Kvapem ubývá rostlinných a živočišných druhů, podobně jako pro člověka obyvatelného prostředí. Amazonské pralesy jsou jedním z rozhodujících planetárních činitelů křehkého soužití člověka s přírodou. Bezmála 20% jich bylo vyrabováno ziskuchtivými omezenci, což je plocha o velikosti Francie. Někde se, v tom lepším případě, vysazují monokultury blahovičníků, nebo pěstují kakaovníky. Což původní zalesnění nemůže ani náhodou nahradit. Také proto se v celém světě rozšiřují pouště. Což velice dobře vědí třeba v Pekingu.
 

Předmluva:

K vesmírnému energetickému poznání pravěkých kmenových společenství a starobylých civilizací se dodnes nedobrala současná světová akademická spolčení. A nejenom to. Dělají všechno proto, aby pravda o tomto poznání byla, ke škodě lidstva, zamlčována; v tom lepším případě zkreslována. K tomu všemu se zcela samozřejmě přidávají státní veřejné sdělovací prostředky ovládané akademickými mafiány.

Je zapotřebí vědět, že základem lidského zdraví, stejně jako veškerého života i neživota ve vesmíru je energie fyzikální podstaty (více knihy Tajemství prasíly), která byla na celém světě šamany, Druidy a mágy, včetně novověkých alchymistů, před mnoha tisíciletími pojmenovávána. Od ní se obvykle odvíjí základní triáda bohů energie-prasíly. Kdy z jednoho praboha prasíly vznikají dva prabohové jejích opačných složek s opačnými fyzikálními vlastnostmi.

Ale světlo poznání se nedá trvale zastavit, jenom pozdržet. Otázkou zůstává, zdali to pro lidstvo nebude příliš pozdě. To znamená zdali se lidstvo nezničí dřív samo. K poznání zapomenutého přispívají také mé knihy, pojednávající o energii fyzikální podstaty-prasíle. Knihy, které znovu objevují pradávno objevené.

Neboť prasíla byla našimi prapředky nejenom daleko více vnímána, a proto také poznána, ale dokonce už před desítkami tisíc lety též účelně využívána. I když mnohé zmizelo, tak přesto dodnes zůstává na jejich „energetickou“ činnost bezpočet odkazů, z nichž jsou mnohé, protože je odborníci nedokáží vysvětlit, považovány za magické.

Motto:

Peruánští stavaři na jednom z archeologických nalezišť zničili pyramidu starou přes 4000 let. Stála poblíž hlavního města Limy, kde developeři skupují pozemky k výstavbě. Stavební firmy měly v úmyslu zničit i další podobné stavby, zabránila jim v tom policie.

Vyznání:
Kvapem ubývá rostlinných a živočišných druhů, podobně jako pro člověka obyvatelného prostředí. Amazonské pralesy jsou jedním z rozhodujících planetárních činitelů křehkého soužití člověka s přírodou. Bezmála 20% jich bylo vyrabováno ziskuchtivými omezenci, což je plocha o velikosti Francie. Někde se, v tom lepším případě, vysazují monokultury blahovičníků, nebo pěstují kakaovníky. Což původní zalesnění nemůže ani náhodou nahradit. Také proto se v celém světě rozšiřují pouště. Což velice dobře vědí třeba v Pekingu.

Stále se dozvídáme další a další zprávy o tom, jak nevděčně se chováme k přírodnímu prostředí, bez kterého nedokážeme nejenom zdravě, ale dokonce vůbec žít. To v samém důsledku znamená, že člověk jako živočišný druh musí zcela zákonitě vymřít. Lidstvo, zcela závislé na technickém a technologickém pokroku, se samo, jako každý predátor, dostává k samému počátku jeho zániku. A to z toho důvodu, že mu zcela schází jakékoli povědomí (pud sebezáchovy) o tom, že bez vhodného přírodního prostředí pro život, na němž je bytostně závislé, nemůže přežít.

Představím několik příkladů ze země české, moravské a slezské, které se nacházejí, jak dobře víme, ve středu Evropy. Denně se v nich zabetonuje či zastaví plocha nejméně o velikosti dvou fotbalových hřišť. Úžasným energetickým a zároveň krajinotvorným prvkem jsou aleje podél silnic. Likvidují se podobně jako parky nazývané zelenými plícemi měst. Nebývale se těžebními velkostroji (lesními kombajny) při lesní těžbě zraňují okolní stojící živé stromy, ničí se půdní pokryv a lesní cesty.

Lesní horské masivy byly, v 90. letech předminulého století, nevhodně osázené smrkovými monokulturami. Navíc byly mnohde zdevastované kouřovými škodami (především Krušné hory). Zároveň je kyselými dešti výrazně snížena jejich retenční schopnost. Což platí také pro podhorské a nížinné oblasti. Z podhorských oblastí zmizely meze a remízky, odkaz prozíravých předků. Téměř se vytratila drobná zvěř, zejména zajíc. Nejcennější část půdy, kterou je její lehká humusutvorná organická složka udusaná zemědělskými stroji, je splachována do potoků a řek, ze kterých se mnohde stávají, po nezodpovědných vodohospodářských úpravách, vyschlé kamenné kanály. K tomu dopomáhají také některé další plošné meliorační zásahy např vysoušení mokřadů a bažin. Horko těžko se po celá desetiletí obnovují zanedbané rybníky, z nichž mnohé jsou součástmi velkoplošných rybničních soustav.

Na devastaci krajiny, snižující schopnost zadržet vodu, se totalitní komunistický systém podílel také tím, že postupně zanikl bezpočet hrází na menších vodních tocích, kde bývaly např. mlýny, hamry a vodní elektrárny. Vodohospodářský krajinotvorný systém byl i tímto nezodpovědným počínáním velmi hrubě narušen. Jenom ještě připomenu, že délka vodních toků a potoků včetně říčních koryt se v Česku výrazně zkrátila. Na tuto skutečnost upozorňuje významný český hydrolog Ing. Josef Hladný CSc. ve sborníku vydaném Přírodovědeckou fakultou UK, v němž mimo jiné píše:

Řada úseků vodotečí byla zatrubněna, či přeložena, původní řečiště zasypána a vzniklé plochy zastavěny. Z celkové délky 60 711 km přirozených vodních toků v ČR se z nich 13 tisíc kilometrů upravilo. Přirozená délka toků se zkrátila o 4600 km.

To znamená, že voda odteče z krajiny daleko rychleji než před vodohospodářskými „úpravami“ vodních toků. Voda proto není v české krajině zadržována, ale splachována. Porovnáme-li současnou průměrnou roční vlhkost v Česku, ve srovnání s rokem 1933, tak zjistíme, že se zcela zákonitě snížila. Z uvedených důvodů dochází v častějšímu a výraznějšímu střídání maximálních a minimálních teplot, což má nemalý vliv na četnost a množství dešťových srážek projevujících se častěji místními povodněmi. V posledních letech se na výrazných teplotních proměnách ještě podílí postavení Sluneční soustavy v Galaxii. Ale o tom více v knize Bájná prasíla.

V posttotalitním období, tedy v současném, se něco málo zlepšilo. Ale objevily se nové mírně řečeno nešvary poškozující životní prostředí. Zbohatlíci zabírají zemědělskou nebo lesní půdu, aby si „na samotě u lesa“ stavěli rozsáhlé bungalovy amerického rančerského typu. Ani celá řada lyžařských vleků s uměle dobudovávanými sjezdovkami nejsou tím pravým ořechovým. Devastace krajiny se ale projevuje ještě jiným způsobem: na zemědělské půdě se budují mnohdy nepotřebné průmyslové zóny, staví velkokapacitní sklady, příměstské kolonie rodinných domkú bez jakékoli občanské vybavenosti a sluneční elektrárny. Tomu vydatně pomáhají pole osetá řepkou a kukuřicí. Mimo logické chápání je také to, že se povolují stavby na zemědělské nebo dokonce lesní půdě a v záplavových oblastech. I když popsané počínání nemá v celoevropském kontextu obdoby, tak v mnohém jej dokonce schvaluje zákon.

Nemálo starověkých kultur zaniklo právě proto, že byl vykácen stromový pokryv krajiny, jenž je rozhodujícím prvkem rovnovážného stavu přírodního prostředí. Velké pouště Afriky a Asie, které jsou právě proto rájem archeologů, jsou toho dokladem. Také některé středoamerické a jihoamerické indiánské kmenové kultury se na odlesněných náhorních plošinách negativně podepsaly. Jiné, možná poučeny chybami svých předků, si životní prostředí udržovaly stále na stejné úrovni. Totéž platí pro některé současné starověké kultury žijící na úrovni doby kamenné. Strom pro ně totiž nebyl jenom pouhopouhou surovinou, ale rozhodujícím tvůrcem zdravého a vyrovnaného energetického životního prostředí, neboť je základním prvkem zachování rovnovážného životního prostředí, právě proto, že je zároveň energetickým vodičem prasíly. Zejména kvůli tomuto hledisku bývaly stromy posvátné.

Přírodnímu prostředí, tedy zejména člověku, dále škodí, kromě zchemizovaných potravin, průmyslová výroba spotřebních předmětů. Nejsou totiž v převážné většině určeny pro nutnou potřebu, ale pro co nejrychlejší spotřebu. Když to trošku přeženu, tak se vyrábějí spotřební předměty předem určené do šrotu. Nejvíce zbytečného šrotu, lidstvu nesmírně škodlivého, se vyrábí pro armády. Proto kvapem ubývá surovin, což zároveň způsobuje nepoměrně větší spotřebu energetických zdrojů. A to jak surovinových, tak lidských. Což má na svědomí jak chamtivost výrobců, tak stále se zrychlující technologický rozvoj. Nabídnu dva příklady. První je elektrický, druhý automobilový. Nikola Tesla chtěl vytvořit transformátory na levnou výrobu „volné energie“, které říkal podle Aristotela éter (jinak např. čchi či prasíla). Leč neuspěl. Zvítězila koncepce Tomáše Alva Edisona založená na spotřebě surovinových zdrojů. Vývoj automobilů dospěl do stádia, kdy, pokud nejsou založeny na levném vodíkovém pohonu, pak jsou benzinové se spotřebou 1l / 100km.

Různé ekologické aktivity se snaží chránit přírodní prostředí, někdy dokonce i některé ohrožené rostlinné, nebo živočišné druhy. Je to nevelké procento těch, kteří si zachovali pud sebezáchovy. K nim se přidávají někteří vysokoškolští učitelé zabývající se naukami o přírodě. Poukazují na další nemravnosti likvidující přírodní prostředí. Jsou to také oni, kteří mají dostatek vědecky doložených poznatků poukazujících na důsledky sebezničujícího konání „průmyslové revoluce lidstva“. Uvědomují si, že každý jediný druh, který vymře, je varovným mementem či odkazem na stále se zhoršující životní prostředí. Což má především negativní vliv na člověka. Dochází zákonitě k tomu, že se lidem stále více a více zhoršuje imunitní systém, což v samém důsledku znamená, že ztrácejí obranyschopnost proti chorobám. Proto stále platí: čím víc se bojuje proti rakovině či infekčním onemocněním, tím víc se v různých variantách vyskytují.

Zdravé životní prostředí ničí ziskuchtiví podnikavci více či méně na celém světě. Není se čemu divit. Lidstvo se nepoučilo z chyb některých starobylých civilizací, natož aby si vzalo za vzor jiné. Na rozdíl od nich dokonce ani nezná energetickou podstatu energie-prasíly prostupující celým vesmírem. Proto si stále rychleji podřezává větev života, na níž sedí. Stále se zmenšující spirála přibližující člověka k jeho zániku značí, že se dostáváme do stavu, který je s největší pravděpodobností už nezvratný.

Nevelká společenství nositelů světla – ochránců života, stojí proti mocným průmyslovým, stavebním a betonářským strukturám, které svými penězi dokáží ovlivnit téměř každého úředníka či politika, jenž má rozhodující výkonnou moc. Proto jsou ochránci přírody některými omezenci dokonce pojmenováváni ekologickými teroristy, proti kterým je nutné bojovat. A to třeba dalším zastavováním a zabetonováním zeleného životního prostředí. Při současném způsobu obecného poznání nemohou – proti omezeneckému spolčení mocných a všeho schopných, pracujících zdárně na likvidaci lidstva – tito aktivisté uspět. Proto je zapotřebí proti němu vystupovat všude, kde to je jen trochu možné. O to se snažím svými besedami, přednáškami, články a knihami. Což znovu dokládá, kromě uvedeného vyznání, také můj následující článek:
 

Feng-šuej, kabala a stromy života i poznání

Čínská nauka feng-šuej je svou základní podstatou založena na poznání a vyhodnocení energetických vyzařovacích a vzařovacích linií vzdálených od sebe několik metrů. Což téměř všichni současní vykladači této nauky vůbec nevědí. Podle Keltů linie vytvářejí na zemském povrchu jakousi rybářskou více či méně nepravidelnou rybářskou síť. Vyzařovací linie prasílu vydávají a opačné vzařovací ji zase vtahují. Proto dostatek prasíly představuje život a opak smrt. Silné vzařovací linie vytvářejí tzv. geopatogenní zóny, jež ovlivňují negativně kvalitu života až do vzdálenosti několika desítek metrů. Stejně vzácné jsou opačné silné vyzařovací. Těm se někde říká svaté. Civilizací znehodnocený člověk, na rozdíl od rostlin a zvířat, schopnost vnímání prasíly ztratil. Ale stačí se podívat kolem sebe do přírodního prostředí na chování rostlin a živočichů. Nebo si povšimnout trvalejších pobytových míst koní či dobytka na pastvinách. Zvířata vždy stojí a polehávají pouze na určitých místech. A to buď v hloučku kruhovitého tvaru, v řadách, nebo nejčastěji v kombinaci obou. Právě tam se energeticky dobíjejí.

Prasílu zcela pochopitelně vnímají také rostliny. Podívejme se proto alespoň na tři příklady z rostlinné říše. V prvním se nám představí ořešák královský, který byl proti své přirozenosti uměle vysazen 55 cm východně od nepříliš silné vzařovací linie. Tedy takové, která ještě v místě nevytváří širokou tzv. geopatogenní zónu, ale jenom několik decimetrů široký pruh vtahující energii-prasílu do země. Právě tam vysadil jeden známý ořešákový prut.

Asi po patnácti letech začala spodní větev, která před několika lety přerostla přes vzařovací linii vedoucí přibližně severojižním směrem, ronit mízu v rozsahu cca 20 cm. Tedy přesně nad průběhem linie, proto v jejím nejsilnějším energetickém působení. Poté se na větvi začala viditelně rozkládat kůra. Na požádání jsem na linii pod větví usadil pečlivě vybraný cca 25 cm kruhový bochníkový načervenalý křemenec. Poškozené místo na větvi se v neuvěřitelně krátké době zahojilo. A to tak, že předchozí poškození vůbec nebylo vidět. Dodatečně jsem usadil nedaleko, kvůli posílení vyzařovacího místa prostoru ořešáku, ještě další dva kameny menhirového typu, výšky cca šedesáti centimetrů. A to jsem neměl dělat.

Na jaře, asi tak za dva nebo tři roky, se u mě známý opět objevil. Z kmínku, stejně jako z celého stromku, přímo tekla míza. Při bližším ohledání jsem zjistil, že východní z obou kamenů obrostlých bujným keřem bedrníkolisté růže se v zimě položil směrem od ořešáku – východním směrem. Křemencový kámen jsme opět postavili, a ořešák, jako mávnutím kouzelného proutku, přestal mízu ronit. Stromek jsme zachránili; pouze spodní již uzdravená větev zcela uschla. Zároveň se na kmeni, směrem k vzařovací linii, objevila, spolu se zduřením dolní části kmene, nezdravá puklina, svědčící o chorobném, snad až nádorovém bujení.

Na západní straně, blíž k vzařovací linii, ořešák neplodí, na opačné od linie platí, že zdravější až zdravé jsou ty ořechy, které jsou od vzařovací linie co nejdál. Právě tam, tedy od vzařovací linie směrem k energeticky opačné vyzařovací, se větve ořešáku „natahují“. To znamená, že se svým růstem snaží dostat z místa energeticky méně hodnotného k opačnému. Což se jim daří. Stromek zároveň, oproti okolním svého druhu, plodí méně, později nasazuje pupeny a dříve shazuje listí.

Druhý příklad je přímo učebnicový. Přesuňme se ze severních Čech do Prahy na televizní „Kavky“ stále zamořené zkostnatělým materialistickým myšlením, kde se nachází tzv. „Rohlík“, jenž je jednou z několika budov České televize. Pod schodištěm do jeho hlavního vchodu, je do oblouku vysazeno sedm zahradnicky šlechtěných javorů mlečů. Byly vysazeny současně a stejnou technologií. Přesto se na nich projevuje mimořádným způsobem energetický vliv prostředí. Když kolem nich projdeme v zimě, nebo v létě, tak si bez bližšího ohledání ničeho nevšimneme. Ale postačí krásný dlouhý podzim, který odhalí, že zde něco není v pořádku. Tři silnější stromky jsou zeleně olistěné, zatímco na dalších čtyřech javorech jsou už žluté a menší listy zčásti opadané. Zároveň mají podstatně slabší kmínky. A nejenom to. Jeden z nich je napaden dřevokaznou houbou. Sedm stromků nám na poměrně malém prostoru viditelně představuje, jak rozdílně se k živým organismům chová místo s dostatkem a nedostatkem energie-prasíly, jenž je jednoznačně daný sítí energetických linií místa. Také další příklad se stromem, možná ještě zajímavější, souvisí s televizí. Čtenáři se s ním budou moci seznámit v knize Bájná prasíla, která měla vyjít už ve druhé polovině minulého roku.

Z několika dalších příkladů, již dříve představených v mých předchozích knihách, uvedu už pouze jeden doložený dokonce fotografií. Bude o putování větve za prasílou. Představme si pískovcovou plošinu, nacházející se na bájném Vlhošti, pomístně řídce porostlou téměř tří metrovými borovicemi bonsajového vzevření. Jedna z těchto borovic „vysílá“, po velmi slabé vyzařovací linii, větev. Ta se po pískovcovém podloží plazí za energií víc jak deset metrů daleko.

V další části článku si povězme o bájných stromech, z nichž mnohé jsou součástí mýtů spojených se stvořením vesmíru, proto bývají nazývány stromy vědění. Začněme tím nejstarším známým. Objevuje se v několika různých podobách, v sumerské epické skladbě, která vznikla cca před 4000 lety. Všechny ale vypráví o bájných činech Gilgamešových jehož původní jméno Bilgames značí výhonek stromu mésu, stromu života. Známé báje o Gilgamešovi se někdy neshodují, či si vzácně i protiřečí. Z toho důvodu si dovedu velice dobře představit podstatně starší a jednodušší báji, než jakou nám představuje epos O Gilgamešovi, Enkidu a podsvětí:

V dávnověku, kdy vládli bohové a démoni společně zemi a vesmíru, vyrostl na břehu Eufratu strom chuluppu (chalub – což by mohl být topol vrba, nebo dokonce dub). Prudký vichr ho vyvrátil do řeky, po které se pak plavil. Objevila jej bohyně Inanna, vylovila a zasadila ve svém posvátném háji v Uruku. V koruně stromu se usídlil posvátný pták vědění-démon Anzu, v kořenech had a v kmeni bohyně Lilú (hebrejsky Lilith). Bohyně Inanna si prý chtěla ze stromu udělat lůžko a trůn, ale tyto bytosti jí prý v jejím počínání bránily. Poprosila boha Utu, jenže ten jí nevyhověl, proto ještě požádala reka Gilgameše (srovnej s řeckým hrdinou Herkulem), který se svým druhem Enkiduem vyhnal ptáka spolu s bohyní stromu Lilith a zabil hada.

Jiný příběh, ale podstatně mladší, nám nabízejí egyptské mýty, kde pták benu (jenž se jako pták Fénix) rodí z ohně na ohnivém (zlatém) avokádovém stromě išed. Možná zrovna před jedním z nich. Posvátné stromy se nacházely třeba ještě v Edfu, Herakleopoli či Memfidě. Popisovaný bájný rostl před chrámem slunečního boha Ré. Podle dochovaného výjevu bájný strom života a vědění išed ohrožuje had Apop představující, už před velkým třeskem, energetickou podstatu vesmíru. Proto mu přichází na pomoc bohyně Basted (kočka), pravděpodobná dcera slunečního boha Rea, známá pod přezdívkou „hněv v oku boha Rea“.

Výjev naznačuje, že původní podstata hada a stromu života a vědění se v mladších bajkách vytrácí. Což nám dokládá reliéf na obelisku známém pod pojmenováním Kleopatřina jehla. Neboť v době panování XVIII. dynastie (asi 1550 př.n.l.) se stávají listy posvátného stromu papyrosem. Výjev na obelisku totiž zobrazuje boha slunce Amon-Rea, s bohem moudrosti Thovtem a bohyní písma a věd Sešat (zobrazována s trsem papyru nad hlavou, obrázek vpravo), jak popisují listy posvátného stromu ušed jmény a tituly králů. Listy posvátného stromu se stávají pouhopouhou kronikou.

Také Řekové po sobě zanechávají báji o a posvátném háji a neobyčejném stromu: Hesperidky měly za úkol hlídat strom v zahradě bohů, který plodil zlatá jablka nesmrtelnosti. Strom darovala jako svatební dar bohyni Héře bohyně země Gaya. Protože Hesperidky, „nymfy západu“ (obvykle byly tři, vzácně čtyři nebo sedm), jablka ochutnávaly, tak Héra pověřila hlídáním ještě stohlavého draka Ládona. Jedním z dvanácti Héraklových úkolů, které dostal od krále Eurysthea, bylo přinést tři tato vzácná a čarovná jablka. S pomocí jejich otce Titána také tento úkol splnil.

Celá řada slovanských kosmogonických bájí, jak je na více příkladech zřejmé, zčásti vychází jak z hinduistických véd, tak ze sumerských eposů. Země je v některých líčena jako placka spočívající na rybě (číňané na čtyřech želvách, či slonu), velrybě či několika rybách. V novorenesanční budově České spořitelny v Rytířské ulici, kterou zvnějšku chrání 19 hlav démonů (dborníci jim z nějakého neznámého důvodu říkají maskarony), najdeme zvláštní strom. Čtyři želvy jej drží na svých krunýřích. Zlatý (mosazný) strom je svítidlem s kulatými svítidly připomínajícími zlatá jablka. U podobných slovanských, ne až tak košatých bájí, nemáme zlatý strom, ale strom se zlatými jablky hlídaný ptákem Ohnivákem. Svět býval rozdělován na horní – nebe, střední – zemi a dolní – podsvětí.

Bájným stromem kosmického světa, pojmenovávaným někdy arbor mundi (strom světa), bývá třeba dub nebo borovice. Podle severských mýtů vytváří celý svět (rozumí se vesmír) devět samostatných světů propojených navzájem stále zeleným jasanem pojmenovaným Yggdrasill považovaným za osu světa (axis mundi). Lze se důvodně domnívat, že nejde o osu světa, ale Galaxie, jíž prostupuje energetické „lano“ prasíly (více Bájná prasíla). Mýtický jasan vyrostl v bezedné propasti Ginnungagap (Velká prázdnota). Pohybovat se mezi těmito světy dokáží jen bohové nebo šamani. Tři kořeny kosmického stromu prorůstají ke třem pramenům: 1. osudu, který hlídají tři Normy (minulost, přítomnost a budoucnost), 2. pramen moudrosti kde sídlí obři, který hlídá rádce bohů Míni a poslední 3. pramen odkud pramení všechny řeky tekoucí do moře. Jeho kořen, kořen užírá červ nebo had.Tolik některé nejstarší kosmické báje.

Nejznámějším symbolickým stromem života je sedmiramenný židovský svícen menora (na obrázku vpravo). Mezi zvláštní stromy, které jsou duchovními výpotky mnoha kabalistů celého světa, patří jejich, kabalistický Strom života. Jeden z nich je nazývaný stromem sefírotickým (na obrázku vlevo níže), jenž vychází z nepoznaného a nejmenovaného praboha spolu s jeho deseti nepoznanými a nepojmenovanými vlastnostmi. Do nich se zcela pochopitelně vkládají vlastnosti lidské (jimiž jsou na př. láska, moudrost a porozumění). Dále se do tohto uměle vykonstruovaného stromu vkládají neznámé základní principy působící v celém vesmíru – Universu, proto také v člověku. Do tohoto pomyslného a zdánlivého koktejlu je přímícháno ještě dvacet dva písmen (prvků) hebrejské abecedy. Kabalistické stromy se ještě vodorovně rozdělují nejméně na tři části. Nejhorší ta tomto zmatečném a uměle vytvářeném stromu, jenž je původní představě stromu života či poznání na míle vzdálen, je to, že kabalisté vůbec nevědí co to kabala je. Což jsem po několika tisíciletích dohadování a bádání kabalistů vyjevil v knize Magická prasíla.

Na samý závěr si představme nejznámější strom života nacházející se v rajské zahradě pojmenované Eden.

Jak víme, tak bůh v něm „uplácal“ člověka z hlíny jím pojmenovaném Adam. Uprostřed bájné zahrady Eden stály dva stromy. Strom života a strom vědění. Bůh rozkázal Adamovi, že ze všech rajských stromů smí jíst všechno ovoce, kromě stromu vědění. Pokud by z něj pojedl tak zemře. Aby Adam nebyl sám, tak Bůh mu z jeho žebra vytvořil ženu Evu. Ale Ti, kteří si Bibli podrobně přečetli, vědí, že Eva nebyla první Adamovou ženou. Tou byla již dříve zapuzená bohyně Lilith. V zahradě byl i lstivý had, který svou úskočností přiměl Evu k tomu, aby utrhla jablko ze zakázaného stromu. Někteří tvrdí, že tím hadem byla před bohyně-žena Lilith, která se později stává démonem údajně zodpovědným za pád veškerého lidstva. Proto je někdy bájný had představován se ženskou hlavou bohyně-démona Lilith. Eva podala jablko i Adamovi, jenž je také jedl. Po snězení jablka zjistili, že jsou nazí. Zakryli se proto fíkovými listy. Podle toho lze usuzovat, že v rajské zahradě rostly, kromě dvou posvátných stromů, také fíkovníky nacházející se pouze v tropické a subtropických oblastech celého světa.

Jak víme, tak se nelidské počínání Adama a Evy v ráji jejich tvůrci znelíbilo, proto je vyhnal z ráje. Co dodat? Snad jenom to, že fíkovník posvátný (Ficus religiosa) je tak pojmenovaný proto, že je skutečně stromem posvátným. Dodnes je pěstován u buddhistických chrámů v celé jihovýchodní Asii. Podle pověsti pod tímto stromem Buddha dosáhl osvícení.

Naše povídání jsme zahájili působením přírodního prostředí na stromy spolu s jejich odezvou na ně. Zbývá jenom představit to poslední. Nejenom bájný, ale především skutečný strom skutečně představuje tři rostlinné světy. Jsou jimi kořeny, které energii sbírají (vtahují), kmen, který ji přivádí do jeho třetí části, kterou je koruna, jež energii přijímá a vydává. Naše stromy, rostoucí dobře třeba několik staletí až tisíciletí, sice už nejsou posvátné, ale velmi často chráněné. Nejstarší tis v Praze měl osobně vysadit císař Karel IV. v ambitu kláštera františkánů u kostela P. Marie Sněžné. V malostranském klášteře augustiniánů u kostela sv. Tomáše měl jeho syn císař Václav IV. vysadit další čtyři tisy. Pozitivní energetický dosah na okolí, tedy také člověka, který se v něm vyskytuje, je až několik desítek metrů. Což oba vnímaví císaři otec se synem bezpochyby, stejně jako mniši, věděli. Vždyť mívají v klášterních ambitech rajské zahrady-karmely, kde bývá výrazný vyzařovací prostor. Jeden z nich s jírovcem maďalem najdeme třeba v bývalém klášteře augustiniánek (nyní Neurologická klinika), ke kterému patřil gotický kostel sv. Kateřiny. Právě tam je zvláštností to, že je strom členěný do tří mohutných větví, „jenom“ na výrazné vyzařovací linii. V době tahu sedají na strom havrani, kteří se zde energeticky dobíjejí. To je celé tajemství o vědění a poznání prasíly energie života proudící obyčejným stromem rostoucím na energeticky vydatném (vyzařovacím) průsečíku linií.

Naši předkové si stromů nesmírně vážili, neboť věděli, že zdravý a mohutný strom dokáže zvířata i člověka energeticky dobíjet. Netřeba jej objímat, postačí pobývat v jeho blízkosti. Zvířata spolu s přírodními společenstvími celého světa žijící na úrovni doby kamenné, na rozdíl od „moderního“ člověka, si tuto fyzikální energetickou vlastnost vnímají dodnes.

Mocné energetické léčivé působení stromu rostoucího na vyzařovacím prostoru, nejlépe na průsečíku dvou vyzařovacích linií, velmi dobře také poznal vnímavý markýz Armand-Marie-Jacques de Chastenet, markýz de Puységur (1751-1825), ve své době velice známý a úspěšný léčitel, propagátor „magnetického mesmerismu“. On totiž léčil stromem. Nemocní k němu putovali ze široka a daleka. Nejenom proto, že léčil zdarma, ale také z toho hlavního důvodu. A léčil úspěšně. Ale teď už dám slovo Karlu Sezemskému, českému „magnetickému“ léčiteli a hypnologovi, jenž v knize Plnost života píše:

Každému z příchozích vrátný opakoval jednu a tutéž větu: „Hned vás ohlásím panu markýzovi. Jděte do parku a čekejte naň pod vazem (pozn. aut.: druh jilmu).“

Udivení sedláci nevěděli jak si ta slova vysvětliti, obávajíce se, že si s nimi jen tak zahrává. Ale vtom již přicházel sám markýz, aby je dovedl na naznačené místo. Dotázav se cestou každého na jeho nemoc, markýz přivedl nemocné na velký palouk v parku, uprostřed něhož rostl mohutný strom. Zde se markýz zastavil a poručil jednomu z nemocných, aby si usedl pod strom.

Bolesti nemocného v krátké chvíli ustoupily, a nemocný jakoby ztuhl – usnul.“ Karel Sezemský dále píše: Jakým kouzelným stromem byl tento mohutný vaz? Strom ten byl magnetizován. Ostatní udiveně stáli kolem a markýz, s plamenným pohledem a s tváří nadšením oduševnělou, zvolal: „Ó čarovný strome! Dosáhl jsem čeho jsem chtěl. Mesmer má pravdu. Stromy jsou výtečnými vodiči magnetismu (pozn. aut.: přesněji prasíly).“

Neobyčejný význam stromů si uvědomuje víc jak 30 států současného světa, které mají své národní stromy. U západních Slovanů to byl nejdříve dub, později lípa. Nejznámějším z nich je zřejmě cedr, který je jediným, a proto základním znakem libanonské vlajky (na obrázku).

Živé stromy jsou nejenom vydatnou energetickou přírodninou ani jenom surovinovou dřevní hmotou, ale také „léčivkou“. Neboť z jejich listů, květů, nebo kůry se vyrábí bezpočet přírodních účinných léčivých přípravků. Připomenu pouze chinin, lék proti malárii, který se vyrábí z vrbové kůry.

Pokud budeme obklopeni zdravými stromy, které pro svůj život potřebují zejména vzduch a vodu, pak budeme také my lidé zdraví. Proto si važme stromů, neboť, člověk a strom jsou jedno tělo a jedna duše (více Bájná prasíla). Pokud si tuto základní skutečnost neuvědomíme, pak to nebude lidstvo, ale pouze některé druhy stromů, které na planetě Zemi možná přežijí.

Jsou jedinci, kteří tvrdí, že vývojová linie člověka pojmenovávajícího se pyšně „člověk 2x moudrý“ (Homo sapiens sapiens) je už odsouzeno k zániku. Je pravda, že technologický a spotřební vývoj na něm úspěšně pracuje. Proto prý jsou znalosti související s energií prasílou uměle potlačovány a zamlčovány. Ale nestojí za tím vším pouze lidská hloupost a chamtivost mocných?

Červen 2013
 

Jan Johann Jaroslav Miška
vnímavý sepisovatel knih o energii-prasíle
 

P.S.: Touto poznámkou reaguji na jeden podnětný příspěvek. Nutno dodat, že knihy o energii-prasíle prý ani neměly vyjít. Právě proto, že odhalují tajemství vesmírné energie-prasíly. Snad se to podařilo právě proto, že nevycházejí pouze pod jménem Jan Johann Jaroslav. Leč došlo k neúmyslné chybě při vydání druhé knihy vydané pod jménem Jan Miška. Proto jsou v dalších knihách obě jména propojena.

Trilogie článků o stromech je uzavřena. Mnohé další objevné poznatky jsou představeny v seriálu knih o prasíle. Zpověď druida, Magická prasíla, Hledání prasíly Tajemství prasíly 1 a 2. Bezmála 1200 stran s pěti sty barevnými fotografiemi. Články nemohou ani náhodou představit bezpočet vztahů a souvislostí zabývajících se energií fyzikální podstaty – prasílou. Např. úvodní trilogie Zpověď druida se jako první na světě zabývá energetickými liniemi prasíly. Je to proto, že prasílu vnímám 3x více než průměrně energeticky nabitý člověk. V knihách docházím k jedinečnému poznání, že prasíla je energetickou podstatou Vesmíru, proto také Galaxií, Sluneční soustavy, planety Země a třeba také lidského těla. Znovu připomínám, jde o energii poznanou a využívanou už v pravěku, starověku a středověku, a neznámou současnému mafiánskému vědeckému spolčení. Valná většina vědců, mezi nimi i řada nositelů Nobelových ocenění, by totiž zjistila, že svůj vědecký život prožila zbytečně. Zabývali se totiž nadstavbou bez poznané energetické podstaty Vesmíru. Bezpočet přímých i nepřímých důkazů jsem uvedl ve svých pěti základních knihách o energii-prasíle.

V roce 1993 paní Dobra Bednářová otevírá v Celené ulici první prodejnu tzv. „ezoterické“ literatury v Praze. Některé knihy nabízejí zapomenuté znalosti považované za „pavědecké“, leč poznané a využívané už v pravěku. Kromě toho ve svém nakladatelství vydávává několik knih. Když dostala do rukou text knihy Zpověď Druida neváhá, a výpravnou knižní trilogii v roce 2002 vydává. Uvědomuje si, že uvádí dílo autora, který čtenářům nepředkládá žádné fikce. Je také jediným českým autorem nakladatelství. Kniha jako první odhaluje tajemství energetických linií prostupujících zemským povrchem:

Vesmírná energie, poznaná a využívaná už v pravěku, je neznámým až magickým pojmem pro současná akademická spolčení. Což je obdivuhodné. Neboť je všude. Jak na zemi, tak ve vesmíru. Prostupuje v určité struktuře vesmírem a vším hmotným a nehmotným, co se v něm nachází. To znamená, že také lidským tělem. Proto byla tato energie, jež je bezpochyby fyzikální podstaty, autorem pojmenována prasílou. Je totiž zároveň energií života a smrti. Ve svých knihách autor mimo jiné odkazuje na starobylé báje, poznání pravěkých šamanů, starověkých mágů, středověkých mudrců, a až novověkých alchymistů, či některých vynálezců a vědců, stejně jako pravěkých, a dokonce také mnohých novověkých stavitelů.

V první části knihy Zpověď Druida, pojmenované V zajetí tajného řádu tajuplného hradu a zámku Houska, je energie-prasíla ve čtrnácti kapitolách představena především energetickými liniemi v přírodním prostředí. Linie jsou od sebe vzdáleny pouze několik metrů. Vytvářejí nepříliš pravidelnou síť, které Keltové říkali rybářská. Některé linie energii vyzařují a jiné opačné ji vtahují. Vzařovací odebírají energii ze živých organismů, proto také z člověka. Někdy jsou velice silné, proto vytvářejí různě široké pásy pojmenované patogenní nebo geopatogenní zóny, jež jsou životu velmi nebezpečné. Zcela pochopitelně se vyskytují také opačné, zdraví prospěšné, vyzařovací, jež bývaly považovány za posvátné.

Druhá část knihy Zpověď Druida je pojmenována Řád linií a nejstarší pražské kameny, kde se dozvíme, proč byly vybrané kameny usazovány na pečlivě vybraných místech. Právě tam totiž dokáží okolní krajinu energeticky nejvíce pozměňovat. Představuje „čertův sloup na Vyšehradě, nepravý menhir ve Zbraslavi, spolu se zvláštním kamenným sloupem kostela P. Marie Na Slupi. Energetické průsečíky linií prasíly nebyly využívány pouze proto, aby proměňovaly energii krajiny, ale také prakticky, neboť byly, za panování rakouské císařovny Marie Terezie, využity k rozdělení Českých zemí na katastrální území. Dodnes zůstalo ještě několik zemských kamenů členících např. Čechy, Moravu a Slezsko. Totéž platilo pro kameny oddělující rakouské císařství od okolních zemí. Bezpočet tisíc mezních kamenů oddělovalo také majetky královských, šlechtických či křesťanských majitelů nemovitostí.

Poslední část trilogie Podivuhodný řád a obdivuhodná Praha odhaluje tajemství středověkých a novověkých staveb, ve vztahu k dostatku či nedostatku energie-prasíly, jak k jejich pevnosti, tak k jejich vztahu k lidskému zdraví. Představuje např. pevnostní černou věž Mihulku, opačně energeticky laděný letohrádek Hvězda se šesti „pseudomenhiry“, stejně jako jedinečné „křížové“ tajemství nacházející se pod dlažbou románské baziliky sv. Jiří Pražského hradu.

Paní Dobra Bednářová se ve svém odhadu nemýlí. Vycházejí další knihy – Magická prasíla, Hledání prasíly a Tajemství prasíly 1 a 2. Ale je tady jeden háček. Autor první knihy v dalších už neexistuje. Vynořují se další dva, kteří jsou ale titíž. A to Jan Miška a Jan Johann Jaroslav Miška. Knihy „trojjediného“ autora objevují zapomenuté. Energetickou podstatu lidského těla, která je totožná s energetickou podstatou vesmíru. Připomínají zároveň, že některé báje o vzniku vesmíru se svým obsahem dostávají před poměrně nedávno objevený Velký třesk.

Druhá kniha Magická prasíla je nakladatelstvím MF nedopatřením uvedena pod občanským jménem Jan Miška. Opět zavádí čtenáře za hranice lidského vnímání. S autorem knihy Zpověď Druida nebyla až donedávna spojována. Magická prasíla odtajňuje tajemství léčivé síly amuletů, drahokamů, ornamentů. Představuje mimo jiné šamanskou léčitelskou soustavu starou cca 26 000 let, která byla objevena v Brně, či dvě druidské energetické léčebny. Nabízí bájnou hadí symboliku spojovanou s prasílou. Stejně jako tajemné magické předměty, dobíjející nehmotnou podstatu lidského těla, vytvářejících jeho auru. Uvádí např. báje o stvoření Vesmíru, objevuje základní podstatu kabaly, elixíru mládí, pojmenování tří králů, stejně jako několika asijských nauk (např. feng šuej, jóga, akupunktura) odvíjejících se od poznané prasíly (čchi, ki, prána, archea). Jejich podstata známá desítky tisíc let je dnes zapomenuta, a co je nejhorší, nezná ji dokonce ani současná akademická mafie.

Kniha jako první na světě objasňuje skutečný tedy praktický význam nejstarších megalitických a pyramidových staveb a systémů, jak si autor ověřil u megalitických staveb Česka a Francie. Velice účinnou kamennou energetickou léčebnu dokonce postavil v Markvarticích u Sobotky.

Třetí kniha Hledání prasíly, podobně jako další, jež jsou již uváděny jménem Jan Johann Jaroslav Miška, nabízí další nepoznaná tajemství. Jako např. stromu života, mravenců kohouta, gryfů a draků, spolu s Karlem IV., jeho anděly a démony, objevuje tajemné kameny pohanů, z nichž se některé staly v křesťanství posvátnými. Stejně jako doposud nepoznané tajemství českého dvouocasého královského lva, ptáka Fénixe, kosmického vejce atp.

Čtvrtá kniha Tajemství prasíly 1 Zapomínání představuje hadí a černé bohyně, Pannu Marii, pokusy nacistických mágů, skutečný význam kříže a svastiky, poltergeista a mumii blahoslavené Elekty. Je to právě ona, která ve spolupráci se mnou odhaluje tajemství tzv. hřmotících duchů. Dále představuje tři mágy prasíly (Fridrich II., Karel IV. a hrabě Špork), „ledňáčkové“ tajemství císaře Václava IV. a císařského architekta Josefa Hlávky. Neboť také on byl vnímavým jedincem, který dokázal s liniemi prasíly „čarovat“. Podobně jako Jan Blažej Santini o nějaké to století dříve v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

Poslední kniha volného souboru o prasíle Tajemství prasíly 2, s podtitulem Zjevování, představuje čtenáři tisícileté tajemství proutkařů související dokonce se zázračnou Mojžíšovou holí. Také opat želivského kláštera Haštal nachází vodu pomocí hole. Stejný „zázrak“ představil autor knih o prasíle v  televizním pořadu TV Public pojmenovaném Proutkaření. Kniha nabízí zasvěcený pohled na neobvyklé kameny, energetickou podstatu duchů, připomíná ducha jenž se autorovi představil v barokní knihovně Klementina, sýčka jako posla smrti, některé věštce, tajemství skutečných kruhů v obilí, strašení ve Strašicích, Bohušovicích a Bobrové. V této souvislosti není vynechána ani záhada tzv. Tunguského meteoritu. V závěru kniha „zjevuje“ to nejdůležitější – fyzikální podstatu energie-prasíly (jinak prána, tao, čchi, ki, reiki, archea, éter), tajemné energie známé všem starobylým kulturám celého světa. Což je celosvětový objev! Prasíla je dnešní vědě neznámá, i když už byla využívána po deseti tisíce let. Byla ale poznána (a opět zapomenuta?) geniálním fyzikem Nikolem Teslou. Nyní je prasíla oprávněně spojována s volnou či kosmickou energií.

Šestá kniha Bájná prasíla opět ve vztahu k prasíle měla vyjít ve druhé polovině roku 2012 v nakladatelství XYZ, leč doposud se tak nestalo. Je protkána bájemi, pověstmi a dokonce také pohádkami. Kniha má 22 kapitol, které kvůli stručnosti představím pouze pojmenováním některých: Vejce nebo slepice, Čert, kohout a bazilišek, Beránek a Zlaté rouno, Jednorožec a Alexandr Veliký, Jelen, krucifix a sv. Hubert, Aura a Eliášův oheň, Drak císaře Karla IV. nad Prahou, Gryfové Rudolfa II., Sloup, džed, strom a paviáni, Kaštan a pochodeň s hadem, Pták Ohnivák, Harpyje a pták Fénix, Den Trifidů a spirála, Bohyně lvice a kočka, Býk, lev, orel a člověk, Čarodějnice a mandragora, Čtyři větry a hvězda betlemská, Královské jablko, Universum a prasíla. Posledních 21 stránek doslovu především připomíná poslední datum mayského kalendáře 21.12. 2012, udávané jako konec světa, na němž se různým způsobem přiživuje bezpočet bulvárních vizionářů.

Všechny tyto jedinečné výpovědi představené čtenářům spolu s knihou Bájná prasíla cca na 1500 stranách spolu s pěti sty barevnými fotografiemi, stejně jako s doposud neuveřejněnými dalšími, se dostávají do střetu se současnými státními inkvizičními veřejnoprávními sdělovacími prostředky České republiky. Jenom ještě připomínám, že bylo dokonce zrušeno vědecké pracoviště (VŠCHT), které se za bolševika léta zabývalo nevysvětlitelnými psychoenergetickými jevy. To všechno prý proto, že věda nevysvětlitelné jevy fyzikální podstaty nezná. I když to je, jak dokládají mé knihy, zjevná nepravda. Proto snad vyjdou další knihy (Prasíla v tarotu, Architektura prasíly nebo Šamani a lékaři prasíly) představující energii-prasílu v dalších vztazích a souvislostech.

Z uvedeného je zřejmé, že paní Dobra Bednářová velmi dobře věděla, proč vydala knihu Zpověď druida, která měla být seriálově zpracována v ČT, což Jan Johann Jaroslav důrazně odmítl. Seriál pracovně pojmenovaný Kameny měl být vytvořen vynikajícím režisérem (nyní dramaturgem) B.L. V něm by se už ale nikdo ani slůvkem nezmínil o pravěkém poznání energetické podstaty sítě linií prasíly a kamenů, s níž bývala propojována. Neboť právě propojením sítě linií kameny (podobně jako stromy), které jsou vodiči energie, dochází k energetické proměně krajiny.

Červenec 2013
 

Jan Johann Jaroslav Miška,
vnímavý sepisovatel objevných knih o prasíle