1. ÚVOD

Před nějakým časem mi zde v Austrálii vyšla v angličtině kniha, nazvaná The Kabbalah: A Timeless Philosophy of Life. Tedy Kabala: nadčasová filosofie života. Kniha vznikala, nebo spíše pomalu klíčila, po mnoho let, i když vlastní psaní mi nakonec trvalo méně než šest měsíců. Už brzy poté kdy jsem knihu dokončil jsem začal uvažovat, zdali bych neměl udělat také českou verzi. Někteří z mých českých přátel a známých mě v tomto povzbuzovali i podporovali. Řekl jsem si tedy; jsem sice už zvyklý psát většinou v angličtině, třeba bych to ale nějak dokázal zvládnout, nebudu vědět dokud to nezkusím. Takže to tedy zkouším.

O kabale se toho v dobách kdy jsem v Česku ještě pobýval a to je už před více než čtyřiceti lety, vědělo velice málo a psaného slova o ní bylo snad ještě méně. Žádné nové knihy, jak za komunismu tak i předtím v časech Protektorátu, pochopitelně nevycházely, jen některým lidem se tu a tam podařilo uchovat něco z předválečné doby. V dnešní době toho jistě bude existovat podstatně víc; většina seriózní kabalistické literatury ovšem byla a stále ještě je psána Hebrejci a pro Hebrejce, i když většinou ne v hebrejštině. To, že je kabala pevně svázána s židovským náboženstvím, si jistě myslí většina těch, kteří o ní slyšeli. V tom mají ovšem jen částečnou pravdu. Hlavní a vlastně i jediná vazba, kterou kabala má, je s hebrejštinou a s hebrejskou abecedou. To vše ostatní je už rázu univerzálního. Jak dále uvidíme, například teosofie čerpá ze stejného zdroje, i když staví na trochu jiných základech. Proto si také myslím, že moje názory, jakožto nehebrejce, by mohly zajímat především ty, kteří se kabale z výše uvedených důvodů až doposud vyhýbali.

Psaní mi šlo dosti pomalu, také proto, že ve skutečnosti se nejedná o pouhý překlad, ale o celou novou verzi, jak jsem brzy objevil. Některé pasáže, na příklad ty v nichž anglickému čtenáři přibližuji českou realitu, jsem v české verzi vypustil. Nemá přece význam snažit se vykládat českému čtenáři něco, co snad ví lépe než já. Naopak, přidal jsem části, které v původní verzi nebyly. Buď proto, že mi připadalo správné některé myšlenky dále rozvést nebo i proto, že mě něco nového právě napadlo.

Slovo kabala jsem již viděl v angličtině psáno mnoha různými způsoby, na příklad Cabala, Cabalah, Cabbala, Cabbalah, Kabala, Kabalah, Qabala, Qabalah, Qabbala, Quabbalah a nejčastěji Kabbalah. Celkem existuje minimálně dvacet různých způsobů hláskování tohoto slova.

Pro původní verzi této knihy, kterou jsem psal anglicky, jsem proto uvažoval o názvu, který by obsahoval aspoň některé z běžnějších anglických variant, už také proto aby to usnadnilo práci těm, kteří knihy na toto téma vyhledávají na internetu. Na návrhu obálky by to ale moc dobře nevypadalo, takže jsem tento nápad zavrhl.

Čeština takovéto problémy s hláskováním na štěstí nemá, kabala je prostě kabala. Ve starších textech (hlavně v těch, které jsou založeny na latině, se snad mohou objevit nějaké varianty. V angličtině, ve které se vyskytuje daleko nejvíce literatury tohoto tématu, lze podle toho jak je toto slovo psáno často uhodnout s kterým ze směrů religiózní filosofie se hodlá autor identifikovat. Verze psané s písmenem „Q“, jako třeba Qaballa či Quaballah mívají přibližně od 17. století spojení zejména s hermetismem a s rozenkruciánstvím. Byly také adoptovány nejznámějším novodobým okultním řádem Golden Dawn neboli Zlatý úsvit, který nejvíce prosperoval kolem roku 1900. Naproti tomu, tak zvaní křesťanští kabalisté se vždy spíše přikláněli k verzím začínajícím na „C“, jako Cabala či Cabbalah. V dnešní době je však nejpopulárnější Kabbalah, kterou používám v anglické verzi této knihy. Znalci, kteří s těmito variantami přichází, se snaží hlavně co nejvíce přiblížit k původnímu fonetickému znění tohoto slova. Ve skutečnosti na tom jak slovo píšeme příliš nezáleží, neboť mnohem důležitější je jeho znění. Fonetická podoba tohoto slova zde byla daleko dřív než se ho kdokoliv pokusil napsat.

Kabala měla vždycky vazby s židovským náboženstvím. Nicméně, mnozí křesťanští učenci a kněží se ve své době naučili hebrejštině proto, aby mohli číst Starý zákon v originále. Měli tedy v rukou ty stejné klíče jaké měli židovští rabíni, to jest Bibli a jazyk. Kabala ovšem jde dále než kam sahá jakékoli náboženské přesvědčení. Ve své nejryzejší metafyzické formě k sobě láká moderní vědce, zejména fyziky, chemiky a matematiky, ale také psychology, například ty, kteří se zabývají jungovskou psychologií. V neposlední řadě k sobě kabala a to za všech věků, přitahovala filosofy. Člověku (jakým jsem já), který nemá pevnou vazbu k žádnému náboženství a vlastně dokonce ani k národnosti, musí tedy zákonitě připadat nadčasová.

Domnívám se, že kabala je ve skutečnosti starší než jakékoliv náboženství, včetně židovského. Proto také si k ní nacházejí cestu lidé z různých společenských a kulturních prostředí. Moje vlastní cesta rozhodně nevedla přes žádné náboženství, neboť náboženské výchovy se mi nedostalo. Když jsem poprvé šel do školy, psal se rok 1949. Bydleli jsme tehdy v Praze, která ještě pamatovala Golema. Podle legendy ho vytvořil (s pomocí svých znalostí kabaly) moudrý a učený rabín Lev či Löw. Pověsti o tom jak Golem ochraňoval židovskou obec a jak se po rabínově opomenutí odstranit mu s čela „šém“ obsahující magický vzorec tento umělý člověk vzbouřil, jsem slýchával a o něco později i četl, už od útlého dětství. Historie mě vůbec zajímala a přímo fascinován jsem býval legendou o rodu Přemyslovců, podpořenou třemi lebkami posledních členů tohoto rodu, které jsem vídával vystavené ve zbraslavském kostele. Pokaždé kdy jsme s matkou přijeli na Zbraslav za příbuznými, kteří zde bydleli, trval jsem na tom, že musíme jít do kostela podívat se na ty lebky. Mše, kázání a jiné věci, která se v kostele konaly, mě nezajímaly. Jenom ty lebky…

Můj otec pocházel z rodiny regenschoriho v tom stejném kostele na Zbraslavi. Býval sice kdysi katolíkem, v mládí chodíval do kostela (zpíval tam ve sboru zatímco dědeček hrál na varhany), ale z církve někdy ve dvacátých létech století vystoupil a prohlásil se za nevěrce. Bylo to tehdy v módě. Za války, kdy otec sloužil v západní armádě a rodiče žili v Londýně, kde jsem se narodil, otec si už zřejmě nebyl tak úplně jistý tím, že žádný Pánbůh není a že bych měl zůstat nekřtěňátkem. Co kdyby se ukázalo, že přece Pánbůh jen existuje a mně tím bylo nějak ublíženo? Moudřejší jistě bylo se pojistit na obě strany. V Anglii příliš mnoho katolíků nebylo, ale i v bombardovaném Londýně by se určitě byl nějaký katolický farář našel, kdyby se byl otec po něm trochu poptal. Místo toho mě ale dal pokřtít knězem, který přebýval nejblíže. Byl jím pop srbské pravoslavné církve. Možná, že to otec udělal naschvál, jako jakési gesto vzdoru proti víře svého vlastního otce. Nevím a v tomto životě se to asi už nedozvím, i když mám podezření, že za tím vším třeba přece jen mohla stát aspoň špetka víry, která v něm někde dřímala.

Srbský pop mě tedy pokřtil. Samozřejmě, že to žádné pokračování nemělo. Po skončení války jsme se vrátili do Prahy, kde otec pracoval v diplomacii. Když jsem poprvé šel do školy, psal se rok 1949. Bylo to poměrně nedlouho po komunistickém převratu a náboženství nebylo právě příliš v oblibě. V té době byl otec jmenován generálním konzulem v Berlíně, kam jsme s matkou za ním odjeli. V roce 1950 otec však náhle zemřel a matka se se mnou natrvalo vrátila do Prahy. V Praze, do školy na Hanspaulku po nějakou dobu ještě docházel katolický farář, aby se staral o naše dětské dušičky. Matka, která jinak byla bez vyznání, mě na náboženství posílala, snad proto abych jí to někdy třeba nevyčetl. Nebo v ní také něco dřímalo. Já jsem byl ale na hodinách náboženství jen několikrát, protože pan farář brzy přišel na to, že ke katolické církvi ve skutečnosti nepatřím a tudíž mezi jeho ovečkami nemám co dělat. Takže pokaždé kdy se tyto hodiny konaly (vždy na konci vyučování), šel jsem společně s několika jinými šťastlivci domů, což jsem pochopitelně viděl jako náramné privilegium. Netrvalo ovšem dlouho a o toto výsadní postavení jsem přišel. Komunistický režim začal utahovat uzdu a rodiče ostatních dětí si brzy uvědomili, že není radno posílat svoje ratolesti do hodin náboženství, může-li tomu být na úkor kariéry. A který z rodičů malých dětí by si byl mohl dovolit takto riskovat?

Od konce čtyřicátých let, v těchto podmínkách vyrostly společně se mnou v někdejším Československu nejméně dvě generace lidí, kteří nepřišli nikdy do kostela. Přitom nahlíželi s větší či menší dávkou cynismu na to, co jim jako náhražku za ukradenou víru v Boha předkládali straničtí ideologové. Devadesát pět procent lidí se za takovýchto okolností prostě přizpůsobí situaci, stane se konformisty, zatímco zbývajících pět procent má dobré šance stát se tím, co anglický spisovatel Colin Wilson kdysi tak výstižně označil jako „outsidery“. Wilson začal psát svoji první knihu, která se stala kultovní mezi západoevropskými intelektuály, právě na začátku padesátých let. Ke krizi víry totiž nedocházelo jen v komunistických zemích, ale projevovala se, i když v jiných formách, také v západní Evropě. Wilsonův Outsider byl nevyhnutelnou reakcí na tuto situaci a pomohl mnoha lidem otevřít oči. „Outsider“ z východní strany železné opony ovšem neměl výhody jichž požíval Outsider Wilsonův. Ten měl například přístup prakticky k jakékoli literatuře, zatímco k nám se dostalo většinou pouze to, co komunističtí vládci uznali za vhodné, případně to co nějak přežilo z dob předválečných. Za takovýchto okolností, pro duchovní vzrůst v zemi neexistovala příliš úrodná půda.

Vyrůstal jsem nejprve v Praze, krátce na Zbraslavi, potom v Rokytnici nad Jizerou, kde otec před svou smrtí koupil horskou chatu a která se hodila když život v Praze se pro nás s matkou ukázal být příliš nákladný. Gymnasium jsem vychodil v nedaleké Jilemnici. V roce 1962 jsem dosáhl věku devatenácti let a byl jsem tudíž povolán na vojnu. Určitě je menší procento čerstvých rekrutů jimž by vojenské prostředí vyhovovalo, pro většinu je ale situace v níž se náhle ocitnou dosti depresivní. Zhruba tak tomu nejspíš bude všude na světě, pokud se na vojnu musí jít povinně. V mém případě se jednalo o duševní muka, pevně podepřená všudypřítomnou politickou propagandou. Na vojnu nás povolali právě v době, kdy politické události související se situací na Kubě dozrávaly a hrozil otevřený vojenský či dokonce jaderný konflikt, o čemž se nás neustále snažili přesvědčit vojenští političtí pracovníci.

Nepříjemnějším aspektům vojenského života, jako cvičáku, střelnici a podobným zábavám, jsem se z velké části vyhnul (kromě té všudy přítomné politické propagandy). Měl jsem štěstí a dostal se jako zpěvák k vojenskému uměleckému souboru, s nímž jsme jezdili po republice za účely pobavení a tím zvyšování morálky vojenských jednotek. Byly to dlouhé cesty pro téměř stovku lidí, třemi autobusy od místa k místu, přičemž jsme často zaháněli nudu hrou v karty. Při jednom dlouhém přesunu mezi Prahou a východním Slovenskem mě to věčné hraní mariáše přestalo bavit a ze hry jsem odstoupil. Vedle nás se hrála jiná hra, kde jsem se jal kibicovat. Ti čtyři, kteří tam hráli, byli všichni muzikanti z Moravy, kteří vyrůstali v poněkud jiném kulturním prostředí než my ostatní, kteří jsme byli většinou Pražáky (za toho jsem se už zase znovu počítal). To co hráli, bylo trochu jiné než mariáš a hlavně, hráli to s úplně jinými kartami než s jakými jsem se dosud setkával. Říkali jim „taroky“, což jak jsem později zjistil bylo do češtiny převzaté z italského „tarocchi“. Správným českým překladem „taroty“.

Karty byly už značně obehrané, s rohy skoro zakulacenými a klidně mohly ještě pocházet z doby předválečné. Měly čtyři barvy jako ty mariášové, ale nejzvláštnějších na nich bylo dvacet dva trumfů označených římskými číslicemi. Na kartách byly zvláštní a velice zajímavé obrázky, jaké jsem předtím nikde neviděl. Karta, která mě hned napoprvé nejvíc zaujala, byl trumf číslo XII. Byl na ní obrázek muže pověšeného na primitivní šibenici hlavou dolů.

Odsouzenec visel přivázán k břevnu šibenice za nohu provazem, který měl omotaný kolem kotníku. Také na ostatních kartách byly podivné obrázky, ale v paměti mi nezůstaly tak jako ten viselec. Kdykoliv jsem potom narazil na slovo „taroty, Tarots či Tarot cards“, okamžitě se mi v hlavě vybavila tato karta. Pro mne se stala symbolem tarotů. V té době jsem ovšem neměl potuchy o historii tarotů, o které se učenci stále ještě dohadují, ani o tom jak na ně nahlížejí různé okultní spolky. Nevěděl jsem ani, že jsou to předchůdci všech hracích karet, které v dnešní době v západních částech světa převládají, ať už se s nimi hraje mariáš, poker, kanasta, či Černý Petr. Netušil jsem také, že jednoho dne tyto karty do značné míry ovlivní můj život.

Kubánská krize se nějak vyřešila, k jadernému konfliktu nedošlo, jednotky NATO se nedostavily. Místo nich o několik let později tehdejší Československo zavalila sovětská armáda se svými spojenci Varšavského paktu, která svoje tanky zaparkovala v ulicích Prahy, kde jsem se tehdy právě nacházel.

Odešel jsem tedy do své rodné Anglie, odkud jsem po několika dalších letech odplul do Austrálie, kde jsem se natrvalo usadil a věnoval se ponejvíce výtvarnictví. Rodilý Brit s českými rodiči a australským občanstvím neboli občan světa, stále ale ještě bez vyznání.

Jakmile jsem se naučil trochu slušně anglicky, začal jsem se zajímat o to co mi v Československu dostupné předtím nebylo, tedy o esoterismus. To mě nevyhnutelně znovu dovedlo k tarotovým kartám. Protože vím, že již při vyslovení těchto slov si mnozí lidé automaticky představí jasnovidku s tarotami a křišťálovou koulí, chtěl bych tuto představu na místě zabít a okamžitě pohřbít. Nikdy jsem nikomu (a dokonce ani sobě) nevyložil karty tak, abych se pokusil hádat z nich budoucnost. Tuto stránku tarotů jsem vždycky považoval za vedlejší a pro mne nepodstatnou, i když jsem si plně vědom toho, že právě tohle je zachránilo před tím aby skončily na hranici, společně se spoustou jiné literatury, kterou paliči knih, vyskytující se v každém věku a v každé zemi, periodicky odsuzují k smrti. Taroty jsou především knihou moudrosti věků, v níž ovšem dokáží listovat pouze zasvěcenci. Stát se tarotovým zasvěcencem není však nijak zvlášť těžké; většině lidí stačí k nim přistoupit s otevřenou myslí a s patřičnou dávkou zvědavosti. Chytří lidé, kteří je kdysi navrhovali, věděli přesně co dělají a věděli také, že pokud se tyto karty dostanou do rukou věštících cikánek či habituálních hráčů, nemusí se obávat toho, že by z nich nějací koniášové nadělali popel. Ti, kteří „mají oči k vidění a uši k slyšení“, potom uvidí a rozpoznají i za tisíce let vědomosti v nich uložené a symboly, které představují.

Časem jsem se stal členem společnosti, s jejímiž členy jsem se potom po déle než dvacet let scházel při pravidelných týdenních setkáních s přednáškami, v nichž jsme se zabývali esoterickými vědami a zejména právě kabalou. Většina z toho, co se nachází v této knize, má původ v těchto setkáních, při nichž jsem později také často přednášel. Můj zájem o kabalu se prohluboval každým dalším dnem. V té době jsem měl už vyřešenu otázku, kterou si pokládá snad každý kdo se v moderní době těmito věcmi zabývá: evoluce či stvoření? Musím se přiznat k tomu, že argumenty jimiž se ohánějí materialisté pokoušející se o zesměšnění myšlenky stvoření, na mě zpočátku zapůsobily dosti silně a to přesto, že marxistou jsem se nikdy nestal. V tom mě vždy brzdilo přesvědčení, že každý člověk je jednotlivcem se zcela unikátním osudem, s čímž kovaný marxista nikdy souhlasit nemůže. Vzhledem k svému vzdělání a celkové výchově jsem však přirozeně uvažoval v rámci materialistické vědy.

Na moji mladou mysl tak mohly zapůsobit ošidné otázky tohoto druhu:

Zastánce evoluce: Je Bůh všemocný?
Zastánce stvoření: Samozřejmě.
Zastánce evoluce: Může tedy udělat cokoliv si zamane?
Zastánce stvoření: Pochopitelně.
Zastánce evoluce: Tak ať stvoří horu, tak těžkou, aby ji sám nemohl uzvednout!

Již od doby života Charlese Darwina (1809-1882) a jeho teorie evoluce lidských druhů, se lidstvo shání po „chybějícím článku“, jímž by měl být nejprimitivnější člověk, který by již (či snad ještě..?) nebyl zvířetem. Toto hledání až doposud úspěšné nebylo, i když několikrát v minulosti se tomu tak zdálo a také v budoucnu nepochybně někdo přijde s něčím, co „prostě musí být ono“. Vždy zde ale zůstanou silné pochybnosti. Evoluční teorie je zde už asi půl druhého století. Mnozí vědci ji uznávají, ne však všichni. Ti, kteří se nacházejí na absolutní hranici moderní vědy, na příklad jaderní fyzici, matematici a chemici, se už tak jednoznačně za zastánce evoluční teorie nepovažují. Mnozí z nich dokonce otevřeně přešli do tábora zastánců teorie stvoření. Třeba později i přijdeme na to, proč tomu tak může být.

S tím, co řekl Charles Darwin i jiní evolucionisté, že totiž existují variace uvnitř jednotlivých druhů, souhlasí i kabalisté. Problém je ale v tom, že zastánci evoluce si ze své teorie vytvořili náboženství, s nímž se ztotožnili také marxisté. Proto není nic překvapivého na tom, že evolucionisté, včetně marxistů, jakož i stoupenci kreacionismu, se od jisté doby nacházejí hluboko ve svých vykopaných zákopech. Mohou zde totiž být jen následující dvě možnosti, jednu z nichž si člověk musí vybrat:

1. Vše živoucí, včetně každé k tomu náležející části, vzniklo na světě následkem slepé náhody (vyhovuje evolucionistům).
2. Za vším co na světě existuje stojí jakási inteligence.

Podívejme se na první možnost. Ta předpokládá, že v primárním oceánu, který kdysi na Zemi existoval, vznikly (účinkem slunečního záření a za pomoci elektrických výbojů provázejících neustálé prudké bouře) první organické sloučeniny. Vědcům se sice podařilo v laboratorních podmínkách vytvořit několik druhů aminokyselin i jiných organických látek, ale ty ještě musely být nějak „oživeny“. Z toho vyplývá, že v moři tehdy pravděpodobně existoval jakýsi „oživný bujón“.

Jak píše Ludvík Souček ve svém Tušení stínu:

„V tomto „bujónu“ se bezpochyby rozvinul život až k formám, podle Ljapunova kódovaným stavem molekul DNK – neboť jinou formu života jiný model, jiný typ přenosu dědičnosti jsme neobjevili a asi neobjevíme ani v budoucnu. Mohlo k tomu dojít dvěma způsoby: náhodnou shodou okolností nebo, jak tvrdí marxističtí přírodovědci, v rámci zákonitého zdokonalování a zjemňování pohybu hmoty až k nejvyšší formě, k životu.“

I když předpokládáme nejen obecnou existenci, ale i místní přítomnost potřebných bází, skladujících aminokyseliny, je náhodný vznik „života životaschopného“, tedy života vybaveného smysluplnou informací, zakódovanou v řetězci DNK, náhodou opravdu výjimečnou, pokud uvažujeme o životě analogickém jevům, které jako život označujeme. Nejjednodušší forma nám známého života, představovaná např. velmi primitivními druhy bakterií, obsahuje v buňce alespoň 2000 genů (cystronů), z nichž každý reguluje činnost některého z enzymů. Toto číslo představuje, jak se zdá, a jak odpovídá našim dnešním poznatkům, dolní možnou mez; menší počet elementů, řídících enzymatickou činnost buňky, by nebyl slučitelný se životem.

Každý z těchto genů je zakódován asi 1000 „slovy“ – aminokyselinami., z nichž opět každá aminokyselina obsahuje 4 báze. Celkem tedy musíme i v nejjednodušší formě buněčného života předpokládat minimálně 6,000 000 článků aminokyselin, jejichž čtyři báze poskytují čtyři na šestou krát deset na pátou možností. Pravděpodobnost, že vznikne taková kombinace, jejíž bezchybnost a dokonalost je podmínkou smysluplné informace, a tím i života, lze tedy vyjádřit poměrem 1:4 – za níž následuje milión nul. Takřka nekonečně malá pravděpodobnost samovolného vzniku prostou náhodnou kombinací a rekombinací zejména vynikne, uvědomíme-li si, že od vzniku života na Zemi uběhl počet
vteřin, který je vyjádřitelný číslem s pouhými 13 nulami!

Samozřejmě, že někteří lidé by nejraději slyšeli, že život na naší planetě byl odněkud zavát jako semeno, či přinesen mimozemšťany, kteří se postarali o vývoj člověka. Tohle se nedá sice nikdy zcela vyloučit, ale základní otázky zůstávají nevyřešeny. Tedy:

Odkud se vzalo to semeno?
Kdo zařídil, aby se dostalo na Zemi?
Kdo vlastně přišel na nápad vytvořit takové semeno?
Kdo je vykonstruoval?
Stvořila jej slepá náhoda nebo nějaký stvořitel?

Zbytek této knihy se zabývá tím, že slepá náhoda zde roli nehrála, že naopak vše, co kolem sebe vidíme, nebo jen tušíme, dokonce i to, o čem ani tušení nemáme, je dílem Stvořitele.

(…)
 

7. SEFIROTICKÝ STROM ŽIVOTA
 

Strom života se v nějaké formě vyskytuje jako důležitý symbol prakticky u všech národů a ve všech historických epochách. Proč je tomu tak? Od těch nejranějších dob si člověk neustále uvědomoval přítomnost stromů. I když po nich třeba jako opice lézt nemusel, jak si to možná představují někteří evolucionisté, stromy jistě hrály důležitou roli v jeho životě a v každém případě byl jimi neustále obklopen. Větve stromů sahají vysoko do nebes, zatímco kořeny jdou hluboko do země – strom takto symbolicky žije jak v nebi tak i na zemi, přičemž obě tyto rozdílné říše spojuje. Navíc, jako ten na obrázku vpravo, stromy mívají ve svých tvarech často hodně společného s člověkem a s lidským tělem – peň stromu je jako trup, větve mohou připomínat roztažené lidské paže, kořeny (a k tomu už je jistě zapotřebí trochu víc fantazie) mohou být jako nohy pevně usazené v zemi. V mnoha pohádkách a mytologických příbězích se vyskytují stromy, které jednají, hovoří k člověku (obvykle velice moudře), dokonce i chodí, a mohou být v různých směrech nápomocné lidem, zejména těm „hledačům pravdy“, jejichž mysl není uzavřená tak, jak tomu bývá u mnoha jiných lidí. Takto je tomu na příklad i ve známé Tolkienově fantastické románové trilogii Pán prstenu.

To, co zde vidíte a co vyhlíží tak trochu jako schéma nějaké atomické či molekulární struktury, uvidíte v této knize v mnoha formách. Je to Ilán neboli sefirotický Strom života. Nejprve si zopakujme to, co jsme si již pověděli o aktu Stvoření. Na počátku zde máme neproniknutelný závoj; za tímto závojem se nachází nepostižitelný, nepopsatelný, dokonalý, všemocný a vševědoucí Bůh, který je pro nás naprosto nepochopitelný. Již to, jak se vyjadřujeme o této nejvyšší bytosti, nám ukazuje, jak enigmatická pro nás je ve svém charakteru. Slova, která používáme k jejímu popisu, většinou mívají předpony „nej-, vše-,“ či velmi často také negativní „ne-„, naznačující čím Bůh není, spíše než čím je. To vše proto, že prostě nevíme.

Představme si dále, že v jistém okamžiku se závoj poněkud pootevře a vzniklou skulinou prochází paprsek čistého, bílého světla, vitální energie. Tato energie potom projde různými stupni emanace a to podle toho z jakých sfér a jakých atributů Boha vychází. Těmito atributy jsou jednotlivé sféry nacházející se na Stromě života. Vše vyústí v konečný akt Stvoření, jímž je podle kabalistů člověk, bytost která je obrazem Božím.

Hebrejsky jsou tyto stupně neboli emanace Stvořitele nazývány sefiroty, což je plurál slova sefira. Jak již samotný zvuk tohoto slova naznačuje, sefira má stejný význam jako česká sféra. Představovat si tyto emanace jako sféry je pro nás poměrně snadné, dokonce snad i přirozené. Sluneční soustava se přece také skládá ze sfér a stejně tak si představujeme i model jádra atomu. První z emanací, která vstoupí v existenci ihned poté kdy došlo k manifestaci, se nazývá Keter, což hebrejsky znamená koruna. V tomto stádiu Stvořitel pro nás stále ještě zůstává skrytý. Keter je ta nejvyšší sefira, jejíž horní část je stále ještě obrácena směrem (pokud ovšem v prostoru o více dimenzích lze hovořit o „směru“) k závoji, odkud vyšla a který se nachází přímo nad ní. Protože je první, Keter je také tou nejčistší sefirou, neboť se nachází nejblíže tomu, co sice nedokážeme popsat, co ale musí být buď dokonalé nebo to k dokonalosti má nesmírně blízko. Zde člověka napadá paradoxní metafyzická otázka: není snad manifestace, čili evoluce do světa hmotného, neboli vlastně vše co my známe a budeme kdy schopni poznat, ničím jiným než dalším v řadě pokusů o zdokonalení?

Poté, kdy stvořil první sefiru, Bůh se rozhodl materializovat. Tohoto výrazu ovšem používám pouze proto, že jiný vhodný nemáme a také proto, že takový bude konečný výsledek celého procesu. Trochu na pomoc nám může být představíme-li si Stvořitele jako čistou energii ve stavu úplného souladu, naprosté jednotnosti. V první sefiře se nachází zárodek toho, z čeho nakonec vznikne „deset tisíc věcí“, což je jak Číňané nazývají celý koncept Stvoření. Aby toho mohl dosáhnout, Bůh musí nejprve polarizovat až doposud nediferencovanou čistou energii a aby mohl dojít k mnohonásobnosti, musí najít nějaký způsob k tomu jak jednotnost rozbít, aby se dosáhlo rozmanitosti. Jinými slovy, Stvořitel musí postavit na jednu stranu energii a na druhou stranu formu, podle níž se potom až doposud čistá nepoužitá energie může vytvářet. Postupně tak vznikají další sefiroty, z nichž každá představuje jeden z atributů Stvořitele. Sefirotický strom se sestává z deseti sefirotů a dvaadvaceti cest, které je navzájem spojují (vpravo). Odpovídá to deseti základním číslům a dvaadvaceti zvukům neboli písmenům hebrejské abecedy.

Některé chrámy a jiná místa kde se konají rituální obřady, včetně původního Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, mívají dva sloupy po stranách vchodu, s průchodem uprostřed. Tarotový trumf číslo dvě se nazývá Velekněžka. Ta bývá obvykle znázorněna jako sedící mezi dvěma sloupy, často označovanými hebrejskými písmeny Jod a Bet. Vypadá to jakoby tam byla proto, aby případně bránila vstupu těm, kteří nemají uvnitř svatyně nacházející se za jejími zády co dělat. Pokud se v takovém chrámě koná obřad iniciace, kandidát před svým zasvěcením musí nejprve projít dovnitř chrámu mezi těmito dvěma sloupy, které představují polaritu. Symbolicky tak kandidát prochází ze světa mnohonásobnosti do světa jednoty, do vnitřní svatyně. Oba sloupy přitom představují hranici a průchod mezi světem profánním a světem ducha. Když mezi nimi prochází, vzniká přitom určité napětí, s jehož pomocí je kandidát jakoby vtažen dovnitř svatyně, do světa duchovního. Při vycházení dochází k opačnému procesu. Většina lidí toto nepocítí, ti kteří jsou o něco senzitivnější to ale pocítit mohou, někdy i dost silně.

Až v poměrně nedávné době začali si vědci všímat a posléze i vážně brát v úvahu to, o čem se v různých hermetických spolcích vědělo už dávno a co věděli také kabalisté, kteří to mají zabudované v glyfu známém jako Strom života. Strom je rozdělen na tři sloupce, každý z nichž se jmenuje podle sefiry, která se nachází uprostřed. Nalevo takto máme sloup Přísnosti (či také Hněvu), napravo sloup Milosti (či Milosrdenství), uprostřed potom je sloup Krásy (či Rovnováhy). Náš mozek je uspořádán podobně: má svou pravou stranu a levou stranu, každá z nichž funguje více méně nezávisle na té druhé, zatímco středem prochází do páteře mícha, jejíž pomocí je vše rozváděno po celém těle. Mohli bychom také sloupce pojmenovat netradičně po těch spodních sefirotech, jimiž jsou Hod (Sláva), Necach (Vítězství) a Jesod (Základ). To by učinilo naše porovnání s mozkem snadnější protože, jak uvidíme o něco dále, tyto sefiroty svým charakterem nejlépe odpovídají funkcím v obou stranách mozku i míše vedoucí do páteře.

Mícha se nachází uprostřed a odpovídá sefiře Tiferet, které se rovněž říká Krása. Signály, které procházejí míchou a nervovým systémem do celého těla, musejí mít v sobě určitou rovnováhu. Pokud by se vše řídilo jen jednou stranou mozku, dejme tomu tou levou, jíž vládne sefira Hod a tudíž logika, bez přispění té pravé strany a představivosti, byli bychom asi značně nekoordinovaní. Vše by v nás postrádalo rovnováhu, jak po tělesné tak i mentální stránce. Mohli bychom například užít náš Hod a na elektrické kalkulačce vyťukat nějaká čísla, sečíst je a dostat nějaký výsledek. Co ale potom s tím součtem uděláme? V okamžiku, kdy začneme toho výsledku nějak využívat, na scénu vstupuje sefira Necach, která vládne naší představivosti.

Těžko bychom nacházeli povolání na oko sušší a nudnější než jaké má běžný účetní. Pochopitelně, že takový účetní musí užívat svůj Hod do značné míry, zdaleka ale ne pořád. Když se dostane k místu, kdy potřebuje udělat rozvážný účet pro svého klienta, kde se ukazují příjmy a ztráty a porovnávají se s výdaji, na čemž všem závisí kolik ten bude muset zaplatit daňovému úřadu, chytrý účetní s obrazotvorností mu může ušetřit spoustu peněz. Můžeme směle říci, že každý krok vpřed, který lidstvo ve svých dějinách učinilo, počínajíce třeba vynálezem ohně, vyšel z té duchovní stránky člověka, z pravé strany mozku, kde dlí naše představivost, imaginace. Logika, která se nachází na té druhé straně mozku i Stromu života, se nám ovšem právě tolik hodí, zejména když potřebujeme posoudit co s tím skvělým výplodem své fantazie hodláme vlastně udělat. O tom. jak se tyto dvě sefiroty, Necach a Hod, jejichž role jsou v běžném lidském životě v porovnání s ostatními sefiroty asi těmi nejdůležitějšími, vzájemně doplňují (či spolu někdy i soupeří) si ale povíme v jiné, pozdější kapitole.

(…)
 

20. VĚDĚNÍ

Slyšeli jste o „namířené kosti“ australských aboriginálců? Je to krajní způsob kletby či černé magie, který tito občas užívají, když se chtějí někomu pomstít. Někdy také kost (obvykle z nohy klokana) namíří domorodý šaman ceremoniálně a to proti některému z členů kmene, který se významně něčím provinil. Je to v zásadě totéž jako rozsudek smrti. Člověk, proti němuž byla kost namířena, údajně potom zemře, prý do deseti dnů.

Názory na to, jak tato kletba vlastně působí, se ovšem různí. Jak by se dalo očekávat, nejčastěji přitom bývá zmiňována sugesce a jí vyvolaný strach, jako hlavní příčina smrti, pokud k té ovšem dojde. Podle některých antropologů, ale existují i případy, kdy oběť o tom, že proti ní byla kost namířena, nevěděla a přesto zemřela. Lze si představit, že v takovém případě mohlo dojít k telepatickému přenosu myšlenek, takže zamýšlená oběť se mohla o kletbě na svoji hlavu dozvědět touto cestou.

To, že australští domorodci mívají obzvláště silně vyvinuté schopnosti telepatie, je známo a bylo to mnohokrát dokázáno. I v dnešní době se občas stává, že domorodý Australan, žijící již po celá léta uprostřed městské civilizace a úplně bez styku se svými soukmenovci, se náhle sebere a „goes walkabout“, prostě se jde toulat. Nakonec se prý přitom ocitne na nějakém pustém a vzdáleném místě v divočině, kde se potom sejde více členů kmene k němuž původně patřil, které tam zavedou podobná nejasná nutkání. Osobně se třeba ani nikdy předtím spolu nepotkali. To místo kam se dostaví, má ovšem nějaký význam pro kmen, i když o tom už skoro nikdo neví. Snad I postačí, aby tyto vědomosti měl alespoň jeden člen kmene, který těm ostatním pošle taková vnuknutí telepaticky. Kdo ví?

Sugesce dokáže být velice silná. Pokud v něco opravdu vážně a poctivě věříme, pokud máme mysl čistou a naše úmysly jsou dobré, vyzařujeme ze sebe pozitivní vibrace a ty potom mohou ovlivnit jiné lidi a dodat jim důvěry. Třeba si od nás dokonce koupí i to příslovečné ojeté auto, i když tak daleko to nejspíš nedojde. Jsme bytostmi sestávajícími se ze dvou částí, stejně jako Adam Kadmon, který stojí nohama na zemi a hlavu má přitom v oblacích. Ta první, říkejme jí vědomá část, se soustřeďuje na tento hmotný svět, zatímco ta druhá, nevědomá, sahá až kamsi do nekonečna. Vědomá část je limitována tím, co dokáže vnímat našich pět smyslů, tím co s jejich pomocí dokáže odhalit, objevit a odhadnout tak, že se nějakého hmotného předmětu dotýká, vidí jej, očichá jej, ochutná, poslechne si. Pokud ovšem se jedná o něco zcela bez chuti i zápachu, tiše se schovávající byť i jen za tím nejbližším rohem, nachází se to mimo dosah našich smyslů. To přesto neznamená, že žádný z nás si toho nebude vědom. Tam kam vědomá část naší mysli nemá přístup, ta nevědomá část dovede často nějakým způsobem proniknout. Případně také může čerpat z vědomí jiných lidí nebo pochytávat různé vibrace, které ta věc za rohem se nacházející vydává. Pokud se jedná o člověka s nekalými úmysly, jakým by mohl být třeba i najatý vrah, je dosti pravděpodobné, že nás naše nevědomá mysl nějakým způsobem bude varovat, či že se o to aspoň pokusí. Buď na nás sešle nějaké neblahé tušení, nebo náhle uslyšíme v uších varovný hlas, případně i udělá něco drastičtějšího, jako například to nějak zařídí abychom zakopli a natáhli se, dříve než dojdeme k nebezpečnému místu. My ovšem máme na vybranou zda varovný hlas poslechneme nebo se vydáme do nebezpečí, či přímo do zkázy.

Prostor kolem nás je prosycený různými vibracemi, z nichž pouze nepatrnou část jsme schopni vnímat vědomě, některými z našich smyslů. Vše kolem nás se nacházející má v sobě ukryté nějaké vědomosti, nějaké zkušenosti; to se týká například i kamenů které leží na cestě, rostlin, stromů, zvířat a pochopitelně i lidí. Takový kámen na cestě by nám třeba mohl povědět něco o tom kdo kolem něho naposledy prošel, kdo se na něj zahleděl a s jakými myšlenkami, kdo do něho třeba i vztekle kopl. Museli bychom ale vědět jak na to. Někteří lidé to vědí, či spíše dokáží se zbavit těch myšlenek, které nás neustále ohlušují a mohou se proto soustředit se na předmět, který vidí či dokonce drží v ruce. Pokud například tento předmět držel naposledy v ruce nějaký pohřešovaný člověk, mohou potom policejnímu inspektorovi povědět něco o tom o koho se jedná nebo kde by se mohl momentálně nacházet. Policie po celém světě, pokud si s případem neví rady, takových tipů občas využívá, i když se tím obvykle příliš nechlubí…

Už od dětství jsem rád četl pohádky v nichž vystupovali lidé, kteří dokázali rozumět řeči ptáků. Vždycky jsem věřil, že je to možné, nikdy jsem ale neměl dostatek příležitostí k tomu se s ptáky nějak blíže stýkat. Nyní, kdy bydlím na místě kde je veliké množství ptactva (máme zde jezírko a kolem něho divoké slepice, kachny, volavky, kormorány, ibise, různé druhy papoušků a všemožné jiné australské divoké ptactvo), a mohu si s nimi denně povídat, věřím tomu ještě více. Samozřejmě, že tomu co přesně říkají nerozumím – k tomu bych nejspíš potřeboval být pasáčkem ovcí po celý svůj život a nikdy se nevyskytovat v blízkosti počítačů, komunikačních prostředků a ostatních civilizačních vymožeností. Řekl bych ale, že rozumím zhruba tomu o čem si spolu povídají. Někdy, jak je tomu v případě Gerarda, což je „butcher bird“, australský druh kavky, vím, že zpívá prostě pro mne. Jeho repertoár se zdá být nevyčerpatelný – skoro nikdy se neopakuje.

Teoreticky bychom měli být nějakým způsobem schopni dosáhnout na veškeré vědomosti kolem nás se nacházející. To se týká i esoterických vědomostí, které mají jiní lidé, nebo které prostě existují uprostřed přírody, kde trpělivě čekají na to, až na ně někdo dosáhne. Pomyšlení na to, že bt vědomosti mohly být nějak schovávány, učiněné nepřístupnými většině lidí, jak se to v jistých kruzích traduje, mě zpočátku odpuzovalo. Bouřil se ve mně vrozený smysl pro demokracii; připadalo by mi to nespravedlivé kdyby tomu skutečně tak mělo být, že by někteří lidé měli mít vědomosti, které by jiným odpírali. Postupně jsem ale přišel na to, že ve skutečnosti se tomu má poněkud jinak. Z již zmíněné rozhlasové hry Zápas kouzelníků vyjímám následující dialog. O tom zda jsou vědomosti přístupné či nikoliv debatují zde opět G. I. Gurdžijev s P. D. Uspenským. Že k nějakému podobnému rozhovoru skutečně došlo a asi ne jen jednou, musí být celkem jasné každému kdo si přečetl alespoň jednu z Uspenského knih, zabývajících se Gurdžijevem a jeho učením.

Gurdžijev: Za prvé: nikdo žádné vědomosti neskrývá. Za druhé: ne všechny vědomosti se hodí k tomu, aby se dostaly do volného oběhu; některé prostě ukryté být musí. Přesto všechno jsou vědomosti snadněji dosažitelné než byste si myslel, ovšem jen pro ty, kteří je s vážností hledají a kteří jsou schopni je absorbovat.

Uspenskij: Vy si tedy nemyslíte, že cesta k nabytí vědomostí by měla být otevřena všem a bez výjimek, že každý člověk by měl mít právo na to aby se mu dostalo vzdělání?

Gurdžijev: Pokud se týče základního vzdělání, s tím naprosto souhlasím. Musíte ale pochopit, že opravdové poznání nemůže patřit všem, dokonce ani ne mnohým lidem. Pouze některým a těch nikdy nemůže být mnoho. Tohle je jeden z fundamentálních zákonů, zákonů hmoty, jimž podléhá všechno na tomto světě, včetně poznání.

Uspenskij: Poznání přece ale nemůže přece mít nic společného s materiálností!

Gurdžijev: V tom se právě mýlíte. Ve světě hmoty kde žijeme, je všechno omezené. Vyberte si libovolný okamžik. V něm se na poušti bude nacházet sice obrovské a z praktického hlediska naprosto nespočítatelné, přesto ale docela určité množství zrníček písku. V jezeře je také určité množství vody, potenciálně by se ta voda dala měřit na vědra, i když to nikdo dělat nebude. Tak se to má se vším. Tak se to má i s poznáním. To také má své limity.

Uspenskij: Chcete tím snad říci, že lidstvo má, dejme tomu v průběhu jednoho století, k dispozici pouze určité množství vědomostí, kterých může během toho času dosáhnout?

Gurdžijev: Přesně tak. Poznání se nám dostává podobně jako se nám dostává jídla. Nebo ještě lépe, tak jak užíváme nějaký drahý lék. To jak ten lék zapůsobí, závisí na dóze. Pokud je ta dóza dostatečně veliká nebo když můžeme těch dávek mít víc, může to prospět jednomu člověku nebo i menší skupině lidí. Kdyby ovšem ten lék chtěla spousta lidí a množství léku, který máme k dispozici, zůstávalo stejné, na každého člověka by se dostalo tak málo, že by to bylo zanedbatelné. Nic by to na jejich životech nezměnilo. Poznání odměřené do nepatrných dávek by se rozprchlo všude kolem, špetka tady, špetka tam, čímž pádem by se prakticky vytratilo.

Uspenskij: Jsou v tom ale nějaké výhody, když se jen menší skupině lidí dostane větší části toho poznání, které je celkově k dispozici?

Gurdžijev: Jistěže jsou. Představte si, že máte určité množství zlata a že chcete pozlatit nějaký předmět. Nejprve si musíte spočítat jak veliký povrch to vaše zlato pokryje, jinak by to mohlo vyjít takové všelijaké strakaté, dobře by to nevypadalo, mohlo by se vám klidně i stát, že byste to zlato zbytečně vyplýtval. Když se rozdělují vědomosti, také je nemůžete dát všem, protože by to dopadlo stejně jako kdybyste jim nedal nic.

Uspenskij: Komu ale potom ty vědomosti dáte?

Gurdžijev: No přece těm, kteří si o ně řeknou. Většina lidí o vědomosti nijak zvlášť nestojí a tak bys se o ten svůj příděl stejně nepřihlásili. Takhle to prostě na světě chodí a proto také se tu kolem nás povaluje spousta vědomostí, které si může najít a přivlastnit ten, kdo o ně opravdu stojí a bude si jich vážit.

Uspenskij: Dobře, patří mu ale ty vědomosti skutečně? Nemá potom takový člověk, který je našel, povinnost nabídnout je opět těm, kteří je třeba z nedbalosti pominuli?

Gurdžijev: Vy si myslíte, že tohle se neděje? Nikdo nic neskrývá, dokonce naopak. Ti, kteří ty vědomosti nějak posbírali se obvykle snaží seč mohou, aby je předali dál. Jenže, ono to vůbec není tak snadné. Předávat vědomosti, ostatně stejně i jako je přebírat, za tím vším stojí spousta námahy. Ať už na straně těch lidí, kteří ty vědomosti předávají, tak i těch, kteří je chtějí od nich přebírat.

Uspenskij: Tohle chápu. Vědomosti se nedají lidem vnucovat, to by bylo stejné jako kdybychom je odsuzovali k nuceným pracím a ještě k tomu na doživotí. Lze je předávat jen těm, kteří si jich přejí nabýt, těm kteří je aktivně vyhledávají.

Gurdžijev: A hlavně těm, kteří jsou také náležitě připraveni k tomu je získat.

Uspenskij: Jak byste potom definoval takovou „připravenost“?

Gurdžijev: Už staří filosofové klasických škol moudrosti vždy vyzdvihovali jedno hlavní pravidlo: „Poznej sebe sama!“
 

---

Kniha Kabala: nadčasová filosofie života ve formátu PDF je zdarma ke stažení

---

 

Autor knihy: Vojen Koreis
http://www.voyenkoreis.com/
http://www.vojen.com/