogia (jindy psán jako Sengiwoj), který provedl transmutaci pro Rudolfa II. Waldsteinská knihovna z Duchova se dostala po pozemkové reformě do Mnichova Hradiště a obsahuje velké množství alchymistických spisů, včetně několika hebrejských věnovaných kabale.

Casanovu lze považovat za zakladatele vědecké sci-fi u nás. Napsal mnohasvazkový román Icosameron, jehož celý název měl asi pět nebo šest řádků. Byl to rozvláčně psaný literární propadák o cestě do hlubin země, objednalo si ho jen 136 předplatitelů a část nákladu je dosud v zámecké knihovně. V hlubinách země mají prý věčné slunce, které nikdy nezapadá, což byl snad odraz bájných Hyperborejců a jejich severských bílých nocí, o nichž se Řekové doslechli. K vyslání do hlubin země využil Casanova legendární vodní vír Malström u břehů Norska, který později literárně zpracoval i Jules Verne. Do hlubin země cestovali hrdinové v olověné bedně – životně důležité zásoby tekutin rozdělil autor rozumně – šest lahví vody a šest lahví pálenky. Casanova fantazií předběhl notně dobu – popisuje stroj na výrobu elektřiny třením a dále zařízení, které se dnes nazývá telegraf, automobil, televize nebo letadlo. Jako příznivec alchymie nezapomněl ani na otravný plyn. Na Járu Cimrmana zůstal pro více než sto letech později už jen vynález CD (Cimrmanův Disk). Byl to ovšem krok dopředu ale i stranou. Cimrman si patrně vzal k srdci poučení z toho, jak se Casanova rozptyloval se ženami, a v jeho divadle ženy nehrají vůbec.

V minulém dílu jsem sepsal kus alchymie starověku, ale našel jsem další velmi zajímavé údaje z počátků alchymie v knize Vladimíra Karpenka: Alchymie, dcera omylu. Já jsem označován místním diskutérem za encyklopedistu, což má – nevím proč – nádech téměř úchylky. Mnoho největších pisatelů starověku a středověku se snažilo být encyklopedisty. Za nejstarší alchymistický zachovaný rukopis z 2. nebo 3. stol. př.n.l. je někdy považováno dílo čínského Wej Po-janga, kde je popsána příprava pilulky nesmrtelnosti. Už v tomto spisu je základ obrazného vyjadřování alchymie: Bílý tygr, Šedý drak, třepetavý Šarlatový pták prolétá pět barev a podobně. Zkrátka se nám sděluje, že autor má návod, ale k vlastní výrobě potřebujeme vykladače těchto jinotajů a experimentátora – nesmrtelnost není zkrátka pro všechny. Trestem smrti se o tom mohli přesvědčit v Číně sami alchymisté, kteří porušili zákaz soukromého ražení mincí nebo výroby falešného zlata. Tento zákaz vydal r. 144 př.n.l. císař Ting kvůli tomu, že v oběhu bylo mnoho falešného zlata. Jak se tehdy falšovalo zlato, to lze jen tušit. Přeměna rtuti na zlato přestalo být podvodem až roku 1941, kdy působením neutronů byly provedeny jaderné reakce:

¹⁹⁸₈₀Hg +¹₀n ——— ¹⁹⁸₇₉Au + ¹₁p nebo ¹⁹⁹₈₀Hg +¹₀n ———- ¹⁹⁹₇₉Au + ¹₁p.

Obdobná přeměna bizmutu na zlato byla provedena na urychlovači v Berkeley roku 1980. Náklady na pokus činily 10 000 dolarů, zisk ve zlatě jednu stomiliardtinu dolaru. Tudy asi cesta nevede. Všechno zlato, vytěžené za celou historii lidstva, váží přes 200 000 tun. Hrana z něho vytvořené krychle by nepřesáhla 22 m. Vešla by se tedy pod oblouk pařížské Eiffelovy věže.

Nálepky penězokazectví se alchymie nezbavila celé věky. Isaac Newton (4. ledna 1643 – 31. března 1727 podle gregoriánského kalendáře, který Anglie tehdy ještě nepřijala), byl královským mincmistrem (od 1699) a osobně se kvůli této funkci účastnil poprav penězokazců.

Newtonovy poznámky o alchymii představují 650 000 slov, to je více, než napsal o fyzice, kde byl jeho největší přínos. Rukopis Clavis (= Klíč) z r. 1675 popisuje i pokus o výrobu zlata. Začíná výrobou antimonu z jeho nejběžnější rudy stibnitu (Sb₂S₃) a ze železa. Antimon pak tavil se stříbrem, slitinu amalgamoval rtutí, po několika operacích vznikla látka, která rozpouštěla zlato (nejspíš na principu amalgamování, ve rtuti se zlato rozpouští dobře). V tomto roztoku mělo zlato „naběhnout“ – to je narůstat. Šlo o filosofický Merkur (rtuť), který měl být semenem zlata. Je to stará alchymistická představa, že uměle vyrobené zlato umožní namnožit další zlato. Rtutí se nerozumí jen rtuť, ale obecně tavenina kovů. Z kapalné rtuti o vysoké hustotě se odvozovaly další kovy, které nebyly tak dokonalé, byly jakoby znečištěné. Převedení do původního stavu filosofické rtuti mělo umožnit jejich přeměnu na cenné kovy, hlavně zlato. Zlato mělo vznikat z této rtuti fixací se sírou, zlato je pak odolné proti ohni a nemění se.

Podle zápisů svého asistenta Newton trávil v alchymistické laboratoři zpravidla šest týdnů na jaře a šest týdnů na podzim. Pracoval velmi cílevědomě a „usiloval o cosi mimo dosah lidského umění a podnikání“. Při práci v laboratoři se patrně Newton přiotrávil antimonem a v době 1693-1699 jeho aktivita psaní spisů poklesla.

Dnes se dozvíme i u nás, že tento myslitel, jehož fyzikální zákony napomohly materializmu a v matematice, se přel o prvenství s G. W. Leibnitzem o infinitezimální počet, většinu svých spisů věnoval náboženské mystice. U alchymie Newton mluvil o fermentujících silách a živých duchovních substancích jakožto o transformačních činidlech. Podle Newtona kovy rostou a hnijí. „Putrefactio“ (tlení, hnití) je podle něj rozhodující fází procesu, vytvoří se chaotická beztvará materie, z níž je možno vyrobit nové substance. Tato teorie není ve sporu s Newtonovým korpuskulárním pohledem na svět (také světlo chápal jako Newton jako korpuskulární, jeho soupeř Huygens jako vlnové a nakonec měli oba pravdu vzhledem k dnešní vlnově-korpuskulární teorii světla), není ve sporu s vitalistickou teorií alchymistů ani s Biblí. Newton předpokládal, že trvalým střídáním chaosu a nového stvoření vznikají nové světy a nové látky podle Božího předurčení.

O mimořádných duševních schopnostech, píli a logickém myšlení nelze u Newtona pochybovat – byl finančně zajištěný, mohl nerušeně studovat spisy tehdejší vědy v Cambridge, byl uctívaným prezidentem Royal Society. Jeho tápání v alchymii ukazuje, jak obrovský krok dopředu udělala chemie za těch zhruba 300 let až k dnešní biochemii a molekulární genetice. Podobně velký rozvoj nastal ve fyzice a jejích aplikacích – až po dnešní mikroelektroniku a nanovlákna. Na druhé straně si netroufám odhadnout, kolik středoškoláků v době své maturity by si s Newtonem rozumělo v matematice, i když se infinitezimální počet učili ve škole.
 

Alchymie a hutnictví

Na našem území mělo hutnictví (těžba a zpracování zlata v povodí Otavy) a kovářství tradici už od dob Keltů (zhruba 500 př.n.l. – 50 př.n.l.), 13.-14. stol.n.l. těžba stříbra v Jihlavě a Kutné Hoře, zlata a stříbra v Bánské Štiavnici a Bánské Bystrici. Od 13. století je známá česká báňská škola, nakloněná šachta, vytěžená hornina se smýkala v kožených vacích vytahovaných vrátkem nebo žentourem, jindy vodním kolem. Vodou byly poháněly i mlýny na drcení horniny. U Cínovce se těžil cín, doklady této těžby jsou patrné dosud. Za Václava II se vytěžilo 100 centů (snad se myslí metráků) stříbra ročně. V Kutné Hoře se roku 1300 razí pražský groš, po staletí zvláště ve střední Evropě hledaná měna, která byla zárukou ryzosti. Byla to „nekonvertibilní“ měna, nikdo ji nechtěl měnit za jinou. Středověk používal převážně stříbrné mince. Zlaté mince byly odedávna falšovány a znehodnocovány, nejjednodušší bylo oškrabávání okrajů zlatých minci a následné roztavení zlatého prachu.

Roku 1300 byl rovněž vydán Hornický řád (Ius regale montanorum), který se stal vzorem hornického práva mnoha zemí. Kutná Hora v té době (asi až do husitských válek) byla druhé nejdůležitější město v Čechách a patrně i druhé největší.

V 16. století převzal stříbrnou tradici neuvěřitelně rychle rostoucí Jáchymov, který se dopracoval až na 20 000 obyvatel a byl na čas druhým největším městem u nás. První tolary byly raženy (vybíjeny) ve sklepních prostorách hradu Freudenstein nad Jáchymovem. Mince byly označované podle místa původu Thal, Joachimsthalergulden, Thaler, Tolar. Minci vděčí za své jméno i dnešní dolar. Do roku 1528, kdy končí období mincování hrabat Šliků, se zde razilo 3 250 000 tolarů a 22 000 000 pražských grošů. V nové mincovně se razily mince od roku 1536 za Ferdinanda I. a později až do roku 1671.

Georgius Agricola (1494-1555), latinsky podle Georg Pawer = Bauer, sedlák – Agricola znamená zemědělec), lékař, humanista, báňský odborník. Studoval teologii, filosofii a medicínu v Sasku, v Itálii spolupracoval na vydání Galénových a Hippokratových spisů. Od roku 1527 působil jako městský lékař v Jáchymově. Zde vytvořil hornické a metalurgické spisy Bermannus sive de re metallica dialogus (Horník čili dialog o zpracování kovů), De natura fossilium libri X (Deset knih o povaze fosilií), De re metallica libri XII (Dvanáct knih o zpracování kovů), které položily základ vědeckého hornictví a hutnictví. Podnikl pravděpodobně studijní cesty do Slezska a na Moravu. Agricola byl městským lékařem v Chemnitz, radním, starostou a diplomatem.

V systematice minerálů vychází Agricola z pěti druhů látek: terrae (zeminy), lapides (kameny), metalla (rudy), succi concreti (pevné směsi) a mista (směsi). K alchymii se Agricola stavěl skepticky, ale starověkou alchymii neodmítal. Upozorňoval, že teorie sedmi kovů nevyhovuje, znal ještě bizmut. Odmítal teorii alchymistů o rtuti a síře. Kovy podle něj vznikají v nitru země pod velkým tlakem, tavenina na povrchu ztuhne. Další spisy: De mensurio et ponderibus (o antických mírách – míry v té době nebyly ještě unifikovány), De precio metallorum et monetis – porovnání ceny kovů a mincí, což vede k merkantilismu.
 

Alkohol v alchymii

Všechny látky známé alchymistům asi nestihneme, vybral jsem věčné téma – alkohol. Historie alkoholu – to je přímo detektivka hodná alchymie, než se z Číny propracujeme k osvědčené slivovici. Alkoholem se myslí většinou ethanol CH₃CH₂OH má teplotu varu 78,3°C, ale destilací vzniká azeotreopní směs s 96% alkoholu s teplotou varu 78,15°C, jednoduchou destilací nelze tedy připravit bezvodý líh. Další označení jsou vinný líh, Spiritus, Spiritus vini, Aqua ardens (hořlavá voda), Aqua vitae. Původ slova alkohol se odvozuje od arabského al-kuhl, což byl původně přírodní stibnit Sb₂S₃, pro kovově černo-šedou barvu rozetřený v tuku používaný k líčení očí v Egyptě. Název kuhl byl přenesen na všechny jemné práškové substance, později se takto označovaly jemné a esenciální substance. Pozdější latinské sloveso alcoolizare znamenalo přeměnu na nejjemnější prášek. Až Paracelsus použil termín alcool vini k označení ethtanolu.

Číňané dokázali vyrobit destilací alkohol (až 80%) – záznam je z roku 670 n.l., Arabové znají výrobu alkoholu destilací v 9. století. Ale už Aristoteles v díle Meterologica popisuje destilaci slané vody na sladkou a píše o „vznětlivých vinných výparech“ – což může být jedině 45% a více procentní alkohol. V Evropě měl být alkohol znám od 1150 (J. R. Forbes). O výrobě alkoholu píše i Albert Veliký (asi 1200-1280) – není ale jisté, jestli to jako vsuvku nepřidali pozdější přepisovatelé textu.

Ale výroba takřka absolutního alkoholu se připisuje Raymundovi Lullovi (asi 1235-1315) – prováděl destilaci vína s nehašeným vápnem, jenže není jisté, jestli se vápno nedávalo až na konec. Raymund Lully sestrojil „myšlenkový stroj“, který se skládal z otáčivých kruhů, jejichž výseče se daly vzájemně přiřazovat, aby z toho plynuly správné závěry. Pomocí tohoto stroje chtěl obrátit nevěřící v době křížových výprav na křesťanskou víru. Cestoval do Afriky se svým strojem a mohamedány jako misionář nepřesvědčil – podle legendy byl ukamenován.

Nepochybný návod na přípravu alkoholu uvádí Taddeo Alderotti jinak Thaddeus Florentinus – asi vyráběl alkohol dobrý, dožil se vysokého věku (1223-1305). A to ještě u alkoholu máme štěstí, že jeho název je vcelku jednoznačný. Mnohé sloučeniny známé alchymistům mají z důvodů utajení více názvů a značek. Nebo, což je snad ještě horší, jeden název označuje různé látky. Tím jsme se konečně dostali k výrobě slivovice postupem „patláma, patláma“.

Alkohol měli „pod kontrolou“ i takoví velikáni jako Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832). Jeho životopisci uvádí, že pro osobní spotřebu objednával ročně asi 1600 lahví vína od téhož dodavatele z Francie. Další víno se objednávalo pro hosty. Jeho syn August už kontrolu nad pitím neudržel a zemřel o 2 roky dřív, než jeho otec.
 

Alchymie za Rudolfa II.

Doba Rudolfa II. vůbec nebyla pro české země idylická – počáteční náboženská nesnášenlivost Rudolfa pomohla prý rozdmýchat třicetiletou válku, nakonec ale byl nucen roku 1609 vydat Majestát – náboženské svobody českým stavům. České stavy třicetiletou válku v roce 1618 opravdu vyvolaly.

Před tím nastal rozkvět židovské komunity v Praze, příliv protestantských učenců (astronom Tycho de Brahe, alchymisté John Dee a Edward Kelly zhruba v době 1583-1593), Kepler formuluje své zákony pohybu planet a živí se v podstatě astrologickými horoskopy.

Roku 1608 byl náš stát ohrožen možností trvalého odtržení Moravy, která připadla stejně jako uherské a rakouské království Rudolfovu bratru Matyášovi.

A ještě tu je podzim 1594, kdy Petr Vok z Rožmberka byl jako protestant překvapivě jmenován velitelem českého stavovského vojska proti Turkům.

Vok měl pověst zdatného sukničkáře a pijáka, nicméně jako vojenský velitel se vyznamenal a nejspíše zachránil před tureckou záplavou Slovensko. Katolická šlechta krátkozrace neposkytla proti turecké hrozbě potřebnou pomoc, ani finanční, Petr Vok musel financovat mnoho ze svého a spoléhat se na své jihočeské poddané. Hotovost se měla skládat z každého 10. muže z panství a každého 8. muže z měst, ale jak bylo zvykem české hotovosti ve středověku, scházela se pomalu. Petr Vok vzal z nouze do vojska i zločince, které nechal propustit. Turci měli asi trojnásobnou přesilu a po pádu pevnosti Ráb už neočekávali odpor. Překvapivý útok české hotovosti u Komárna, pevnosti zásadního významu, skončil šťastným vítězstvím.

Podle literárních zpracování (Mařánek, Bonhartová) se měl protiútok odehrát v noci a hlavním cílem nezvladatelných propuštěných vězňů byl prý početný harém. Vojáci se museli před tím na Moravě krotit, přestupky Vok trestal smrtí. Ukáznění janičáři čekali v tureckých službách na příkaz k zapojení do boje, který v nastalém zmatku nedostali. Boj v noci byl ve středověku takřka neznámý. Serióznější zdroje praví, že Turci podcenili průzkum, byli decimovaní podzimními plískanicemi a povodněmi, ve vyrabovaných Uhrách bylo pro 100 000 armádu těžké zajistit zásobování potravinami, které se díky úplavici ve vojsku stejně moc neudržely. Jestli byly křesťanské útroby odolnější, desinfikované vínem a snad i slivovicí, to se už nedozvíme.

Tradice palírenství vizovické značky R. Jelínek sahá do 2. pol. 16. století. Jak už bylo mnohokrát napsáno, slavný britský astronom sir W. Herschel (1738-1822) – mimo jiné objevitel Uranu 1781, měl patrně kořeny v moravském rodu Jelínků, který emigroval v době pobělohorské. Do alchymie se zapojil nepřímo, objevil výrobu sirnatanu sodného (= thiosíran sodný Na₂S₂O₃), který se od roku 1839 používá jako hlavní součást ustalovače ve fotografii.
 

Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský (1592-1670) se zabýval i díly pansofickými (vševědnými), to se týkalo i přírodních věd – fyziky (Disquisitiones de caloris et frigoris natura) a byl i příznivcem alchymie jako vědy. Jako učitel národů má už místo v pedagogickém nebi zajištěné, a tak ho snad nepoškodí a možná spíše zlidští několik poznámek z jeho četných životopisů.

Byl to tak trochu pilný lajdák – v Uhrách slíbil napsat učebnici, stejně jako ve Švédsku a snad i v Holandsku, ale slibům nedostál, pracoval usilovně na jiných dílech, než na oficiální zakázce. V polském Lešně mu shořel r. 1656 nenahraditelný mnohosvazkový Česko-latinský slovník, na kterém pracoval prakticky celý život. Předcházelo tomu ovšem to, že asi před třemi roky za bojů Poláků s protestantskými Švédy vyšel jako vyjednavač před brány a nechal je vojsku otevřít. Mohl se prokázat nejvyššími známostmi, byl kdysi vychovatelem švédské královny Kristýny a znal osobně kancléře Oxenstiernu. Když katolíci po létech Lešno dobyli zpět, nezapomněli na tuto z jejich hlediska zradu a město vypálili.

Ani s výchovou královny Kristýny se Komenskému zrovna nedařilo. Na počátku ho jako asi sedmnáctiletá způsobně přivítala dobrou latinou, kterou se naučila z jeho učebnice. Později byla známa tím, že dala za pravdu tomu, kdo s ní mluvil poslední. To vedlo k odchodu Komenského ze Švédska, když tam nedokázal překonat nespravedlivou popravu českého důstojníka, kterého křivě obvinili. Královna Kristýna dala na samém konci třicetileté války – doslova v jejích posledních dnech a hodinách po dobytí Pražského hradu – odvést cenné sbírky Rudolfa II. včetně Ďáblovy bible. Četné exponáty v muzeu ve švédské Uppsale a také ve Vídni pochází z těchto sbírek. Královna Kristýna se nikdy nevdala, konvergovala ke katolické víře a prožila konec svého dlouhého života ve Vatikánu. Kdo ví, jak by se Evropa vyvíjela, kdyby tehdy jako formální hlava protestantských vojsk nechala umělecké zájmy stranou a pomohla obsadit evropské trůny svými četnými dětmi. Této role se drželi Habsburkové a jejich princezny.

Statečný boj jezuitských studentů a jejich učitelů na barikádách Karlova mostu zachránil pravobřežní Prahu a knihovnu v Klementinu. Po německé okupaci za druhé světové války se unikátní archív Karlovy Univerzity z Prahy ztratil. Mám před sebou dvě knihy o alchymii, kde se to středověkými zdroji z německy mluvících zemí jen hemží, a my srovnatelné zdroje nemáme. Nicméně přiznejme, že Univerzita Karlova byla vždy trochu německá a Ch. Doppler (1803-1853) zde objevil zákon, který ještě dnes napomáhá zkoumání vesmíru ze spekter pohybujících se hvězd.

Komenský v exilu organizoval a povzbuzoval boj pobělohorských emigrantů proti vlastní zemi, na což se lze dívat různě – nepochybně to ale prodlužovalo agonii války ve střední Evropě. Bylo otázkou cti snad postupně desetitisíců mladých českých mužů a šlechticů v exilu bojovat za věc protestantů. Komenský byl zklamán tím, že po dobytí části Prahy roku 1648 nebyli vítáni jako osvoboditelé. Češi si vítání osvoboditelů užili jen v roce 1945, i když jsme byli „osvobozeni“ vícekrát. Rusové byli před tím vítáni ještě v Paříži, kterou dobyli na konci napoleonských válek. Krátce si tam odpočinuli, chovali se vzorně, prostí Francouzi nebyli jejich nepřátelé. Pak za zpěvu lidových písní vyrazili pěšky domů. Zbědované české země však potřebovaly po třicetileté válce jediné- mír. Komenského pedagogické geny přetrvaly až do nynějších dob – naše televize odvysílala reportáž o učitelce v USA vyznamenané, myslím v Kalifornii, jejímž předkem z přímého přes 300 let starého kolena byl Komenský.
 

Tadeáš Hájek z Hájku

Zatím jsme tu neměli ani jednoho opravdu českého alchymistu. Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) byl český astronom, matematik a osobní lékař císaře Rudolfa II, renesanční přírodovědec a také alchymista. Byl přímo ředitelem alchymistických laboratoří a často musel čelit podvodníkům. Nesměle se mluví o tom, že i on sám provedl transmutaci. Sám Hájek se držel české pivní tradice učeným pojednáním O pivu (De cerveceria), které vyšlo v roce 1554 a Hájek v něm dospěl k jedné z prvních teorií oxidace. Kromě jiné vědecké činnosti přeložil do češtiny několikasetstránkový herbář, který se zasloužil o rozvoj lékařství v našich zemích.
 

Rabin Löw

Jehuda Löw ben Becalel (1520-1609), teolog a kabalista, znalec tajemných židovských věd – v Praze napsal většinu svých vysoce ceněných náboženských a pedagogických spisů. Vyznal se i v matematice, astronomii a astrologii, řídil v Praze vysokou talmudskou školu, znal se s Tycho de Brahem a Johanem Keplerem, sám císař Rudolf II. ho navštívil v jeho domě. Klidný život v židovské čtvrti je přičítán moudrému rabínovi. Praha v té době byla patrně třetí největší židovskou komunitou v Evropě, největší byl Amsterdam. Rabín jako soudce vyžadoval nestrannost a přísnost. Podle něho musel být soudce zcela nezávislý. Prosazoval vzdělání u všech dětí.

Jeho jméno je uváděno do souvislosti s Golemem – hliněným umělým člověkem, kterého všemocný rabín dokázal oživovat zázračnou formulí, a ten mu pak musel sloužit; golem znamená hebrejsky sluha. Pověst o Golemovi vznikla ve skutečnosti až později v Haliči a byla přenesena zpět do časů rudolfínské Prahy. Oživení uměle vytvořeného člověka bylo jedním z cílů alchymie. Golema prý rabín stvořil na ochranu židovské čtvrti před pogromem – v rudolfínské době spíše pouličním násilím. V literárních zpracováních Golem chrání svou milou – židovskou dívku, pomáhá jí s prádlem v domácnosti, duševně nijak neční, ale je obětavý. O jeho konci a zániku zpívají Voskovec a Werich: „Jsou dvě verze, z kterých uvádíme jenom dvě. Je tu ovšem ještě veze třetí…“ Takže nevíme, jestli se hliněný obr opravdu vodou rozmočil. Tajuplná půda Židovské synagogy neměla být podle legendy otevřena. Při nedávné opravě střechy se zbytky Golema nenašly, spíše očekávaný holubí trus.
 

Sendivogius

Sendivogius (Sendivoj, Sendzimir nebo Sendziwój, 1566-1636) – alchymista, diplomat a přírodovědec. Byl původem Polák a dobře doplňuje rudolfínskou mnohonárodní učenou společnost. Prožil úspěšný život, byl vzdělaný i v Cambridge, zasloužil se o rozvoj zpracování kovů ve Slezsku. Roku 1598 byl jmenován císařským radou Rudolfa II. Pracoval i pro polského krále Zikmunda III. jako jeho tajný sekretář. Podle nepodložené legendy od skotského alchymisty Alexandra Setona, kterému pomohl z vězení v Drážďanech roku 1603, získal kámen mudrců, sám ho ale vyrobit neuměl. Roku 1604 v císařově přítomnosti provedl údajně transmutaci a přeměnil stříbrnou minci na čisté zlato. Ale roku 1605 byl už na dvoře vévody Fridricha I, kde proti němu intrikoval Müllenfels – ten se ještě roku 1603 těšil přízni Rudolfa II., kterého si získal demonstrací své neprůstřelnosti, za což dostal šlechtický titul. Neprůstřelnost mu nepomohla – roku 1606 byl na příkaz Fridricha I. popraven za zločin proti státu.

Sendivogius pracoval na alchymistických pokusech v letech 1609-1616 v Polsku, kde spoluzaložil hospodářsky úspěšný závod na zpracování kovů. V letech 1619-1624 dohlížel na slezské olověné doly císaře Ferdinanda II.

Sendivogius napsal spisy „Nové chymické světlo“ a „Traktát o síře“. Tvrdil, že z ledku, salmiaku a sody lze vyrobit univerzální rozpouštědlo (tehdy zvané alkahest). Toto rozpouštědlo mělo mít schopnost rozkládat látky na základní součásti, což mělo napomoci k výrobě Kamene mudrců. Byl ceněným spisovatelem, jeho díla studoval Newton. Korespondoval s Glauberem, Crollem a dalšími alchymisty. Dochovaly se i jeho dopisy Rosenkruciánské společnosti.
 

Goethe, Johann Wolfgang von

Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) byl nejen osvícenec, básník a právník, ale i přírodovědec ovlivněný alchymií a kabalou. Faustovská tématika ho provázela od r. 1790 po celý život. Zabýval se geologií, mineralogií, anatomií (objevil lidskou mezičelistní kost – premaxila). Během své nemoci 1768-1769 četl alchymistické spisy, přítelkyní rodiny byla neteř podvodného alchymisty Johanna Hectora von Klettenberga (byl sťat r. 1720). Vyléčení Goethovy choroby bylo přičítáno tajnému alchymistickému léku rodinného lékaře J. F. Metze.

Goethe četl spisy Paracelsa a Basilia Valentina, byl příznivcem hermetismu. Vlastní alchymistické experimenty byly neúspěšné, snažil se o získání „vzdušné soli“. Hledání Kámene mudrců chápal filosoficky jako vztahy mezi člověkem, kosmem a Bohem. Snažil se o jednotu materie a ducha, sledoval protiklady těla a ducha, muže a ženy, aktivity a pasivity. Hledal jakousi prarostlinu, ze které lze odvodit všechny rostliny. Tyto myšlenky nebyly příznivě přijaty, stejně jako jeho teorie barev, kterou odporoval Newtonovi. Barvy měly vznikat teprve při kontaktu světla s látkou, nejvyšší dokonalost představovala červená. Všem horninám přisuzoval vznik vycházející z usazenin v oceánu. Goethe se alchymistickou tématikou zabýval v alegorické „Pohádce“, kde navázal na četbu knihy „Chymické svatby Christiana Rosenkreutze“. Alchymistické téma se objevuje i ve Faustovi (výroba homunkula – umělého organismu s lidskými vlastnostmi).
 

Abecední výběr chemiků, přírodovědců a vědců, alchymistů a jejich děl, podvodníků a podvedených

(tučně jsou nejvýznačnější alchymisté a ti, kdož souvisí s českými zeměmi nebo dobou Rudolfa II.)

• Agricola, Georgius (1494-1555), vlastním jménem Bauer, lékař, přírodovědec a metalurg; městský lékař v Jáchymově.
• Agrippa z Nettesheimu, Heinrich Cornelius (1485-1535), německý filozof, spojoval přírodní filozofii s magií; jeho spisy církev zakázala
• Albert Veliký /Albertus Magnus/, (konec 12. stol.-1280), německý scholastik, přírodovědec a teolog (původně dominikán), krátce biskup v Řezně. Byl univerzálním učencem pozdního středověku. Snažil se přenést antickou filosofii a vědu do své doby a učinit ji méně závislou na teologii. Byl alchymistickou autoritou a byl znovu vydáván na přelomu 16.-17. stol. Prohlásil však, že žádné alchymistické zlato neodolá ohni, není tedy pravým zlatem. Nejdůležitější je dílo o minerálech (De mineralubus). Alchymistickou práci (Opus magnus) přirovnával k činnosti lékaře. Uměle vyvolané procesy mohou měnit některé vnější vlastnosti kovů, prvotní podstata zůstává nezměněna. Přesto jako Avicena považoval rtuť a síru za dva principy, které tvoří kovy.
• Anaximandros z Mílétu (asi 610-546 př.n.l.), řecký filozof, autor spisu O přírodě, prvního naivně materialistického díla řecké filozofie
• Andreae, Johann Valentin (1586-1654), teolog, předpokládaný zakladatel Bratrstva růžových křižáků
• Archelaos (snad 8. nebo 9. stol.), údajný autor alchymistických spisů
• Archimédes (asi 287-212 př.n.l.), řecký fyzik a matematik
• Aristoteles ze Stageiry (asi 384/3-322/1 př. n. l.) nejuniverzálnější antický filozof, žák Platónův, vychovatel Alexandra Velikého; kolísal mezi materialismem a idealismem
• Arnald z Villanovy (asi 1235-1311/14), katalánský lékař, mág a alchymista – destiloval snad jako první v Evropě alkohol
• Avicenna, (Abdalláh inb Síná, Abú ‚AJí al-Husajn ibn ‚Abdalláh ibn Sína (980-1037), perský lékař a encyklopedista; pocházel z dnešního Tadžikistánu. Lékařské knihy „Kniha uzdravení“ a zvláště „Canon medicinae“ byly základem středověké medicíny. Avicena odmítá alchymi, zvláště výrobu zlata považuje za podvod. Avicenovi jsou neprávem přisouzena díla třeba „De anima in arte alkimie“ (O duši v umění alchymistickém). Nedokonalé vlastnosti cínu, mědi, železa připisuje nedokonalé síře nebo nedokonalému promísení se rtutí – cín při ohýbání vrže. Kniha – „Sciant artifices“ – spory s alchymisty, knihu odmítli jak křesťané tak Arabové. Přijata ale byla nejasným jazykem psaná „Turba philosophorum“ – čili Shromáždění flosofů.
• Bacon, Roger (1210/14-asi 1292), anglický filozof a přírodovědec, františkánský mnich; první teoretik experimentální vědy
• Basil Valentin, Bisilius Valentinus (lze to přeložit jako Král mocný), údajný autor velkého množství alchymistických spisů (Pseudo-Basilius), benediktinský mnich Gudenus z kláštera sv. Petra v Erfurtu ze 14. nebo 15. stol. Skutečným autorem spisů pod tímto jménem byl prý báňský úředník J. Thölde, který publikoval kolem roku 1600. Basileovy spisy prý byly na příkaz královny Kristýny převezeny za třicetileté války do Švédska, kde nejsou k nalezní atd. Basileus ví o Americe, zná knihtisk, tabák (ten je znám až po 1560 a to dodnes – objevitelem pro Evropu byl Jean Nicot). Basileovy spisy jsou zamlžující, vychází z Paracelsových třech principů – Sulphur, Sal, Mercurius (filosoficky chápané síra, soli a kovy). Basileus uvádí výrobu ethylchloridu (C₂H₅Cl), zná kyselinu solnou, dusičnou, sírovou, lučavku královskou, popisuje přípravu třaskavého zlata (vzniká delším působením a odpařením amoniaku nebo amnooných solí a kyseliny tetrachlorzlatité vzniklé působením lučavky královské na zlato). Varuje před jedovatostí tehdy hojně používaného antimonu a jeho sloučenin, které alchymisté užívali v pokusech vyrobit zlato. Basileovo dílo je rozsáhlé a nepřehledné, v čestině – Dvanáct klíčů Basilia Valentina, Praha, 1995.
• Becher, Johann Joachim (1625-1682 v Londýně), německý chemik a alchymista, spoluautor teorie flogistonu. Věřil, že alchymistcké poznání je klíčem k náboženské a praktické reformě světa. Roku 1660 vzbudil pozornost svým perpetuum mobile. Zavedl manufakturu zpracovávající hedvábí a manufaktury na chemické výroby. Byl zastáncem teorie síra-sůl-kov a živlů země-voda-vzduch. Hořlavou zemi označuje jako „phlogistos“, později byla flogistonová teorie hoření. Věřil, že alchymistickou výrobou se lze přiblížit blahobytu. Kniha „Šťastný přístav Alchymie“, vydaná 1682 – je to sbírka 1 500 v podstatě chemických postupů výrob.
• Bergner, Kryštof (1721-1793), poslední pražský alchymista. Kniha „Chemické pokusy“ je přímo učebnicí, popisuje rizika v laboratoři, plyny, výpary, exploze, sublimace, určil složení sanitru, měl představu o sterochemi. Bergner byl alchymistický skeptik – napsal, že nepoznal nikoho,kdo by z alchymie vytěžil něco prospěšného. Na Starém Městě měl první chemicko-technologickou laboratoř v Čechách. Ve velkém vyráběl chemikálie pro lékárníky a řemeslníky. Bergner zkonstruoval kamna na topení v domácnosti, napsal knihu „O uhlí“.
• Berthelot, Marcelin (1827-1907), francouzský chemik a historik chemie
• al-Bírúní, Muhammad (937-1048), arabský filozof, astronom, fyzik, geograf a lékař
• Bonus, Petrus (14. stol.), italský lékař a alchymista, působil ve Ferraře
• Böttger, Johann Friedrich, (1682-1719 asi v Drážďanech), alchymista, (spolu)vynálezce porcelánu a jeho glazury. Pokušel se vyrobit Kámen mudrců. Od tajemného Laskarise dostal „rudou tinkturu“, se kterou provedl veřejnou transmutaci. Nabízí se například jemně vyredukované zlato z roztoku (Cassiův purpur), který lze odpařit a přetavit, zlato je za tepla stálejší formou, než všechny jeho sloučeniny. Na dvoře saského kurfiřta Augusta Silného (1670-1733) byl pod silným nátlakem, měl vyrobit zlato a šťastně uprchl. V r. 1709 v Míšni po předchozím popudu Tschirnhase (1651-1708) vyrábí porcelán za použití kaolínu, patent byl udělen 1710 v Drážďanech, kde zakládá manufakturu na výrobu porcelánu. Dnešní „míšenský“ porcelán se vyrábí z mletého kaolínu, živce a křemene (poměr zhruba 1:1:1), vypaluje se při 1250°C (přežah) a 1350°C (výpal), původní glazura byla nejspíš živcová. Patent na porcelán byl prozrazen koncem Böttgerova života do Vídně. Kurfiřt si stále žádal zlato – v Drážďanech je uloženo 170 g zlata, které údajně vyrobil z olova. Böttger byl s porcelánem jedním z mála úspěšných alchymistů – podnikatelů. To lze srovnat jen se středověkou výrobou kyselin, ledku, kamence (Geber) a střelného prachu.
• Böttger, R. – profesor ve Frankfurtu, roku 1848 vynalezl zápalky dnešního typu. Hlavička obsahuje chlorečnan draselný KClO₃, síru, skelný prášek kvůli tření, klih, barvivo, oxid manganičitý MnO₂ (burel). Škrtátko je z červeného fosforu, tedy nejedovaté. Předchozí sirky obsahovaly síru a byly potaženy bílým fosforem. Sirky byly vynalezeny snad 1816, zdokonaleny 1832, zakázány mezinárodní konvencí 1906 pro jedovatost a nebezpečnost vzplanutí, což bylo brzy překonáno vzplanutím 1. světové války, během níž bylo přes milion lidí vystaveno působení chloru, fosgenu a ypperitu. V zákopech byli i pozdější spisovatelé Remarque a na druhé straně Tolkien.
• Boyle, Robert (1627-1691), anglický fyzik a chemik, spoluobjevitel plynového zákona
• Brahe, Tycho (1546-1601), dánský astronom, v Praze od 1599; nejlepší astronomický pozorovatel své doby
• Brand, Henning (17. stol.), německý lékař a alchymista, objevitel fosforu. Fosforu alchymisté přikládali velký význam, světélkoval ještě dříve, než začal hořet, což mělo nasvědčovat nějaké mimořádné energii.
• Bruno, Giordano (1548-1600), filozof a přírodovědec, zastával Koperníkův heliocentrismus; upálen
• Cavendish, sir Henry (1731-1810), anglický chemik, objevil vodík a nezávisle také dusík
• Celsus, Cornelius Aulus (1. pol. 1. stol.n.l.), římský vzdělanec a encyklopedista; zachovalo se jeho osm knih
• Crollius (nebo Croll), Oswaldus (1560?-1609), císařský rada, přívrženec Paracelsa; údajné první, kdo připravil explozívní fulminan zlata a kyselinu jantarovou. Od roku 1597 měl lékařskou praxi v Praze za Rudolfa II., Kniha „Basilica Chymica“ druhý díl popisuje laboratorní postupy, přípravu léčiv. Obsahuje nejstarší záznam výroby octanu vápenatého Ca(CH₃COO)₂. Dnes víme, že z octanu vápenatého lze zahříváním připravit aceton. Uvádí se, že čerstvě vyžíhaný octan vápenatý světélkuje. Kniha „De signaturis internis rerum“ (O vnitřních signaturách věcí) – rostliny a minerály jejichž vnější znaky mají podobnost s lidskými orgány, mohou být použity k jejich léčení. Např. safír byl považován za chladný a měl léčit horečky.
• Curieová-Sklodowská, Marie (1867-1934), fyzička polského původu, Nobelova cena 1903 za objev přirozené radioaktivity (spolu s P. Curiem a H. Becquerelem), 1911 za objev prvků radia a polonia. Objev radioaktivity a později umělé radioaktivity 1934 manželé Irena a F. Joliot-Curie) otevřel cestu skutečné přeměně jader atomů, což byl sen alchymistů.
• Dastin, John (1. pol. 14. stol.), anglický alchymista, patrně mnich
• Dee, Arthur (1579-1651), syn Johna Deea, lékař a alchymista
• Dee, John (1527-1609), přední přírodovědec za Alžběty I (1558-1603), alchymista. Úspěch u dvora mu přinesly horoskopy pro korunovaci královny, ale přízeň ztratil neúspěšným horoskopem výpravy do Ameriky. Seznámil se asi 1582 s Kellym a jeho manželkou Jane, ale už 1583 odjíždí do Polska a pak do Prahy se svou manželkou a Kellym. Na tehdy silně katolickém dvoře Rudolfa II. byl bez potřebných kontaktů a úspěchu a měl být předán inkvizici. Roku 1589 definitivně opouští Prahu a žil v Anglii. Vlastnil největší knihovnu tehdejší Anglie s asi 4 000 svazky. Vzbouření sedláci ho považovali za čaroděje a knihy mu spálili. V letech 1595-1603 byl prefektem Manchester College. Jeden z největších vzdělanců své doby dožil léta na venkovském sídle.
• Démokritos z Abdér (asi 460-370 př.n.l.), řecký filozof, hlavní představitel antického atomismu
• Drake, sir Francis (1545-1596), anglický pirát a mořeplavec, později za zásluhy o loupení zlata přepravovaného loděmi do Španělska se stal viceadmirálem.
• Drebbel, Cornelius Jacobszoon, (1572-1633 Londýn), alchymista a vynálezce. Měl život přímo na román. Roku 1598 dostal patent na perpetuum mobile (byla to čerpadla založená na kolísání teploty a tlaku vzduchu). Přestihl soudruhy a stavěl stroje na výrobu deště, blesku, hromu, zimy. Vyrobil termostat a je mu přisuzován i teleskop. Měl lahev, ze které dokázal obnovit dýchatelnost vzduchu (snad výrobou kyslíku z ledku a pohlcení CO₂ louhy). Brousil čočky, vyrobáběl mikroskopy (1619), které kupoval i Ch. Huygens. Ale roku 1610 přijíždí na přání Rudolfa II. do Prahy, vrací se, když ho „zimní král“ Ferdinad II. jmenuje vychovatelem svého syna. Roku 1620 se dostává po obsazení Prahy do zajetí, po intervenci Jakuba I., anglického krále, se vrátil do Anglie a k technice a alchymii. Roku 1628 s britským námořnictvem pomáhá osvobodit Angličany u La Rochelle údajně pomocí své ponorky. Že by tam použil svého obnovení dýchatelnosti vzduchu? Nakonec zchudl a skončil jako hospodský a ani tam si asi zdravý vzduch neužil. Kniha – „Krátký traktát o povaze živlů“ je z roku 1609. Vynalezl cínové mořidlo pro šarlatové barvivo. Je mu nepříliš věrohodně připisována výroba kyseliny sírové oxidací síry ledkem a objev třaskavého stříbra a rtuti (fulminátu stříbrného a rtuťnatého).
• Džábir, ibn Hajján ibn Abdalláh al-Kúfí as-Súfí (asi 721/2-asi 815), nejvýznamnější arabský alchymista, bývá označován jako Geber Arabicus, arabský Geber. Jindy je Džábir psán jako ibn Hajján Abú Músá (latinisované Geber, Giaber), záhadná osoba pod jehož jménem koluje sbírka spisů, jež byly základem středověké chemie a alchymie. Arabští alchymisté se kromě toho věnovali zvláště problémům přípravy elixírů. Tradičně je zaměňován za autory pozdějších středověkých spisů alchymie, které jsou pro rozlišení považovány za dílo „latinského Gebera“. Raději tedy opatrně napíšu, že Geberovi je přičítáno 22 alchymístických spisů, především o „životě kovů“ a zásadách fyzické alchymie. Geberovo dílo velmi silně ovlivnilo evropskou středověkou alchymii, která byla v podstatě pěstována především jako „výroba zlata“. Knihu „Summa“ pravděpodobně napsal koncem 13. století italský mnich Paulus z Tarenta. Kniha vychází z arabského díla „Knihy tajemství“ od ar-Rázího (latinsky Rhazes) z 9. století.
• Emmens, Stephen – na začátku 20. století za velkého tlaku vyráběl údajně zlato ze stříbra. Prodával státní mincovně v USA desítky kilogramů tohoto zlata. Patrně se jednalo o praní špinavých peněz pod dohledem státu.
• Ercker, Lazar (? 1528-1593), německý hutnický a hornický technolog, geolog
• Flamel, Nicolas (?1330-1418), původně chudý písař nebo kaligraf v Paříži. Zbohatl, což se vysvětlovalo znalostí transmutace. Není doloženo ani to, že by se alchymií zabýval. Kniha „De la transformation metellique“ byla přisouzena Flamelovi. Údajně vlastnil „Knihu žida Abrahama“, kterou se mu podařilo rozluštit a najít cestu ke Kameni filosofů. Pokusy prováděl za pomoci své manželky. Jeho alchymistické spisy se později stávají součástí sbírky textů „Zlatonosné umění zvané chemie“, 1572. Alchymisté, když se jim transmutace nedařila, se rádi odvolávali na jiné, kterým se to údajně podařilo.
• František Josef I. (1830-1916) měl zájem o alchymii, vyplatil 10 000 dolarů podvodníkům, kteří tvrdili že v Kalifornii je ložisko zlatých nugetů, které vzniklo ze stříbra působením rtuti a tepla.
• du Fresnoy, Nicolas Lenglet (18. stol.), abbé, autor knihy o dějinách alchymie
• Geber – viz též Džábir – spis „Corpus Gabirianum“ je rozsáhlý soubor textů o všech antických vědách – celkem 3 000 titulů, některé se však vztahují pouze k názvům kapitol. K alchymii se váže kniha „Slitování“ zvaná také „Základ“. Ze „Sto dvanácti knih“, které podrobně rozvádějí a komentují „Slitování“ je k dispozici jenom 30 „knih“, které obsahují výrobu elixíru z minerálních nebo látek rostlinného a živočišného původu. „Sedmdesát knih“ obsahuje nejjednodušší a první systematický popis alchymie. Latinský Geber je autorem „Suma perfections magisteri“. Dalších deset spisů má název „Korektury“, které jsou známy pod názvy typu Pseudo-Aristoteles a pod. „Knihy vah“ – původně jich bylo 144, ale docovalo se jen 44 knih. Kniha „Sedmero kovů“ se zabývá podle očekávání kovy a „Velká kniha speciálních vlastností“ se 71 kapitolami obsahuje i iatrochemii – výrobu léků prostředky alchymie.
• Galénos z Pergamu (asi 129-199), řecký lékař a filozof, působil v Římě, jedna z hlavních autorit středověké medicíny
• Glauber, Johann Rudolph (1604-1668 Amsterdam), německý chemik a alchymista, napsal přes 40 knih. Objevil síran sodný Na₂SO₄ – Glauberova sůl – dnes projímadlo, může se přidávat při výrobě skla. Měl laboratoř, vyráběl a prodával ocet, vinný kámen aj. Jeho alchymistické spisy se blíží pojetí moderní chemie (psal o metalurgii, kvasných procesech, zdokonalil pece a destilační zařízení – kniha „Nové pece filosofů čili Popis nově objeveného umění destilace“. Zdokonalil předpisy na výrobu kyselin a solí. Znal výrobu salmiaku z amoniaku a kyseliny solné. Salmiak alchymisty přitahoval – sublimuje a tento „plynný duch“ se zase přemění na pevnou látku (desublimace). Věděl, že chlorid stříbrný je rozpustný v amoniaku, uměl vyrobit chlor z burelu a kyseliny solné (snadná reakce MnO₂ + 4 HCl —Cl₂ + MnCl₂ + 2 H₂O). Znal chlorečnan draselný, destilací uhlí získal benzen C₆H₆. Objevil dusičnan amonný NH₄NO₃ – dnes používaný jako hnojivo a součást důlních výbušnin. Znal pikrát draselný, sůl kyseliny pikrové (2,4,6 – trinitrofenol) je výbušnina srovnatelná s TNT (2,4,6- trinitrotoluen). Věnoval se farmacii. Z tohoto výčtu můžeme usoudit, že znalosti (některých) alchymistů není dobré podceňovat.
• Goodyear, Charles (1800-1860), Američan, vynálezce vulkanizace kaučuku sírou za tepla roku 1839. Objev učinil náhodně, když mu kaučuk se sírou v podstatě upadl na horký vařič. A zapomněl ho včas patentovat. Alchymistická představa fixace rtuti sírou se nezdařila, výroba pryže z mazlavé hmoty kaučuku je základní podmínka rozvoje automobilizmu. Vynálezce zemřel silně zadlužen. Do kaučukových směsí se přidávají i stopy sloučenin rtuti, snad jako aktivátory (?).
• Guttenberg, Johann (1394/9 -1468), vl. jm. Johannes Gensfleisch, německý zlatník, vynálezce knihtisku, nejspíše roku 1448. Známá je Guttenbergova tištěná bible. Za Rudolfa II. byly v Čechách tři knihtisky, všechny v protestantských rukou. Knihtisk měl dopad dnešního internetu. Tištěná Bible Kralická umožnila přežití češtiny v německém prostředí doby Temna a byla předávána z generace na generaci v rodinách pobělohorských emigrantů po celém světě. Význam knihtisku doceníme tehdy, když si uvědomíme, že psací stroj byl vynalezen roku 1868, takže všechno před tím byly skutečně autorské rukopisy psané rukou.
• Hanckwitz, Godfrey Ambrose (1660-1741), anglický chemik, začal vyrábět fosfor na prodej
• Hájek z Hájku, Tadeáš (1525-1600), český přírodovědec a alchymista, osobní lékař Rudolfa II.
• Zajíc z Hasenburka, Jan Zbyněk (zemř. 1616), český šlechtic a alchymista
• van Helmont, Johannes Baptista (1577-1644), chemik a přírodovědec; pokusy s rostlinami začal kolem r. 1600
• Hérakleitos z Efesu (asi 540-asi 480 př.n.l.), řecký filozof, představitel živelné materialistické a dialektické filozofie iónské školy
• Hollandus, Isaac (16./17. stol.), podle některých historiků šlo o otce a syna, Johanna Isaaca a Isaaca, v minulosti kladené do 15. stol.; prvním spisem o minerálech vydaným pod některým z jménem Liber de Minerale Lapide … J. I. Hollanda, je datovaný 1572 v Praze. Jsou mu připisována i díla Tractatus de urina (Pojednání o moči)
• Hopkins, Arthur John (1864-1939), Američan, pracoval v anorganické chemii, význačný historik helénistické alchymie
• Horlacher, Konrad (17./ 18. stol.), německý lékař a alchymista
• Chajjám, Omar (1048-1131), arabský básník, filozof a matematik; rozšířil pojem čísla na kladná iracionální
• du Chesne, Joseph (zemř. 1609), francouzský alchymista
• al-Chorezmí (?780-850) jindy psáno (Chwárizmí, Chvárismí, Choresmí, Chovarizmí) arabský matematik; převzal z Indie poziční systém a symboliku s nulou, z jeho jména vznikl v 16. stol. polatinštěním termín algoritmus. Pocházel z města Chorezm (dnes Uzbekistán). Aritmetika se také pěkně proběhla po světě: Ve 3. stol. Diofant vytvořil spis Aritmetika obsahující algebraické úpravy, symboly rovnosti, sčítání, odčítání, řešení rovnic. Z této Aritmetiky vychází Arabové a al-Chorezmí, odtud se odvozuje evropská matematika – roku 1002 zavedl papež Silvestr desetinnou čárku a věda mohla začít počítat.
• al-Irákí, Abu’l-Kásim Muhammad ibn Ahmad (asi 13. stol.), arabský alchymista, psal též o magii
• Isis (snad 1. stol.n.l.), helénistická alchymistka používající jméno egyptské bohyně
• Jamblichos (snad 1. stol.n.l.), helénistický alchymista
• Jan z Lazu (15. stol.), český alchymista
• Ke Chung (asi 280-340 n.l.), čínský přírodovědný encyklopedista, v Číně byl kult Nesmrtelných
• Ke Siian (polovina 3. stol.n.l.), údajný Ke Chungův prastrýc zvaný též Nesmrtelný Starší, což jeho existenci zpochybňuje
• Kelley, Eduard (1555-?1595 v Mostu), anglický mág a alchymista, od roku 1584 žil v Praze. Dee a Kelly na lezli útočiště u Viléma z Rožmberka (1535-1592), kde se od nich očekávaly zázraky nejen s transmutací. Vilém, jeho bratr Petr Vok a tehdy i Krčín byli postarší a bezdětní. Laboratoře alchymistů byly tehdy v Třeboni, Č. Krumlově a v Prachaticích.
• Kepler, Johannes (1571-1630), německý astronom, zastánce heliocentrické soustavy
• Kleopatra (snad 1. stol.n.l.), helénistická alchymistka, není to egyptská královna
• Komenský, Jan Ámos (1592-1670), český humanistický filozof a pedagog
• Karl Arnold (1745-1824), německý lékař, jeden ze zakladatelů Hermetické společnosti, která oficiálně vystupovala v dobovém tisku
• Krohneman, Christian Wilhelm (zemř. 1686), od 1679 baron, alchymistický podvodník, popraven
• Kuckel von Löwenstern, Johann (1630-1702), německý chemik, studoval mj. aurum potabile, poživatelné zlato alchymistů
• Leibniz, Gottfried Wilhelm (1646-1716), německý filozof, matematik a fyzik, zkonstruoval mechanickou kalkulačku, napsal za život 1 500 dopisů, které měly tehdy i funkci vědecké zprávy. Největší vědecké dílo napsané prokazatelně jedním člověkem je prý 6 000 stránek rukopisů, které převážně v Praze napsal Joachim Barrande (1799-1883), skoro každá stránka obsahuje vlastnoruční nákres pověstných zkamenělin.
• Lémery, Nicolas (1645-1715), francouzský chemik, autor jedné z prvních učebnic chemie
• Leukippos z Mílétu (asi 500-440 př.n.l.), řecký materialistický filozof, spoluzakladatel atomismu
• Li Sao-ťiin (2. stol. př.n.l.), čínský alchymista, podle některých pramenů se vydával za jednoho z Nesmrtelných
• Libavius, Andreas (?1550-1616), německý lékař, alchymista a historik
• Liebig, Justus von (1803-1873), německý chemik, zakladatel vědecké agrochemie
• Luan Tao (3./2. stol. př. n. 1.), čínský mág a alchymista
• Ludendorff, Erich von (1865-1937), německý generál, náčelník německého generálního štábu za I. světové války. Roku 1929 vložil částku odpovídající 10 000 dolarů do rukou klempíře Tausenda, který měl proměnit olovo ve zlato. Podařilo se mu to podle oficiálního protokolu z vězení, kam se brzy dostal, za dvě hodiny. Pár zrnek zlata mu propašovali do vězení v cigaretě
• Lully, Ramón (asi 1235-asi 1315), katalánský mystik a misionář, alchymistické spisy pod jeho jménem jsou možná podvrhy
• Lil Jen (nar. 755), taoistický mystik, zakladatel učení o zlatém elixíru života
• Macquer, Pierre Joseph (1718-1784), francouzský chemik, určil složení vody
• Maier, Michael (?1568-1622), představitel mysticizujících směrů v alchymii
• Marie Židovka (Alchymistka, Prorokyně) (snad 1. stol.n.l.), helénistická alchymistka, vydávaná dokonce za princeznu ze Sáby
• Mendělejev, Dimitrij Ivanovič (1834-1907), ruský chemik, objevitel periodického zákona, počátkem 20. století dostal za zásluhy pamětní pohár z tehdy vzácného hliníku.
• Meng Sen (7. stol.n.l.), čínský přírodovědec, napsal knihu o léčení výživou a o přírodních vědách
• Morienus (7. stol.), poustevník a alchymista
• Mořic Hesenský (1572-1632), lanckrabě, podporoval přírodní vědy i alchymii
• Mylius, Johann Daniel (17. stol.), německý lékař a chemik, přívrženec chymiatrie
• Newton, sir lsaac (1642-1727), anglický fyzik, matematik a alchymista
• Palissy, Bernard (?1510-1589), francouzský sklář a keramik
• Paracelsus, Philippus Aureolus (1493-1541), vl. jm. Theophrastus Bombastus von Hohenheim, chemik, alchymista, lékař, zakladatel iatrochemie
• Penot, Bernard (zemř. 1617), francouzský alchymista
• Priestley, Joseph (1733-1804), anglický chemik, objevil nezávisle na Scheelovi kyslík
• Pseudodemokritos (snad 1. stol.n.l.), helénistický alchymista, hlavním dílem spis „Physica kai Mystica“
• ar-Rází (Rhazes), Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází (asi 825/6-asi 925), arabský lékař a alchymista
• Rhazes – viz též al-Rází asi 865-925 – pocházel z města Rajjí poblíž Teheránu, vedl nemocnici v Bagdádu. Kniha „Velká sbírka“ – opírá se o Galéna. Zastával v alchymii přírodovědný postoj – kniha „Kniha propedeutického úvodu“ je z období 900-910 Spolu s Geberem měl největší vliv na západní alchymii. Kniha „Pinax“ je soubor děl věnovaných alchymii. Kniha „Tajemství tajemství“ (Kitáb Sirr al-Asrár) – je to technické vědění, jakési know-how. Přijímá teorii živlů a teorii síry a rtuti. Občas používá i další pojem, který má význam solí. Látky rozlišuje živočišné, rostlinné a zemité. Zemité se dále dělí na těkavé (duchové), kovy (těla), kamence, vitrioly, boraxy a soli.
• Read, John (1884-1963), anglický chemik a historik chemie, člen Royal Society
• Richter, Jeremias Benjamin (1762-1807), německý chemik
• von Richthausen, Johann Konrad (?1604-1663), od 1653 von Chaos, alchymista a metalurg. Pracoval v takovém chaosu, že o jeho díle jsem nenašel nic. Začal ale velkolepě – roku 1648 předvedl Ferdinandovi III. transmutaci tří liber rtuti ve zlato, roku 1650 vyrobil z olova zlato. Roku 1658 předvedl transmutaci mohučskému kurfiřtovi. Kuličku tinktury měl slepenou arabskou gumou a nechal ji hořet, aby odkapávala do kelímku, pak nalil 4 unce rtuti, vyžíhal a dostal čisté zlato. Z tohoto zlata byla vytvořena slitina se stříbrem a byla zmincována. Kromě neobvyklého titulu von Chaos dostal i titul nejvyššího mincmistra a za Leopolda I. se stal nejvyšším komořím horních měst Báňská Štiavnice a Kremnica, kde zavedl nové tavné postupy.
• Ripley, George (1415-1490), anglický alchymista; augustiniánský mnich, později karmelitán
• Rodovský, Bavor mladší, z Hustiřan (?1526-?1600), nejvýznamnější český alchymista, přívrženec Paracelsa
• Rosenkreuz, Christian, narozen v polovině 14. století. V Německu založil Bratrstvo růžového kříže, ke kterému se hlásil i Stolcius. Bylo to vždy osm lidí, kteří se jednou do roka sešli, každý měl vybrat svého následníka, takže jich bylo stále osm, což vydrželo asi ještě 120 let po smrti Rosenkreuze. Růžoví křižáci měli blízko ke svobodným zednářům.
• z Rožmberka, Vilém (1535-1592), český šlechtic, od r. 1570 nejvyšší purkrabí pražský, příznivce alchymie
• Rudolf II. (1552-1612), 1576-1611 římský a německý císař a český král, od 1583 sídlil v Praze, 1611 se musel vzdát trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše. Podporoval alchymisty.
• Ruland, Martin mladší (zemř. 1611), z bavorské rodiny původně sídlící v Bratislavě; otec, Ruland starší (1532-1602), význačný Paracelsista, autor lékařských spisů, alchymistický lexikon byl zřejmě společným dílem
• Sendivoj, Michal (1566-1636), polský diplomat a alchymista
• Seton, Alexandr (zemř. 1604), anglický alchymista
• Seyler, Wenzel (17. stol.), pocházel z Čech, augustiniánský mnich, alchymista, pro Lepolda I. transmutoval s červeným práškem. Zachovalo se čtyřverší z roku 1675: „Z moci prášku Wenzela Seylera jsem byl ze zinku učiněn zlatem.“
• Sheppard, Harry Joseph (nar. 1914), anglický chemik, odborník na dějiny alchymie
• Scheele, Carl Wilhelm (1742-1786), švédský chemik, objevil kyslík nezávisle na Priestleyovi
• Sien-men C‘-kao, jeden z čínských Nesmrtelných; roku 215 př. n. I. po něm měl na císařský rozkaz pátrat jakýsi mistr Lu
• Soddy, Frederick (1877-1956), anglický chemik, zavedl termín izotop; Nobelova cena 1921 za práce v chemii radioaktivních látek
• Stephanos z Alexandrie (7. stol.n.l.), pozdní řecký alchymista
• Stapleton, Henry Ernest (1878-1962), anglický organický chemik; specialista na arabskou alchymii
• Stolcius, Daniel (zemřel mezi 1640 a 1660), český alchymista, 1618 se stává bakalářem na Pražské univerzitě. Obrázková kniha „Viridarium Chymickum“. Pocházel nejspíše z Kutné Hory. Spolupracoval na jedinečném díle měděných rytin s náměty alchymie. Stolcius napsal malý spis „Hermetická zahrádka“.
• Sun S‘-miao (6./7. stol.), taoistický alchymista považovaný za světce; žil v ústraní; prý se vyznal ve všech lécích a měl údajně návody na tisíc „kovů“
• Sii S‘ (3./2. stol. př.n.l.), čínský alchymista, roku 219 př. n. l. vedl výpravu na Ostrovy nesmrtelných (myšleno tím bylo Japonsko a tam zůstal, do Číny se nevrátil)
• S‘-chuang-ti (259-210 př.n.l.), čínský císař, zavedl psaní vlasovým štětcem na hedvábí
• Těšínský, Jan (14./15. stol.), český alchymista
• Thales z Mílétu (asi 624-asi 543 př.n.l.), jeden z nejstarších řeckých filozofů, živelný materialista; v matematice Thaletova věta
• Theophrastos Christianos (snad 8. nebo 9. stol.), údajný autor alchymistických veršů
• Theosebeia (snad 3. stol. n. l.), podle všeho současnice Zosimova, údajně kněžka a královna
• Tholde, Johann (16./17. stol.), říšský komoří a majitel podílů na solivarech v duryňském Frankenhausenu; vydavatel některých spisů Basila Valentina, např. Currus Triumphalis Antimonii (Triumfální vůz antimonu), 1602, německy 1604
• Thurneysser zum Thurn, Leonhard (1530-1596), metalurg, zlatník, botanik a léčitel; pocházel z Basileje
• Tollius, Jacobus (zemř. 1696), nizozemský lékař, chemik a filolog
• Trevisanus, hrabě Bernard z Trevisa (? 1406-?1490), Trevisanové byli bohatá benátsko-padovská rodina; lékař Bernardinus (zemř. 1383) byl snad předkem alchymisty; Trevisanova díla vydávána ještě v 18. stol.
• Trismosin, Salomon (15./16. stol.), hojně citovaný alchymista, jako postava nedoložený
• al-Vahšíja, Abú Bakr Ahmad ibn Alí an-Nabatí (9. stol.), arabský chemik
• Ventura, Laurentius (16. stol.), blíže neznámý alchymista; jeho knihu „O způsobu přistrojení kamene filozofického“ přeložil 1557 Rodovský
• Vrbna, hrabě Evžen Václav (1728-1789), český šlechtic, významný mecenáš alchymie
• Vřesovec z Vřesovic, Václav (1532-1583), český šlechtic a alchymista
• Wej Po-jang, buď alchymista ze 2. stol.n.l., nebo Lao-c‘, zakladatel taoismu, jenž žil kolem 300 př. n. I.
• Wöhler, Friedrich (1800-1882), německý chemik, roku 1828 se mu podařilo syntetizovat (zahříváním kyanatanu amonného) močovinu, látku pomocí níž vylučují savci ze svého těla nepotřebný dusík. To byl konec vitalistických představ, že ke vzniku organických látek je třeba jakási vitální síla (lat. vis vitalis) a nelze je z tohoto důvodu uměle připravit v laboratoři
• Zosimos z Panopole (3./4. stol.n.l.), encyklopedista helénistické alchymie

 

Jak se prováděly podvody

Johann Joachim Becher (1625-1682) – v Nizozemsku požadoval milion stříbrných tolarů. Nejspíš neúspěšně. Podvod spočíval v tom, že stříbrné mince obsahovaly asi 1 promile zlata. Becher tvrdil, že dalším tavením vznikne zlato znovu. Zlato v prvním tavení bylo pouze odděleno. Při nepřesném vážení se zdálo, že transmutace na zlato je možná.

Wenzel Seyler, později Wenzel von Reinburg, v 17. stol. pro Leopolda I. provedl transmutaci velkého medailonu o váze 7 200 gramů. Ve 30. letech 20. století byl medailon analyzován jako slitina zlata, stříbra, mědi (6,4:5,7:1) s nepatrnými příměsemi cínu, zinku a železa. „Transmutace“ spočívala u slitiny vyrobeného podle tohoto složení v tom, že se na 20 minut ponořila do (zředěné?) kyseliny dusičné – povrchové vrstvy se rozpustily a zůstalo jen zlato. Na původním medailonu je dosud nazlátlá vrstva u pomořené části vidět.

Poznámka: Od starověku (doložena je kolem roku 2000 př.n.l.) byla ceněna přírodní slitina zlata a stříbra zvaná elektron (20-60% stříbra, vzhled světle nažloutlý až stříbřitě zářící). Není to dnešní elektron – slitina hliníku a hořčíku. Ve starověku se z přírodního elektronu dělaly mince až do doby Alexandra Velikého. Papyrus Leiden se zabývá jeho výrobou, spíše falšováním slitinami cínu, stříbra, rtuti, olova a mědi, často za přísady arsenu, který zesvětloval přítomnost mědi. Tyto slitiny nahrazovaly pravý elektron a měly sloužit k dvojnásobení nebo ztrojnásobení elektronu nebo zlata. Slovo „tinctura“ je jeden z výrazů k označení Lapis philosophorum – Kamene mudrců. Slovo tinctura má význam barvivo, slouží tedy k „barvení“ neušlechtilých kovů, aby vypadaly jako zlato. A to má hodně blízko k úsilí alchymistů. Mimořádná moc se přisuzovala také prstenům z elektronu.

Je to takřka beznadějné udržet časovou linii objevů v alchymii a ještě přidat něco zajímavého z osudů alchymistů. Pokusím se podat stručný přehled objevů souvisejících s alchymií jako původní obecnou přírodní vědou.
 

Alchymie a vynálezy od starověku

40 000 – 12 000 let př.n.l.

• Asi od 40 000 př.n.l. se Austrálci dostávají přes úžiny do Austrálie.
• Vydělávání kůží vtíráním tuků, máčení v roztocích solí, působení tříslovin ze stromové kůry. Eskymáci zahajují zpracování kůží žvýkáním – základním znakem krásy a ocenění eskymácké ženy jsou zdravé zuby.
• Počátky hrnčířství – pletené koše z proutí vymazané hlínou se vypálily. Hliněné sošky. Hrnčířství a použití vypalování ohněm otevřelo cestu metalurgii.
• Použití vrtáku s násadou k ručnímu vrtání, později se k vrtání typu svidřík používá luk s tětivou. Ten se používá i k rozdělání ohně třením. Počátky používání luku jako střelné zbraně se kladou asi na 12 000 let.př.n.l, někdy až na 80 000 let.
• Podzemní těžba surovin – pazourku, vápence aj.

12 000 let př.n.l. – 10 000 let př.n.l.

• Domestifikace zvířat (Blízký východ, severní Afrika), nejdříve ovce a kozy, pastevectví, sklizeň planých obilovin, srpy s kamennou čepelí

9 000 let př.n.l. – 7 000 let př.n.l.

• Zemědělství, stálá sídliště, jednozrnná pšenice ( údolí Jordánu), dvouřadý ječmen ( severní Irák), čočka.
• Žací nože, srpy, rydla, ruční mlýnky, pazourkové nože, pilky a hroty se zatmelovaly živicí do násady.
• Sušené cihly, hliněné pece

8 000 let př.n.l.

• Opevněné město Jericho (cihlová hradba a kamenné věže) s asi 3 000 obyvateli, možná ovládalo obchod s obsidiánem až z Anatolie.
• Keramické a hrnčířské pece.
• Kamenné nástroje (sekery) – vyrábí se pomocí kamenných pil bez zubů s podsypáváním písku, brousí se kamennými brusy, vrtá se dutým vrtákem (v knize Světové vynálezy v datech [6] je uváděna jako pomocný nástroj dutá kost nebo dřevo z bezinky – to bude zase diskuze, už preventivně zalézám do díry vyvrtané tímto dutým vrtákem) a podsypává se pískem. Dosahuje se prý kvality vrtu srovnatelnou s dnešní technikou s nástroji z kovu. No nevím, ale nikdo snad nemůže pochybovat, že kamenné sekery a mlaty byly provrtané.
• 8.-7. tis. př.n.l. – nástroje z přírodní vytepané mědi ( Anatólie a Irán)

7. tis. př.n.l.

• Město Catal Hüyük v Anatolii (6620-5400 př.n.l.)
• Anatólie – nalezeny zbytky textilií spřádána rostlinná vlákna tkána na stavech nebo prkénkách, přeslice, vřeteno a později se setrvačníkem,
• Barvení textlií rostlinnými barvivy

7.-6. tis. př.n.l.

• Anatólie – tavení mědi rudy (asi z malachitu) a snad i olova. Teplota podle nalezené strusky přes 1000°C, byl snad použit lignit jako palivo. Metalurgie mědi byla objevena později také v Mezopotámii v městských civilizacích. Později se redukovaly i sirníkové měděné rudy. Metalurgie byla základem rozvoje civilizace.

6.-5. tis. př.n.l.

• Údolí Mezopotáme, Nilu, Indu, umělé zavodňování, rycí hák. Rádlo jako předchůdce pluhu nejdříve asi v Mezopotámii.
• První osady zemědělců na území Čech (Bylany, Mohelnice)
• Přední východ – měď se ková a brzy i odlévá do forem – slévárenství má zásadní význam v pozdější výrobě bronzu i železa.
• Ceněné měděné rudy se přepravují daleko, dolují se za pomoci ohně a ochlazení
• Výrobky ze zlata, stříbra (spíše slitina), z olova

5.-4. tis. př.n.l.

• rotační hrnčířský kruh, využití plachet lodí, vahadlová čerpadla (šádúfy). Města s chrámy, které jsou základem vědy.

4. tis. př.n.l.

• Mezopotámie – město Uruk ( biblický Erech) město s chrámem o ploše 2 000 m², přilehlé dílny s tavícími pecemi, tkalcovny.
• Sumer (snad i Indie) – kolo a vozy s koly. Kolo jako základní vynález lidstva proniká do dalších odvětví techniky.
• Primitivní postroje k zapřahání zvířat, domestifikace koní (nepoužívají se zprvu k tahu), karavanní přeprava obchodu pouští
• Mezopotáme a Egypt – použití klenby (blíže neurčeno jaké, snad se myslí úzké klenby nad dveřmi a okny, kdy stačilo cihly přidržet rukama pomocníků)
• Egypt obrázkové slovní písmo (hieroglyfy) a číslice
• Egypt – 4 000 př.n.l. – výroba papyru a jeho použití pro psaní, ale i pro výrobu rohoží a oděvů
  Pozn.: Papyrus byl později nahrazen levnějším, ale méně trvanlivým papírem a pěstování papyru v Egyptě zaniklo, obnoveno až r. 1969. Tak zvaný Papyrus Erebus má pocházet asi 1 500 př.n.l. a obsahuje už krycí symboly pro používané látky typu krev – suřík, vraní krev = rumělka, osiridova krev = železná rez. Význam papyru pro vědu a kulturu byl obrovský a ztráta Alexandrijské knihovny s údajně až půl milionem svitků nedozírná. Počátky alchymie jako spojení teorie a praxe pochází z alexandrijského období 1.-3. století. Zakladatel hermetického učení Hermes Trismegistos jmenuje i dvě ženy – Isis zjevuje svému synovi Hórovi tajemství výroby zlata. Egyptské královně Kleopatře je formálně připsáno farmaceuticko- kosmetické dílo a dílo Chrysopoiia („Výroba zlata“). Evropská alchymie nevychází přímo z Leidenského a Stockholmského papyru, které byly nalezeny a zpřístupněny až v 19.-20. století.
• Egyptské hroby asi 3 500 př.n.l. obsahovaly primitivní skleněné perly. Lití skla do forem je z doby pozdního Egypta.
• 3 300 př.n.l. v Sumeru první použití klínového písma na hliněných destičkách jde o obchodní záznamy. Podle tradice se později obchodní smlouvy dělaly jako dva stejné zápisy na téže desce, která se pak rozlomila, shodnost na lomu zaručovala její pravost pro obě strany.
• Nejstarší želené výrobky, původ železa meteorický
• Balkán – dolování měděné rudy

3 000 – 2 500 př.n.l.

• Kovářské nástroje (kleště), měchy na dmýchání vzduchu
• Výroba bronzu, tvrdé nástroje, drát, plech odlévání na ztracenou formu – tvar se vytvoří z vosku a pokryje hlínou
• Egypt – zlatotepectví až do tloušťky tisíciny milimetru.
  Pozn.: Později se nejtenčí plátky zlata 0,0001 mm dělaly prokládáním mezi vrstvy (prý ze slepého) dobytčího střeva a ve formě se působilo opakovaně tlakem údery velkého kladiva. 1 m2 tohoto lístkového zlata vážil asi 2,45 gramy (méně než 0,1 cm³).
• z doby bronzové se dochovaly předměty sporně nasvědčující použití soustruhů – byly to vrtáky pomocí obtočené tětivy luku. Jiní soudí, že soustruh byl vynalezen až po 1 000 př.n.l.
• Mezopotámie – využívá se západkový zámek až s 8 západkami
• Vodní hodiny, primitivní formy dodnes běžných věcí a nástrojů (židle, stoly, křesla, nádoby, látky, cihly, omítky, sekery, skoby, dláta, nože,síta, brusy, váhy, provazy, plechové trubice aj.)
• 2750 př.n.l. – počátek stavby Stonehenge, tři hlavní etapy výstavby byly kolem 1900 př.n.l., 1750 př.n.l. a 1650 – 1400 př.n.l.
• 2600 př.n.l. – 2000 př.n.l. – Harappská civilizace při řece Indu – město Mohendžo-dáro

Další souvislosti už jsem nepsal, snad jen Féničany je možno pro rozvoj alchymie zvláště ocenit.

Na začátku 1. tisíciletí př. n. l. začíná fénická kolonizace západního Středomoří Féničany, kteří rozšířili zvláště sklo a barvivo na látky purpur, které bylo mimořádně ceněno a bylo vlastně odznakem moci a bohatství (foinix = purpurová barva). Féničané zavedli v písmu samohlásky, které se v egyptském jazyce nepsaly.
 

Alchymie a vynálezy od starověku

Těžko najít konkrétní podklady pro toto tvrzení, kromě mýtů, kdy Hermes měl přijít z Atlantidy 400 let před stavbou velkých pyramid. To je podle klasického datování těsně před rokem 3000 př.n.l. Zato lze najít mnoho argumentů proto, že základní objevy civilizace byly vzhledem k různým výchozím podmínkám vytvořeny na různých místech nezávisle. Proti jednotnému vzniku civilizace pocházející z Atlantidy, která se přenesla nejdříve do starého Egypta a pak dále, svědčí i to, že v Egyptě, Mezopotámii a kolem Indu vznikaly různé druhy písma. Podobností písma by se měly vyznačovat civilizace vycházející z jednoho základu. A není tomu tak. Jiné příklady různorodosti výchozích kultur následují.

Vozy využívají kola jsou už na počátku mezopotámské civilizace – v královském období Sumeru asi 2800 př.n.l.-2300 př.n.l. se podle zobrazení na královské stéle z Uru používaly vozy čtyřkoké i dvoukolé tažené onagery (druh osla).

A v téže době se v Egyptě stavěly pyramidy bez použití kol. Jestliže podle atlantologů byly postaveny pyramidy dříve, proč se pokročilejší techniky (ani použití vozů nebo kár a tažných zvířat) nedochovaly? Po údajně vyspělé civilizaci, která stavěla Velké pyramidy, se nedochovalo kousek železa. Nikde na zemi se nestalo, že by vynález výroby železa byl zapomenut, snad jen v malé vikingské osadě v Americe zaniklé nejspíš násilně (první byl v Americe 1002 Leif Ericsson).

Megalitické stavby jsou rozesety po světě a dopátrat se shodných rysů odpovídající jedné vyspělé civilizaci Atlanťanů na počátku je těžké. Mezi nejstarší patří i Stonehenge, kde počátek stavby (jámy) je datován radiokarbonovou metodou na 2750 př.n.l., hlavní práce začaly kolem 1900 př.n.l, dokončeny byly asi 1400 př.n.l. Některé megality tam byly přepravovány až 200 km převážně vodní cestou ze západního Walesu, nejvyšší je triliton ze dvou svislých a jednoho vodorovného kamene, je 8,5 m vysoký. Přeprava kvádrů po souši patrně smykem a po válcích se měla dít za pomoci volských potahů. Jenom zvedání kvádrů pomocí ramp bylo odhadnuto na 2 miliony pracovních hodin. Výsledky i postup práce je hodně odlišný od pyramid.

Tak jsme se proběhli z Jericha do Egypta, pak přes Anatolii do Mezopotáme a Indie – všude vznikla střediska s rozvojem civilizace a technickými vynálezy, prostě střediska vnikala na různých místech paralelně i ve vzájemných spíše blízkých kontaktech. Nenalézám výjimečnost Egypta, kde měli v prehistorii přistát Atlanťané. Hermes měl dorazit do Egypta 400 let před stavbou pyramid, to je něco málo před 3 000 př.n.l. To byla doba, kdy existovaly i jiná centra civilizace vývojem na Egyptu nezávislá.

Atlanťanům je v počátcích alchymie přičítán zásadní význam. Rozumně lze historický podklad pro vznik bájí o Atlantidě v egyptském a helénistickém starověku vidět ve zkáze ostrova Théry (Santorini) někdy kolem mezi lety 1660 až 1600 př.n.l. výbuchem podmořské sopky. Oblast byla osídlena od neolitu a Kykladská kultura asi na 200 ostrovech začíná kolem roku 3 000 př.n.l. Na dnešním zbytku Théry jsou doklady, že obyvatelé ostrova stačili při příznacích sopečných erupcí opustit – bylo nalezeno zničené město, vrstva sopečného popela byla až 5 m, ale málo kosterních zbytků a zlata, které by svědčilo a náhlém ukončení civilizace jako tomu bylo v Pompejích. A tak můžeme uvěřit tomu, že „Atlanťané“ z Théry včas odpluli a přenesli svou kulturu na vzdálená místa.

Blízký ostrov Kréta v té době vykazuje zasažení zemětřesením, silnou vlnou tsunami a paláce nedlouho později po částečném obnovení byly zničeny požárem. Středomořské ostrovy měly v té době unikátní naleziště měděných rud s obsahem až 15% mědi na Kypru. Dnes se těží rudy desetkrát chudší. Vysokou úroveň zpracování mědi a kovů lze tedy v oblasti této potenciální Atlantidy očekávat, stejně jako bohatství z něj plynoucí. Při pohledu na časovou osu vidíme, že Egypt v době uváděné jako počátek alchymie za vlády boha Herma (těsně před rokem 3 000 př.n.l.) v této časové ose nijak nevyniká.

Zaujme Harappská kultura 2600-2000 př.n.l. (současník Velkých pyramid ) poblíž řeky Indu, kde bylo i město Mohendžo-dáro s 50 000 obyvateli, s kamennými domy, řemeslnou výrobou, keramikou, záchody a vanami napojenými na kanalizaci pod úrovní ulic. Používali tam nepálené cihly, těsnění vodního bazénu bitumenem. Podobnost s Egyptem není moc zřetelná.

Ani vyspělá nejstarší civilizace v Sumeru nevznikla od břehu moře od Atlanťanů, ale od nížin kolem řek s úrodnou půdou. Akkadský král Sargon I. kolem roku 2300 př.n.l. začal výboje ze středu dnešního Iráku a dobyl města, zničil hradby a vyvraždil jejich obyvatele, postoupil až k Perskému zálivu. O nic lepší to nebylo ani později za Ivana IV. Hrozného, při založení ruského impéria prý zahynula polovina obyvatel. A zničil jedno z největších měst tehdejší Evropy Novgorod, tehdy postavené ze dřeva.

No to je závěr přímo hrozný. Takže se raději potěšíme tím:
 

Co čeští chemici dali lidstvu

Otto Wichterle (27. října 1913 Prostějov – 18. srpna 1998) byl český vynálezce a chemik, je zakladatelem makromolekulární chemie u nás. Jeho vynález měkkých kontaktních čoček se zrodil takřka v garáži – při odlévání rotujícího gelu použil motorek z gramofonu a spolupracovala s ním jeho manželka. Princip kontaktních čoček jeho spolupracovník neoprávněně vyvezl (neříkejme přímo ukradl) do USA. I přes zpoždění několika let způsobené soudy to byl nejúspěšnější český chemický patent všech dob. Američtí výrobci kontaktních čoček v rozhovoru pro naši televizi uvedli, že za jim přinesl zisk, myslím, přes 200 milionů dolarů. Profesor Wichterle nezahořkl ani k naší zemi ani k Američanům, jeho návštěva v tomto americkém závodě proběhla v džentlmenském duchu a vzájemném respektu.

Jaroslav Heyrovský (20. prosince 1890 – 27. března 1967) byl oceněný v roce 1959 Nobelovou cenou za chemii za objev polarografie z roku 1929.

Polarografie se ukázala v padesátých letech jako skvělá analytická metoda zvláště na roztoky solí kovů. Alchymisté zkoumali fixování rtuti – to je pronikání jiných atomů do kapalné rtuti. Rtuťová kapková elektroda u polarografie využívá rtuťovou kapku padající roztokem vzorku. Na povrchu kapky dochází ke změně potenciálu a měří se závislost proudu a napětí, což dává kvalitativní i kvantitativní výsledky.

Takže Heyrovského vynález završil alchymistické bádání se rtutí na místě tomu odpovídajícím – v Praze.

Prof. Antonín Holý (narozen 1936 v Praze) se zabývá vývojem léčiv proti leukémii, rakovině a virovým onemocněním včetně hepatitidy a AIDS. Prof. Antonín Holý je držitelem 60 patentů, spoluautorem více než 420 publikací.

Antivirotika vyráběná na základě licence původních objevů Antonína Holého jsou Vistide (působící např. proti viru pásového oparu, viru pravých neštovic či proti virovému zánětu oční sliznice), Viread (tenofovir) pro léčení AIDS a Hepsera jako lék proti virové hepatitidě B. Kombinace preparátu Viread s emtricitabinem pod názvem Truvada patří k nejúspěšnějším lékům proti AIDS.

Profesor Holý má těžko pochopitelnou intuici z chemického vzorce sloučeniny odhadnout možnosti jejího působení jako léku. Přitom počet organických sloučenin se blíží k 20 milionům, ročně se objevuje řekněme tři čtvrtě milionu a většina z nich zůstane jen ve stadiu ohlášení objevu nové sloučeniny. Takže i prof. Holý navázal na tradice hledání alchymistického léku na nesmrtelnost – objevuje léky pro alespoň lepší život.

Prof. Ing. Pavel Hobza, DrSc. (narozen 1946), je objevitelem nepravé vodíkové vazby. Dalším jeho zásadním objevem je role patrových („stacking“) interakcí v DNA a proteinech. Vodíkové vazby mají pevnost asi 1/10 kovalentních vazeb a jsou rozhodující při tvorbě nukleových kyselin. Jeho práce byly citovány více než 10 000x (patří mezi 2 nejcitovanější české vědce) a Hirschův index má hodnotu 57 (nejvyšší mezi českými vědci).

Atomární tužka – metoda atomární manipulace objevená za účasti českých vědců, která umožňuje psát na povrch pevné látky pomocí jednotlivých atomů podobně jako psací pero. Nová metoda umožňuje nejenom zápis, ale i kontrolované vymazání již vytvořených atomárních vzorů. Snahou alchymistů bylo rozdělit látku a původní pralátku a vytvořit novou kvalitnější – hlavně zlato.

Friedrich August Kekulé von Stradonitz, německý chemik, potomek české emigrantské pobělohorské šlechty pocházející ze Stradonic, v roce 1857 se spolupodílel na objevu čtyřvaznosti uhlíku, v roce 1865 navrhl cyklickou strukturu pro benzen. Traduje se mírně alchymistická historka tohoto objevu – ve snu se mu zdálo, že vidí kruh opic, které se drží za ruce, což ho přivedlo ke známé cyklické struktuře benzenu C6H6.

Kostka cukru – ředitel dačické rafinerie byl Jakub Kryštof Rad, původem Švýcar. Traduje se, že paní Radová se při sekání homole zranila, což podnítilo manžela k vynálezu kostky cukru (1841). Privilegium na vynález dostal roku 1843. V reklamě na předsednictví v Unii jsme mohli mít místo kostky cukru možná i troubu – myslí se bezešvou troubu typu Mannesmann vynalezenou v Chomutově. Současník té doby Edison se vyjádřil, že je to největší technický objev.

Ing. Jiří Nor – guru palivových článků v Kanadě a USA, narozen v Praze, emigroval v roce 1968. Generátor Pawersteck má parametry 24 V, 100 A a 2400 W a životnost 2000 hodin. Jeho rozměry jsou 21 x 22 x 72 cm a hmotnost 33,2 kg. Vývoj směřuje k pohonu elektromobilů palivovým článkem. Vyvinul také rychlonabíječku pro akumulátory, jejíž princip využíváme třeba pro dobíjení mobilů.
 

Některé zdroje a související odkazy:
http://www.relaxia.cz/alchymie_kral_veda.htm
http://www.panna.cz/panna/clanek/25–alchymie-a-alchymiste—pozemsky-dil.html
http://esoteric.mysteria.cz/alchmin.htm
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/4748-alchymie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Giacomo_Casanova
http://www.jachymov.cz/ a http://stribrnak.cz/jachymovsky-tolar/ – Jáchymovský tolar
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/177454-stonehenge
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/193280-sargon-akkadsky
http://cs.wikipedia.org/wiki/Paracelsus
http://cs.wikipedia.org/wiki/Edward_Kelley – podrobný životopis alchymisty Kellyho
http://poltergeist.zjihlavy.cz/ a http://john-dee.navajo.cz/ – životopis alchymisty J.Dee
http://gorvin.mysteria.cz/ – pěkná stránka o alchymii a vaření piva v nejstarších dobách
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/192675-rozmberkove – Rožmberkové
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/192719-rudolf-ii – Rudolf II
http://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes_Gutenberg – knihtisk
http://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Wichterle – Otto Wichterle
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Heyrovsk%C3%BD – Jaroslav Heyrovský
http://www.vscht.cz/ – profesor Antonín Holý
http://press.avcr.cz/index.php?p=Pavel-Hobza – prof. Pavel Hobza
http://scienceworld.cz/sw.nsf/ID/1A5851C8BD4EF734 – atomární tužka
http://www.rvp.cz/clanek/425/1215 – Kekulé
http://www.dacice-mesto.cz/page.php?fp=mesto/pametihodnosti/kostka-cukru – první kostka cukru
http://vodik.czweb.org/ – ing. J.Nor – palivové články a rychlonabíječka

[1] Karpenko,V.: Alchymie, dcera omylu, Práce/Kamarád, 1988
[2] Priesner, C., Figala K. : Lexikon alchymie a hermetických věd, Vyšehrad, 2006
[3] Haage, B. D. : Středověká alchymie, Vyšehrad, 1996
[4] Engels, S., Nowak, A.: Chemické prvky-historie a současnost, SNTL 1977
[5] Folta, J.,Nový, L.:Dějiny přírodních věd v datech, Mladá fronta Praha, 1979
[6] Jílek, F.,Kuba, J., Jílková, J.: Světové vynálezy v datech, Mladá fronta , Praha, 1977
[7] Mircea, Eliade: Kováři a alchymisté, Argo, 2000
[8] Antonín, Luboš: Hermetici a šarlatáni evropského rokoka, Nakladatelství Rodiče, Praha, 2003
[9] editor Shona Gimbley: Encyklopedie starověkých civilizací, REBO Productions, 2004, vytištěno v Číně (česky)
[10] Struž, J., Studýnka B.: Zlato, zlato, zlato – MF 1985
 

Pardal