Dokonalost… (2. část)

Jestliže se chci pokusit srozumitelně nabídnout závěrečné (a stručné) posouzení pojmu dokonalosti a proti němu opaku v nedokonalosti, je možná dobré si na samý úvod uvědomit, že vztahování lidmi vymyšlených měřítek čehokoliv na Boha je projevem čiré omezenosti vnímání Jím stvořeného světa, ve kterém se všichni nacházíme. A proč to na úvod neříci – pýchy člověka, který si myslí, že ví. Jinak to lze nazvat i jako žitá praxe NEVĚDOMOSTI a doufám, že se nikdo ze čtenářů nemusí cítit, že je tím nějak degradován. Bůh je totiž ABSOLUTNEM a pro sebe nepotřebuje žádná hodnotící měřítka od člověka, byť si ho stvořil k obrazu svému.

I to Ježíšovo přikázání „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ je třeba brát jako výrazný apel k jeho učedníkům, kteří, než se jimi stali, žili mezi lidmi se svými různými vlastními nedokonalostmi a také s vnímáním nedokonalostí jiných. Ježíš jim pak dal učení Otce, které, tak jak je známe, je mělo především povýšit v morálních a etických principech jejich chování a jednání. Dominantní místo v něm má LÁSKA. Nelze však opomenout pojmy, nahlížené RELATIVITOU tohoto světa, a ty, proč to nepřiznat, mají, ač pomíjivé, na člověka silný dopad.

Bůh je Absolutno a tak je jednoznačně „nad“ (ne prostorově) i tou dokonalostí a nad naším světem duality, která je chápána lidmi v mnoha protikladech a která v důsledku je příčinou všech našich potíží a nesnází, které na Zemi prožíváme. Člověk ve své pýše zcela lehce přisuzuje Bohu omezení a Jeho Absolutno může chybně vidět s nějakými naprosto přízemními, člověkem vymyšlenými podmínkami. Jeho dokonalé avšak nepředstavitelné Bytí Mu člověk někdy lehce omezí, jako by On byl jen nějakým sousedem z vedlejší vesnice. Náš svět je ale jen Jeho nepatrnou částí. A naposledy a snad jen pro ty, kteří ještě nepochopili to velmi důležité – Bůh je samou PODSTATOU všeho, tedy i dokonalosti. Tuto podstatu však člověk nemá šanci, svými omezenými smysli, vůbec pochopit. Ta je jen u Boha, a to zdůrazňuji. Jaký rozsah například světla a barev, které On stvořil, vnímá náš lidský zrak? Jaký kmitočet zvuků můžeme slyšet a kde je jejich konečná úplnost… atd.? Jsme tedy dokonalí?

Pro opravdu nechápavé ještě malé doplnění ve dvou příkladech, které jsou však situovány na možná, pro naši představivost, známé pozemské věci; např. atomový výbuch je následek, příčinou je mechanismus bomby, její konstrukce, nastavení, odpálení… to je ta podstata a bez ní by nebyl výbuch. Nebo – sladký zákusek, větrník, jak skvěle chutná! Ale zase, podstatou libého pocitu sladkosti pro náš smysl chuti je cukr a další ingredience. Ale, jsou to jen, zdůrazňuji, příklady z lidského konání a bytí. Máme vůbec nějaké právo omezovat našimi smysly, naší pomíjivostí a naší nepatrností Jeho Absolutno ve Věčnosti?

Můj úvodní článek měl navodit určitou úroveň a rozsah pohledu jako výchozí pro to, abychom si my, kteří máme vážný zájem o poznání, uvědomili některé souvztažnosti v tom, jak se projevuje v našem světě lidská nedokonalost. Ta je vždy překážkou, která se nám, duchovně usilujícím, staví do cesty. Jestliže je tedy Bůh podstatou dokonalosti a čistoty, o které již snad není relevantní nijak pochybovat, musí člověk vědomě rozvíjet vlastnosti směřující k lidské, byť jen relativní dokonalosti. Měl by to však chápat jako prostředek vedoucí k cíli (viz. Ježíš výše), k dosáhnutí spojení s Ním. Snad je to i dostatečný a závažný důvod pro toto nelehké usilování, hrající v životě některých lidí významnou roli.

Všechny zlé či negativní vlastnosti vznikají v lidské mysli, která je svým dlouhodobým vývojem příčinou stavu zastření duše, jež byla tak přivedena do stavu určitého zapomnění na Boha. To však nelze myslí posoudit zcela přesně. Mysl je omámena tímto světem a vznikajícími pocity libosti, které ji vedou po cestě stálého naplňování přání smyslů. Pramen takových tužeb jednotlivce je například v tom, že chce získat něco navíc pro sebe, ať již kvůli hmotným výhodám, prestiži, smyslové rozkoši či něčemu, co vede takového člověka k rozšiřování důležitosti a falešné výjimečnosti jeho vlastního já, tedy ega. Existuje však ve skutečnosti toto „já“? Není jen iluzí mysli, vskutku nepravým „já“? Není to kdoví kolikátý odraz skutečného „Já“ naší podstaty života, duše? A není to tedy nedokonalost, se kterou tu žijeme své životy?

Nepatrně předběhnu, a to jen z toho důvodu, aby předchozí řádky nepřinesly někomu nějakou vznikající depresi! Nadějí totiž je, že Bůh má, opět nezávisle na člověku samém, instrument MILOSTI, který uděluje těm usilujícím, kteří se snaží upřímně eliminovat v co největší míře negativní tendence mysli a chtějí vědomě dojít k dokonalosti.

Je důležité v životě člověka správné myšlení a chování? Za sebe říkám ano, i když opět lze operovat relativitou. Pokud mi však jde o mystické spojení se s Bohem, jinak řečeno o moji snahu vstupu do vnitřních oblastí stvoření skrze náš „lidský“ mikrokosmos, známý jako chrám Boha živého, pak říkám, že je tento přístup k životu přímo nevyhnutelný. Již jsem následující definici použil asi ve tři roky starém článku. Týká se dobra a zla. „Cokoliv vede člověka směrem k Bohu, je dobré, a cokoliv jej od Něj vzdaluje, je zlé.“ Proto zdůrazním stručnou větou duchovní cestu k Bohu – je to cesta CTNOSTÍ, vlastností člověka, které jsou Bohu libé a které naplňují podmínky k návratu jeho podstaty k Němu! Podmínky, které činí člověka lepším. Nebudu je nijak komplexně vyjmenovávat. Dám jen úryvky, kdy v často zde citovaném Novém Zákoně knihy knih, v Bibli, jsou uváděny autoritami opačné, tedy negativní vlastnosti a chování lidí. Z nich si každý může snadno odvodit, jaké překážky na cestě k Bohu se mu mohou stavět do cesty a čeho se pro chtění lidské „dokonalosti“ vyvarovat:

„…..Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.“ List Římanům 1:29-32

A obdobně také List Korintským:

„Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“ List Korintským, 6:9-10

Co dodat? Všechny tyto citované sklony v jednání a chování lidí jsou tu již tisíce roků. Jsou zde především pro to, že jsou výplodem Negativní síly v nás, naší mysli, která, když není ovládnuta, plní nesčetná přání svým smyslům. Za každou nepravostí sv. Pavlem v listech popsanou se může skrývat určitá, velmi pofiderní výhoda. Dá se najít. Všechny tyto uvedené vlastnosti jsou považovány lidmi, kteří se snaží vést slušný a zbožný život, za nesprávné. Jsou těmi, které vytvářejí nejen nepříznivou karmu pro sklizeň budoucí špatné úrody a které nás poutají novými pouty k dalšímu zrození, ale v kontextu článku nás vedou k nedokonalosti. A hlavně? Vzdalují nás od Boha!

Protože text apoštola, jeho jazyk a překlady nemusí odpovídat dnešnímu pojetí moderního člověka, dovolím si na závěr, v souvislosti s již tady často citovanými vášněmi mysli (chtíč, hněv, chtivost, lpění, egoismus), uvést některé základní ctnosti. Na jedné straně jsou základní negativní tendence mysli, uváděné jako neřesti, na druhé straně ctnosti, které jsou Mistry doporučovány pro praktický život a které nás povedou k Bohu a k, byť jen vždy relativní, dokonalosti:

Oproti chtíči stojí cudnost, zdrženlivost a střídmost.
Hněv lze eliminovat schopností odpouštět a tolerancí.
Chtivost má protipól ve spokojenosti a životní radosti a optimismu.
Lpění se dá eliminovat schopností rozlišování důležitého od pomíjivého, schopností zůstat oddělen a v nepřilnutí, v nestrannosti.
Egoismus má „nepřítele“ v pokoře a skromnosti.

Člověk usilující o dobro se na své pouti životem snažil vždy řídit nejen svědomím, ale vybíral si i vzory pro chování a jednání z životů významných lidí, kteří tu často pracovali s posláním Božích Synů a kteří přišli dát lidem učení Boha-Otce, určené pro cestu návratu jejich duší. Ty „velké duše“ tu byli a neustále jsou – to je Zákon Stvořitele. To usilování se ale netýkalo a netýká vždy všech lidí. Stručně lze totiž konstatovat, že někdo nemá zájem, nehledá. Nedospěl k tomu. V lidské bytosti jsou principy života-duše v určitém stádiu vývoje; někdo prožil jako člověk již mnoho životů, jiný je někde na počátku omámení ze smyslových požitků „pána tvorstva“, člověka, v jehož těle začíná se svojí vrcholnou poutí. Ctnostné vzory z minulosti zde ale v přebohaté literatuře jsou. Namátkou … Lao-ć, Krišna, Zarathuštra, Mojžíš, Buddha, Ježíš Kristus, prorok Mohamed, guru Nanak… Je tu i mnoho směrů filosofie, mnoho významných teologů. Lidstvo učili a stále učí tyto osobnosti v podstatě tomu, co jsem napsal; atributům, které vedou člověka k poznání sebe sama, povznesení a za určitých předpokladů i k skvostnému cíli, vystoupení z koloběhů života a smrti. A to je konečné slovo, kterým ukončím náznak cesty k lidské dokonalosti. Nedokonalost berme, to doporučuji, jako nedostatek světla v nás. Ale, a to je opět naděje, nemusí to být stav trvalý! Ježíš Kristus ukazuje duchovní podstatu, kterou má každý v sobě.