Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti – Jean Liedloffová [1]
Kluci jsou zlobiví, prát se patří k jejich staršímu školnímu věku. Kdo ví – jak jinak se později zařadit do společnosti, která dbá potýkání se, konkurence? Ovšem umět prohrávat, v některých situacích, snad může být potřebné. Zůstávat vyrovnaný.
Poznala jsem indiány z kmene Taupiranů —. Byli to nejšťastnější lidé —. Jejich děti se do jednoho chovaly správně: nikdy se nepraly, nebyly trestány, vždycky okamžitě a s radostí poslechly. Obecná odsuzování, jako „kluci vždycky zlobí“, na ně nešlo aplikovat. s27
Snad nejvíc se yequánské děti liší od našich civilizovaných v tom, že se nehádají a neperou. Nechovají se konkurenčně, vůdce skupiny je ustanoven z iniciativy jejích členů. Za ty roky, co jsem s nimi strávila, jsem nikdy neviděla, že by se děti hádaly, natožpak bily. Jediná rozhněvaná slova, která jsem opravdu zaslechla, byly velice vzácné výbuchy netrpělivého dospělého vůči dítěti, které udělalo něco nevhodného. Na dítě se snesla kratičká tiráda stížností, a ono buď překvapeně stálo a koukalo, nebo spěchalo napravit chybu. Když se tak stalo, celá nevraživost pominula, ať už záležitost zvládlo dítě samo nebo mu pomohl dospělý.
A zažila jsem mnoho oslav, kdy byli všichni Yequáni opilí — muži, ženy i děti. Ale nikdy jsem nebyla svědkem ani počínající ostré výměny názorů. Proto jsem přesvědčená, že jsou opravdu takoví, jak vypadají – ve vzájemné harmonii šťastní ve své kůži. s121
Nevyrovnanost × Vyrovnanost
Během mé druhé expedice jsem si však všimla jednoho asi ročního chlapečka, který jako by vypadl z centra svého kontinua. Nevěděla jsem, čím to je, ale určitě nebylo náhodou, že jeho otec, starší chlapík jménem Wenito, byl jediným Yequánem široko daleko, který trochu mluvil španělsky. — A jeho žena — žila mezi indiány dál na východ. Nejspíš si během svého kosmopolitního života osvojili něco z praktik silné autority, a to zasáhlo jejich kontinuum. Nevím. Ale jejich syn Wididi byl jediné dítě, jaké jsem kdy u Yeuqánů viděla, které mělo záchvaty vzteku nebo protestovalo řvaním ze všech sil, místo aby uvolněně plakalo jako ostatní miminka — pokud vůbec plakala. Když už uměl chodit, občas ostatní děti bil. Zajímavé bylo, že se k němu ostatní děti chovaly bez emocí, agresivita jim byla tak cizí, že jeho bití braly podobně jako šlehnutí větví stromu nebo jinou přírodní událost. Ani je nenapadlo bouchnout ho taky. Prostě pokračovaly ve hře. Ani ho nevyloučily z kola.
— V obličeji a v pohybech měl jisté napětí, připomínal civilizované dítě. s105
„Jiřinko, no ty to dovedeš. Šikovná. Kdo tě to naučil?“
„Sama!“
Známá pomoc v nouzi — POCHVALA A OBVIŇOVÁNÍ — pěkně ničí vnitřní motivaci dětí, hlavně těch nejmenších. Pokud dítě udělá něco užitečného, obleče se samo nebo nakrmí psa, donese domů kytky nebo z hrudky jílu vyrobí popelník, nic ho neodradí víc než výraz naprostého překvapení, že se chovalo sociálně: „Jé, to je hodná holčička!”, „Koukej, co Jiřík udělal, úplně sám!” Takové a podobné výkřiky znamenají, že sociální chování je nečekané, necharakteristické, neobvyklé. Rozum dítěte možná potěšen bude, ale dítě bude mít nepříjemný pocit, něco jako… nepodařilo se mi udělat to, co čekali, to, co mě činí opravdovou součástí této kultury, kmene, rodiny. Dokonce i mezi dětmi samými podobně působí fráze typu: „Tyjo, koukej, co Marie zvládla ve škole!“ vyslovené s dostatečným údivem. Marie se bude cítit nepříjemně, odstrčená od kamarádů, jako by stejným tónem řekli: „Koukej, jak je Marie tlustá!” nebo hubená nebo vysoká nebo malá nebo chytrá nebo hloupá, ale nějak ne taková, jaká by měla být. Obviňování, zvlášť když je posíleno nálepkou „ty jsi vždycky takový!” funguje také destruktivně. s102
Podobně klukovské mínění v Praze. Člověk nemá být pouhým nástrojem, jenž by chválícímu posloužil k sebevyzdvižení:
Oba železničáři stáli ještě u zdi, o něco se přeli a upíjeli svorně pivo z jednoho půllitru. Pocítil jsem touhu být také dospělým, neboť mne fascinovala jejich věcnost, samozřejmost a klid; dostali jsme každý od pana Maňhala po limonádě a připadali si, že nás vzali mezi sebe, a bylo to úžasné, protože nikdo z nich nás nechválil a nevedl řeči o dobrém skutku. [13]
Výchova dítěte vyžaduje kus jeho poslušnosti. Pochopitelně – ne tak moc jako v době Marie Terezie a i pozdějších přístupů. A také naopak; výchova k samostatnosti, k silné vůli, toleruje potřebnou neposlušnost!
Lze snad dovolit, aby děti ve škole dělaly, co se jim zlíbí? Jsou takové školy.
Škola Summerhill a děti, které si dělají, co chtějí:
— Školu založil A. S. Neill. Učitel, který natolik nenáviděl absolutní poslušnost, kterou měl vyžadovat po svých žácích, že přišel s úplně odlišnou metodou výuky – dal dětem tolik svobody, kolik chtěly. —
A někdy to opravdu byla divočina. Pamatuji si na Anguse Dudgeona, který přijel do Summerhillu poté, co jej na počátku puberty vyhodili z Harrow. Uchvácen poskytnutou svobodou běhal a křičel a mluvil „neslušně“ na dívky a nakonec rozbil 23 oken během dvou dní. Právě zvedal kámen, že rozbije další, když ho uviděl Neill, sám zvedl kámen a rychle rozbil čtyřiadvacáté. Angus už pak žádné další okno nerozbil, zklidnil se a stal se jedním z nejpříjemnějších členů komunity. Později byl producentem desek skupiny Pink Floyd.
Summerhill mi dal jiný druh sebevědomí, naučil mě mít ráda sama sebe. Zpětně vidím, že to je pro život zásadní věc.— „Lidé mimo Summerhill si mysleli, že si budeme těžko v životě hledat uplatnění, ale mezi mými kolegy absolventy je mnoho odborníků a vysokoškoláků, stejně jako potrhlých umělců mého typu.“ —
„Když jsem byla malá, chodila jsem na vyučování, pak v 10 letech jsem přestala a několik let jsem jenom lezla po stromech, plavala, pletla a hrála si s přáteli. Ve třinácti jsem se rozhodla, že chci být zubařkou, proto jsem začala zase chodit do školy. Musela jsem se snažit, abych všechno dohnala, ale třídy na Summerhillu jsou malé, každý má možnost individuálních konzultací. V patnácti jsem přešla na střední školu a tam jsem se musela snažit ještě víc. Měla jsem za sebou několik let úplné svobody a po třech letech intenzivního studia jsem měla stejné známky jako děti, které na té stejné škole studovaly už 13 let.“ [14]
Druhého ovládat – „kontrolovat“ nebo se vzdát manipulace?
Pro mě bylo těžké uvěřit tomu, že Yequáni naprosto neznají nátlak a přesvědčování, že svou vůli druhým nevnucují. Nemohla jsem to pochopit, a to jsem měla dostatek názorných příkladů.
—
Asi za týden došlo k roztržce a yequánští muži z ničeho nic vypochodovali z tábora s tím, že jdou domů. V poslední chvíli se otočili a řekli Tadehahovi: „Mah-tyeh!” — pojď s námi. Tadehah měl síť pořád ještě pověšenou v přístřešku a klidně odpověděl: „Ahkay” — ne. A muži šli svou cestou.
Nepokusili se ho nutit ani přesvědčovat, aby šel s nimi. Tak jako všichni ostatní patřil sám sobě (věk 9 let). Jeho rozhodnutí znamenalo, že je svým vlastním pánem a následky jsou součástí jeho osudu. Nikdo si netroufl převálcovat jeho právo rozhodovat sám za sebe jenom proto, že byl menší a slabší a bylo by možné ho tělesně přemoci, nebo proto, že měl málo zkušeností na to, aby se rozhodl správně. Mezi Yequány je rozhodnutí každého člověka považováno za správné. Každý se může rozhodnout tak, jak cítí. Sklon rozhodovat se je důkazem schopnosti dělat správná rozhodnutí.
Malé děti nedělají velká rozhodnutí. Starají se o svou bezpečnost a v záležitostech nad své rozumové síly se obracejí na starší, aby za ně rozhodli, co je nejlepší. Tím, že se dítě smí od nejranějšího věku rozhodovat, se udržuje jeho úsudek na vynikající úrovni, co se týče vlastního rozhodování i přijetí rozhodnutí druhých. Opatrnost je přímo úměrná zodpovědnosti, proto jsou chyby takřka minimální. Takovéto rozhodnutí nenaráží u dítěte na odpor, a proto je harmonické a příjemné pro všechny zúčastněné. s107
Nátlak. Prosit? Lichotit? Nařizovat? Obelstít? Zapřísahat? Vyhrožovat? Doprošovat se? Zastrašovat?
Během čtvrté expedice na mě udělalo obrovský dojem, do jaké míry Yequáni nebyli ochotni na kohokoli vytvářet nátlak. Já a ještě jeden Evropan jsme chtěli odejít, ale Anchu nás zdržoval. Pracovala jsem totiž u Yequánů jako lékařka, a Anchu prostě chtěl, abych ošetřovala i dál, a jednoduše nás nedoprovodil na cestě z džungle. Na cestě, kterou dva lidé nemohli zvládnout sami. Yequáni nám postavili chýše a živili nás, a naše prosby o doprovod z džungle prostě obcházeli. Na první pohled to vypadá jako pravý opak nevnucování vlastní vůle, ale relativizuje to fakt, že Yequáni nás a Sanemy nepovažují za lidi. V podstatě nám ale nikdy neřekli přímo, že máme zůstat. Takže nás opravdu nikdo k ničemu nenutil, pouze nám nepomohli. s108
To se jim to respektuje druhé lidi, když jsou tak jednoduší, měkcí. Nemají na blízku žádné nepřátele. Zřejmě se vyvinuli v přátelské lidí, co vůbec neznají násilí?
Zdá se, že neochota jednoho Yequána byť i jen přemlouvat druhého není volbou jednotlivce. Je to zjevně zákaz vyvinutý evolucí a udržovaný jejich kulturou. Na druhé straně jsou ale velice dobře schopní použít sílu proti jiným živočišným druhům; lovecké psy vychovávají přísnou drezůrou a tresty, mezi něž patří bití pěstí, holí a kameny a řezání do ucha. Ale svou vůli svým soukmenovcům, a jak jsme viděli, dokonce ani dětem, vnucovat nebudou.
Zažila jsem ale i jednu výjimku potvrzující pravidlo, podobně jako s tou ohrádkou. Jednoho dne jsem byla svědkem toho, že jeden mladý otec ztratil trpělivost se svým ročním synem. Křičel a dělal jakési divoké pohyby, možná ho i uhodil. Dítě vřískalo jednoznačnou neklamnou hrůzou. Otce ten zvuk, který způsobil, na místě zmrazil. Bylo jasné, že jednal proti přírodě. Rodinu jsem vídala často, byli to moji sousedé, ale už nikdy jsem nezažila, že by otec ztratil respekt vůči důstojnosti svého syna. s110
Muži a ženy, děvčata a chlapci jsou stejní – ano či ne? Před mnoha lety, na přednášce o gender-studies v Boskovicích, jsem se nakonec zeptal přednášející z Masarykovy university: „Jaký je tedy rozdíl mezi muži a ženami?“
Žena se zamyslela a váhavě řekla: „Snad délka vlasů“. Od té doby bych měl chodit světem – věda, že o zásadních rozdílech mezi muži a ženami rozhodují kadeřnice. Nikoliv rozdílná stavba těla a mozku – a další, z toho vyplývající…
Pro civilizovaného pozorovatele vypadá stolování v rodinném kruhu až obřadně: matka pokládá před muže rohožky a misky, děti sedí mlčky okolo, jedí nebo si podávají misky s jídlem. Matka občas něco potichu řekne, dítě vyskočí a donese jí či otci nádobu z tykve. Proběhne to potichu, rychle a pohotově, i když je dítě ještě malé. Připadalo mi to, jako by děti měly strach, jako by během celého rituálu šlo jen o to, nerozhněvat si hlavu rodiny.
Ale nebylo tomu tak. Když jsem tu situaci pozorovala zblízka, byli všichni uvolnění, v tichu nebyla žádná hrozba, vlastně vůbec žádné závazky, až na to vzájemné porozumění a víru, že dělají věci tak, jak se dělat mají. Ta „formálnost” se zblízka jevila prostě jako klid, nebylo v ní napětí. To, že nemluvili, bylo známkou naprosté vzájemné pohody, ne jejího nedostatku. Když děti měly něco na srdci, tak to prostě řekly, bez známky ostýchavosti nebo naopak naléhavosti. Ale většinou mlčely. Stolovat v tichosti je yequánským zvykem, a to něco málo, co někdo řekne, je také naplněno klidem.
Když přijde otec, žena i děti se ztiší. Muži hledí na to, aby na ně byly ženy a děti hrdé. Chovají se co nejlépe podle svých vnitřních očekávání a také tak, jak se od mužů očekává. Chlapci velice rádi napodobují své otce a dívky je rády obsluhují. Když malá holčička donese otci kus kasávy, je pro ni dostatečnou odměnou to, že si otec ten kousek od ní vezme. Svým chováním, důstojným a dokonalým, ukazuje muž, jak se společnost chová k mladým. Pokud miminko zapláče, když zrovna muži hovoří, jeho matka je odnese z doslechu. Pokud zašpiní podlahu, ještě než zvládlo udržovat hygienu, ale už je dost staré na to, aby rozumělo, je přísně vykázáno ven. Řeknou mu, že na podlahu se nevylučuje, ale ne že je zlé nebo že už zase udělalo něco špatně.
Dítě nikdy nemá pocit, že je špatné, většinou jen cítí, že je milovaným dítětem, které zrovna dělá něco, co se tak nedělá. Dítě samo chce přestat dělat věci, které jeho rodina považuje za nepříjemné. Je vrozeně sociální. s112
Když už děti nevychováváme – nevychovává – naše civilizace optimálně, měli bychom jim aspoň věřit. Že když se dítě bouchlo, neříkejme mu – „vždyť to nic nebylo. Vždyť to nebolí.“ Nevnucovat mu, že se mýlí. Naopak je vhodné mu uvěřit. Být na jeho straně. Cizímu dospělému neříkáme, že se nic nestalo, že ten úder nic nebyl. Byla by to neslušnost.
Jindy bývají rafinovanější postupy vhodné, něco jako:
„Když mě pláclo batole, poplácala jsem mu ručičku a řekla, že to udělala ona, můj synáček by to nikdy neudělal. Zabralo to. – svetlasm“ (z internetové diskuse)
Když jsem u nich byla, nosili mi churavé děti nebo je za mnou posílali. Při těch příležitostech bylo zřetelně vidět, jak se děti kontinua velmi liší od těch civilizovaných. Yequáni, kterým se dostalo správné péče během fáze v náručí, kteří si byli jistí, že jsou hodni lásky, nepotřebovali navíc mateřský způsob péče, aby se vyrovnali s bolestí, pokud to nebyla bolest nesnesitelná. Naše civilizované děti, které jsou automaticky odsouzené, aby nesly permanentní břemeno bolesti (touha po větším množství lásky, než dostali), objímáme a pusinkujeme a mluvíme na ně něžně i při té nejmenší bolístce. Jejich odřenému kolenu to možná nepomůže, ale celkový náklad bolesti je ulehčen v momentě, kdy je zrovna zvlášť těžký. s112
Na pozdější výpravě mě jednou ráno vzbudil dvouletý chlapeček pípajícím hláskem „Si! Si!”. Mé yequánské jméno „Shi” se mu ještě nepodařilo vyslovit. Vyhlédla jsem ze sítě, a on to byl Canansi, úplně sám, s řeznou ránou. Ani trochu neplakal, nepotřeboval ani obejmout či uklidnit. Počkal si, až jsem mu ruku zavázala, poslechl si mé doporučení nestrkat ji do vody a na druhý den přijít, a odběhl si hrát.
Když jsem ho druhý den dohonila, byl jeho obvaz jak špinavý, tak mokrý. Ve dvou letech nebyl schopný pamatovat si zákaz celý den. Ale díky skvělým zkušenostem vztahujícím se k sobě samému a ostatním, jež nabyl během těch dvou let, z nichž jeden byl bohatě naplněn fází v náručí a jeden procvičováním sebedůvěry ve světě plném podnětů, byl schopen přijít si pro ošetření a přijmout ho bez podpory, bez lítosti a skoro bez poznámek a takřka nepozorovaně. Myslím, že jeho matka, která zranění viděla, řekla jen „běž za Jean”, a Canansi se postaral o zbytek. s114
Můžu vzpomnět, co už dnes na ulicích s romskými obyvateli nevidívám. Děcko, už starší dvou let, na chodníku opatruje, vede za ruku ještě menšího sourozence. Někdo znalý by mohl posoudit, zda zodpovědnost staršího děcka byla daná výchovou – podobnou indiánským postupům.
Bývá běžné, že dospělí dětem vysvětlují, co je potřeba. Jak ve škole, tak i doma.
Jenže, nenaznačí tím snad dítěti, že je samo neznalé, nedostatečné? Vstupuje do postavení poučovaného člověka. Jeho rodič všechno ví… A rodič, který rád vysvětluje, se nakonec diví, že jeho potomek nemá období „proč“. Zahrnul, zahltil dítě mnoha svými poučeními o světě kolem, až dítě ztratilo přirozenou zvědavost.
A děti v mateřské školce – naopak? Tříleté dítě vychovává tříleté dítě! Učitelka tam sleduje i dvě desítky mláďat, nevěnuje se každému, takže jinde zas pětileté dítě vychovává pětileté dítě! Je to správně? Jak je tomu u divochů?
U Yequánů jsem si všimla zajímavé věci: mezi dospělými a dětmi dochází jen k základní komunikaci: „Počkej tady,” nebo „Dones mi to!” s118
Ostatně – vzpomenu na svůj dětský věk tři až čtyři roky. Na procházce s třicetiletým strýcem Bohuslavem. Navštívili jsme kolotoč v parku, dal mi čokoládu a fotografoval, ale hlavní bylo něco jiného. Neobtěžoval mě mluvením, nic nepovídal, nic nechtěl. Otázky dospělých často bývají na vyšší myšlenkové úrovni, a snad proto bylo mlčení velmi příjemné.
Děti přibližně stejného věku spolu komunikují nejživěji, čím větší je věkový rozdíl, tím menší jsou verbální kontakty. s118
Namítnu, že optimální může být skupina, vesnická parta, sestávající z dětí různého věku. Vzor k chování bývá vhodný. A to starší dítě bude mladším respektováno, jak úryvek naznačil. Však autorka později pokračuje:
Děti by měly mít možnost poslouchat, jak mezi sebou hovoří dospělí, a měly by mít vrstevníky, se kterými by mohly podle zájmu a vývoje komunikovat na své úrovni. Dále je důležité, aby měly kamarády o něco starší, a tak si mohly udělat představu o tom, kterým směrem se vyvíjet. s149
Pokud se chceme zabývat naším civilizovaným životem, musíme mít neustále na zřeteli, že jsme byli ochuzeni téměř o veškeré zážitky fáze v náručí a o mnohé zážitky, které jsme očekávali poté. A že neustále podvědomě pokračujeme v jejich naplňování v neměnné posloupnosti.
Od našeho kontinua jsme byli odtrženi už při porodu. A potom jsme v postýlkách a kočárcích, daleko od proudu života, čekali na správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a v dospělosti. A my na ně nemůžeme zapomenout. Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš vývoj rozumový a tělesný. Takto oslabené kontinuum na sebe postupem let bere hodně forem. Velice často se projevuje jako jistý stupeň sebenenávisti nebo pochybností o sobě samém. Míra oslabení je dána tím, kdy a jak byly naše vrozené vlastnosti negativně ovlivňovány. Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí, naší blaženosti. —. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem. s122
Venku jednoduše. Dítě do náruče a nákup do kočárku!
Snad nejrozšířenějším projevem ochuzení o fázi v náručí je neustálý nejasný pocit nespokojenosti v Teď a Tady. Cítíme se vykořenění, jako by nám něco chybělo; máme nejasný pocit ztráty, touhy po něčem, co neumíme definovat. s123
Moji Milí – sbírka romské narativní prózy:
—
Byla jsem ještě malá, ale dobře jsem věděla, že mi tolik věcí babička nikdy nekoupí. Všichni okolo mě byli navíc naparádění, rodiče byli na své děti pyšní, a já mezi nimi vypadala jak nejchudší osamocená usoplená holčička. Z toho všeho jsem se zase rozplakala.
Vtom jsem si všimla, že se vedle mě postavil nějaký vysoký člověk, zvedla jsem oči a uviděla svého dědečka. Mrknul na mě a já jsem věděla, že bude vše v pořádku. —Nakonec to dopadlo tak, že jsem zůstala u babičky a dědy. Maminka s námi pak už nebydlela. Nevím, kdo z nich mě měl víc rád, jestli babička, nebo děda, protože oba dva na mě nedali dopustit. Nikdy mi ani slovíčkem neublížili. Dali mi tolik lásky, že z ní dodnes čerpám. [15]
Člověk, jehož potřeby nebyly v raném dětství ani trochu uspokojeny a který si nese své požadavky celým životem, není schopen činit uspokojivé kompromisy ve vztahu k druhým lidem. Hledání partnera pro něj bude smutné a nekonečné. Strach, že bude znovu podveden, může být tak silný, že ho přinutí utéct vždy, jen co se přiblíží šance partnera si najít. Útěk je výborné řešení: potenciální partner nemusí být podroben testu a dotyčnému nemusí být znovu nesnesitelně připomínáno, že není hoden té bezpodmínečné lásky, kterou potřebuje. s124
Vliv lásky také zde:
Bakulátka
Když je Bakule tenkrát sbíral po ulicích a oni říkali nejsprostší slova a za každou druhou větou kleli, nechtěli se ještě ani učit číst ani psát. Ale Bakule jim nenadával a nestavěl je do kouta. Byl na ně jenom dvakrát tak hodný jako dříve a tak si řekli, že by mu měli přeci taky jednou udělat nějakou radost a myli si ruce a už se nedloubali v nose a pořádně si česali vlasy a tak, než by napočítal pět, uměli taky číst a psát. — [16]
(pokračování)
Literatura
[1] Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti – Jean Liedloffová. Přeložila Bora Berlinger. DharmaGaia, Praha 2007. (Orig. Continuum concept, 1975, 1986). www.dharmagaia.cz
[13] Žižkovské romance – Vladimír Kalina. Čs spisovatel, Praha 1980, s68
[14] Škola Summerhill a děti, které si dělají, co chtějí – Angela Neustatter, 16. července 2015
[15] Moji Milí – sbírka romské narativní prózy – Eva Danišová. Překlady z romštiny Lukáš Houdek, Radka Patočková, Karolína Ryvolová a Lada Viková. Vydal KHER, Praha 2014, s10, s9
[16a] Bibi v Československu – Karin Michaelisová. Přeložil Josef Menzel. Vydal Melantrich, Praha 1931, s113
[16b] Kdo byl a zůstane František Bakule – Dušan Polanský
„18. května 1877 se v Lidmovicích u Vodňan narodil jeden z největších českých pedagogů moderního věku František Bakule. Pedagog, z něhož neměli velikou radost školní inspektoři a úředníci za Rakouska-Uherska ani za první republiky.“
[16c] POHNUTÉ OSUDY: František Filip podal nohu prezidentovi USA
„To byla zásluha ředitele Františka Bakuleho. „Chci, a proto umím!“ tak znělo jedno z hesel, kterými obětavý učitel vedl postižené k soběstačnosti. Mnohé děti nemohly ráno ani dospat, jak se těšily do třídy, jež byla současně učebnou, dílnou i jídelnou. Dopoledne měly výuku školní, poté praktickou – pletení košíků, práce se dřevem, kovem nebo kameny. Vyráběly proutěné zboží, hračky i suvenýry; vše šlo na odbyt. Téměř idyla ale zakrátko skončila: po začátku první světové války sem přicházeli zmrzačení vojáci. V Jedličkově ústavu nastala nová a nečekaná situace: mrzáčci od přírody, s osudem smíření, učili mrzáky válečné, osudem zaskočené, jak pracovat bez amputovaných končetin a jak vlastně žít. „To musíte udělat takhle, pane vojáku,“ vysvětloval třeba Frantík, jak se pilka drží nohama.“
Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
Poslední články autora:
