Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]
Jsou nebo nejsou mořští savci na vyšší civilizační úrovni než lidé – nebo je lépe posuzovat jen inteligenci jednotlivců? Před lety jsem si zapsal z televizního vysílání:
„Kosatky žijí v hejnech, která se odlišují svými zvyklostmi a svou řečí. Plovou ke břehu, kde se zmocní tuleně, kterého často odvlečou na hlubší vodu, kde si s ním pohrávají, než ho sežerou. Pohazují s ním. Ale jednoho z chycených tuleňů nakonec opatrně odvezli k břehu a pustili. Zjevně záměrný čin vysoce inteligentních tvorů.“ [24.8.1996 televize Nova]
Věda by ráda oslovila neznámé civilizace ve Vesmíru; sonda nese plaketu se stručným upozorněním na naši pozemskou existenci. Opustí Sluneční soustavu – i když posoudit její hranice není jednoznačné. Jindy zase vědec upozorňoval na nebezpečí, které by nás mohlo postihnout od přicestovavších cizinců. Zřejmě vzpomínal, co agresivního kdy Západ činil v dalekých zemích. Ovšem nejstarší civilizace Číny a Indie se svým vývojem, po tisíciletích, staly mírumilovnějšími než Evropa. Naopak primitivní nájezdníci ničili vyspělé městské státy. Utajené prameny naznačují převahu v počtu vyspělých cizích civilizací ušlechtilých nad těmi útočnými. Zřejmě, při vývoji kdekteré vesmírné civilizace se mnohá bojovná dostane do zkázy podle zásady – „kdo s čím zachází, s tím také schází”.
Každému, co mu patří. Naše tvrdé zacházení s hospodářskými zvířaty může navozovat podobný vztah k lidem.
Lidé dekódovali delfíní řeč a užasli: nejsme sami!
Při svém pokusu „mluvit delfínsky“ Jack Kassewitz ze SpeakDolphin.com, sídlící v Miami na Floridě, navrhl experiment, v jehož rámci nahrál delfíní echolokační zvuky odražené od potopených předmětů, včetně plastové krychle, kačera a květináče. Delfíni ve dvou oddělených výzkumných střediscích slovům rozuměli, a předkládali přesvědčivé důkazy, že delfíni používají ke komunikaci univerzální „zvukově-obrazový“ jazyk.
Britský člen výzkumného týmu John Stuart Reid použil nástroj CymaScope, zařízení činící zvuk viditelným, aby lépe pochopil, jak delfíni vidí pomocí zvuku. Zvukovo-obrazově zobrazil řady zkušebních předmětů vytvořených jedním ze zkoumaných delfínů.
— objevil, že odražené zvuky skutečně obsahují zvukové obrazy, a když jsou přehrány delfínům ve formě hry, jsou delfíni schopní identifikovat předměty s 86% přesností, což poskytlo důkazy, že delfíní rozumí echolokačním zvukům jako obrázkům.
—
Kassewitz řekl: „Náš výzkum poskytl odpověď na starou otázku, na kterou poukázal dr. Jill Tarter z Institutu SETI – „Jsme sami?“. Nyní můžeme jednoznačně odpovědět „ne“. Ne-lidská inteligence, kterou hledá SETI ve vesmíru, byla nalezena přímo zde na Zemi v elegantní formě delfínů.“ [2]
Mít zvíře lapené, vycvičené, předváděné v kleci – v bazénu?
Skvělá zpráva: konec neetických show s kosatkami je tady!
Tlak na SeaWorld vzrostl po uvedení dokumentu Blackfish, který pojednával o smrti trenéra jedné z kosatek – a upozornil na celkové podmínky, v nichž zvířata i lidé v parku žijí.
Proč by měly kosatky z delfinárií zmizet? Mořská bioložka Naomi Roseová řekla deníku Guardian: „Jsou příliš velké, příliš společenské, příliš náročné na péči.“Nejzřetelněji je to vidět na věku kosatek: v přírodě se běžně dožívají až 50 let – zato v zajetí jen výjimečně dosáhnou věku 20 let. Chování kosatek v zábavních parcích sice může připadat návštěvníkům roztomilé, má však řadu podivných projevů. Tak třeba se kosatky často zakusují do okrajů bazénů – nic podobného v přírodě nedělají. Ničí si tím čelisti i zuby a často o ně dokonce úplně přijdou: jenže jde o tak náročný zákrok, že u něj musí být přítomný zvěrolékař s anestezií. A to zase kosatky stresuje…
Dalším projevem je tzv. syndrom pokleslé ploutve. V přírodě ho nevidíte, ale asi u tří čtvrtin samců chovaných v zajetí dochází k tomu, že jim poklesává horní ploutev. Příčina není úplně známá…
Navíc se z nich stávají v zajetí zabijáci. Zatím neexistuje ani jediný důkaz, že by za stovky let kosatka zabila ve volné přírodě člověka. A dokonce i případů, že by kosatka člověka jen napadla, je jen pár; ve většině šlo navíc o omyl, kdy kosatka zaměnila člověka za jiného tvora; například tuleně. Při těchto incidentech byl kosatkou pokousán jen jediný člověk, jinak šlo spíš o srážky… Zato v zajetí je situace úplně jiná: Od roku 1970 došlo už k 28 napadení člověka kosatkou, přičemž při nich zahynulo 6 lidí. Ta čísla jsou děsivá a je překvapivé, že delfináriím nevadí…
Podle biologů útočí kosatky na lidi především kvůli změnám v psychice a kvůli stresu. Zatímco v přírodě žijí kosatky v rodinách a někdy i klanech, v delfináriích musí být kvůli malému prostoru jen ve společnosti jednoho nebo dvou tvorů stejného druhu. Druhý velký stresor spočívá v omezení pohybu kosatek: v přírodě uplavou za den až 150 km – v zajetí kolem 10 km… [3]
Lidská civilizace se přemnožila. To je naznačeno stavem, kdy jeden druh vytlačuje jiný do záhuby – tedy u nás vlky, medvědy, v oceánech velryby… Několik příznaků přemnožení popsal Erazim Kohák [4].
Biologové poprvé studovali kosatky dronem. A zjistili o nich dost děsivá fakta
Kosatky jsou opravdovým vzorem ideální rodiny. Dožívají se často i sta let a celou tu dobu stráví se svou rodinou. —
Mořští biologové z americké National Oceanic and Athmospheric Administration (NOAA) použili ke sledování rodiny kosatek dálkově ovládaného drona – miniaturní vrtulníček se šesti vrtulemi vybavený kamerami a fotoaparáty. — Studium kosatek je nesmírně náročné, tito velcí mořští predátoři se totiž bojí jakýchkoliv hlasitějších zvuků a ve volné přírodě se k nim tedy jen těžko dá přiblížit.
— Mnoho kosatek bylo evidentně podvyživených: měly malé množství tělesného tuku a zdálo se, že na tom fyzicky nejsou vůbec dobře. Rozlišovací schopnost kamer umístěných na dronu byla přitom tak vysoká, že vědci dokonce poznali březí samice od těch normálních.
Jedna z kosatek se dokonce během natáčení potopila a už se nevynořila – protože se jakožto savci potřebují nadechnout, je logické, že musela zemřít. Vědce pak překvapilo, že bratr tohoto kosatčího samce svého sourozence zoufale hledal – a to dokonce ještě několik dní po jeho ztrátě. Naznačuje to nejen intelektuální schopnosti kosatek, ale také to, jak důležité jsou pro ně rodinné vazby a jak dlouhodobě uvažují.
Stav kosatek byl nečekaně špatný a vědci už tuší proč. V oblasti, kde kosatky loví, totiž kvůli přehnanému rybolovu začala v posledních letech ubývat populace lososů čavyča, kteří tvoří nejčastější kořist kosatek. — [5]
Poslední výběr z knihy Davida Taylora [1]
Po půl druhém roce ve Flamingo Parku jsem došel k názoru, že nastal čas, abych se opět plně osamostatnil. Případy se mi jen hrnuly a byla malá pravděpodobnost, že bych musel vysedávat doma v ordinaci a čekat, až zazvoní telefon. Nelitoval jsem, že odcházím, Pentland Hick své zoologické panství zničehonic prodal, a podobně jako v tolika jiných případech, přibližně ve stejné době je převzala velká veřejná obchodní společnost. Tito experti na hazardní hry, kasina, pohostinství, zábavu a disco byli celí žhaví podnikat v dalším, a jak se domnívali, výnosném sektoru a sbírku zvířat brali a oceňovali jako řady hracích automatů na peníze nebo divadelní sedadla na prvním balkóně. Ze zvířat se staly jednotky. Oháněli se slovy jako směrná čísla, rozpočet, produktivita, když bylo třeba přizpůsobit stravu zvířat měnícím se ročním obdobím nebo opravit některé pavilóny. Na hřbetech živých tvorů ležela mrtvá ruka Účetního a nad vším vládl Referent pro styk s veřejností.
Kosatka Mazel dostala vážné střevní vředy se silným krvácením, ale po intenzívním léčení se sebrala a zotavila. Přes mé protesty ji krátce nato přestěhovali do zoo v Dudley ve Worcestershiru a tam ji hned předváděli v narychlo upravené nádrži. Osvědčila se jako velká atrakce, ale její dny byly sečteny. Teď už hrály prim obchodní zájmy a převážily dokonce i tam, kde bylo v sázce zdraví velmi vzácného tvora. Až do roku 1973 jsem Mazla nadále ošetřoval. A pak, když jsem byl na návštěvě v komunistické Číně, si záhadně zlomil žebro, v místě fraktury se mu udělal absces a z něho pak pronikla infekce do mozku. Za tři, čtyři dni poté, co onemocněl, uhynul. Protože jsem ho provázel od samého začátku, mohlo mi srdce utrhnout, že jsem nebyl u něho v posledních chvílích. Ale utěšovalo mě, že se pitvy ujal Andrew, když jsem ji vzhledem ke svému pobytu na druhém konci světa nemohl dělat sám. —
A abychom nekončili odchodem, přidám na konec jiné příhody z předchozích stran citované knihy.
Ale celkově vzato, zaměstnanci, které jsem tehdy ve Flamingo Parku měl, byli schopná, i když různorodá parta. Jeden z nich je teď ředitelem známého safari parku, jiný se stará o zvěřinec panovníka Abú Zabí, další je významným obchodníkem s uměleckými předměty a chlapec, který mi pomáhal při porodu prvního delfíního mláděte počatého i narozeného v Anglii, dostal doživotí za to, že jednoho známého vrazil do betonových bot a zaživa hodil do moře. Škoda že nadále nesetrval u méně okázalých aspektů zkoumání mořských savců!
—
Jiného ošetřovatele jsem požádal, aby odnesl zavazadla nové cvičitelce do přívěsu, který jí byl přidělen téměř kilometr od zoo. Tři dny a tři noci se ani jeden z nich neukázal. Taková okamžitá vášeň si nezasloužila nic jiného než okamžitý vyhazov, když se čtvrtého dne objevili jako ve snách. Ani mezi svými pacienty jsem se nikdy nesetkal s tak bezodkladným, tvrdošíjným pářením [1].
– konec –
Všechny články série
Kosatka na cestě (1.) (28.2.2018)
Kosatka očkována (2.) (05.03.2018)
Kosatka jako potrava (3.) (13.03.2018)
Kosatka trumpetista – I (4.) (20.03.2018)
Kosatka trumpetista – II (5.) (25.03.2018)
Kosatka mírnější býložravce (6.) (02.04.2018)
Kosatka v pubertě (7.) (14.04.2018)
Kosatka do věčných lovišť (8.) (22.03.2018)
Literatura
[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.242-243, 152. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980
[2] Lidé dekódovali delfíní řeč a užasli: nejsme sami! 19.9.2016, (4.9.2014)
[3a] Skvělá zpráva: konec neetických show s kosatkami je tady! (2015)
[3b] Šou s kosatkami, 2011 7:23 minut
[4] Průvodce po demokracii – Erazim Kohák. Socialistické nakladatelství, Praha 1997
O přemnožení můžeme hovořit
1. Když se druh začne rozšiřovat do biotopů, kde je jeho přežití možné jen s vynaložením neúměrné energie, jako v případě početných evropských populací v polárních a tropických krajinách.
2. Když živočišný druh již nesdíli biotop s jiným druhem, nýbrž jej vytlačuje do záhuby. Takový byl osud severoamerických indiánů, takový je osud indiánů v Jižní Americe v posledních 30 letech, takový je osud slonů a velryb. Ostatně, kam se poděli vlci a medvědi, s nimiž jsme kdysi sdíleli tuto zem? Kdyby v naší zemi bylo místo nejen pro lidi, nýbrž také pro medvědy a vlky, mohli bychom hovořit o úměrném osídlení.
3. Když živočišný druh ztrácí schopnost předávat své znalosti a zvyklosti nastupujícím generacím. Když se lidé množí tak rychle, že v některých zemích je více než polovina obyvatel nezletilých – případ smečky zdivočelých dětí ve velkoměstech Třetího světa a nejen tam – ocitá se takový druh v hluboké krizi. Množení bez předávání zásad soužití vytváří ničivý, ne tvořivý potenciál. —
Argument? Se stoupající spotřební úrovní poklesne porodnost. Není to zcela přesné. Zatímco Švýcarů nebo Švédů přibývá, (pravda daleko pomaleji než Somálců), Rumunů ubývá. Zřejmě jsou tu i jiné neznámé než hmotná spotřeba. s.145
[5] Biologové poprvé studovali kosatky dronem. A zjistili o nich dost děsivá fakta
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
