Na těchto stránkách jsem v nedávné minulosti začal v letních měsících nastiňovat různé otázky a témata z mnoha oborů lidského konání a hledání s myšlenkou, že si je čtenář buď připustí k „tělu“, něco si zodpoví a podělí se možná i o svůj názor a nebo je také nechá ležet jako nezajímavé, nehodné jeho pozornosti. Léto 2015 končí a dovolím si mé poslední otázky. Bude to taková rozmanitá všehochuť. Končící léto je totiž pestré, se spoustou květin, ovoce a zeleniny. Ať je i na tomto talíři již jen od pohledu veselo.

V mých některých předchozích článcích jsem uvažoval o józe a často to čtenáře s vyznáváním tradičních hodnot mohlo přivést k tomu, že je to, podle mne, nějaký můj jediný směr pro duchovní rozvoj, ruku v ruce s tím jdoucí i tělesné a mentální poznání. Je pravdou, že vznik jógy má nejasný datum a při hledání se lze dopátrat opravdu starých letopočtů. Kdo je tzv. Zápaďan, člověk s kulturním dědictvím a vývojem ve zcela odlišných podmínkách, než které prožívali lidé v naprosto odlišném podnebí, úrodností… atd. tzv. Východu? Ten současný člověk naší vyspělé civilizace má, ne všichni ale budou souhlasit, životní filosofie světa Západu, ty, která lze souhrnně nazvat jako objektivní. V podstatě tak věří tento člověk jen tomu, co vidí a co si může ohmatat. Jeho směr života spočívá více v konzumu, cení si hmotných věcí, dbá na stránku života v těle, mnohdy nákladně udržuje jeho krásu a zdraví, ač je to zcela pomíjivé, usiluje o postavení a určitou moc a leccos tomu i obětuje. Jaký vliv má asi na člověka Západu moderní průmyslová společnost a její technologie a jak to může v prostředí planety, která je „konečná“, pokračovat? Přes zřejmý pokrok, který zdánlivě nezná hranic, ale kterého nemohou z mnoha důvodů využívat všichni lidé na planetě, se leccos v posledních desítkách let změnilo.

Druhá moje otázka – má na změnu filosofie a přístupu k životu vliv používání psychedelických, tj. stručně řečeno, mysl a vědomí rozpínajících látek? A že se tento fenomén stal problémem pro velkou část populace, že je na něm založen obchod s mafiánskými praktikami, že vlády proti drogám bojují, ale na druhé straně jsou i jimi a složkami moci využívány „špinavé“ peníze z nich i k financování všelijakého druhu politiky, i zcela jiné rozpínavosti, je také zřejmé. A že to ohrožuje bezbranné, a že to způsobuje pokles morálky. To není vedlejší efekt.

Bůh a jeho síly tvoření se hledačům pravdy zdají být jako pravé síly dobra, a to již, a především, ze své podstaty. Zrovna tak si může myslet takový hledající člověk, že od Boha a jeho sil nepocházejí nemoci, ani utrpení, ani smrt a ani trest a koneckonců, je jim úplně cizí žízeň po moci a také se vůbec nezaobírají otázkou nějaké kontroly světa. V čem spočívá činnost protibožských sil a existuje vůbec nějaký boj proti principu dobra? Je zlo a zlá vůle přítomná v části života, v živých stvořeních jako nějaká nutnost a může to být něčím obhájeno a vysvětleno? Je Bůh zodpovědný za přítomnost zla a utrpení ve světě? Má se člověk bezvýhradně podřídit vyšším silám, jako Jeho Vůli či má ve svém konkrétním životě s plným vědomím směřovat k ideálům dobra, i kdyby se musel sám před sebou pokořit? Tato otázka není vůbec jednoduchá.

Ježíš Kristus tu vykonal obrovskou práci. Mohla být ještě větší, ale jeho pozemský život v lidském těle měl spočítáno zrovna tolik dnů a nocí, kolik tento posel s našimi předky prožil. Smrt Ježíše byla přerušením jeho práce, přerušením jeho poslání. Jeho cílem na této planetě nebyla smrt, ale proměna lidstva. Nenabízel lidstvu snad to nejvyšší, co do té doby ještě nikdy nezaznělo? Království Boží či Království nebeské na zemi. Židé jeho doby očekávali příchod Mesiáše, který by je vedl v bitvě proti Římu a k vítězství. Kmeny Izraele si však bitev prožily dost a svého vůdce lásky nechaly popravit potupnou smrtí; dokonce souhlasily, aby jeho krev byla na jejich rukou.

Bez nějakého komentáře; lze očekávat druhý příchod Syna Božího, který dokončí započaté dílo? Nepokládám otázku, jen se zamýšlím; jsou síly negativity, síly démonické, ne tvůrčí…, již v takovém stadiu, že civilizace musí prodělat tuto změnu za cenu velmi bolestivých útrap, a to až na samém prahu zkázy života.

Život člověka v současnosti je určován nesmírným rozvojem vědy a techniky, který nastal v posledních staletích. Byla zevrubně popsána neživá i živá příroda, věda se rozdělila do velmi úzce specializovaných oborů. Člověk je pod vlivem zákonů přírody a stále proniká hlouběji do hmoty a dál, do hlubin vesmíru. Velmi mnoho řádků by muselo být popsáno k výčtu úspěchů vědy. S úspěchem lidského ducha stoupá často i jeho pýcha a pro mne je velmi nebezpečné, když by se měl člověk našeho století považovat za vítěze nad přírodou a myslet si, že je jejím vládcem. Kde je a jak moc křehká je rovnováha mezi velkými vědeckými úspěchy člověka a jeho působení na samotnou planetu?

Mnoho významných lidí zastává názor, že planeta je velmi sofistikovaný systém vědomého života, ale její „trpělivost“ s konáním lidí v honbě za zisky, soukromým bohatstvím a úspěchy má své limity. Vždyť jen to, že miliardy tvorů, kteří mají punc člověka rozumného, nedosáhnou na vzdělání, trpí hladem a žízní a strádají nemocemi, které lze ale u „jiných“ lidí bezproblémově léčit!

Toto naše universum je nestálé a pomíjivé. Každým okamžikem se mění a jeho proměna je jedinou jistotou. Tento svět je domovem smrti; smrt je přirozená a navíc, celé toto universum může být již zítra zničeno jako domeček z karet. Všechny předměty světa, o které se člověk tak snažil, mít je, vlastnit je, chlubit se jimi, mají své krátké trvání. Nejmocnější králové minulosti, jejich často ubozí poddaní, dnes novodobí boháči, ale i dnes stále na pokraji živořící lidé, jejich paláce či nuzné příbytky, zlato a stříbro, jejich auta, zážitky, dokonce i jejich těla. Není to všechno pomíjející, nejsou tak lidé zapleteni do pavučiny pomíjivého světa? Jak moc je důležité si toto uvědomit? To, že ztratíme věci, které se stávají často nemoderními, to že žijeme často v narušených mezilidských vztazích, to je nic proti tomu, že nám mezi prsty uniká a mizí náš vymezený čas! Není zrovna toto náš největší poklad, který jsme pro tento život dostali jako největší dar?

Jsem vděčný za malý krůček teoretického poznání, že každý lidský život je příležitostí k setkání s Bohem. V lidském pomíjivém těle je skutečná a nesmrtelná pouze duše a o tu musíme s pravou oddaností pečovat. Šťastný je člověk, který toto ví, ještě šťastnější je ten, který je již na Cestě.

V dnešním světě, který je plný konfliktů a z nich pramenících nejistot a strachu, musí být něco, co dává člověku šanci. Ježíš apeloval na to, abychom měli lásku jedni k druhým, abychom se vzájemně milovali. Každý je ale připraven soudit druhého, často až nevybíravým způsobem. Je ale každý schopen zamyslet se sám nad sebou a vidět své chyby? A s pokorou si je přiznat? Je jednoduché dodržovat přikázání – miluj bližního svého? Všichni lidé nejsou stejní. Všichni nejsou a ani nemohou být stejně vyspělí a připravení k návratu do skutečného domova svého Otce. Každý však ve svém srdci vlastní klíč. Je třeba „jen“ prosit, hledat a přidávám pokorně tlouci. Jednou bude otevřeno!

Pěkný podzim.
 

Václav Žáček /Venda/