Uvažování ke knize Petra Fialy: Politika, jaká nemá být [1] ~ Po volbách naši politici dělají, co sami chtějí. Můžou intenzivně podporovat jednu válčící stranu, a v tom nemám na mysli napadený Irák roku 2003. Bez obav z válčení – co z toho později bude. ~ Přitom český národ se vyznačoval mírumilovností, což bývá dokladem vysoké duchovní úrovně.
Známé příklady:
Rok 1918 – v den vyhlášení nezávislého Československa vyslal pražský Národní výbor do ulic dechovou hudbu. Aby podpořil klidný vývoj.
Rok 1938 – osudové uspořádání situace, kdy hrozba napadení 15milionové RČS z území Německa (68 milionů) a Rakouska, Polska (35 milionů) a Maďarska (9 milionů) dávala jen malý předpoklad úspěšné obrany. S uvážením německé menšiny na území, jež odedávna patřilo českému státu. Také maďarské i polské menšiny. A vzhledem ke zradě francouzské politiky a podle výhrůžky, že za původce války v Evropě bude označeno Československo!
Roku 1939 by už vojenská obrana neměla úspěch, bez vyzbrojeného pohraničního území. Prezident Hácha v Berlíně věděl, že jeho podpis je nevýznamný, kdežto právoplatně by musel rozhodnout parlament v Praze.
Rok 1945 – v květnu německá správa města Prahy uvažovala, zda předat vládu raději klidným způsobem. Genius loci.
Jenže rok 1945 – naopak tvrdé zúčtování nejagresivnějších Čechů s Němci, sem tam i bez viny. Přesto, rozlišujeme příčinu a následek.
Rok 1948 – nenásilný přechod pod nadvládu SSSR bez občanské války. Vždyť Stalin by Československo rozhodně získal tak či tak. Velmoci byly domluvené již několik let.
Rok 1968 – bránit se válkou proti supervelmoci? Proč tehdy bojovat za socialismus, když potom v roce 1989 jsme se osvobozované budoucnosti docela klidně vzdali? Šli raději do minulosti.
SOUČASNÁ DEMOKRACIE
Starší názory politologa Petra Fialy:
„Zatímco státní úřady i soukromé subjekty postupují neobyčejně důsledně kupříkladu vůči malým dlužníkům, jsou v případě velkých podnikatelů ochotny hledat zcela jiné metody, domlouvat se na řešení, postupovat mnohem mírněji. Vrstva globálních podnikatelů a finančníků se navíc těší zcela specifickým privilegiím a také odpovídající úctě, vyhrazené v jiných případech jen reprezentantům států. —
Tento vývoj je pro demokracii nebezpečný, souvisí se ztrátou politické kontroly veřejného prostoru, s prosazováním se globální instantní popkultury a dalšími faktory. Je jen otázkou času, kdy si postupného vytváření nové šlechty evropští občané všimnou. Budou-li ještě mít v tu chvíli cit pro moderní evropskou tradici rovnosti a stejných práv pro všechny, budou se muset snažit s tímto nebezpečným vývojem něco udělat. Vzrůstající nerovnost ve společnosti, jež je sama založena na stejných právech a stejných možnostech pro všechny, bude závažným politickým problémem.“ s131-132
Jenže, nepoznávám, že by současná vláda Petra Fialy snižovala nebezpečný vývoj demokracie, který on sám předtím popsal. Při podstatném zdražení základu – životních potřeb – je na tom nová finanční šlechta o to víc lépe, než ostatní lidé. Někteří občané už vyhlížejí nebo mají záporný měsíční rozpočet – víc výdajů než činí příjem. Něco, co předtím neznali.
Autor knihy připomíná pokles počtu členů politických stran v celé Evropě (s.85). To opět naznačuje výhrady vůči současné demokracii.
Dokonce v Česku jsme znali stranu Úsvit, která se roku 2013 dostala do sněmovny, přičemž ji celou tvořilo jen pouhých 9 členů. A navíc se později dokázala rozpadnout. I to dovoluje zvažovat slabiny politiky a její demokracie – jíž se současné názory obvykle zastávají.
Kniha [1] čtenáři vysvětluje, jaká nemá být politika. Napsal ji politolog, tedy teoretik. Jako zkušený vzdělaný člověk se stal velmi důležitým českým politikem.
Jenže politici mívají různý původ – možná podnikatel, lékař, inženýr techniky nebo ekonomie, učitel. Vyplývající souvislosti – každý politik ve svém poslání je ovlivňován svým životním zaměřením, povoláním.
K tomu příklad popíšu svojsky:
Když do vrcholné politiky vstoupil Petr Fiala jako politolog, pak usilovně dbal a dbá o dodržení vybraného politického směru, právě ve smyslu svých názorů. Následně jeho vláda se méně ohlíží na praktické problémy, tak jak je současně známe se zdražováním energií a potravin. S ohrožením společnosti, jaké zde nebylo od roku 1945: v pohledu na přibližující se zánik současných podniků. Ať českých majitelů nebo cizinců. A ohrožení zemědělství – zhoršením přístupu k umělým hnojivům, jednoduše zmiňuji.
Po příchodu svobody po roce 1989 pravicová ekonomie brzo způsobila zánik velkého počtu našich velkých a malých továren. A nyní roku 2022 další pravicová vláda opět svou podivnou politikou, například k cenám dodávané energie, zhoršuje situaci současných podniků. Čteme dokonce o ohrožení existující výroby aut v VW Škoda v Mladé Boleslavi a jinde.
MATERIALISMUS
Materialismus nás vede k prvotnímu zájmu o přežití. Při ztroskotání Titanicu roku 1912 muži z přepychové lodní třídy ustupovali, aby přežily ženy. Obětavost mohla být dědictvím po šlechtě, jež jim byla vzorem a také souvisela s tradiční náboženskou výchovou. Film Titanic natočený roku 1997 naopak ukazuje rvačky mužů, kteří spěchali do záchranných člunů. Nad příčinou lze váhat. Režisér Cameron k této vymyšlenosti řekl, že kdyby to natočili podle tehdejší skutečnosti, nikdo by tomu dnes nevěřil.
Obávám se, že příčina podvodu byla jiná. Jednoduše podpořit touhu diváků vidět ve filmu násilí, vzrušující boj. Odnést si z kina zážitky, které přitom sami prožívat nechceme. Kdežto možný úžas všech diváků a rozpoutání dohadů, když by zobrazená ušlechtilost bohatých cestujících z 1. lodní třídy odpovídala začátku 20. století – to by prospělo nám všem.
Na podobnou obětavost vzpomínám z mládí. Noviny přinesly zprávu o nebezpečí, tuším v Kyjově. Z výšky, z balkonu mělo spadnout dítě a skutečně sletělo. Dole však situaci sledoval cizí muž a byl připravený dítěti pomoci. Chytil ho do náruče a hned začal kašlat krev. Jeho chování mi tehdy připadlo překvapivé – přece druhému pomoci – ale až i za cenu vlastního života, to už není jen tak. A tuším, ke stejné situaci došlo o pár měsíců později, opět v Československu. Abychom mohli promýšlet, co je možné, když tehdejší vlivný materialismus nás tak dalece nevedl. Život máš jen jeden? A co je vlastně smyslem životů člověka?
Jakým postupem se má politika, řízená paradigmatem materialismu, zbavit válek? Stěží.
DEMOKRACIE JE SLABÁ
„Demokracie je u nás v mnoha svých projevech velmi silná, ale má jednu podstatnou a stále zřetelnější slabost: občané ztrácejí zájem o institucionalizovanou politiku, bez níž – jak víme – nemohou dobře trvale fungovat ani jiné, spíše podpůrné nástroje politické participace.“ s.45
K volbám chodí jen něco přes 50 % lidí. Pak může být v chodu státu něco nesrozumitelného, chybného. Podle Karla Čapka Češi chtějí politikům důvěřovat.
„Elita dala od politiky postupně ruce pryč a stále více ji přenechává lidem, pro něž je politika nikoliv službou veřejnosti a možností prosadit vlastní ideové koncepce v rámci společnosti, ale pouze prostorem, v němž díky jeho specifickým pravidlům můžou získat více moci, prestiže, vlivu a prostředků, než by s ohledem na své kompetence a předpoklady mohli dosáhnout v jiných standardizovaných profesích.“ s.45
Někdy čtu dokonce o mafii, kterou v ČR obsahuje politika.
„Občanská společnost může být jakkoli sebevědomá a široká, ale nemá-li dobře rozvinut systém politických stran jako nejtradičnější nástroj zprostředkování zájmů a nepečuje-li o dobré instituce, pak stejně nedokáže ovlivnit kvalitu politiky.“ s.48
Politické strany pracují proti sobě navzájem, to by přece jen mohlo dobře fungovat, pokud by měly společný cíl. Jenže zaměření stran připomíná myšlenku – my se chceme mít dobře, vás k tomu využijeme. To není společný cíl, který lidé potřebují.
Dokud nevíme, proč žijeme, neznáme smysl světa, pak je mezi námi mnoho rozporů. O užitá řešení se víceméně rveme. Naše sobectví brání nalezení společných cílů! Mnozí nevěříme názorům odlišným od materialismu.
Kluci 7letí či 13letí se rvou, dnes bývají násilná i děvčata, ale později je tělesné násilí přejde. Kdežto ve vztazích národů a států někdy býváme jakoby 14letými rváči. Nebo škodolibě hledáme, jak dostat do rvačky jiné, nejlépe až daleko od nás.
DUCHOVNÍ POLITIKA
O porevolučních vládách bylo obecně psáno – revolucionáři, bojovníci, přestáli utrpení a po svém vítězství jdou do vlády. Zatímco boj je vytříbil nakonec ve vítěze, pro zodpovědnou práci ministrů mívají menší předpoklady.
Jenže totéž platí pro současnou organizaci politiky, připomenu. Politická strana se dostane do sněmovny a pak někteří tito vítězní bojovníci, kteří věděli, jak bojovat o hlasy voličů, jdou i do vlády. Potíž – postavení ministra už vyžaduje jiné vlastnosti, než které měli v úspěšném boji o oblibu veřejnosti.
„Už proto ne, že „zájmy všech“ jsou se „zájmy všech“ neslučitelné, a naslouchat jim neustále je tedy bláhové. —“ s.50
Dokud je hlavním zájmem podnikatele bohatnutí, případně kdekoho z nás, a nikoliv služba veřejnosti, pomoc okolí, pak souhlasím – „zájmy všech neslučitelné“.
Jak chápat smysl, sloužit veřejnosti? Rodič slouží svým dětem, ale má-li navíc, poslouží i nemohoucí sousedce. Má-li na to, je upřímně chváleným starostou. Když má na víc, než myslet jen na sebe. Veřejnost si vážila podnikatele Tomáše Bati I.; jeho činnost cílila na potřeby veřejnosti a státu. Nikoliv jen na zájmy výroby a zisku.
Prvotní zájem o hmotu vede k odstrkování druhých prvními, až i k násilí válek. Kdežto nalezení smyslu života přibližuje příčinu existence celého Vesmíru.
A my uvažujeme podobně, zůstáváme na povrchu. Naše vnímání bylo dáno do hmoty a tak se jí zmocňujeme. Smysl života vidíme v získávání majetku a – jeho konečném opuštění. Předání všeho svým potomkům, lupičům, znárodňujícímu státu a nebo více dalších možností. Kdežto dávné evropské křesťanství, s asijským základem, ve svém začátku vyžadovalo od lidí něco jiného. Ovšem uskutečnění se dařilo jen málo, až nakonec křesťanství zrodilo materialismus.
Kdysi jsem přečetl článek Benjamina Kurase, dovolím si citovat:
Čínská cesta k úspěchu – Benjamin Kuras
„— Čínská Akademie sociálních věd se už desítky let snaží zjistit studiem západní historie, politiky, ekonomie a kultury, co vlastně ze Západu po staletí dělalo tak úspěšnou civilizaci, když běloši mají nižší průměrný IQ než žlutí Asiaté.“
„Nejprve jsme si mysleli, že to byly vaše mohutnější kanóny,“ vysvětloval tuhle čínský akademik západním reportérům. „Pak váš politický systém a ekonomický systém. Ale už dvacet let jsme přesvědčeni, že srdcem vaší kultury, vašeho úspěchu a moci je vaše náboženství“. (Západ že má nějaké náboženství? – koukali se na čínského akademika reportéři nechápavě – a tak honem na vysvětlenou dodal: křesťanství. Jo to, aha.) „Křesťanský morální základ společenského a kulturního života umožnil vznik kapitalismu a vývoj k demokracii,“ tvrdil čínský akademik. „O tom my už nemáme žádné pochyby.“
Nakonec B. Kuras dodává, že „bez křesťanské etiky, spolehlivosti a důvěryhodnosti, by úspěšný kapitalismus nemohl fungovat, a bez ní taky už fungovat přestává.“
Obyčejné lidi křesťanství táhlo nahoru, kdežto část lidí u moci o rozhodující zásady často nedbalo. Ale přítomnost v kostele, to ano. Souvislosti – jako přetrvávající rozdělení na bohaté a chudé, byly naprosto v rozporu s Ježíšovou naukou, jakoby základem křesťanství.
Američtí milionáři odedávna chápali, že majetek je důležitý. Ale dostat se k němu vyžaduje potřebné osobní vlastnosti. Proto dbali, aby jejich synové, už v dětství, nabývali peněz vlastním usilováním. Když jim to bývá mnohdy smyslem života.
Potřebné naše vlastnosti patří i k pobytu na Zemi. „Kdyby byl Bůh, nemohla být taková válka“, říkali lidé po zážitcích první světové války a vzdávali se tehdejší alespoň víry. Natož později v následku vyhlazovacích nacistických táborů. Jenže Vesmír, ve své konstrukci matematicky promyšlený, nás nechává ať máme, ať sami získáváme, co si přejeme. Dobro nebo i nejhorší zlo.
Neuvažujeme, zda někdy býváme vedeni z míst, která člověk navštíví až nejpozději. Zda chystají naše postupy, vkládají nám myšlenky, v souladu s tím, co ti nejdůležitější lidé, třeba neznámí, co uvažují. Jak postupují – pokud se aktuálně na Zemi vyskytnou. Možná, že zakladatelé náboženských směrů.
Jenže myšlenky nám do hlavy vkládá kdekdo. Což věda dosud zná jen trochu. Uplatňuje se skutečnost: „Myšlenka mě napadla.“ Tak jako nás napadá i nepřítel – pozor na to. Vždyť rozlišujeme nápady prospěšné a neprospěšné.
Návod k použití světa nebyl vydán? Ale byl, v názorech uznávaných myslitelů lze se probírat, přebírat k dosažení našeho všeobecného prospěchu.
– konec –
Odkaz:
[1] Politika, jaká nemá být – Petr Fiala. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2010
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
