Po té, co jsem obdržel od přítomných diskutujících zde na webu Gnosis9 konstruktivní kritiku i mnoho cenných rad, rozhodl jsem se, že přepíši pokračování tohoto příběhu a pošlu jej administrátorovi k posouzení a možnému případnému zveřejnění, což ale musí také podléhat tomu, jaké budou odezvy od čtenářů.
V případě pokračování, které se právě chystáte číst, vás musím upozornit, že může být pro někoho vnímáno drasticky či surově a někdy až neuvěřitelně. Leč dle mého pochopení, někdy takový život opravdu bývá a někteří jej tak i zakouší, zatímco jiný žijí život jako v bavlnce. Hlavním hrdinou celého příběhu je Ant, ale klidně mu můžeme říkat i mnoha jinými jmény a přezdívkami, z nichž některé opravdu měl – Eda*, Jamaica Hadra, GinBaw… Nicméně jeho celé a pravé jméno je Antonín Veselý ml.
Část 4. – Jak těžké je poučit se?
Ant se narodil roku 1985 (znamení Štíra) dvěma normálním lidem ve znojemské nemocnici. Blonďaté vlásky, modrý kukuč a buclaté tváře jakoby předem předurčovaly jeho budoucí život, ve kterém zažije věci, z nichž některé byly, jsou a budou až příliš neuvěřitelné na to, aby to mohla být pravda. Nu, posuďte sami.
Sotva se situace po Velikonocích trochu uklidnila, nastalo ještě těžší období. Když se Ant vrátil z internátu, nestačil se divit, co se doma děje. Bydlel sice už jen se svým otcem a bratrem, ale vrátit se zpět se mu zdálo čím dál těžší. Nehledě na návrat na internát, který také nebyl vůbec jednoduchým. Aneb když víte, že vás ubytování s polopenzí na internátě stojí měsíčně 1600 korun, pak zhruba 400 na obědy, k tomu jedna šalinkarta za 200 plus dalších 200 korun jako měsíční cestovné a tyto peníze nemáte, máte problém.
Antův otec moc nevydělával a to málo, co měl, docela často věnoval automatům a alkoholu, i když ne vždy. Ant tak musel skoro každý týden řešit, jak vše zaplatí. Babička mu sice sem tam něco dala, někdy přispěl strýc, nakonec i táta, ale bylo to málo. O nějakém kapesném si mohl Ant nechat jenom zdát. Mnohdy tak dlužil za ubytování i za jídlo, nebo za cestu a o tom, že by si koupil šalinkartu, nemohla být vůbec řeč. Asi to bude znít až moc kriminálnicky, ale východiskem, aspoň ze začátku, mu byl prodej marihuany. Díky ní byl schopen dluhy aspoň trochu splácet.
Zkusil samozřejmě dostat peníze i od otce, ale po několika zkušenostech, které skončily nezdarem a hádkou, kdy se pokusil otce dostat od oněch lákavých blikajících světýlek a až protivných zvuků automatů, to vzdal. Jednoho pátku, když se Ant vrátil z intru, našel otce ve špatné náladě doma. Měl hlad a zjistil, že není co jíst.
„Čau tati, co budeme jíst? Tady nic není,“ zeptal se Ant otce.
„Žer si, co chceš. Třeba si naškrab omítku,“ odvětil mu otec a Ant na to s úsměvem: „A co budeš jíst ty?“
„Já budu žrát vzduch,“ prohodil otec naštvaným podtónem.
„Tak to se hodně najíš, přeju dobrou chuť“.
„Neser mě a táhni ven, nebo…“ Ant jej přeruši: „Nebo co?“ A otec se vydal směrem k němu s otevřenou rukou, jakoby ho chtěl udeřit. Ant se mu vzepřel, postavil se do střehu, dal ruce před sebe a pronesl:
„Tak pojď.“ Otec se zastavil. Zdálo se, že si vše rozmyslel.
„Ne? Tak vidíš,“ prohodil Ant, otočil se a šel raději ven.
To bylo poprvé, kdy se otci postavil. Nebyl rád, že to musel udělat, nicméně pro něj v tu chvíli nebylo zbytí. Raději se toulat po venku než se hádat doma s otcem. I Antův bratr trávil čas raději venku než doma. U kamarádů, kde se mohl v nuzných dnech či týdnech najíst i osprchovat. Sem tam jej naštěstí navštívila máma. Dovezla nějaké to jídlo i peníze. Nic z toho však Anta netrápilo tolik jako jeho bratr.
Neuplynul ani týden a šestnáct a půl roku starý Ant si vezl z města nějaké peníze. Jeho nejstarší kamarád a bývalý spolužák Petr již měl osmnáct let i řidičák, takže si mohl půjčit auto od svého otce. Rozhodli se, že vyrazí na výlet. Sedli si všichni do auta a jeli si zahrát do blízkého města Miroslavi stolní fotbálek. Měl to být pohodový večer, ale jak už to tak bývá, něco se zvrtlo. Nevím už, zdali to byl Ant nebo jeho bratr, kdo tu hádku začal, ale strhla se mezi nimi bitka. Přímo u fotbálku.
Lukáš se chtěl vrhnout na Anta, ale ten nakopl svého bratra přímo do tváře, až se mu spustila krev z nosu. Nebyl to žádný likvidující „high kick“, ale Lukáš se na něj ihned vrhl a oba skončili na zemi. Chvíli se tam škrtili a převalovali, až Ant chytil Lukáše do páky.
„Chceš zlomit ruku, co?!“ zvýšil hlas ve vypjaté situaci Ant.
„Jsi hajzl, pusť mě,“ oplatil mu Lukáš, na což jej Ant ihned pustil.
„Už tě nechci nikdy vidět!“ zakřičel Lukáš a se slzami, zkrvavený, v roztrhaném tričku, odešel pryč. Ant se za ním rozběhl.
„Počkej, promiň. Já vím, že jsem to přehnal. Pojeď s námi aspoň domů,“ prosil ho Ant, ale jeho bratr se s ním nebavil.
Toho večera s nimi Lukáš, Antův bratr, již déle nebyl a ani nejel domů, a že to domů měl pěkných, no, 10-12 kilometrů po silnici. Celou cestu zpět do Oleksovic v autě nikdo nepromluvil. Ant měl strach o svého bratra a také po příjezdu dlouho do noci čekal, jestli nepřijde. Nepřišel. Vlastně Lukáš nepřišel ani druhý den ráno, přestože se Ant modlil, aby se mu nic nestalo a aby, až se ráno probudí, byl jeho bratr zpět. Lítost i smutek skličovaly Antovi srdce. Kdybyste se ho zeptali, co ho v životě mrzí nejvíce, byl by to určitě ten večer, kdy se zachoval ke svému bratrovi tak hnusně. Vždyť každá hádka se dá vyřešit i jinak než rvačkou, ale to se musí umět. V případě Anta se k tomu musí dospět. Neb umět se hádat znamená mnohem víc než křičet jeden na druhého své pravdy…
Díky „Bohu“ se Lukáš následujícího dne vrátil, nicméně trvalo snad dva týdny, než se bratři dali opět dohromady. Pokud se Ant onoho večera něco naučil, bylo to, že už nikdy neudeří svého bratra a že hádky se musí naučit řešit jinak.
Ant tedy rozhodně nebyl žádný andílek, dalo by se říci naopak, takový pubertální „ňouma“ vzhledem ke vztahu k holkám, k chápání myšlenek ostatních, když byl „high“ atd.., ale, ačkoli se ne vždy choval fér (ve smyslu názorů od srdce nebo jinak‚ co na srdci, to na jazyku), nebyl to žádný velký zločinec či gauner. Těmi byli spíše starší kluci, kteří by dle Anta v té době v některých situacích určitě zasloužili. Hlavně na rozdíl (a snad i díky prožité minulosti a schopnosti primáta poučit se a udělat věci lépe) od takového Davida alespoň nelhal. Raději mluvil pravdu, protože lež, faleš a podlost mu byla cizí, ba přímo odporná, a to také proto, protože se tak chovali nejen starší kluci, které znal, ale i (a to zjistil později) dospělí. Takový Ant být nechtěl.
Poznámka: Když si vzpomenu, tak i Zbyňkova mamka měla takové poučení pro svého syna: „Zbyňo, můžeš si dělat, co chceš, ale nikdy mi nelži. Raději mi vše řekni a nic se ti nestane, ale když mi budeš lhát (zvedla varovně ruku), dostaneš na zadek.“ Jednoduché a zcela pochopitelné – co myslíte?
Jakmile se Ant vrátil na internát, schylovalo se již ke zkouškovému období. Léto pomalu malovalo na květech letniček barvy, teplý vítr vál tu svou písničku mezi stromy, ptáci zpívali a rtuť teploměru vystupovala k pětadvacítce. Není mi již zcela jasné, kdo to spískal (mám dojem, že vychovatelky), ale internát, na kterém Ant žil, měl pořádat diskotéku na internátě, kam chodily a kde bydlely samé holky – zdravotní sestřičky, tedy ty, co se jimi teprve chystaly stát. Možná by bylo dobré zmínit, že internát, který Ant navštěvoval, byl pouze chlapecký, zatímco ten, kam měli vyrazit, byl obsazen výhradně dospívajícími dívkami.
Pro chlapce to byla velká výzva. Přípravy byly veliké! Od programu (playlist, copeira, breakedance), přes cestu, po techniku (PC, program, bedny, kabely). Vše muselo štymovat a vše muselo být tak, jak má, aby to klaplo. A jelikož takový úkol potřebuje ty správné lidičky, daly se dohromady různé skupinky kluků, aby to vše klaplo.
Ant byl v té skupině, co měla za úkol předvést kousek – respektive exhibici exotického bojového tance Capoeiry a v té době „relativní“ novinky Breake Dance, přičemž v případě Capoeiry bylo předem rozhodnuto, že souboj prohraje, neb sám to tak navrhl Badovi při sestavování programu. Zároveň se Ant osvědčil i jako moderátor, ale víte, jak to chodí. Když došlo na věc, holky se styděly si zatancovat a kluci taky. Dalším nepředvídatelným problémem, který byl nejvíc neočekáváván, byl fakt, že se celá akce konala ve vstupní hale internátu – tj. mezi kytkami různých tvarů a barev, prosklenými vitrýnami, schody (jelikož ta nudle byla dlouhá a rozdělena čtyřmi schody s informativními tabulemi s různými zdravotními s se školou souvisejícími tématy). No prostě paráda… Nebýt šikovnosti, přizpůsobivosti a také pomoci vychovatelek při shánění prodlužek nebo předváděček capoeiry či breaku, mohlo to dopadnout velkou katastrofou. Nestalo se, a tak vychovatelky rozhodly, že se uskuteční odvetná akce přímo na chlapeckém internátě.
Tak se přihodilo, že se z velké jídelny stal v klučičím internátě na jeden večer diskotékový plac, jenž neměl obdoby. Všechny stoly byly uklizeny ke krajům místnosti, židle ve dvou řadách uspořádány vně obvodu a zcela obsazeny chlapci čtyř ročníků. Že by někdo tancoval, bylo v tu chvíli sci-fi. Nicméně i zde byl program podobný jako u holek, žel účast byla nevalná. Dospívající mladí muži se styděli ještě více a holek až tak moc nepřijelo. Řekl bych: „Nuda!“ Nicméně něco se přeci stalo. To když Ant odcházel z tancování, upocený, schladit se ven před budovu, přičemž jedna z holek ho následovala. Šla přímo za ním, kolem krku delší bílou bavlněnou šálu, když pojednou se zastavila přímo u něj.
„Ach, to je dnes ale velké vedro, co?“ zeptala se divajíc se mu do očí.
Byla to ucházející blondýnka jen o něco málo menší než on. Připomínala mu Lucku, jeho platonickou lásku, ale o ní jindy…
Ant si téhle nastávající zdravotní sestřičky všiml, už když přišla a ačkoli jej zaujala svým „charisma“, nebyl schopen ani slova. Byl by jí málem nespustil z očí, kdyby nebylo povinností, avšak nyní nevěděl, co má říci. „Bohužel“, v přítomnosti dívek vždy oněměl. Ach, jaké to „prokletí“…
„Já jsem Hanka,“ řekla líbezným hlasem stojíc přímo před ním.
„Moc se mi líbilo, jak jsi tancoval. Řekneš mi, kde ses to naučil?“ Ant však mlčky stál. Přehodila šálu přes jeho hlavu.
„Sluší ti to,“ usmála se a Ant doslova oněměl. Tohle od ní nečekal. Vůbec by ho nenapadlo, že něco takového udělá.
„Líbíš se mi, jsi roztomilej.“ Usmála se a chytla jej kolem pasu.
Ono, Ant nebyl vůbec ošklivý: modré oči, vlasy takzvaná ‚pochcaná sláma‘, co se vždy v létě od slunce vyžlutí, až zbělají, měl svázané do culíku, byl sportovní postavy. Pihy mu malovaly prim. Nebyl to tedy Ken od Barbie, ani podobný ‚okouzlující‘ vykuk. Nebyl to žádný missák, aby se dalo v jeho případě říci, že měl u holek nějaký úspěch, na rozdíl od Bada, to ani náhodou. Do této chvíle neměl s holkami skoro žádné zkušenosti. Pomineme-li jeden pokus o francouzák s vrstevnicí z deváté třídy základní školy, se kterou chodil nejen do stejné třídy, ale krátce spolu i více kamarádili (asi dva měsíce). Ten pokus skončil bez úspěchu, jelikož ona ani neotevřela ústa, načež odskočila doslova oblíznuta a to rychle ukončilo jejich vztah, od kterého Ant očekával trochu něco jiného.
„Ty jsi snad úplně oněměl,“ dodala a začala se smát. Ant ji chytl také kolem pasu.
„Neoněměl. Ani nevím, jak se jmenuješ. Já jsem Ant.“
„Ahoj, já jsem Hanka.“ A rychle mu vlepila velkou pusu, pak druhou, třetí, a už se líbali… To byl Antův vůbec první, pořádný a opravdový polibek. Víte, jak se vám z toho zamotá hlava? Přímo šíleně!
„Asi jsem se zamiloval,“ řekl jí. „Bojím se však, že mi hned utečeš, Hani.“
„Neuteču, neboj. I když teď už musím jet.“
Pak si ještě dlouze povídali a na důkaz vzájemných sympatií mu Hanka dala svou bílou šálu s příslibem, že si pro ni přijede a že se opět uvidí, což se také stalo, přesně za týden, kdy si vyměnili svoje telefonní čísla a slíbili si, že si zavolají. To už byl Ant opravdu zamilovaný a nemohl vůbec tušit, co jej teprve čeká.
Ant měl vůbec nabitý program. Ráno vstával okolo páté, následovala ranní rozcvička, meditace, pak trénink wu-shu v posilovně, snídaně, škola, odpoledne dvakrát týdně Breake Dance, jedenkrát týdně týdně Capoeira, a prázdné odpoledne vyplnil fotbalem s kamarády z intru. Večer běh na červený kopec, odkud je krásný výhled na brněnské výstaviště a večerní joint s filmem. Prostě toho bylo hodně. Tak se jednoho odpoledne vrátil ze školy, když mu přišla SMS od Hanky. Ant se posadil na postel.
„Ahoj Ante, moc mi chybíš. Ležím tu s kamarádkou na posteli a myslím na tebe. Jsme obě nahé. Přijedeš?“ A adresa s místem, kam má přijet. Antovi se snad zastavilo srce tím pomyšlením. Bohužel, nebo bohudík, netrvalo to dlouho. Asi jen půl minuty, než mu telefon vypadl z rukou rovnou – těch „posraných“ třicet centimetrů – na lino a doslova se roztříštil na kousky. Když jej dal dohromady, zjistil, že je prasklý displej a že ani v jiném telefonu už zprávu nepřečte. To byl konec jeho krátkého vztahu s krásnou nastávající zdravotní sestřičkou Hankou. Co vím, tak to byla pro něj ta největší promarněná šance na první „plnohodnotný“ vztah, kterou kdy dostal.
Dny ubíhaly a do prázdnin zbýval sotva měsíc. Ant jel do Brna a cestou se stavil u kamaráda. Jelikož o něm jeho mamka slyšela – tedy že tancuje breake dance – poprosila ho o ukázku. Pustila se muzika a Ant začal. Nejprve six-step bo jak se tomu říká, potom nějaké to přehození, „freez“ a opět to roztočil až do „american cola“ a na finále chtěl zkusit těžký „air track“. Podařily se mu sotva tři otáčky, když to přehnal s rotací, takže že se mu vykloubilo rameno a on celou vahou dopadl na zem přímo na ono rameno. To byl konec ukázky. Kamarád i jeho mamka zatleskali a Ant šel rovnou na intr. Rameno jej bolelo s každým pohybem, ale ještě s ním hýbal. Co bohužel nevěděl, bylo, že druhý den bude muset na chirurgii, kde dostane řádně vynadáno za naivitu, že se snad dá urychlit rekonvalescence nějakými doplňky stravy a že pak stráví tři měsíce se zafixovanou rukou jen kvůli přehnaně vysokému egu, jež chtělo ostatní okouzlit něčím, co neměl Ant řádně natrénované, a tak následný pád opravdu bolel. Kéž by se z toho Ant poučil.
Pokud bych však mohl hledat v této příhodě něco pozitivního, byl to fakt, že mu každý, hlavně vychovatelky, následně nabízel pomoc, například při oblékání, sprchování a tak, protože logicky, zkuste být najednou bez ruky. Ant vychovatelkám poděkoval a vždy zdvořile odmítl. Věděl, že to musí zvládnout sám. Jako další plus viděl i to, že zbývající měsíc ve škole nemusel vůbec nic psát.
Další části:
Cesta bojovníka (1. část) – Těžké začátky
Cesta bojovníka (2. část) – Zrození bojovníka
Cesta bojovníka (3. část) – Pýcha předchází pád
GinBaw
