Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (1.)
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (2.)
Hudba 19. a 20. století. Niccolò Paganini a Pavel Novák (3.)
Pavel Novák – moravský zpěvák, hudebník, skladatel a spisovatel. Prosazoval se od 60. let minulého století. Koncertoval i v Německu, Francii, USA, Austrálii, Mongolsku, Polsku, Jugoslávii a Belgii.
~
Niccolò Paganini byl italský houslista, kytarista a hudební skladatel. Díky svému neobyčejnému hudebnímu talentu je považován za největšího houslového virtuosa, který kdy žil. Paganiniho celý život sužovaly rozličné nemoci, podle dnešních výzkumů také trpěl Marfanovým syndromem (genetické onemocnění pojivové tkáně), čímž se dá vysvětlit jeho nezvyklý zjev, dlouhé prsty a mimořádná roztažitelnost rukou.
Zde výběr z další autobiografie Pavla Nováka:
— Druhá vzpomínka na kurty souvisela s umělci. Pražské hvězdy se sjížděly do Přerova na tenisový výcvik. Také jim se věnovali trenéři, ale přijeli hlavně proto, že by je takové soustředění v Praze stálo o něco či spíše o mnoho víc. Tady byli elitou.
— Vrcholem byl turnaj osobností. To bylo pro obyčejné lidi atraktivní. Byl jsem se také podívat, ale jen tak z dálky. Měl jsem sice chuť vzít Pavla nebo Tomáše a jít to některým napráskat. Ale pak jsem si řekl: „Nepozvali tě, necpi se tam.“ Jen mě mrzelo, že to pořádali Přerováci a nikdy mě nepozvali. Netoužil jsem se zúčastňovat večírků a pijatyk, ale tenis bych si s nimi rozdal. Jenže mě nikdy nepozvali. Ani na závody aut a tam jsem si byl také zcela jistý. s.46
Natáčení jsem absolvoval v pohodě, i když kromě tenistů a sportovců seděli na židlích i jiní hosté. Starosta, papaláši od sportu, ale i Buzková a dokonce Václav Klaus. Na Buzkovou se pokusil zahrát cukrbliky jeden zpěvák. V rámci šou. Přišel až k ní, ale ona ho přehlídla jak lán obili. Tvářila se dost protivně. Zato Vašek rozdával úsměvy a vypadalo to, jako by se docela bavil.
Stál jsem opodál, když za mnou přiběhla Eliška. (Pozn. BT: Nic není náhoda). Vzal jsem ji do náručí. Václav Klaus šel kolem nás. Najednou změnil směr a zamířil přímo ke mně. Podal mi ruku a polechtal Elišku na tváři.
„Máte pěknou dcerku,“ řekl mi.
„Vnučku, pane premiére.“
„Dlouho jsem vás neviděl,“ řekl ještě a podal mi znovu ruku. „Tak na shledanou.“
Pozdravil jsem ho a v duchu jsem si povzdechl. „Za to, že jste mě neviděl, nemůžu já.“
Po pár letech, kdy už se stal prezidentem, jsem si uvědomil, že to byl další z prezidentů, který mi podal ruku. Zápotocký jako klukovi ve Strážnici, pak Novotný na letním táboře. Pak to byl Svoboda a teď Klaus. Zatím jsem je přežil všechny. Ale jak to bude dál? s.47
— Nejsem z ničeho ven. Baštím prášky a stejně se mi zase výsledky zhoršily. Ale nejsem v tom sám a snažím se. Vždyť jsem dokonce začal psát knížku o tom, jak všechno pokračuje. Ne, nechci aby byla poslední. Nechci v ní psát závěrečnou kapitolu o setkání s tou, která se sice bojí, ale je neporazitelná. Ale když už se má cokoliv stát, ať lidé vědí, že jsem byl připraven. Třeba to zase někomu pomůže, jako ta minulá knížka.
Náhle jsem se probral se ze svého filozofování.
„Takže věřím, že se dnes budete dobře bavit,“ pokračoval jsem. „A přeji si, abychom se setkali zase za šedesát let.“
Snad to Osud vezme vážně, bude to plán dalšího narození? Myšlenku mu vložila jeho Duše?
Byl to hloupej vtip, ale nic lepšího mě nenapadlo. —
„Chci ještě poděkovat mámě za všechno, co pro mě udělala. Ale taky Olze. Nemám jen narozeniny, ale slavíme společných čtyřicet let. Neměla to lehké. Jsem lump jako každý chlap. Užila si se mnou až nad hlavu. A přesto vydržela. Kdyby nebylo jí, už bych tady asi nebyl. Nejen kvůli nemoci, kdy mi pomáhala jako anděl strážný. Možná že je anděl,“ podíval jsem se na Olgu. Byla krásná.
„Ale nebyl bych tady bez ní už daleko dřív. Moje lumpárny, pijatyky s muzikantama, noční návraty. Nebýt jí, zvlčel bych. Už jsem řekl, že jsem lump jako my všichni chlapi. Ale vždycky jsem věděl, kde jsem doma. Protože domov, to není dům ani byt. Domov je rodina a ať je to jak chce, tu drží pohromadě vždycky žena. A tak dovolte, abych připil na zdraví, na lásku, na všechny ženy, které nás drží nad vodou. Na zdraví!“ s.123
Pravda o pravdě
Bylo to zvláštní. Vždycky, když se konala akce zadarmo, si na mě všichni vzpomněli. To si podávaly televize ruce. O Velikonocích – Kuře, jindy zase charitativní akce.
„Když natočíme něco takového, pak se zase ozvou během roku ostatní redakce,“ pronesl ostravský redaktor, který mé lákal k natočení pořadu pro postižené. Nemusel. Vždycky jsem pro ně dělal, jen jsem se nekasal tím, jak jsem lidský, co všechno si dovedu odříct. Celý život jsem ctil heslo Káji Maříka. Ať neví pravice, co dělá levice. Nepotřeboval jsem se ukazovat, jen mě mrzelo, že televize nejeví zájem o práci, kterou jsem dělal.
„Tohle by měla udělat televize,“ říkaly často po koncertech učitelky. „Měl byste jim to nabídnout.“
Zbytečné bych jim vysvětloval, kolikrát jsem nabízel celé pořady médiím. Reagovala tím, že mají svoje cesty. Ještě před časem jsem psal do médií svým přátelům. Ne kvůli svému egu, ale proto, že jsem byl bombardován dotazy. Proč nejste v televizi? Začal jsem na to být alergický. Kašlu na to. Nebudu se nabízet, když nemají zájem. Písničky pro děti byly po celé republice, na koncertech lidé se mnou zpívali. Znali je. Tak co? Po posledních dopisech do Ostravy, Brna i Prahy jsem se rozhodl. Už ne. Někde ml na můj osobní dopis neodpověděli vůbec. Hlavně z Ostravy. Jindy mě slušně poslali do hajzlu. Teď už jsem se nesnažil. Když přijdou sami, pak prosím. Navíc jsem si uvědomil, že čas nelze porazit. Lze se pouze dohodnout a bránit se jeho vrtochům. s.126
Pavel Novák byl vždy nebojácný. Špičkový zpěvák a energický sportovec, také učitel tělocviku, dovedl být tvrdý.
„Hele, pan Krkovička. Podívej se na to tlustý prase,“ řekl jeden z nich a kývnul hlavou směrem ke mně. Pak začal recitovat.
„Nádherná lásko, postůj chvilku dýl… Co to je za kravina? To jsou ti umělci…“
Všichni na terase ztichli. Asi čekali, co bude. Nepřišlo nic. Seděl jsem v klidu a přemýšlel jsem, proč to ti kluci dělají.
„To jsou ti zazobanci,“ pokračoval druhý. „To jsou ti komunisti, co žili za naše prachy.“
Musel jsem se usmát. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem vyrůstal, jak jsem jako kluk chodil na brigády. Na to, že jsem si nemohl moc vyskakovat. Vzpomněl jsem, jak jsem se prodral se stipendiem vysokou školou i na tvrdé začátky muzicírování.
Mladík pokračoval: „Celej život dělal hovno. Jenom to Nádherná a jiný hovadiny. Za naše prachy. Holt komunista a prase.“
Podíval jsem se mu zpříma do očí. Ten nemohl rok šedesát osm ani pamatovat. Tak za jeho prachy. Já, který v životě nebyl v žádné straně. Já, který s vlajkou na autě vběhl k veliteli ruských vojsk. Já, který jsem s ruským samopalem na prsou málem pocítil jak pálí rudá kulka. Dlouze jsem se mu podíval do očí, a pak jsem se usmál. Nebyl to přátelský úsměv. Byl to úsměv, kterým jsem ho přešel jako louku. Uhnul pohledem. s.145
Seděl jsem stále na svém místě. Najednou si oba mladíci dali nohy na stůl. Všichni se po nich podívali, ale nikdo nezareagoval. Prošel Pepa. Podíval se po nich a vešel do hospody, aby roznesl další piva. Přitom zakroutil hlavou.
„Co čumíš, ty špinavče?“ vypustil za ním jeden z mladíků. Zdálo se, že jsou napití jak houby. Ale spíše zhulení po nějaké trávě. Hosté se začali zvedat a odcházeli dovnitř nebo pryč. Typicky česká reakce. To už na mě bylo trošku moc.
„Pánové, ten špinavec je majitel této hospody. A sundejte ty nohy ze stolu.“
Bylo docela zvláštní, že jeden z nich najednou zareagoval proti mým předpokladům. Sundal nohy ze stolu a řekl tomu druhému: „Neblbni, nech toho.“
No prosím, pomyslel jsem si. Stačí jen říct. Ale mýlil jsem se. Klid trval asi minutu. Jako by se v mladíkovi zase najednou probral červík alkoholu či konopí, rýpnul si.
„Hele, Krkovička je tady pořád. Nádherná…“
„Moudřejší ustoupí,“ řekl jsem si. Nebyl to zbabělý ústup. Spíše jsem se chtěl vyhnout konfliktu. Zvedl jsem se a odešel jsem dovnitř.
—
Najednou vešel dovnitř mladík, který jako jediný vydržel se svou dívkou na terase. V ruce nesl nedopitá piva.
„Zaplatím. My tu pivo už nechceme. To se nedá poslouchat.“
„O čem zase blábolí?“
„Ale. Pořád nás napadá. Říká mojí ženě, že je škaredá obluda, že je kráva…“ Tak to ne. Najednou do mě vběhla zlost. Ze nadávali mně, to bych snesl. Ale že sl dovolí nadávat hospodskému a mladé ženě… to ne.“
Vyšel jsem ven. Za sebou jsem zaslechl Olinin povzdech: „Proboha.“
Přistoupil jsem k mladíkům. Zase měli nohy na stole. „Sundáte ty nohy ze stolu!“ řekl jsem velmi ostře.
Pomalu sundávali nohy ze stolu, jako by se připravovali. Oba měli na nose sluneční brýle.
„Pánové. Ze jste uráželi mě, na to kašlu. Ale tady se budete k lidem chovat slušně. Nejsme na vás zvědaví. Kdo z vás napadal tu mladou paní?“
„My že jsme ji napadali?“ —
„Já jsem nic neříkal,“ pronesl rádoby intelektuálně vypadající hoch s dlouhými vlasy.
„Tak kdo to byl. To jsi byl ty?“ zeptal jsem se druhého.
„Co mi tykáte?“ ohradil se a začal vstávat. Bylo hlavu větší jak já. „Okamžitě se té dámě omluv,“ přitvrdil jsem.
„Nebo co? Nebo co?“ stavěl se nade mě. Snad mi chtěl nahnat hrůzu. To už jsem znal. Jenže jakmile mám krev v očích, je mi všechno jedno.
„Okamžitě se omluv a vypadni odtud!“
„Snad mě nechceš praštit?“ tyknul mi a s úšklebkem se ke mně naklonil ještě víc.
„Tak si sundej brýle,“ byla moje poslední výzva. Věděl jsem, že už se neovládnu.
Sundal si brýle a zasmál se. Viděl jsem na jeho pohledu, že je skleněný. Ještě jednou jsem se snažil ovládnout se, ale bylo toho příliš. Dal jsem mu facku. Pěknou českou facku přes celou hubu. Bylo vidět, že ho to zaskočilo. Ten druhý najednou zařval: „To jste přehnal.“
„Vy oba taky. A mazejte domů.“
„To jste přehnal,“ zopakoval to.
„Chceš taky?“ zařval jsem. Oba najednou usedli do křesílek a začali si cosi brblat. Buď se probrali a uvědomili si, že to přehnali oni. Nebo se na něco chystali.
Odešel jsem dovnitř. Bylo tam ticho.
„Co je?“ zeptal jsem se. „Jsou to hulváti. Na hrubý pytel hrubá záplata.“ Ticho trvalo dost dlouho a já jsem zase propadl pocitu výčitek. Nemusel jsem dojít tak daleko. Ale zase by bylo chyba neudělat nic. — s.147
Novák, Pavel + Technik „Do světa jsem vyšel“ – Teprve lidovka s cimbálem dovolí rozvinout zpěvákův hlas
Irena Janečková zveřejnila šestero dílů, které vycházely do června 2021 na internetových Kulturních novinách – již zaniklých. Popisuje návštěvu slavného houslisty v Karlových Varech a v Praze. V té pobyl 90 dní – včetně nutného léčení.
Autorka píše:
Odkazování na zdroj uvedených dokumentů je v tomto případě vždy problém. Když totiž jdu po stopě dál, zjistím, že autor, z jehož díla čerpám, uvádí jako zdroj jiného autora jiné knihy, který zas čerpal od dalšího autora… Takže nakonec se v 90 % případů dopracuji k tomu, že většina důkazních materiálů (ne-li všechny) pochází z jediného zdroje, jímž je kniha Paganini Intimo (Arturo Codignola, 1935). Tato kniha dnes není v ČR dostupná v žádné z registrovaných knihoven či archivů…
1. Niccolò Paganini v Karlových Varech, část první: Talíř – Irena Janečková [4]
— Celý Paganiniho život provázejí nevyjasněné záhady a nepřesnosti. K těm méně závažným patří například otázka, proč jeho podobizny, jejichž množství se jistě blíží spíš stovkám než desítkám, jako by zobrazovaly pokaždé jiného člověka, ačkoli základní rysy jsou dodrženy. Přitom ho portrétovali i někteří proslulí umělci, u nichž jistě nelze předpokládat nedostatek dovednosti (např. Delacroix, Ingres aj.). Možná vnímali osobnost génia každý po svém. Pravděpodobně také málokterý z nich mohl pracovat klasickým způsobem, protože „sedět modelem“ odporovalo jak Paganiniho časovým nebo zdravotním možnostem, tak především jeho nátuře a životnímu stylu, i když se jistě alespoň několikrát takovému procesu podvolil. Proto asi nepřekvapí, že když už jednu konkrétní podobiznu sám považoval za zdařilou, dokonce nejvýstižnější, připsal pod ni své oblíbené rčení a přidal i podpis, místo a datum.
Zprávy o zmíněném portrétu se však rozcházejí a nejspíš už nelze zjistit, jak a kdy se dostal na porcelánový talíř vyrobený v Rybářích (kdysi obec Fischern, dnes část Karlových Varů).
— sdělení, které si (v té době již velmi slavný) umělec pod svůj obraz zvolil a vepsal: „Velkých se nebojím, malými nepohrdám.“
2. Niccolò Paganini v Karlových Varech, část druhá: Koncert – Irena Janečková [4]
Poté, co Paganini slavil v roce 1828 obrovský úspěch ve Vídni, kde se obdiv k jeho umění zvrhnul až v jakési šílenství (podobné okusili po více než 130 letech snad jen Beatles), rozhodl se odcestovat do Prahy, aby se představil českému publiku. Vídeň ho unavila dotěrnými a často bezohlednými projevy ctitelů, takže se znechucen zdržoval po většinu volného času ve svém pokoji, kde z něho lidé nestrhávali kusy oděvu, ani ho „pro štěstí“ neosahávali. Pobyt mu však ztížila i silná bolest zubu, kvůli níž povolal na pomoc italského dentistu, doktora de Verganiho. Ten mu v ústech ošetřil absces a poté vyňal stoličku, při tom mu však nešťastně poranil kost, po čemž následovala nebezpečná infekce. Na radu několika svých příznivců se proto Paganini rozhodl Prahu zatím minout a zamířit rovnou do lázní, kde se nejprve zotaví.
—
O Paganiniho kolosálním úspěchu se Karlovarští dočetli ve vídeňských novinách, jež pravidelně do lázeňského města docházely. Přestože vrchol sezóny již minul a dané období kulturním akcím příliš nepřálo, ctitelé a zvědavci uprosili Paganiniho, aby během svého pobytu uspořádal alespoň jeden koncert. I když byl po cestě z Vídně ještě unaven a rovněž bolestivým zánětem v ústech oslaben, žádostem vyhověl a 18. srpna, tedy pouhé dva dny po svém příjezdu, uspořádal koncert v Saském sále (dnes Grandhotel Pupp).
Reakce na Paganiniho představení byly ohromující. — článek tehdejšího karlovarského dopisovatele v Abendzeitung: „…Když koncert skončil, procházel jsem se po dvě hodiny venku, abych se probral ze snu, ulehl jsem pak, nespal jsem však celou noc a ptal jsem se sám sebe: je to skutečně pravda, že jsi ho slyšel? Tak jsem prožil včera celý den jako ten, kdo vypil tucet lahví šampaňského a věřil, že dnes přece dokáže najít slova, aby vám popsal, co zažil – ale nadarmo. (…) Stojíme před Paganinim, hledíme na něj, posloucháme ho, pláčeme, smějeme se a považujeme za nemožné, že je to pravda a skutečnost. Nejlépe to vystihl jeden vídeňský referent, když o něm napsal, že nemá s ostatními houslisty nic společného kromě houslí a smyčce…“
Kronikář Lenhart zapsal: „…Ještě nikdy nevyvolal zde žádný umělec takové nadšení jako Paganini, a to zejména variacemi, které sám zkomponoval i přednesl na jediné struně G a jimiž se tento velký janovský umělec představil jako svérázný skladatel.“ Zmíněná skladba byla s největší pravděpodobností variace na téma modlitby z Rossiniho opery Mojžíš. Paganini s Rossinim byli dlouholetí přátelé. —
Pro velký úspěch uspořádal Paganini ještě druhý koncert, a to v městském divadle. Přestože vstupné bylo tentokrát dvojnásobné, hlediště bylo zaplněno a úspěch se opakoval. Posluchače mimo jiné udivilo, že virtuos hraje bez not, což ale bylo v jeho případě běžné. Měl fenomenální paměť, přesahující lidské chápání; mnohdy mu stačil jediný poslech skladby jiného autora, aby ji pak celou bezchybně přehrál. Vlastní skladby si zapisoval potají se záměrem je v budoucnu sám vydat, protože byl při prvním pokusu vydavatelem okraden. Své práce pak střežil dvojnásob, což je jeden z hlavních důvodů, proč se větší část jeho tvorby dodnes nezachovala, přestože o těchto ztracených skladbách existují dobová svědectví. Díky své paměti nepotřeboval ani cvičit, před koncertem vždy odpočíval a sbíral síly, protože hra, kterou hluboce a silně prožíval, jej velmi vysilovala. Nebylo výjimkou, když ho po koncertu odnášeli na nosítkách.
— setkání s Johannem Nepomukem Hummelem z Výmaru, bratislavským rodákem. Hummel byl hudební skladatel, klavírní virtuos, dirigent a pedagog. Přestože jeho tehdejší přítomnost v lázních není doložena zápisem v kronice, je nesporná, o čemž svědčí osobní dopis Paganiniho Hummelovi z roku 1829, jenž začíná slovy: „Velectěný mistře, když jsem měl v lázních potěšení seznámit se s Vámi, obdivoval jsem Vaši zdvořilost, která na mne učinila hluboký dojem…“ —
Zdroje:
[2] Byly to dny, už jsou to roky – Pavel Novák. Vydal Pavel Novák v roce 2005, Přerov, 212 stran
[4] 1. Návštěva v Karlových Varech, 4 díly, 2. Niccolò Paganini v Praze, 2 díly – Irena Janečková
1. Niccolò Paganini v Karlových Varech (4 díly), část první: Talíř – Irena Janečková, Kulturní noviny 2/2021
2. Niccolò Paganini v Karlových Varech (2 díly), část druhá: Koncert – Irena Janečková, Kulturní noviny 3/2021
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
