Již v letošním květnu, tedy v období, kdy se dal předpokládat teplejší podvečer, jsem se pokusil zařídit návštěvu místní „observatoře“ a uvidět Měsíc v úplňku na vlastní oči. V našem malém městě máme totiž opravdu malou hvězdárnu, která po letech nečinnosti a spíše devastace začala opět fungovat, a to i pro veřejnost. Jinak je tam kroužek dětí a mládeže při místním DDM. Pro byli kolegyně a kolegové z našeho cvičení jógy, kteří jednak chodí rádi do přírody a jednak jim případný zážitek z nahlédnutí do tváře Měsíce připadal dost zajímavý. Jednoznačně proti však tenkrát bylo počasí. Kopec s hvězdárnou s nadmořskou výškou necelých 500 metrů nemohl přesáhnout nízkou oblačnost. Totéž se opakovalo ještě jednou o červnovém úplňku. Ale teď v srpnu, když jsem se dočetl, že Měsíc bude navíc poměrně blízko naší planety a že má být snad i pěkné počasí, riskl jsem to potřetí a opět jsem dal naší partu dohromady.

Paní astronomka, která má hvězdárnu na starosti, byla naším zájmem opět potěšena a navíc slíbila i povídání o planetách a padajících hvězdách Perseidách. Městský rozhlas tuto akci inzeroval a tak od sobotního rána jsem byl jak na trní. Hlavně; vyjde počasí? Úplněk byl sice až v neděli ve 20:09, ale na neděli již byly předpovědi značně pesimistické. Proto ta sobota.

V sobotním podvečeru pokrývala oblohu šedá deka nízkých mraků, ale na západě se ukázal kousek jasné oblohy, který se pomalu ale jistě rozšiřoval směrem na východ. Když jsem šel opět hledat oporu v animaci oblačnosti na internetu, viděl jsem, že mraky táhnou od západu k severovýchodu a laicky jsem předpověděl, že se do večera rozjasní. Mimochodem, druhý den jsem zjistil, že tato oblačnost přinesla nehezké vodní přívaly do města Šternberk na Olomoucku. Navíc jsem pro zpestření programu pozval jednoho místního písničkáře a tak byl o důvod více si přát jasno. Nebo alespoň polojasno. U hvězdárny je ohniště a tak k dobrovolnému vstupnému bylo povinností účastníků přinést na osobu jedno polínko na přiložení. Autem se ke hvězdárně nedá dostat, proto mě potěšilo, když z asi půl kilometru vzdáleného parkoviště přinesli někteří lidé dřeva plný karton. Ale to bych předbíhal. Začátek byl stanoven na 19:00 s tím, že asi hodinu bude hrát písničkář a potom budeme vyhlížet Měsíc a hvězdy.

Nakonec bylo na úvodní akordy a písničku přítomno dvacet šest lidí, tolik najednou ještě prý na hvězdárně nikdy nebylo, a v průběhu večera se dostavilo ještě dalších pět. Děti, malé i velké, i dědové a babičky. Ohýnek vesele praskal a kouř vlhkých šišek, nasbíraných v blízkém lesíku, odháněl komáry. Plynula první hodina a s poslední písničkou a po přídavku se již vysoko nad východem, v čase asi 20:32 hod., projasnily mraky a po chvíli na nás vykoukl rozesmátý Měsíc. Byl obrovský a to, že má pár hodin do úplňku, nebylo vůbec znát.

Byly připraveny dva dalekohledy. Jeden takový amatérský, který se dá za pár tisícovek koupit třeba na akci v Lídlu a druhý v kupoli hvězdárny, který umí již přiblížit vesmír podstatně více. K němu jsme chodili po pěti lidech, víc se na střechu nevešlo.

Měsíc byl úžasný! Problém úplňku je při sledování hvězdářským dalekohledem v tom, že ozáření Měsíce je velmi intenzivní, Slunce jej ozařuje přímo, téměř kolmo, a tak to jedno zírající oko do dalekohledu je pak chvíli oslněno! I tak byly vidět krátery, malé i velké. Lepší však prý je, podle paní hvězdářky, když je náš souputník ve fázi třeba čtvrtiny, kdy je na rozhraní světla a stínu vidět velmi zřetelně stíny špičatých hor, lépe kráterů a obraz je tak mnohem plastičtější. Díra v mracích trvala přibližně čtyřicet minut a pak se znovu nepropustně zatáhlo a naše měsíční šou skončila. Ještě byl vidět Mars, ale dalekohled jsme jeho směrem nepředělávali. Padající hvězda žádná, protože to mraky nedovolily. Naše tajná přání jsme si tedy každý uschovali pro příště.

Pro zpáteční cestu byla nutná svítilna. Stezka v louce byla plná migrujících importovaných slimáků. I já jsem na jednom uklouzl jak na slupce od banánu.

Pět minut po návratu domů se spustila letní bouřka s krátkým a prudkým lijákem. Ale jak jsem byl později ujištěn, všichni účastníci naši prázdninové akce již byli této večerní vláhy ušetřeni.

Když jsem seděl u „úplňkového“ ohníčku, vzpomněl jsem si, jak jsme v mládí jezdili na tzv. čundry. Kytara, spacák, půlka chleba, nějaká paštika či rybičky v tomatě. Kolikrát jsme u táboráku zažili úplněk, ale co to znamenalo pro mladého člověka. Zpívali jsme tenkrát o „Masarykovi, který nás svolává a rozkazy nám vydává“ a nebo o tom, jak jsme „dusili husu, která se nám príma připekla“. V sobotu jsme poslouchali písně třeba Fleretu, Pavla Dobeše nebo Poutníků. Obloha měnila barvy, nach střídala jasná žlutá, tak to bylo i v mladých letech. Jen těch dopravních letadel, která vyráběla své čáry zplodin na obloze, bylo tenkráte podstatně méně. A při pohledu na Měsíc jsem si říkal, pod dojmem mnoha přečtených článků, zavánějících až konspiracemi, jestli tam ti Američané skutečně byli?

Jeden z účastníků, byl to již dosti starý pán, který se o této akci dozvěděl právě z městského rozhlasu, mi říkal, že za svůj život nikdy neviděl Měsíc dalekohledem, tedy mimo nějakého toho kukátka, a touha jej vidět ho přesvědčila šlapat v teplém podvečeru do pořádně strmého kopce. Nahoře si dal kávu. Paní astronomka chtěla za jedno kafe i s cukrem 2,- Kč! Povídal jsem ji, že to je strašně málo a navrhl jsem ji cenu 5,- Kč (i za bylinkový, mátový či meduňkový čaj). Může být lidumilka, ale proč na nás prodělávat? Když se pak s námi správkyně hvězdárny loučila, tak každý dostal ještě malou skleněnou hvězdičku a děti plaketu na krk za účast. Myslím, že jsme ji tam dobrovolně dali alespoň pětistovku a tak snad bude mít peníze na zakoupení stavebního materiálu, který potřebuje na různé dodělávky.

Při cestě zpět jsme ještě obdrželi jeden neplánovaný bonus. Pod námi se ve městě rozzářil slavnostní ohňostroj. Na našem zámku byly noční prohlídky a na závěr jsme pod sebou viděli prskat barevné rachejtle. Také zajímavý zážitek. A málem bych zapomněl – samozřejmě, že kdo chtěl, mohl si na kopci prodýchat v pár cvicích pránájámy své plíce a pročistit hlavu vzduchem s vůní bouřky. Soukromě jsem Měsíc přivítal mantrou ÓM a poděkoval za díru v mracích. Naše akce se vydařila a prázdninové rozjímání dostalo opět nový impuls.
 

Václav Žáček /Venda/