Amduat – To, co je v Duátu, neboli Kniha skryté komory. Charakteristika a rozbor textu.
Jedná se o ústřední a zřejmě nejstarší staroegyptskou náboženskou knihu. Amduat znamená „To, co je v Duátu“, přičemž egyptský výraz Duát se obvykle překládá jako „podsvětí“. Správnější (zkrácený) název této knihy zní „Kniha skryté komory“, obsahově s ní pak souvisejí ještě další knihy – Kniha bran, Kniha jeskyní, „Kniha Země“ a Kniha noci.
Kniha Amduat je výjimečná – a od Knihy mrtvých se liší – tím, že je ji tvoří jeden ucelený, graficky jednotný, celistvý text. Nejedná se o soubor textů či modliteb, nýbrž o kompletní zobrazení, či schéma, pro nás nepochopitelného a tajemného, podsvětí, přičemž hlavní váhu zde mají, ač to může být překvapivé, ilustrace, a až na druhém místě jsou doprovodné texty. „Kniha“ sama (by) vlastně mohla existovat zcela bez jakéhokoliv textu, a možná, že tak v počátku i vypadala. Celkový charakter Amduatu tak připomíná spíše současný komiks, než jiný literární útvar. Objevena byla napsaná (namalovaná) na stěnách několika královských pohřebních komor v Údolí králů. Stejně jako sarkofágy a hrobky, i texty v nich nebyly určeny běžným smrtelníkům a pravděpodobně nikdy neměly spatřit světlo světa.
Obsah Amduatu se dá shrnout takto: Popisuje a ilustruje průběh cesty Boha Slunce Re podsvětím skrze dvanáct nočních hodin, v nichž musí obnovit svou energii, regenerovat a uzdravit se, aby na konci noci mohl v plné síle vyjít jako nové slunce do nového dne. Celé schéma knihy je rozděleno do dvanácti částí – dvanácti tzv. Hodin. V každé Hodině je zvláštní „jeskyně“ a místo, kde žijí určití bohové, příslušející do tohoto úseku času. Každá Hodina je uzavřená z obou stran branami, takže jedině Bůh a ti, kdo znají hesla (jména strážců), mohou jimi procházet.
Dozvídáme se tak neobyčejný příběh, stejně tajemný a nepochopitelný jako jeho účastníci a krajina, kde se vše odehrává – kdesi za hranicemi lidské reality, na tajemném horizontu Neznáma…
Stárnoucí Slunce se chýlí k Západu a dotýká se svým kotoučem Země. Unavený Bůh neodvratně odchází ze Světla a schází do světa mrtvých – do Temnoty. Dlouhý jasný Den končí a Bůh odchází z očí všech bytostí. Je stále více pohlcován černotou, jež jako mlha tlumí jeho paprsky, když projde branou horizontu a pokračuje dál. Přes svou uvadající slávu je kdekoliv, kam přijde, vítán čistými a moudrými dušemi, které mu pomáhají překonat tento svůj úsek nebeské pouti. Bůh pluje Hodinami Noci ve své Sluneční lodi spolu se svou věrnou posádkou a za asistence množství bytostí, které jej táhnou a připravují mu cestu. Z knihy je jasné, že Boží Loď je zcela odkázána na tento zástup bohů, sil a lidí, jenž kolektivní organizovanou snahou uvádí Loď do pohybu. Samotný Bůh stojí v prostředku Lodi, na místě mimo prostor a čas, a svým žezlem pouze vysílá rozkazy; paprsky svého kotouče (svých očí) a svým hlasem uvádí vše k životu a do pohybu. Tímto způsobem se celý proces uskutečňuje a Bárka se dává do pohybu směrem ke Světlu.
V prvních třech Hodinách je ještě vidět, ve čtvrté Hodině však již je Boha pouze slyšet. Navíc krajina se začíná nebezpečně měnit. Zatímco do této doby byla rozdělena do tří pásů – vodní cesty uprostřed a dvou pásů břehu po stranách – nyní dochází k průlomu mezi nimi, navíc se všude objevují první nepřátelé Boha – Slunce vchází do míst plných hadů. Dostává se až na samotné dno Temnoty, pouště, kde se ve skryté komoře chystá tajemné Půlnoční mystérium. Re se chystá spojit s Osiridem – Králem a bohem mrtvých, smrtelných lidí. Pouť v tomto extrémním bodě kulminuje a Isis spojuje Tělo Boha s jeho Duší. Člověk se spojuje s Bohem, Slunce s Měsícem, voda s ohněm. Dochází ke spojení protikladů, jaké je možné jen na tomto posvátném, zakázaném, nepřístupném místě uprostřed Temnoty, kde ani Bůh nevládne svou mocí. Zde započíná proces regenrace, uzdravování těla i duše tohoto Boha.
V dalších Hodinách Bůh čelí své Temnotě představované množstvím nepřátel. Musí využít všechny své síly a pomoci svých pomocníků, aby nad nimi zvítězil. Vidíme strašné krveprolití a pekelná jatka těch, kteří se protivili Bohu. Nyní byli potrestáni strašnými mukami. Bezlítostní bojovníci a strážci Boha popravují všechnu špínu, zlo a nečistotu. Bezhlavá těla a duše jsou uvržena do plamenů ohně a spálena. Bůh je očištěn od hříchu. Získává čisté roucho a stejně tak jeho družina věrných duší. Jeho sluneční disk je očištěn a uzdraveno jeho Hórovo oko. Je provázen družinou Božích bojovníků. Obnovuje svou královskou moc na nebi i na Zemi, stává se pánem času a obou svých očí. Je chráněn mocným hadem a kouzly. Zbývající zbloudilé duše jsou mezitím likvidovány, neboť se blíží východ Slunce, do nějž musí být vše hotovo. Jako poslední etapa zbývá projít tělem velkého hada, jehož projití dává „život bohů“. Konečně v poslední Hodině je již vidět světlo na obzoru a Brána Horizontu se otevírá. Znovuoživený a regenerovaný Bůh vstupuje na Nebe, tentokrát do jeho světlé části, do Dne, ve své skvějící se Denní bárce…
Jak chápat tuto neobyčejnou „knihu“? Její význam je doposud zastřen tajemstvím. Samotný text se již celkem bezpečně podařilo přeložit, zbývá však samotný obsah, kterému stále vědci nerozumí. Celé je to ztíženo tím, že text je nanejvýš obrazný, ezoterický a – ano – ve velké míře schválně učiněný nesrozumitelným, jak jazykově, tak skrytými významy, dvojsmysly, hádankami, a nakonec i složitou a zasvěcenou tématikou duchovní alchymie starověkého Egypta, jejíž reálie jsou nám dnes tolik vzdáleny. Porozumět mu tedy představuje skutečný oříšek.
Přesto již něco můžeme odhadnout. Dvanáct Hodin Noci může souviset s pohybem Slunce dvanácti souhvězdími odvrácené části nebe, tvořícícími jeden Boží rok či Den Boha (resp. jednu polovinu roku – polovinu dne, tedy noc). Bohyně Hodin jsou oděny hvězdami. Zajímavý dvojsmysl: Brány hodin jsou také tvořeny znakem hvězdy. Pouť se tedy odehrává na nebi, ale v noci. Osiris, věčně dlící v temnotě Podsvětí, je protipólem Rea, tedy jakési „černé slunce“. Další indicie naznačují, že proces regenerace se odehrává na (v) Zemi. Duše Slunce (Ra) se během Noci spojuje s lidmi, pouze aby se znovuobnovila pomocí blahodárných sil Isis, aby v zápětí opět vstoupila do nebe.
Králové a kněží, kteří toužili si zajistit výstup na nebe spolu s Bohem Re, vytvářeli si hrobky se sarkofágy a s texty Knihy Amduat na stěnách, snad v naději, že jim zajistí místo v bárce Boha a v ráji. Nakonec samotný její text hovoří, že kdo bude znát tuto knihu, stane se osvícenou božskou a nesmrtelnou duší, což mu zajistí šťastný život na Zemi i na nebi, ve společnosti Slunečního Boha. Anebo bylo účelem maleb zachovat jejich významy budoucím pokolením? Těžko říci. Každopádně jejich propracovanost a složitost dokládají, že jejich tvůrci byli neobyčejně vyspělí a znalí věci z druhé strany existence, lidem zapovězené. Zůstávají pro nás fascinujícím svědectvím dávno zapomenutých časů.
Lit.: The Egyptian Amduat, by D. Warburton, E. Hornung, T. Abt, 2007.
WWW: The Book of the Hidden Chamber. http://www.maat.sofiatopia.org/amduat.htm
Zdroj: http://thovtovamoudrost.webgarden.cz/rubriky/egypt/egyptsky-amduat
