Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (1.)
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (2.)
Začal jsem se svlékat a lidé na zastávce zpozorněli. Hleděl na tlupu dobře oblečených studentů a studentek a jednoho blázna. — Rozběhl jsem se, udělal flika a parádní salto vzad. Všichni mi zatleskali. Tak skončila moje studia na Palackého univerzitě v Olomouci. Zůstalo jen opravdové přátelství. s.212
Jako učitel biologie a tělocviku nastoupil v Olomouci na gymnázium ~ Musel sestavovat novou kapelu, což v Přerově nebylo snadné ~ Zájezd do Sovětského svazu.
Ráno konstatovala lékařka, který byla oděna spíš jako kuchařka, že mám zarudlé hlasivky a chce to týden klidu. Vtom okamžiku jsem si vzpomněl na šéfa (Pozn. BT: Krautgartner): Musíš si poručit. — Mám na to dva dny, chlácholil jsem se. To bude dobrý. Poručil jsem si a byl jsem přesvědčen, že to tak bude. A skutečně to tak téměř bylo. Uvědomil jsem si, že psychika je velice důležitá. Celé turné byla jedna velká škola profesionalismu a života. s.216
Přerovská skupina přijela do Prahy – ples ve Fučíkárně:
„Na pódiu se střídaly kapely a my, venkovští kluci, jsme přešlapovali za scénou. „A teď vystoupí Pavel Novák a skupina VOX.“
Vstoupili jsme na obrovské pódium. Lidé se nahrnuli pod jeho okraj. Chtěl jsem řvát, ať tancují, ale kdepak. Stáli a hleděli. Začali jsme a dav na nás hleděl jako na exoty. Ale když jsme dohráli první písničku, roztleskali se. Nedělali si srandu. s.222
— Poprvé jsem poznal, že když dva dělají totéž, není to stejné. To, co se později považovalo u pražských hvězd za neskutečné show, bylo komentováno slovy: „Seskočil z pódia, aby si zatančil s fanynkou z první řady. Pane Nováku, netahejte nám sem vaše venkovské způsoby!“ s.223
Vyhýbal se recepcím, i když cítil, že tam se uzavírají kšefty. To nesnášel.
S pražským Juventusem jel roku 1968 na politický mládežnický festival do Bulharska. Jenže Bulhaři nechápali smysl čs. politického obrození, jež tehdy vedla komunistická strana s plnou podporou veřejnosti. Lidé proti nim pískali a potlesk přišel až po vstupu na stadion, od Rumunů a Jugoslávců.
Později se umělci setkali oficiálně s prezidentem Ludvíkem Svobodou, který neformálně vyprávěl. Pak zase oni vykládali historky a prezident se klukovsky smál. Pavel Novák předal prezidentovi vzkaz od jeho přerovského spolubojovníka z 2. světové války. Prezident mu nakonec podal ruku.
Znovu k nabídce jít do Prahy.
Štaidl, Semafor. Marně. — Přesto jsem se do Prahy vypravil. — na Václaváku.
„Pane řidiči, předložte mi řidičský průkaz a osvědčení o vozidle,“ řekl policista a přiložil prsty k čepici. —
„Podívejte se, pane Novák. Tady nejste u vás na vesnici. V Praze musíte dodržovat předpisy.“
—. Poprvé jsem přímo ucítil, že mě mezi sebe nechtějí. —. A poprvé jsem se naprosto vážně rozhodl, že zůstanu sedlákem. Venkovanem —. s.250
Zajímavý popis, jak lékař uměl zachránit koncert. Zpěvák po druhé písni se šeptem omluvil, že nemůže. Lékař z obecenstva ho odvezl, vstříkl mu do krku nějaký roztok – a tím ztratil pocit majetnictví svého krku. Pomohlo to.
Cestou z Belgie seděl vedle Karla Gotta.
„Koho máš rád ze zpěváků?“, zeptal se mě.
„Já miluju Beatles.“
„Zpěvácky nejsou nic moc. To třeba…“ vychrlil na mě řadu jmen, „to je jiná.“
Naštval mě. Dotkl se mých Beatles. s.254
Na svatbě hokejisty Nedomanského poznal slavnou dvojici.
Jestli jsem někdy kromě Ládi Menšíka viděl někoho naprosto přirozeného a skromného, byl to Emil Zátopek. Podal mi ruku a vzal do náručí Pavla, kterého jsme měli s sebou. s.256
Zde, jako čtenář, zkouším odhadovat rozdíl mezi upřímným výkonem a profesionalismem:
Pak jsem nastoupil se sérií lyricky laděných songů. Vzdychal jsem, řval, klečel na pódiu a nejednou padl i na záda. Holkám tekly slzy, sál se zmítal v extázi. Vycházelo to skvěle. Až později, kdy jsem začínal zpívat mnohem civilněji, jsem si uvědomil, proč. Nepřetvařoval jsem se totiž. Cítil jsem potřebu si kleknout, cítil jsem přirozenou nutnost být blízko lidem. Oni to tak cítili také. s.262
Úspěch v cizině. Ve východním Německu vnímal velký obdiv už při natáčení ve studiu. Píseň Tausend Farben mu tam pomohla nahoru.
~ Kniha Vyznání [1], ze které jsem čerpal, má od strany 288 ještě další obsah. Má totiž 511 stran. Na té poslední píše o úspěšné operaci rakoviny dne 27.7.2000. ~
Problémy
Ale Paganini přesto čekal pohromu, Jenom úspěch koncertů překonal ten odpor, tu nepřátelskou náladu, kterou hudebník vyciťoval stále častěji. — s.93
Všechny rukopisy a noty, jež dal Paganini v Parmě do úschovy, byly ukradeny —. s.232
Kdo však upřímně litoval, že Paganini není v hrobě, byla pražská konzervatoř, která z celého srdce nenáviděla vídeňské hudebníky. Sláva, kterou zahrnula houslistu Vídeň, byla již dostatečným důvodem k tomu, aby se v Praze na něho rozzlobili. — nezabránily obecenstvu drát se na jeho koncerty právě tak jako ve Vídni.
Paganini našel v Praze i opravdové přátele a ctitele. Mladý Julius Schottky byl mu ustavičně v patách; zdálo se, že mu působí potěšení dýchat s Paganinim týž vzduch. s.236
Rok 1837 byl rokem rozhodného úderu, rokem, který připravil odsouzení i záhubu Paganinimu. Nadaný a výmluvný advokát N. N. na každém rohu a ve všech sálech, kde povolání vyžadovalo jeho přítomnost, rozhlašoval, že Paganini je nepříčetný. „Paganini se nespokojuje se svým kolosálním dědictvím, a proto se spolčil s pařížskými spekulanty, burziány a podvodníky, kteří zřídili na prázdném místě a bez peněz „Kasino.“
— Když Paganini složil 60.000 franků jako první splátku na vybudování domu umění, domníval se, že tím okázale projevil vděčnost světovému městu hudební kultury. Ale v téže době dobrodruzi zpronevěřili houslistovy peníze, — s.338
O masopustním úterku jistá San-Felice vystoupila na pódiu „Kasina“ s padělaným dopisem od Paganiniho. Pak se zmocnila všech zbylých peněz a i s pokladníkem uprchla. — s.340
Prohlášení Paganiniho mizí, jakoby byla napsána na tabulkách ledu tajících na slunci — s.340
Lidé té doby
Nejpodivnější na tom je, že všecky mé úmysly, které vznikly z lidumilných pohnutek, se vykládají jako záměry sobecké. — Cítím, že nastal předvečer dne, kdy začnu neočekávaně lidem působit zlo, aby je pocítili jako dobrodiní. s.322
Frankfurt vynikal vzácnou hudební kulturou. Lidem kteří naplnili sál, chápali pobyt Paganiniho ve městě jako ohromné štěstí; byl to v jejich životě jakýsi mezník. — Potom ucítil, že ho čísi paže prudce zvedají, a když se poněkud vzpamatoval, uviděl, že je na rukou členů orchestru, kteří se nahrnuli na pódium. Do kočáru ho nesli na rukou. s.271
— poznámky, jež Paganini zanechal na stole: „Často se mi podařilo uchvátit své posluchače, ale přesto upadám do rozpaků a jsem se sebou nespokojený —. Kdyby se mi vrátil dřívější hlas, jenž býval příznakem, že jsem zdráv, mohl bych se obrátit k těm, kdo mě poslouchají, s hlasitými slovy nespokojenosti se sebou samým. Nenalézám slova pro to, co se mnou udělali, abych pozbyl lidského hlasu. Po každém koncertě bývám vysílen a občas mě po hodině hry na 24 hodin opouští vědomí. Každý koncert mě připravuje o rok života, a přesto – kéž je ke mně příroda štědrá! – jsem pro své umění ochoten obětovat život i zdraví. s.273
Správně jednala Laetitie Bonapartová, když uschovávala každé prostěradlo, každý povlak i kapesník a když se vždy snažila dostat je i od pradleny co nejrychleji zpět. „Co si počnu se svými dětmi i vnoučaty, až lid všechny ty krále vyžene z trůnů?“ říkala tato přímá a prostá korsická žena, jež se náhle stala matkou většiny evropských králů a princů. s.168
Syn, kterého velmi miloval
*23.7.1825 Achillino Paganini. Ze všeho, co je nám o životě velikého houslisty známo, je jenom toto datum naprosto přesné. Dokonce i v datu narození samého Niccolò Paganiniho se životopisci neshodují. Chvalořečnický životopis, který napsal ctitel velikého houslisty Schottky, vlastní dopisy hudebníkovy a pozdější bádání i doklady poskytují málo možností ke stanovení přesné chronologie děl a životních dat Paganiniho. s.193
Velcí kolegové
V sále byl Franz Liszt. Sám potom říkával, že den, v němž uslyšel Paganiniho, proměnil celý jeho život. Vyšel z divadla vyspělejší a zmužnělý. Druhého dne měl vystoupit sám. Ale ukázalo se, že ještě včera ničemu v životě a v umění nerozuměl. Dnes z něho byl již nový člověk. Žít v chudobě, v bezmocnosti, a je-li to nutné, i v prostředí naprostého nepochopení, ale žít jen tvorbou, nedovolit si nějaké vystoupení, dokud mu technická dokonalost zcela nezajistí plné uskutečnění dozrálých záměrů. s.204
Berlioz napsal v dopise svému otci: „Paganini, tento velký a šlechetný umělec, vystoupil ke mně a řekl, že tentokráte je do hloubi duše dojat koncertem, který mě staví na úroveň Beethovenovu. — 12-letý hošík Paganini Achillino odevzdal otcův dopis s vloženým šekem na 20.000 jmění. s.342
V hudebních záležitostech nikdy neodepřel Berliozovi radu a vždy odpovídal na jeho dopisy. Nicméně pan Berlioz v kruhu svých známých, když bezuzdnost jazyka dosahovala vrcholu a kdy se potvrzovala pravdivost pořekadla, že největšími zrádci jsou přátelé, stával se bezohledným ve svém poměru k ctiteli Paganiniho, mladému Lisztovi, jehož nenáviděl a jemuž záviděl, obzvláště k samému Paganinimu. Toto jméno vzbuzovalo v Berliozovi pocit pověrčivé hrůzy. s.335
Román pokračuje. Zdraví
Když Paganini pozbyl hlasu, naučil housle tlumočit veškeré bohatství svých myšlenek a citů. s.328
Ráno přišel nový doktor, Melancholer, vyslaný lékařskou fakultou, a ten zjistil, že Paganinimu bylo vytrženo osm zubů z dolní čelisti a dva z horní. — Paganini ležel 37 dní. — v polovědomí, téměř v blouznění. s.239
Harris s hrůzou pozoroval, jak strašně houslista hubne. Nejtěsnější obleky na něm visely jako pytle, rukávy mu plandaly jako na holích a každý límec mu byl příliš velký.
Ač je to podivné, čím více však Paganiniho tělesné síly upadaly, tím jemnější a nádhernější se stávala jeho hra. Když Paganini zavřel oči, těžko bylo rozeznat ho od nebožtíka ležícího v márnici, od dělníka, který zemřel v pařížské plynárně, od benátského sklenáře, otráveného rtutí nebo od foukače skla, který si zničil plíce u ohromných sklářských pecí ostrova Murano při výrobě fantastických barevných skel —. — Ani špetku soucitu neměl tento umělec se svým zdravím. s.325
V hnisavých rankách hrtanu cítil píchání jakoby jehlami, každičký tón houslí byl doprovázen touto bolestí, a čím jemněji a čistěji byl zahrán, tím byla bolest ostřejší. Avšak čím úplněji utichal jeho přirozený lidský hlas, tím dokonalejší se stávala výraznost hry tohoto muže. Slepci se zbystřuje hmatová zkušenost. Když Paganini pozbyl hlasu, naučil housle tlumočit veškeré bohatství svých myšlenek a citů. s.328
Z Paganiniho zbývá jen stín. Hlasu pozbyl definitivně. Již se mu nikdy nevrátí; jen planoucí zraky a nemotorná gesta houslistova, jimž jsme přivykli, nám umožňují dorozumět se s ním. s.353
Teď stáli v hale již dva kněží. Toho dne s Paganini přitížilo, krvácel již z hradla, z nosu i z uší. —
„A proč o něm říkají, že je prokletý?“ ptal se Achillino lékaře. — Policista odevzdal doktoru Lallemandovi oznámení, že se Paganini za to, že se nedostali ke královskému soudu, ukládá pokuta 50.000 franků. Zároveň byl doručen rozkaz místních úřadů, aby se Paganini bez prodlení dostavil na prefekturu a aby odjel do Paříže nastoupit trest 10-letého žaláře. — Rok 1840.
Policista zastihl Paganini již mrtvého. s.360
Smrt
Signora Antonie Bianchiová marně uprošovala kněze, aby nad milovaným manželem vykonal poslední obřad. — „V Nizze zemřel proslulý houslista Paganini. Své velké jméno a ohromné jmění zanechal svému jedinému synovi, krásnému 14letému chlapci. Balzámované tělo Paganiniho bylo odesláno do Janova, houslistova rodiště. —
„Už je po sípavém netvorovi“, říkal zahradník davu zevlounů, kteří se shromáždili před hlavním vchodem obydlí Paganiniho, „už je po proklatém ďáblovi! Nepřipustil k sobě kněze, umřel bez pokání jako pes. Jeho mrtvola poskvrňuje naše město.“ s.361
„Divný člověk byl ten Paganini“, napsaly Hudební noviny. „Aby dovršil nesmyslnost svého života, vyvrcholil nejapnost své smrti. Co může být směšnějšího než tato závěť, kterou lze nazvat závětí podivínovou?“
„— odkazovat osmery housle s bezvadnými popisnými listy nejen svým přátelům, ale i nepřátelům?“ — s.363
Závěť nebyla schválena. — s.369
Pohřbívání těla
Řetěz na území celé Francie byl uzavřen. Tajné instrukce, protokoly a oběžníky zakazovaly pohřbít zesnulého Paganiniho v kterémkoliv kraji, kde je vztyčen kříž Kristův. s.369
A jaké byly dni Achillinova mládí: promarnil je četbou pergamenů a starých knih, necykli, bul a kanonických předpisů, —. Achillino tráví dny v Římě studiem paragrafů a podstavců, — dokazujících, že má právo odevzdat otcovo tělo zemi. s.372
Markýz Achillo Paganini, zralý muž ne bez podivínské, melancholické vznešenosti, se obrací k římskému papeži s prosbou o vyjasnění otcova posmrtného osudu. A jakkoli je to podivné, římský papež ruší všechny předchozí nařízení a požaduje, aby z Říma vyjeli dva kanovníci, kteří byl zjistili, do jaké míry se kacířstvím provinil zesnulý otec, bezvýznamný a opovrženíhodný houslista; je třeba udělat to kvůli synovi, věhlasnému Achillinovi Paganinimu, věrnému synu církve, kanovníku kaple „Steccata“ v Parmě a arcijáhnovi římské církve. —
Avšak pouhá formalita se protáhla na celých … let. Singora Paganiniho za tu dobu třikrát nebo čtyřikrát zakopávali do země a zase vykopávali. — tvář signora Achilla již pokrývají vrásky.
Rok 1876. Z hrobky ve vile Polevri tajně přenesli rakev do Parmy a tam ji nejprve uložili v kamenné kryptě na hřbitově. Uplynulo ještě 20 let, než římský papež dovolil odevzdat tělo zemi. s.373
Je po pohřbu. —. Od otcovy smrti uplynulo 56 let a markýz Achillo Paganini neuvěřitelnou houževnatostí dosáhl svého; otec byl konečně pochován do země a jeho tělesné pozůstatky se smísily s půdou domova. Sedí tu i kněz a říká, že duši hříšníka, který se nekál, Bůh nyní odpustil a že se tato duše raduje na nebesích s anděly.
Markýz Achillo mlčky zvedá k očím kapesník, a když si osuší slzy dojetí, počítá zbylé peníze a s hrůzou uvažuje, jak draho přichází lidem smíření s katolickou církví a jak těžce dopadají na děti hříchy otců.
– Pozn. B.T. – Vzácný umělec Niccolò Paganini pociťoval mnoho nepřátelství od lidí, kterým nic špatného neudělal, naopak. Dozvěděl jsem se o skryté příčině zlých vztahů; jen obecně – v minulém životě Paganiniho Duch nesl člověka, který vůbec nebyl chvályhodným. Potom se dostavily následky pro N. P. v jeho životě v 18. a 19. století.
Zdroje:
[1] Vyznání – Pavel Novák. Vydal Pavel Novák – Family v roce 2000, 511 stran
[3] Odsouzení Paganiniho – Anatolij Vinogradov. Lidové nakladatelství, Praha 1972. Přeložil Jar. E. Dlouhý. Orig. Osužděnije Paganini, nakl. GICHL, Moskva 1955. (Psáno roku 1936)
– pokračování –
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
