Česká republika, při své účasti v organizaci NATO, není dost aktivní. Jako mírumilovný národ bychom mohli, o kus víc, působit na další členy směrem k defenzivě.
Kdysi před desetiletími začal být tento přístup – defenziva – doporučovaný pro řidiče v silničním provozu. Nejprve se musel čtenář časopisu zamyslet, co to znamená, k čemu to může vést. Vždyť v životě bychom měli být spíš aktivní než pasivní. Ovšem jezdit neútočně, spíš pozorovat a řešit chyby ostatních – to není pasivita. Nedbat unavujících příležitostí k předjíždění, když zkušenosti upozorňují na obvykle nevelkou časovou úsporu.
Skončila dvacetiletá účast mnoha zemí NATO v Afghánistánu. Nizozemí své vojáky stáhlo domů již před více roky.
Důležitý americký velitel, když před několika lety okupovanou zemi opouštěl, popsal situaci: Válku tam nelze vyhrát – terorista se vrátí do své vesnice a ta ho skryje – protože je to obyčejný vesničan.
Zbraňová převaha Západu byla velká oproti prostředkům talibanských domorodců. Byla snad možnost, po rychlém vytlačení Talibanu, brzy cizí zemi opustit a to s důkladnou vyhrůžkou? O možné nutnosti opakovat zásah, příště už tvrději. Snad to mohlo být působivější než dlouholetý marný boj za zničení zarputilých muslimů. Či snad šlo o udržení naděje na těžbu afghánských surovin?
*
Společnost se může postupně zklidňovat, pokud začala vládnout s příliš důraznými postupy. V nacistickém Německu by to tak asi nefungovalo, ovšem nacismus naštěstí doplatil na svou přílišnou agresivitu. Válečné oběti byly mnohočetné; pokud by však nacistický vůdce byl méně zbrklý, méně válkychtivý, obtížněji by svět čelil tehdejšímu Německu, promyšleněji vedenému.
V případě Afghánistánu, který neměl možnosti svou armádou ohrozit ostatní svět, mohla jeho pokračující vnitřní agresivita postupně klesat. I když ne brzy. Jeho nějaké úspěchy k vývoji a výrobě pokročilejších zbraní si těžko lze představit.
Je možné, podle historických příkladů, dbát podmanění třeba i vzdálených zemí. Jenže to nečiní nejstarší státy – Čína, Indie. Vybouřily se dřív. Naopak civilizačně mladší země Západu měly úspěchy v dobývání světa a to historicky nedávno. Následek – dnešní nenásilný vnik imigrantů, z někdejších kolonií, zřejmě dbá osudové spravedlnosti.
*
Různě se posuzuje působení jak armád, tak i občanských šiřitelů našich životních přístupů ve vzdáleném Afghánistánu. Pohříchu i civilní přinášení pokroku do cizí země – například vzdělání, i to je poškozováním, nebo aspoň oslabováním jejich svobody. To však je už otázkou odlišného paradigmatu pro vztahy mezi státy, zeměmi a národy. Váhat s nepatřičným pokrokem, přinášenému cizí zemi a nepodceňovat svobodu. Podobně jako dítěti předáváme záležitosti úměrné jeho věku, a nikoliv řízení auta.
Z nehlubokého pohledu materialismu je důležité, aby lidé neumírali nemocemi, úrazy, hladem – zdánlivě je tedy potřebné pomáhat málo pokročilým zemím, aby následovaly život podle evropské civilizace.
Jenže smysl života někteří nehledáme ve hmotě, v pouhém přežití. Nýbrž duchovní přístup dbá způsobů jednání – kolik kdo má zodpovědnosti, pravdivosti, soucitu a podobně. A tyto vlastnosti lze sledovat jak na člověku moderní doby, tak ve společnosti kamenné doby. Křesťanství a islám mají své různě ušlechtilé vlastnosti. Zvyklosti. Nebývá potřebné táhnout vzdálený národ na cestu evropské civilizace. Nýbrž životní škola s možným postupem do vyšší třídy, do příštího narození, se provozuje v jakkoliv pokročilé či nepokročilé společnosti. Má-li vzdálená země velkou porodnost a malou znalost hygieny, je to její přístup. Nebrání zlepšovat výbavu člověka podle jeho chování – do příštího života. Někdo věří, ale jen málo Evropanů chápe důležitost existence mimo náš svět, kdy Zemi máme spíš jako přípravku.
*
Ohledně vnášení pokročilých postupů do Afghánistánu psala v časopisu Nový prostor (17.6.2002) autorka L. K.:
Narazili jsme na takový problém: my se tam snažíme stavět školy, nějak jim dodat vzdělání, ale oni pak všechno zapomenou. Zůstanou totiž ve vesnici, kde není jediný kus papíru, žádná knížka kromě koránu v mešitě. Není tam dokonce nikde žádný nápis, nikde nic nečtou, nepotřebují se ani podepisovat, stačí jim jen otisk palce. — My tam jen nestavíme školy, my se staráme o kliniky a vlastně celý běh obce.
To ovšem není svoboda, když cizí domorodci táhnou skutečné domorodce k jinému životu; řídí jim obci. A navíc v souvislosti s umístěním cizích vojsk v zemi. Lze přemítat, jak dalece průnik Evropanů do jiných světadílů vedl k přelidnění planety Země.
*
Čeští politici by mohli posoudit, zda naší armádičce vzniká ponaučení. Má smysl pokračovat ve vojenských akcích, dál se jich zúčastňovat v Africe – již od roku 2013? Zájem našeho spojence Francie o africký uran podporujeme vojenskými postupy, kdežto 21. století by slušelo směřovat k obchodu. I kdyby to vedlo ke zbohatnutí Mali nebo Nigeru. Souvislosti jsou ovšem složitější než malá úvaha tohoto odstavce. Přemoci islám v Afghánistánu se zemím NATO nepovedlo a podobný problém vznikl před lety ve zmíněných zemích, jižně pod Alžírskem.
*
„Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili k tomu, že máte obsazenou zem!“ – varoval kdysi prezident Svoboda ostatní politiky při jednání v zajetí v Moskvě 1968. Později politologové soudili opačně, že bylo třeba asertivněji – tvrdohlavěji jednat o vzniklé situaci po obsazení Československa. Kdežto prezident – úspěšný voják chápal rozhodující vojenskou sílu; cizelování názorů mu bylo vzdálenější.
Dnes jsme v situaci, kdy je potřeba o něco víc řečového působení na naše dominantní spojence. Vyloučením – z dalších rozhovorů – nám hrozit nebudou.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
