Kdysi, když ještě neexistoval klíč zvaný univerzál a klíčník, člověk, který měl za úkol zkontrolovat mnoho dveří, nosil s sebou velký a často těžký svazek různých klíčů. Dnes je tento svazek nahrazen univerzálním klíčem či i jen kartou s čipem a někdy navíc ještě musí ten, kdo chce někam vstoupit, doložit svoji identitu třebas přiložením palce na čtecí zařízení. Ten, kdo si pokládá základní otázky o smyslu života, začíná hledáním, od čeho začít a jakým směrem se vydat. Identitu nemusí prokazovat; jsem to přece Já, kdo hledá a On čtecí zařízení nepotřebuje. Zná nás.
S prvním uvědoměním si celého rozsahu může přijít logická otázka a s ní obava – nezačínám pozdě, nejsem již příliš starý? Tato otázka je zcela namístě, ale když je upřímně položena a pak se stává samotné hledání odpovědí smyslem dalšího žití, tak přece není nikdy pozdě. Důležité je totiž jediné, a tím je začít hledat klíč. Zcela přirozeně se nabízí druhá otázka; a co zámek? Budu mít klíč a přitom nevím, co a nebo kde je zámek, který mám odemknout? V duchovním hledání nelze ale hledat jinde, než ve svém vlastním nitru. Jedině tam je pravé poznání; ne někde v oblacích, hluboko v podzemí či na jiném konci galaxie, tam Ho a ho nenajdeme. Poznání uložil Stvořitel do nás samotných a tak tím zámkem, pro který hledám klíč, je naše nitro; hledám klíč od brány pro vstup do Božího chrámu v sobě samém. Je to blízko, jako náš dech a přesto tak nesmírně daleko.
Již prvních sedm „použitých“ veršů první kapitoly Janova evangelia v mém úvodním pohledu mohlo někomu možná přinést opravdu radostnou zvěst. První poznání o Bohu Otci, o jeho tvůrčím principu, Slovu či Duchu svatém, o životě, který nám dává, o Jeho Světle v každém z nás, které je však zahaleno naší nevědomostí, a o Synu, který je Otcem do našeho světa posílán, aby pomohl upřímným a také již připraveným hledačům v odstranění tohoto závoje.
Tato první resumé by vůbec nemusela znít nikterak nadneseně, když si uvědomím, že přece od prvních okamžiků po narození lidského mláděte (velmi si mi toto slovní spojení líbí), je tento nový člověk vždy někým učen žít a být ve světě a orientovat se v často pak složitých životních situacích. Vždyť od prvních krůčků, od krmení, vykonávání tělesných potřeb, utírání zadečku a osvojování si hygienických návyků vůbec, od prvních slůvek a chápání jejich významu i pomocí čtení pohádek, na kterých jim rodiče např. vysvětlují, co je dobro a co zlo, od oblékání se a obouvání, naučení pomáhat zprvu drobnou prací doma a tím přebírání prvních zodpovědností vůči rodině a společnosti, od učení se k získání dobrého a láskyplného vztahu k přírodě a k jiným bytostem až po nabývání základního a dalšího vzdělání, kdy nezastupitelnou roli hrají samotní profesionální učitelé, předávající nám své zkušenosti a poznatky; vždy je člověk někým veden. To je dobré si pro začátek uvědomit. Nic nepadá zadarmo z nebe, ostatně ani ten život nezískává člověk zadarmo. Život sám pak dále učí již dospělého člověka metodami např. pokusů a omylů.
Ještě jeden příklad, který ukazuje na nutnost přípravy. Chci-li navštívit nějakou cizí zemi, zařídím si víza, jízdenku nebo letenku, zamluvím si tam noclehy, neumím-li řeč, vezmu si s sebou alespoň slovník, předem si naplánuji trasu, kde se tam budu chtít pohybovat a co všechno poznat, využiji možná služeb cestovních kanceláří a nebo mapy, pokud tam nebudu mít průvodce znalého země. Je proto zcela logické, že pro oblast duchovního poznávání, které je dobré chápat jako zcela nové učení, je správně v evangeliích zdůrazněna role Učitele, Mistra, Rádce, či jak lze tyto pro nás seslané přátele na ne lehké duchovní cestě pojmenovat, Jsou, jak již bylo uvedeno, vtěleným Slovem a znají důvěrně oblasti stvoření, kam se hledající zájemce bude chtít pracně dostávat. A že jde o naprosto jedinečné znalosti a informaci je jisté. Tento význam podtrhuje i skutečnost, že i Pan Ježíš měl také svého Mistra, jímž byl zasvěcen.
Z Janova evangelia – stále kapitola první:
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
Dokud Nejvyšší nepřijde v lidském těle a nepobývá mezi námi, nikdy jej nelze poznat v nás samých. Bůh je Slovo a může takto sestupovat na naši úroveň v podobě dokonalých Mistrů. Jen v těle člověka, jako Syn Boha, může lidi učit. Jen tak a tehdy mu mohu jedině porozumět, s podmínkou setkání se s ním a přijetí křtu (zasvěcení). Uvedu několik jasných citací, které potvrzují roli Syna jako Mistra či Učitele (vše je z Janova evangelia):
3:36: Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ – (Neznamená to, že tady, v hmotném světě, získáváme život věčný. Tady to opravdu nejde. Tělo jako obal pro duši má sečteny předem své dny; unaví se, opotřebuje, onemocní. Kdo však Syna následuje, koná podle jeho vůle a následuje Jeho Cestu, ten nevytváří nová pouta pro nová zrození; naopak, dosáhne spasení pro život věčný.
5:19: Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ – (Syn Boha je na rozdíl od nás, lidí, vždy poslušný. Činí bezezbytku Vůli Otce; tak je to u všech pravých Mistrů.)
5:24: Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. – (Mezi dvěma zrozeními prochází duše obdobím, kdy je tato jeho podstata buď odměňována za dobré skutky a nebo naopak trestána za ty zlé. Odměnu či trest si vždy duše odžije a podle zákona karmy se navrací zpět do světa, kde Zákon spravedlnosti vyžaduje splatit dluhy do posledního haléře. Mistři minulosti, i ti před Ježíšem, byli, a dnešní praví Mistři jsou zase těmi, kdo mne naučí slyšet Jeho Slovo a jsou také jedinými, kdo mne dovedou zpět k Otci a pomohou i s vyčištěním poháru, a to odstraněním karmických zátěží. Mistr je se mnou vždy v čase přechodu ze smrti do života.)
6:27: Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. – (Ježíš jako Mistr radí, abych se nepřipoutával k tomu, co v době, doslova myšleno v okamžiku smrti, opouštím a co si nebudu moci vzít nikterak s sebou. Veškeré hmotné statky, které jsem i v potu tváře tu nashromáždil, vč. svého fyzického těla, manželky, dětí, vnuků, to vše tu zůstane. Mám-li Mistra, získal jsem za života od něj obrovský dar, pravé bohatství, jež je věčné. Získal jsem návod pro napojení se na věčný proud života, na Slovo, na Ducha svatého.)
6:35: Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit.“ – (Je dobré poznat v tom krásnou symboliku – chlebem života je myšlen ten základní pokrm, zářivé Slovo, jako nekonečný tvořivý proud, vycházející věčně od Otce.)
6:37: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, – (Ježíš říká, že ten, kdy byl Otcem určen pro návrat, ten přijde k němu zcela automaticky – viz. také známé indické moudro – „Když je duše žáka připravena, Mistr se objeví“.)
6:38: Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; – (Ježíš říká, že se stal tady vlastně samotným Otcem, a protože On je v Ježíši, Mistrovi a Ježíš, Mistr je v Něm, je nad slunce jasné, že Ježíšova vůle je vlastně vůlí samotného Otce.)
6:39: A jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. – (Mistr neztrácí ani jedinou duši, která mu byla svěřena, viz. také známé podobenství o zatoulané ovci; a to nejen dokud tato žije v těle člověka, ale pak hlavně ji musí vzkřísit a převést ve chvíli smrti.)
6:40: Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ – (Kdo poznal Syna, kdo přijal od něj zasvěcení, křest, kdo byl jeho učedníkem, tedy všechny ty duše, které k němu za života přišly, ty v poslední den vzkřísí. Sám již nemusí být přítomen ve svém fyzickém těle. Setkání s pravým Mistrem se přece děje v chrámu Otce, v nitru lidského těla.)
Ježíš s učedníky na obraze Alexandra A. Ivanova (1806-1858)
Bůh samotný je daleko za možnostmi chápání lidského rozumu. On se stává ve svém Synovi tím vtěleným Slovem. A to je rozdíl mezi námi a Mistrem. On je Slovem, které bylo učiněno tělem a my jsme pouhými oběťmi svého těla a mysli. Proto pokud se lidská bytost nesetká s Mistrem, který v pravdě Slovem je, které tělem učiněno jest, a nenásleduje jeho pokyny, nemůže uzřít pravé Světlo, nemůže se znovu s tímto Slovem spojit. Dokud si Bůh bude přát posílat své Syny k nám, můžeme se setkávat s milostí, která vede k návratu.
1:18: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o Něm řekl.“
Lidé nejsou schopni spatřit Boha svým fyzickým zrakem a nikdo se nemůže k Bohu navrátit bez toho, že by jej On samotný k sobě nepřivedl skrze Svého Syna, tj. skrze žijícího Mistra. Když si Otec-Bůh přeje, abychom se k němu navrátili, pak nás spojí se Svým Synem, se ztělesněným slovem, s Mistrem, který žije v tomto světě v době, kdy i my jsme mezi živými. To je jeho Zákon, to je jediná cesta, jak se k němu navrátit. My všichni jsme synové Boha, jsme ale ti marnotratní synové (upozorňuji na malé písmeno s), kteří lehkomyslně rozhazují své Stvořitelem dané jmění, život duše v lidské bytosti. Můžeme se však stát dokonce i jeho zrozenými Syny, jsme-li vedeni Duchem, tedy Duchem svatým, neboli Slovem, nazpět do Jeho náruče.
Když jsem přemýšlel o tématu klíč a v čem pokračovat, musel jsem najít a zdůraznit toho pro mne Nejvyššího, který jediný k nám, lidem, má z vůle Otce přístup; objasnit vše kolem Syna – Mistra. Pochopení této jeho role a následné přijetí nového učení je tím, co je součástí pravého klíče, co naplňuje základní poznání. První klíč byl nabídnut v obyčejné kovové formě. Doplněním a přijetím dnešních dalších dobrých zpráv z Janova evangelia získávám klíč nový a kvalitnější. Může být již i stříbrný.
Václav Žáček /Venda/ – podle mystického Učení Mistrů – SANT MAT
