slovo prosté, vroucí, živé,
jež se z velké Duše lilo
v duše pravdy žádostivé,
rosa nebes v lidstvo zprahlé,
slovo útěchy obtíženým,
slovo spásy poníženým,
slovo lásky neobsáhlé,
hlásající země šíru
dobra blahou zvěst a míru.
Zalétalo prostým rtem
mezi prosté davy chudé
a přece dále znělo světem,
div a zázrak tvoříc všude.
Slovem novým jak žárem z nebe
tisíceré srdce vzňato,
boháč rozdával své zlato,
obětoval bratřím sebe,
udeřen v líc, druhou soku
nastavoval s láskou v oku.
Nezřels jedny v pyšné zdobě
z davu otroků se skvět,
všichni byli rovni sobě,
Otce nebeského děti,
dobrodiním a ne mukou
oplácel druh druha vinu,
nelámal tu soudce třtinu,
neřinčely meče v rukou,
však spěl každý v plesném díku
pro korunu mučedníků.
Slovo zůstalo;
však dobou hasnul žár v něm plápolavý,
kalilo se lidskou mdlobou,
ztrácelo svůj smysl pravý.
Rty se sice dále chvělo,
ale srdcím byl již cizí
božský jeho obsah ryzí.
Ne již láskou; jen vášní znělo
v cinkot měšců, pout a mečů,
v disputace zahalečů.
Za to bylo zlatem psáno
v listů běl pod zlatou sponu,
velkým hlasem notováno
v bouři varhan, tub a zvonů,
vykládána do litery
jeho písma kostra suchá,
do znaménka, do titěry…
všechno, vše, krom jeho ducha.
Na počátku Slovo bylo
a jen pouhé slovo zbylo.
