„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo…“ Známá úvodní část z Janova evangelia, která jednoznačně říká, jakou důležitost Slovo má. Co je to Slovo? Snad Bible svatá? Cesta Slova je tu naštěstí popsána sice velmi stručně, ale i z těch pár slov je patrné, co všechno přineslo, jakou mělo a má důležitost a čím jest: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest…“ Jan říká, že Slovo existovalo od počátku, ještě před vznikem stvoření. Bylo součástí Boha a jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny věci. Slovo je tedy tvořivou silou Boha. Setkat se s ním lze v mnoha křesťanských knihách pod různým pojmenováním a barvitý jazyk metafory popisuje Slovo výrazy jako Živá Voda, Chléb Života, Nebeská Manna, Lék Života, Strom Života, Perla, aj.

Mnoho moudrých lidí minulosti i dneška se honí za perpetuálním pohybem nějakého lidského výtvoru, zatím však bez úspěchu. Naproti tomu tvořivá energie Boha, na kterého mnoho lidí vůbec nevěří, ač vše kolem je Jeho výtvorem, však uděluje věčný pohyb veškeré hmotě; vysoce energetické kmitání lze pozorovat u molekul, atomů a subatomových částic a tento pohyb je základem existence veškeré hmoty. Čím je tato energie „probouzena“, proč stále existuje a proč se neprojevují tendence k zastavení věčné životní vibrace? Odkud je tato prvotní energie, která drží Vesmír při životě? Mystici, kteří získali nadsmyslovou zkušenost, stručně říkají, že je jí Slovo samotné, jako tvůrčí princip. A dodávají, že materiální světy nevděčí za svoji existenci žádné materiální činnosti. Takovéto chápání, i když se může zdát jakkoliv logickým, bude však vždy obsahovat prvek ověřitelné víry, pokud, a to je důležité, nezažijeme Slovo ve svém nitru. Víra se totiž mění na poznání jen a jen prostřednictvím zkušenosti. Tu buď máme a nebo nemáme. Člověk doby raného křesťanství, Filón z Alexandrie, popisuje Slovo jako svatý Logos: „Rozpoznatelný pořádek ve všech věcech není ničím jiným, než Božím Logosem, neustále zahrnutým v aktu tvoření.“ Slovo, Logos, má ještě jedno významné jméno – Moudrost, Sophia. Doporučuji bez jakéhokoliv komentáře oslavující kapitolu „Moudrost byla při stvoření“ z Přísloví Starého Zákona – 8:22-31.

Stručně řečeno a drobně rekapitulováno; existuje jediný Bůh, který svým Slovem a svou Moudrostí stvořil všechny věci, Bůh je Otcem a Jeho první emanací – beru to jako metaforu – je Jeho prvorozený Syn. A když si Bůh přeje přivést duše zpět k Sobě, posílá Syna, aby na sebe vzal lidskou podobu:

„A toto Slovo se stalo tělem, přebývalo mezi námi… plný milosti a pravdy.“ /Jan 1:14/

Role Syna se tak již zčásti stává zřejmou – být tím, kdo přivádí na cestu návratu duše. Synem, vtěleným Slovem, byl i Ježíš a svoji práci tu, v hmotném Stvoření i jasně definuje: „Já jsem se proto narodil a proto přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ /Jan 18:37/. Ten Jeho „hlas“ tu má dvojí význam – ve vnější i vnitřní slyšitelnosti. Ten vnější přitahuje ty, kteří mu jsou předurčeni, ten vnitřní budou slyšet jako Hlas Slova ve svém nitru.

Současně říká Ježíš: „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“

Role je téměř objasněna – jedině přes Syna Božího může být uskutečněn návrat zpět k Otci, který je Pramenem života a bytí. Skutečný Syn Boží, anebo Mistr, Učitel, Rádce… je tím Slovem; je Cestou, která vede k Němu. „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v Toho, který mě poslal, a kdo vidí mne, vidí Toho, který mě poslal.“ /Jan 12:44-45/.

To jen mysl vidí člověka, protože jeho zrak je oklamaný závojem mysli a těla, který na sebe Bůh musel navléci, aby mohl na tomto světě fungovat jako skutečný Mistr, jako vtělené Slovo Boží. Ježíš přes evangelistu Jana říká, že dokud je na světě, je nutné konat, protože On je světlo světa. Říká tím, dokud jsem v tomto fyzickém světě, dokud jsem živý, dokud je den, mohu vám předávat učení, nauku, radit vám. Jak přijde noc, nebude již moci nikdo pracovat. To světlo má více významů. Hlavně však nabádá, abychom za života pracovali na své Cestě poznání, hledali Světlo.

Jakmile Mistr dokončí své dílo, bude muset opustit svět. Vždyť žádné fyzické tělo nemůže žít na věky.

A tak to platí již od počátku Stvoření, že jedině ti, které Syn Boží jako Mistr zasvětil, ho mohou po jeho odchodu následovat na cestě zpět k Bohu. Ostatní (většina) zůstanou na tomto světě, tak jako jim určuje jejich vlastní karma, neměnný Zákon vyrovnání.

Podle své role Syna Otce, vtěleného do tvořivého proudu Slova, radí Ježíš svým žákům: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ /Jan 6:27/

Na závěr si dovolím citovat (s menší úpravou pro srozumitelnost) z významné knihy „Pravé poznání“:

„Tento svět není stálý a právě takové jsou i všechny světské věci. Moudrý člověk je ten, který pochopí tuto prchavou a proměnnou přirozenost světa a všech věcí, které ke světu náleží, a snaží se co nejlépe využít svého lidského těla pomocí koncentrace a meditace ke službě Nejvyšší bytosti. Tak získá užitek ze všeho, čím jej Stvořitel ve své milosti obdařil a přivede tak svoji duši – onen vzácný klenot, podstatu všeho – do jejího pravého domova.“

Příští můj příspěvek by mohl být věnován falešným mistrům, kteří nabízejí pohled na svět jako falešné zrcadlení Skutečnosti Boží.
 

Václav Žáček (čerpáno z literatury učení Sant Matu)