Známý internetový deník Britské listy seznamoval s obsahem a dalšími souvislostmi filmů z karlovarského festivalu. Vyslovil jsem se ke znalým recenzím a uvedu i něco z odpovědí, jež jsem z tamní redakce obdržel.

Mnozí pochybujeme nad vhodností a potřebou akčních filmů, jež ovlivňují společnou budoucnost lidí. Dovedou přiblížit násilné postupy a krutost. Přece je rozdíl mezi prospěchem naší civilizace a naopak tím, co silného nám nabízejí světové kinematografie. Vzniklé filmy jsou finančně úspěšné a tak dovolují pokračovat nastaveným směrem. Jenže málo známé poznatky naznačují, že vyspělí lidé se chrání před náporem zla. Ani se nepodívají na videozáběry z válek 20. století.

Příklady táhnou; dítě je vychováváno nejvíc tím, co podvědomě postřehne, co u dospělých vidí. Samo od sebe sleduje, jak se rodiče chovají. Kdežto promyšlená výchovná nabádání působí o něco méně. A výsledek?

Cestovatelka přiznává, že v jedné situaci nebyla za naši středoevropskou výchovu na sebe pyšná.

Už nás nahoře viselo přes dvacet, nějaké pytle, barely, slepice, koza…, pohodlí jsme už dávno vzdali, v sázce bylo zdraví.
„On nás snad kvůli svém kšeftu pozabíjí…!?“ pokoušíme se zasít zrnko vzpoury. Spolucestující na nás hledí nechápavě.
„Máme zaplaceno. Máme nárok na slušnou dopravu,“ upřesňujeme.
„Ale ti lidé přece taky potřebují cestovat. Musíme si vzájemně pomoct,“ vysvětlují užasle. Raději jsme zmlkli. Tak asociálně jsem si už dlouho nepřipadala.“ [1]

Zvědavost přivede nezkušené diváky k natočenému příběhu o tvrdých zločineckých řešeních. A potom, čas od času, slyšíme o nepochopitelných hromadných vraždách, ať už jsou nevinní lidé postiženi střílením přímo v kině, ve škole, nebo jinde na veřejnosti.

Dospívajícího člověka filmy nepřímo učí, jak řešit životní situace? Každopádně se postupy zapisují do jeho podvědomí. Staršího člověka lze méně ovlivnit – k horšímu či k lepšímu – než mladšího. K dospělým směřovala přijatelná dávná klasikova nabídka: „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá.“

Odlišně hodnotím souvislosti, jež deník nabídl jako žádoucí. Bezmocný: Proč to ti Korejci sakra umějí?

„— zavraždila ji a ukradla jí její indentitu. Dynamický thriller se sociálním a psychologickým podtextem nenudí ani okamžik. Jak vznikne v určitém národě vyspělá filmová civilizace, jejíž produkty pak dokáží oslovovat svět? —. Co je zvláštního na dnešním Dánsku, Jižní Koreji, Rusku nebo třeba Rumunsku, že tohle dokáží a Česko většinou ne?“

Jinde – Bědování nad českým filmem

„Dánské thrillery a televizní seriály ovládly za poslední dva tři roky Evropu a svět.“

Tyto filmy sice můžou znale postihovat i další souvislosti, jenže „dynamický thriller“ o vraždění mi připomíná újmu ze škodlivých válek. Vojenský odborník, tak jako recenzent filmů, bude nestranně hodnotit kvality tanků či bombardérů, některým vysloví svá uznání. Zřejmě ve smyslu „chceš-li mír, chystej válku“ – jenže pro zdravé mezistátní vztahy lze hledat jiné postupy.

I nejkrásnější zbraně jsou nástroje neštěstí…
Nejsou to nástroje pro šlechetného.
Jen nemůže-li jinak, používá jich.
Pokoj a mír jsou mu nejvyšší.
Vítězí-li, netěší se z toho.
Kdo by se z toho chtěl těšit, těšil by se z usmrcování lidí,
nedosáhne svého cíle pod nebem…
Kdo usmrtil velké množství lidí, měl by je s lítostí oplakávat.
Kdo zvítězil v boji, měl by být přijímán se smutečními obřady. [2]

Připomínám filmy, jež jsem sám neviděl – však také sleduji jen jejich profesionální hodnocení, a v v určitém směru je znevažuji. Záleží vůbec na odlišném názoru, například od mírumilovné babky ze Lhoty? Není postižená pracovním blázínkovstvím – mírněji nahradím možný jednoslovný termín.

Kdysi v osmdesátých letech, na belgickém fotbalovém stadionu, došlo k masakru. Desítky mrtvých a to vinou řádění britských fanoušků. Československá televize tehdy zastavila svůj přímý přenos, neukazovala hrůzné výjevy. Naopak rakouská televize neskrývala nic. Tehdy jsem nebyl potěšený, jak nám televize odpírala skutečnost. Nyní to vidím naopak; divákům se dnes nabízí stále víc násilí, obvykle vymyšleného.

A ještě k filmu „Rodina je základ státu“ režiséra Sedláčka. Šéfredaktorovi jsem k jeho recenzi poslal svůj subjektivní názor:

Oproti Vašemu postřehu, (zhruba – film v mezinárodním významu se neprosadí) – ale pro mne, českého diváka, byl velmi zajímavý. Divák může porovnávat okamžiky ze života, které sám zná, na své úrovni. Např. setkání se spolužáky, odlišné přístupy k záležitostem u manželských partnerů, způsob bydlení. Napínavost úměrná českému prostředí, i když se, takový útěk, v životě stěží kdy vyskytne.

Tuším, že film „Rodina je základ státu“ největší návštěvnost na svém dosavadním promítání v ČR neměl. I jeho autor si stěžoval na způsoby uvádění, jež návštěvnosti nepomohou.

Snad před 10 lety se připomínalo, že naše domácí kinematografie žije, a má návštěvnost srovnatelnou s americkými filmy. Což v jiných zemích prý nebývá obvyklé. Může k tomu přispívat i to, že filmy jsou Čechům určené, a mezinárodně se neprosadí.

Znalá odpověď J. Č. je tu:

„To je málo, pane Tichánku. Film musí mít příběh, jímž něco sděluje nebo něco zkoumá.
Kromě toho, všechny ty věci, které zmiňujete, jsou bohužel banální.
Ne, naopak si producenti zde v Karlových Varech stěžovali, že návštěvnost kin v ČR jde nesmírně rychle dolů. Na rozdíl od USA.“

Snad jen k základu příběhu; rodinný útěk před policií nám obvyklý nebývá. Avšak jinak se příběh od našich běžně žitých banalit příliš neodlišoval. Nabídnu však podobnost z koncertních sálů, kde podobně dbáme svých zkušeností:

K přídavkům, při skončení koncertu vážné hudby, se někdo vyjádřil, jakoby ze žertu: „Po začátku přidané skladby začnou diváci radostně tleskat. Sami sebe odměňují za to, že skladbu poznali.“

Vychází-li film z domácího prostředí, můžeme přihlížet, zda v jeho průběhu zjišťujeme naše zážitky, potíže anebo co filmový scénář řešil jinak:

~ Utéct z domu, a to s celou rodinou? To stěží ~ Manžel tajně slope v garáži, přičemž neví, že manželka ví a i my diváci víme, že ví ~

Je něco společného v malé návštěvnosti fotbalu a kin? Cením si český národ za to, že na prvoligová fotbalová utkání přicházejí nevelká množství zvědavců, a to ve srovnání s Itálií, Německem, Anglií či Španělskem – ačkoliv sám mám důvod tuto dynamiku ve videopřenosech občas sledovat. Dle mne, malá angažovanost poukazuje na kvality, na nadhled českého národa.

Filmová představení jakbysmet; velká návštěvnost nebude podmínkou vyspělosti lidí 21. století. Různými národy a v různém čase se můžou rozličně posuzovat přístupy k té či oné životní náplni.

Vždyť divák neurčuje, v nejmenším neovládá děj filmu. Nepřevládly kinoautomaty, kde sami diváci vybírali z nachystaných rozvětvených dějů.

Něčím jiným začínají být příběhy, snad i počítačově zpracované ve 3D provedení. Mohly by vést k virtuálnímu napodobení mezilidských vztahů skutečného života. Divák určí pokračování a třeba i sám sebe vnoří do děje. Jenže bylo by to na úkor potřebného skutečného života, který přece nechystá pouhý člověk, i když absolvent režie AMU!

V době Newcomenova parního stroje vůbec neuvažovali o Sentinelu, natož o dalších mašinách, a podobně dnes stěží odhadneme, zda se nepřibližuje hrozba virtuální reality budoucích životů. Někdy se objeví tak zvláštní životní osud, že vymyslet jej by ani nebylo v lidských schopnostech. Jistě byl člověku potřebný, z hlediska promyšleného chodu Vesmíru.

Jinou mou výhradou bylo, že by deník neměl sdělovat samotný závěr filmu. Zde zastřeně vypisuji z posouzení Michálkova filmu:

„a ve snaze utéci policistům, ———————- tím film končí.“

Jenže vyspělému divákovi je vhodnější sledovat strukturu filmu, a ne se podrobovat zážitkům, poučil znalejší názor:

To se nedá nic dělat, strukturu nelze zhodnotit bez informací o jejích všech částech. Naopak když to víte, z filmu máte daleko víc. JČ

Citace:
[1] Za humny nejsou lvi – Milena Holcová. Nakladatelství G plus G, Praha 2003, s. 16
[2] Tao-Te-Ťing – Lao-c´. Překlad Jiří Navrátil, r. 1970
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/