Ježíšovo učení – jakým asi způsobem je mohli pokrokoví lidé uznávat? Přisvojila si je – ale ne dost dodržovala – křesťanská církev. Ať římská, ať pravoslavná. Proti některým složkám náboženské škodlivosti bylo zaměřeno české husitské hnutí (Jan Hus +6.7.1415), o to víc proti veškerému nevědeckému náboženství revoluce francouzská (od 1789) a bolševická (od 1917). Jenže násilná hnutí
b) často sama odmítají duchovní přístupy.
Husitské hnutí se zvrhlo stále dalším přistupováním agresivních mužů; patřilo k němu dobývání i ničení neježíšovského církevního majetku, i s vražděním, a loupeživé spanilé jízdy do zahraničí. Možná z tohoto důvodu byla agresivitě nachystána porážka v bitvě u Lipan. Ovšem prospěšné důsledky kališnictví pokračovaly dál.
Poměrně mírně – oproti pokračování – začínala francouzská revoluce (1789-1799), srozuměná s myšlenkami materialismu, volnosti a rovnosti. Dobytí Bastily s osvobozením jediného vězně a smrtí guvernéra Launaye a několika vojáků se zvrhla v další vraždění. Vrcholem bylo násilí v okrese Vendée; příchozí revolucionáři upalovali, vraždili i tamní revolucionáře. Všechny lidi – muže, ženy, děti.
Bolševická revoluce určila 20. století. Šla od nejtvrdších začátků až po Gorbačova, který dal národům střední Evropy svobodu. Nečekal, že se k němu otočí zády.
Victor Hugo, fotografie z roku 1876.
Victor Hugo byl synem vysokého důstojníka Napoleonovy armády a katolické matky. Jeho výchovu ovlivňovala v monarchistickém směru, v obdivu k odešlé královské minulosti. Však monarchie se vrátila, obnovena ještě v době jeho dětství. Stav francouzského státu byl stále v prudkém vývoji, oproti například Velké Británii.
V dětství poznal jižní Evropu – zásluhou přemísťování Huga otce, vojáka.
Jako mladík založil roku 1819 časopis, který po dva roky vedl. Věnovaný byl kultuře.
Dospělejší literát později pochopil chod světa šířeji. Souhlasil s vývojem, jenž vedl k republice.
Dvacetiletý se oženil s Adèle Foucherovou. Byl otcem několika dětí. On i jeho manželka měli i další osobní vztahy. Pro citlivého básníka bylo velkým životním otřesem, když se jeho nejstarší dcera, i s manželem, utopila při nehodě na vodě.
V dalších desetiletích již byl úspěšným básníkem. Ve věku 43 let se stal senátorem. Původně podporoval Napoleona III., synovce slavného i pokrokového vojevůdce a císaře.
Napoleon III. usiloval o vstup do politiky. Neúspěšný puč znamenal deportaci do USA, 1836. O pochod na Paříž roku 1840 se pokusil s 56 svými přívrženci. Jenže byl zatčen a odsouzen na doživotí. Z vězení uprchl 1846. Zachránil se v Británii, a po svržení Bourbonů roku 1848 byl nakonec zvolen prezidentem.
Roku 1849 se v Paříži sešli občané z mnoha zemí na 1. kongresu obránců míru. Předsedou zvolili básníka Victora Huga, v kulturním světě velmi slavného. Dne 21.8.1849 se v projevu vyslovil za odpor vůči válkám a za trvalý mezinárodní mír. A to ve smyslu přínosu francouzského básníka Bérangera. Ten roku 1818 v básni „Posvátný svazek národů“ vyzval lid světa k mezinárodnímu odporu proti „posvátnému svazku tyranů“ a jejich válkychtivostem. Hugo varoval před použitím násilí.
Před rokem 1848 bylo v Rakousku-Uhersku např. zakázáno, jak o tom píše Karel Sabina (v Literárních rozhledech r. 1871), uvádět Hugovo jméno při překladech z jeho díla do tisku. [1]
Napoleon III. sice přísahal věrnost republice, avšak čtyřleté období 1848 – 1852 mu nestačilo. Zosnoval puč – vlastně proti sobě – a roku 1851 rozpustil parlament, zničil republiku a stal se císařem, 1852 až 1870. Podporoval kolonialismus, a nakonec ho zničila válka proti Prusku, kterou vyvolal. Dožíval ve Velké Británii.
Rozpuštění parlamentu roku 1851 nezůstalo bez protestů. Nejprve policie zatkla přední členy parlamentu. Zbylí poslanci se rozhodli sesadit prezidenta, ale vojsko je zatklo. Veřejnost protestovala, a vojsko postřílelo a zranilo na 2.000 lidí. Pak vláda zavřela a i poslala do vyhnanství desítky tisíc lidí.
Tehdy roku 1851 Victor Hugo emigroval, na dvacet let. Kvůli pučistovi Napoleonu III. žil v Bruselu, na ostrově Jersey a pak Guernsey, oba v Lamanšském průlivu. Později popsal kontakt, který tam měl se svou zesnulou dcerou [2].
„Tresty (Les Chatiments, 1853) —. Hugo v nich vyzývá národy světa, volá do boje za svobodu zvláště „ruský lid, chvějící se a zasmušilý, který jest nevolníkem v Petrohradě a galejníkem v dolech…“, protože jest pod vládou „krvavého upíra cara“, jehož říše se skládá „z útlaku a zoufalství“.“ [1]
Roku 1859 protestoval proti zatčení a odsouzení amerického bojovníka za svobodu černochů, Johna Browna.
Roku 1861 Hugo vystoupil proti zlu a násilí kolonialismu, jenž provozovala Anglie i Francie v Číně. Proti ničení a loupení čínských kulturních památek:
„Jeden z vítězů si nacpal kapsy a druhý, když to viděl, naplnil své kufry. Oba se vrátili s úsměvem, přátelsky zavěšeni do sebe.
My, Evropané, jsme civilizovaní a pro nás jsou Číňané barbary. Hle, co učinila civilizace těmto barbarům! Před historií se bude jmenovat jeden z těchto zlodějů Francie, druhý Anglie.
Já však protestuji, … zločiny těch, kteří vedou, nejsou zločiny těch, kteří jsou vedeni! Vlády jsou někdy bandity, národy nikdy! … Doufám, že přijde jednou den, kdy osvobozená a očištěná Francie vrátí tuto kořist okradené Číně!“ [1]
Román Les Miserables byl přeložen do češtiny v letech 1863 – 1864 jako Bídníci – V. Vávra Haštalský.
Do Francie se Hugo vrátil roku 1870, po porážce císařského režimu Pruskem. Souhlasil s rovnostářskou pařížskou Komunou. Často varoval před nebezpečím násilí.
„Armáda, to je oslepená sláva, to jsou síly, které byly oloupeny o svědomí.“ [1]
Hugo si nepřál revoluční násilné postupy, Komuna se jimi také nevyznačovala. Přesto byla krutým způsobem zničena roku 1871, po delším obléhání Paříže.
— Thiersova soldateska střílela ženy, děti, starce právě tak jako muže, dobíjela v lazaretech a nemocnicích raněné a nemocné, vyhazovala živé z oken do ulic —. [1]
Hugo znovu emigroval do Guernsey na jistou dobu. Až roku 1875 byl zvolen do senátu.
„Přijde den, kdy se bude zdát válka mezi Paříží a Londýnem, mezi Petrohradem a Berlínem, mezi Vídní a Turinem právě tak absurdní a nemožná, jako by byla nemožná a jako by se zdála absurdní dnes mezi Rouenem a Amiensem, mezi Bostonem a Philadelphií…“ [1]
Ať už byly důvody jakékoliv, dva romány Victora Huga vyhlásil Vatikán za zakázané: Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) roku 1834 a Bídníci (Les misérables) roku 1864.
Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži, kdy byl již dlouho celosvětově známý – slavný francouzský básník a spisovatel.
Kniha „Victor Hugo, bojovník za demokracii, svobodu a trvalý mír“
Kniha [1] byla psaná v době rostoucích, ovšem jen přechodných úspěchů velmi tvrdé ruské bolševické revoluce – s jejím srovnáním lidí do jednoho zástupu, co do majetku. Kdy podnikatelem je jedině stát, a v zemědělství účinkuje družstevnictví. Stát organizuje vše, co jen dokáže.
Jejím organizátorem byl hráč – to jakoby vyplývalo z jedné písně [4]. Kdo je to hráč? Ten, kdo jde do činnosti, ač neví, jak dopadne.
„Hugo se bál bratrovražedného boje revoluce, protože neviděl, že právě tato proletářská revoluce je zvěstovatelem osvobození lidstva z vykořisťovatelského jha kapitalismu, zvěstovatelkou šťastné budoucnosti lidstva, nového, spravedlivého společenského zřízení.“ [1]
Proč tedy skončilo, padlo socializující 20. století? Kupodivu – nebyla to přímo vina za 642 tisíc nevinných popravených lidí a za 3 miliony uvězněných za třicet let Stalinovy vlády, z toho jen část byli kriminálníci svým způsobem života.
Vždyť:
~ lidstvo byla provázeno násilím i krutostmi v dějinách nejednou – strašlivé Džingischánovo tažení, jež však prosadilo na staletí vládu Mogulů – Mongolů v Indii. Zlé postupy zabírání indiánských území, které Osud v zámoří nepotrestal. Podobně v Austrálii. Následnou odvetou za kolonialismus může být poslušné odevzdávání Západní Evropy přistěhovalcům z jiných světadílů. Vyrovnání.
~ Vývoj je Vesmírem požadován a slabší podléhá silnějšímu. To ovšem platí dočasně, než si civilizace osvojí nejhlubší zásady: Svoboda a spravedlnost! Tedy pro všechny, i pro úplně cizí, slabší, kteří žijí na svém vzdáleném území.
To jsou zásady, nesleduji je však vynucované – jako bývají zákony. Civilizace, která se neodpoutá od zlých postupů, může ve Vesmíru žít a získávat stále další poznatky o hmotě, jimiž se posiluje. Spřáhne se se zlem – a pak usuzuji, že její obyvatelé nedostávají možnost, při opakovaných vtěleních, stále dál zlepšovat svého Ducha. Stagnují, nebo ještě hůř a slzavá údolí Vesmíru neopouštějí. Po odchodu se nedostávají do Vyšších ušlechtilejších světů. Opakovaně vznikají – zůstávají – jako člověk, nebo kdo ví, co hloub.
Uvažuji křesťanský vývoj, vrcholící po dvou tisících letech. Po několikáté byl k tomu do světa znovu zařazen i mimořádně vyspělý Duch s důležitostí zvláštního data, jež Režie určila: 7111917. Samá lichá čísla a to ta nejprospěšnější, i v jejich součtech. Jenže k tomu byla nachystaná navíc i zkouška.
Zkouška? Té kdysi čelil i Fidel Castro. Revolucionáři, snad 40 lidí, pluli nocí přes moře k vylodění na ostrov Kubu, již po druhé. Jeden však spadl do vody. Fidel neváhal. Prosadil zdržení – hodinu kroužili, až ve tmě muže našli a zachránili. Novátor obstál a následně zvítězil [3]. K tomu nějaká jeho souvislost s Bugulmou, podotýkám.
O nečekaném rozchodu socialistického tábora i pádu Sovětského svazu rozhodla jediná násilná akce 17. července 1918.
Souvislost odhaluje záležitost z 18. století. Tehdy byla v Evropě rodina, ve které vcelku nebyly rozpory. Tvořili ji dva lidé z Rakouska a dva ve Francii. Ve Vídni to byli česká a uherská královna Marie Terezie a její syn římský král a císař Josef II. – českým králem se korunovat nenechal. V Paříži pak její zeť Ludvík XVI. a vnuk Ludvík XVII. Ten se sice králem nestal, jako dítě opustil svět, po revoluci, ale historici jej zařazují v pořadí XVII.
Rodinné vztahy? Královna Marie Terezie na svatbě v Paříži pochopitelně nebyla, avšak Josef pak Francii navštěvoval. Jeho sestra Marie Antoinetta byla od něho mnohem mladší, měla ho ráda. Královně později domlouval – již tehdejší její záliba v předstírání či hraní divadla byla státu na kočku… Krále švagr zase přemlouval…
Možná se z toho poučily partnerky novodobých prezidentů, místo hraní divadla raději dobročinnost. A na které se pohříchu nedostalo – například zdravotní klaunování v nemocnicích nebo Klokánek.
Zmínil jsem čtyři lidi, dva a dva, a ti se pak vtělili v 19. a ve 20. století do Ruska. A to do rodiny Mikulášovy a Uljanovových. Jejich zásadní „životní“ rozpory pak ovlivnily vývoj až k nečekanému pádu socialistických režimů.
Politologové ani politici takové vyvrcholení původně nesledovali, nečekali [5.a – 5.f]. Poslední vládce Gorbačov pád nepředurčil. Režie vedla jinak, dbalá lidského počínání 19. a 20. století.
Zdroje:
[1] Victor Hugo, bojovník za demokracii, svobodu a trvalý mír – Vladimír Brett. Orbis, Praha 1953, s.18, s.23, s.25, s.8, s.41.
[2] S duchy se setkal i Victor Hugo – 24.3.2024 ČTK
Archivy AFU jsou plné překvapivých příběhů, například je tu příběh francouzského spisovatele Victora Huga z jeho politického exilu na ostrově Jersey u francouzského pobřeží, na který upozorňuje výstava v místním muzeu umění. V poznámkách pořízených při přípravě na napsání knihy Spiritistické sedánky na ostrově Jersey, která vyšla posmrtně v roce 1923, spisovatel popsal kontakt, který měl se svou zesnulou dcerou.
Tyto zápisky pak daly vzniknout novému náboženství, které ve Vietnamu vyznává několik milionů stoupenců, vysvětluje kurátor výstavy Magnus Bärtas. Freska Victora Huga nyní zdobí zeď chrámu asi deset kilometrů severně od Ho Či Minova Města.
[3] Odkaz Fidela Castra: Síla idejí. Život v solidaritě – 2.12.2016
[4] Vítr – zpívá Lucie Vondráčková
[5.a] Prof. Ernest Gellner: Komunistická říše: nikdo nepředvídal, že změna přijde ze středu. Oni to vzdali dobrovolně seshora. To je velmi podivné. – Respekt č.22,1995
[5.b] Karel Pacner: Američtí politologové byli udiveni, jak rychle komunistický systém zkrachoval – čekali spíš pozvolné odumírání, které mělo trvat desítky let. I Brzezinského tento náhlý kolaps překvapil. Pod povrchem světa zřejmě probíhají procesy, kterým pořádně nerozumíme. – Mfdnes 8.1.2000/s.IV
[5.c] Putinovo Rusko čínských reforem – Oskar Krejčí. 17.7.2007
Proč se ale Sovětský svaz vlastně rozpadl? Americká literatura povětšině hledá příčiny v umné zahraniční politice Washingtonu. — V Kissingerových pamětech lze však nalézt pasáže, které jsou plné rozpaků nad intuitivní, nekoncepční a zbytečně riskantní Reagovanou politikou – která však přinesla ovoce. John Gaddis, jeden z nejvyšších historiků poválečných dějin, ve svých analýzách upozorňuje, že neexistuje teoretik, který by předvídal ten konec studené války, který nastal.
[5.d] Rusko v troskách – Alexandr Solženicyn. Nakl. Práh a nakl. Rybka Publishers 1999 (Orig. 1998)
— Dokázali by si i ti z našich předků, kteří dokonale ztratili veškeré naděje, představit tak katastrofální zhroucení Ruska? Za několik krátkých dní 91. roku pozbylo smyslu několik století ruské historie. Za 2 nebo 3 srpnové dny byla smazána a smyta dvě století ruských obětí a snah (osm rusko-tureckých válek) o přístup k Černému moři.
Celý okolní svět se na nás dívá a podivuje se, jak mohla taková ohromná síla tak naráz zeslábnout, upadnout na duchu i na těle a zahájit bleskové sebezničení, když přitom nezažila ani velkou vojenskou porážku ani otřesy revoluce a občanské války ani hromadný hlad ani epidemie ani živelní pohromy. Všechny ohromuje právě ta rychlost pádu a to, že se mu nijak nevzpíráme, až po ztrátu instinktu samotné státní existence.
Pozemská historie snad nezná jiné takové sebevražedné chování nějakého etnika. s.37
[5.e] Dnes by se Václav Havel těšil úctě mezi nejširšími vrstvami, ale o to se sám připravil. Profesor Budil osvětluje klíčový historický moment, 10.11.2019
— Edward Gibbon kdysi napsal, že pád Říše římské představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejzáhadnějších úkazů dějin. Troufám si říci, že něco podobného platí i o kolapsu sovětského impéria. Jak ukazují příklady Číny či Vietnamu na straně jedné a Severní Koreje a Kuby na straně druhé, zánik komunistické hegemonie nebyl historicky neodvratitelný.
[5.f] Jak Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem „neuzbrojili“ Sovětský svaz – P. D., 16.12.2019
— v polovině 80. let —. Těžiště „nukleárních závodů“ se mělo přesunout na neutrální půdu ke kulatému stolu a směřovalo jednoznačně k odzbrojení, nikoliv k uzbrojení, jak často slyšíme ze sdělovacích prostředků. Série tří hlavních jednání, které po sobě následovaly od roku 1985 do roku 1987 v islandském Rejkjavíku, Washingtonu a Moskvě učinily de facto konce závodům ve zbrojení prakticky od roku 1945, kdy USA vyzkoušely jako první stát atomovou pumu (SSSR ji vyzkoušel až v srpnu 1949). —
Plány amerického prezidenta a Thatcherové tak vlastně selhaly. Nepotvrdila se Reaganova domněnka o vojenském „uzbrojení“ SSSR, protože druhá polovina 80. let se jednoznačně nesla v odzbrojovacích jednáních na nejvyšší úrovni. —
Odzbrojovací konference tak zpřetrhaly duu Reagan – Thatcherová jejich vlastní plány. —
— Příčiny pádu komunismu jsou samozřejmě hlubšího rázu, označit tak jako hlavní důvod pádu sovětského impéria fakt, že byl SSSR „uzbrojen“, není pravdivý a je velmi zavádějící. Proto se nedá ani konstatovat, že Reagan a Thatcherová někoho „uzbrojili“ a „vyhráli“ studenou válku.
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
