Umělci Pavel Novák a Niccolò Paganini. Zařazeni do několika dílů, ve kterých je uvádím společně. Italského velikána budu připomínat úryvky z románu Odsouzení Paganiniho – Anatolij Vinogradov [3] a potom ze série Paganini v Čechách [4] od Ireny Janečkové. K Pavlu Novákovi – nejprve různé úryvky a potom z knih Vyznání [1] a pak Byly to dny, už jsou to roky [2]. Autorem obou byl Pavel Novák, zpěvák sám.
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (1.)
Dospělý
U kluků v dixielandu byl nejmladší a přezdívka Čuňas, vzájemně používaná, nakonec skončila trvale u něho.
Ještě pořád jsem nechápal, jak můžou chlastat pivo. Je to hořké, fuj. „Čuňas, ty jsi pako, jak můžeš být bez piva? Musíme ti dát školu,“ s.162
Když jsem se poprvé dotkl konečně její ruky, pocítil jsem něco, co jsem ještě v životě nezažil. Nebyla to letní láska, nebylo to studentské omámení, byla to skutečná láska, která se dá prožít jen jednou v životě. Když jsem se poprvé dotkl jejího těla, cítil jsem, že se spojujeme k něčemu velkému. A když jsme se poprvé milovali mezi vrbičkami na Ostende, pochopil jsem, že milovat znamená touhu být k sobě blíž a blíž. Tehdy jsem napsal svůj nejpravdivější verš.
Pramínku voňavý pavoučku pro štěstí
spadl jsem do trávy a potrhal tvé sítě
Pak jsem měl obavy že pláčeš bolestí
a tak jsem zašeptal
Má lásko miluji tě. s.162
Když zazvonila, vyskočil jsem z postele a rychle se oblékl. Aby myslela, že jsem čekal. A hlavně by mi bylo při mé stydlivosti trapně ji vítat v pyžamu. Přesto nestačila postel vychladnout. Byla krásná. I tak brzy ráno. Když jsem ji vyprovázel, styděla se zase ona. s.170
Později.
„Tys to udělal, že?“
Znovu jsem ji k sobě přitiskl a políbil ji. Neřekl jsem ani slovo. Zavřela dveře a teprve tehdy jsem si uvědomil, že měla pravdu. — Miluji ji a všechno ostatní je mi jedno. s.171
„Oli, nebreč, vezmeme se. Já tě mám rád.“
„Já tebe taky. Ale mám sedmnáct a naši mě zabijí. Ještě jsem neskončila školu.“
„Já taky ne. Ale to přece zvládneme.“ Utřel jsem jí slzy. „Já to dnes řeknu doma. Řekneš to taky?
„Musím, nic jiného nezbývá.“ s.171
—
Byla toho plná kolej. Všichni na mě hleděli jako na nějaké pokusné zvíře. Byl jsem prvním z našeho ročníku, kdo do toho měl prásknout. s.173
Z kruhu holek se ozvalo: „Jedna kapka a už to capká.“ s.174
První nahrávání v Ostravě vyšlo výborně. Režisér Przsebinda:
„Tak, panovje, trestný výslech.“ — Zalekli jsme se toho trestného výslechu —: „Nemějte strach. Tak se říká poslechu první nahrávky.“
—. Dozpíval jsem Vyznání a ve sluchátkách dlouhé ticho. Raději jsem nic neříkal a čekal, co bude. — „Hotovo“. —
Jeden z mužů ke mně přistoupil: „Já jsem dramaturg Franta Trnka a tohle je Drahoš Volejníček. Budeme s tebou počítat.“ — Ale z pohledů, jakým mě oba sledovali, jsem ucítil, že jsem měl obrovské štěstí, které každý zpěvák potřebuje. Hned napoprvé jsem narazil na ty správné lidi. —
To přece nebylo štěstí ve studiu, nýbrž oslnil svým hlasem!
Doma jsem nachystal svůj Sonet duo a založil pásku. Olga byla na zahradě. Seděla na větvi a houpala nohama. Když jsem na ni zavolal, odvážně seskočila, i když už byla v pátém měsíci těhotenství. „To jsem natočil pro tebe.“ s.182
Hodinky míval Pavel Novák nastavené o hodinu a půl napřed. To kluci udělali po maturitě, však čas je relativní pojem.
„No a do třetice, Jiří Černý zařadil Vyznání na houpačku.“ — „Hlavně, aby to hned nevypadlo.“ s.184
„A je tady první místo,“ ozvalo se. Netečně jsem se otočil k magickému oku. Zase na mě mrklo. „Skupina Synkopa a Pavel Novák. Vyznání.“
Tričko mi upadlo na zem. Stál jsem jako sloup. To není možné. Bylo. s.185
S Vaškem Neckářem na soutěž – na Bratislavskou lyru. Nic moc. Pak první natáčení v televizi.
Dostal jsem nabídku ze Semaforu, zájem měl i Štaidl. Ale já jsem se bránil. Snad v tom byla zbabělost, strach z velkého města, ale rozhodně i láska k Moravě. Však mi mou věrnost jednou Moraváci vrátí. Nebo ne? s.203
Hudební nástroje. Jak dělat housle? Romanopisec popsal
Zvuk vznikající v houslích ze spojení nepříliš rychlého chvění javoru a větší citlivosti smrku dosahuje poměru 12:16. Mnozí se však domnívají, že zvuk vzniká jako jednotný tón ve vrchní a spodní desce. Jsou to dva rozličné zvuky. Jejich libozvučnost záleží v tom, že oba splývají v jediný, jednotný, dokonalý a nedílný tón. Jednou jsem si objednal housle celé z javoru, se stejně silnými destičkami. Ty housle nebylo možné poslouchat, měly odporný dutý zvuk. Příroda netrpí jednotvárnost, chlapče. Vrchní a spodní deska musí znít rozdílně a rozdíl se musí rovnat celému tónu.
— Pamatuj si, že rozměry houslí nelze ani zvětšovat, ani zmenšovat. Jakmile se množství vzduchu v houslích zvětší, struna E začne kňučet jako psík, kterému šlápli na ocas a zvuk basových not se stane slabý, dutý a sípavý jako blouznění opilcovo. Když trup zmenšíš, nastane opačný jev. Čtvrtá struna ztichne a bas se chraplavě rozkřičí. s.40
Třetího dne po prvním koncertu učinil Paganini pokus. Natáhl na tyto housle cellové struny a pověřil dílnu Rochegianiho, aby ze dvou Tourtových smyčců zhotovila jediný, neobvykle dlouhý. s.93
To, čemu se u nás říká varhany – ty ohromné měchy, jež foukají do kovových a dřevěných píšťal vzduch a vyluzují z nich zvuky ohromující svou slavnostností, mění lidi v mizerný nástroječek se soupravou měchů a nakonec je zpotvořují v hroznou ruskou harmoniku, v „garmo“, jak říká Tabakov. Její zvuky jsou každé hudbě výsměchem. Jak nešťastná je země, ke se varhany změnily v harmoniku a jak je nešťastný ošizený lid, který v tomto nástroji nachází potěchu! Myslím teď na Chopina a na popravy, které si vymysleli ve Varšavě ruští četníci… Co může být strašnějšího než tato obrovská země? s.309
Tak jako Mozart, když v dětství slyšel znenadání dechový nástroj, údajně trpěl, dal se i do pláče. Podobně housle, které proti hřmotné harmonice bývají jemné, vedly zřejmě k odporu k tomuto nástroji – jak napsal autor knihy A. Vinogradov. Ohledně poprav – revoluce strašlivě se rozrůstávajíci se narodila prvně ve Francii, počínaje rokem 1789 – až si k tomu museli vynalézt gilotinu.
Jak umět hrát?
Každý tvůj prst se podobná kachnímu zobáku, Je to zrůdnost a také ty sám jsi nehezký. Ale takové prsty jsou ke hře nejlepší. s.36
„— je správné dopřát si i žertíku,“
Rozezněl se strašný proud zvuků, z nichž zprvu nebylo lze pochopit pranic. Pak obecenstvo uslyšelo skřípot kol vozíku rozvážeče vody a šplíchání vody ze sudu, potom pokřik mezkáře a hýkot osla, posléze kokrhání kohouta, hlučně svolávajícího slípky, zoufalé kňučení psa, jemuž kůň šlápl na nohu, a mňoukání koček, jež se na střeše utkaly v jarním zápase. Ferrařané poslouchali tuto šílenou skladbu jako omráčeni; ozvalo se jen několik úsměšků a v prvních řadách hlasitý smích.
— Obecenstvo zřetelně slyší urážlivý pokřik houslí: „Chi-chaní“, se všemi přídechy lidského hlasu a se vší výrazností lidského pohrdání. — urážlivé zvolání, které na všech cestách Itálie pronásleduje Ferrařany. „Chi-chan“ znamená hlupec, nafoukanec; je to stará přezdívka omezených ferrarských idiotů, s nízkým čelem, skoupých a lakotných kreténů, umějících jen počítat peníze, polozvířat a pololidí, neznajíc nic kromě zisku, jídla, pití a pravidelné zpovědi u tlustého kněze. s.165
Divoký vzhled Paganiniho
Palleriniová se převléká a chvílemi se dívá skrze záclony na jeho shrbenou ptačí postavu a hlavu v širáku, otáčející se jako dravčí hlava. s.163
— krytý kočár, z něhož udiveně vyhlédl démonický obličej, lemovaný prstenci černých vlasů. Snědé tváře, namodralá víčka, obličej barvy síry a modré skalice. Namodralá víčka se zdvihla jako křídla nočního ptáka k černému obočí a veliké oči zasvítily škodolibostí. Démon vjel do Paříže. Nicolló Paganini. s.289
Svými podivuhodnými slovy a svými myšlenkami, nijak se neshodujícími s představou o Paganinim, kterou vytvořily noviny, si ho tento černý ošklivec se snědým obličejem podmaňuje. A poslední slova houslistova ukazují, jak ohromná je jeho duše, a tolik se nepodobají všemu, co signor Fernando slýchá od umělců —. s.286
Průmyslový svět
Den předtím byl v Lyonu. S hrůzou přemýšlel o průmyslových čtvrtích tohoto strašného města, kde dýmají komíny vysokých budov se stroji a parními kotly, které Itálie nezná. Lidé, desetitisíce lidí v roztrhaných černých a modrých halenách, lidé zmořených a vyhublých, táhnou v dlouhé řadě z vrat hlídaných jízdní policií.
Jaká to podivná země! — Co je to – věznice nebo popraviště k vyhlazování jedněch zástupců lidského rodu druhými? s.279
Zdroje:
[1] Vyznání – Pavel Novák. Vydal Pavel Novák – Family v roce 2000, 511 stran
[3] Odsouzení Paganiniho – Anatolij Vinogradov. Lidové nakladatelství, Praha 1972. Přeložil Jar. E. Dlouhý. Orig. Osužděnije Paganini, nakl. GICHL, Moskva 1955. (Psáno roku 1936)
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
