Trend zrychlujících se změn provází celou historii evoluce. Velký třesk proběhl před čtrnácti miliardami let (plus minus nějaká ta miliarda). Evoluce jednoduchých forem života začala před čtyřmi miliardami let, mnohobuněčné organismy se objevily přibližně před miliardou let. Evoluce složitých nervových systémů, umožněná nástupem obratlovců, započala před několika stamiliony let. Savci se objevili před desítkami milionů let. Druh Homo se na planetě objevil před několika miliony let, Homo sapiens pak před několika sty tisíci lety. Posun k Homo sapiens sapiens, spuštěný používáním jazyka a nástrojů, který vedl k zemědělské revoluci, začal před desítkami tisíc let. Civilizace – stěhování do měst – začala před tisícovkami let. Průmyslová revoluce začala před několika staletími a informační revoluce má za sebou jen několik desetiletí.
Každý nový vývoj proběhl za zlomek předcházejícího období – za jednu čtvrtinu až jednu desetinu času.
Fáze evoluce, které jsem zde uvedl, jsou samozřejmě jen mým výběrem. Je možné namítnout, že stejně významný posun vpřed představovaly i jiné události, nebo že by některé z nich neměly být zmiňovány. Vedlo by to k odlišným úsekům času a k odlišným poměrům mezi nimi. Ale ať si zvolíme jakékoli důležité milníky, trend zůstává stejný: intervaly se stále zkracují.
Evoluce Jednoduchým matematickým příkladem je série 1/2 + 1/4 + 1/8 + 1/16 + 1/32 + 1/64 + … (třemi tečkami matematici označují, že posloupnost jde donekonečna). Sice to vypadá, že když budeme v posloupnosti přidávat stále další čísla, dojdeme nakonec k jakémukoli součtu, avšak ve skutečnosti, bez ohledu na počet čísel, se jejich součet bude stále více přibližovat číslu 2, ale nikdy se jím nestane. Série se pouze přiblíží k hranici (v tomto případě „2“). Podobně jak bude vývoj probíhat ve stále rychlejších intervalech, i na náš evoluční pokrok budeme mít o to méně času. To neznamená, že by existovalo omezení, kolik evoluce můžeme zažít – přesně naopak.
Budeme se vyvíjet tak rychle, že během omezené doby zažijeme nepředstavitelnou míru evoluce. Časové omezení představuje datum v budoucnosti, kdy se rychlost našeho vývoje stane nekonečnou.
SINGULARITA
Kdy asi tento okamžik nastane? Lidé jako Vernor Vinge, kteří zrychlování technologického vývoje zakreslují do grafu, tvrdí, že k tomu dojde kolem roku 2035. Věří, že spuštěním singularity bude vytvoření superinteligentního počítače. Přestože jsou podle lidských měřítek současné počítače velice rychlé, zdaleka zatím nedosahují komplexnosti našich vlastních mozků. Z hlediska kapacity zpracovávat informace je lidský mozek s desítkami miliard neuronů přibližně milionkrát výkonnější než počítač. Proto dokážeme během zlomku vteřiny na pozadí stromů a budov odlišit osobu a poznat, že ji známe, zatímco robot má potíže sledovat bílou čáru uprostřed silnice.
Nicméně pokud se výkonnost počítačů bude každých osmnáct měsíců nadále zdvojnásobovat, někdy ve třicátých letech jednadvacátého století se jejich schopnosti mohou vyrovnat lidskému mozku. Odtud je už jen malý krůček k počítači, který lidský mozek předčí. Pak už se na navrhování budoucích počítačů nejspíše přestanou podílet lidé: budou to dělat superinteligentní stroje, a mnohem rychleji. Až budou míru pokroku místo lidí určovat superinteligentní stroje, dojde k exponenciále. Výkonnost počítačů se již nebude zdvojnásobovat jednou za osmnáct měsíců. Jednoduchá matematická analýza ukazuje, že když budou superinteligentní stroje navrhovat ještě inteligentnější stroje a ty opět ještě více inteligentní, ke zdvojnásobování bude docházet ne za osmnáct, ale každých devět měsíců, pak za čtyři a půl, za devět týdnů, třicet dnů, patnáct dnů… A za další dva týdny dosáhne výkonnost počítačů nekonečna. Dojdeme k singularitě – k bodu, v němž se matematické rovnice hroutí a staré zákony již neplatí.
Tento scénář je založen čistě na technologickém rozvoji. Jak jsem však uvedl v předchozí kapitole, je důvod věřit, že než se do nějaké takové technologické singularity dostaneme, sami se posuneme do další fáze evoluce, vývoje lidského vědomí. Jakmile nastane, vnitřní vývoj nabere ještě větší obrátky než technologický vývoj. Ještě před dosažením technologické singularity bychom mohli dospět k duchovní singularitě – okamžiku nepředstavitelně rychlého vnitřního probouzení.
ČASOVÁ VLNA NULA
I jiné analýzy historických trendů připouští, že někdy v první polovině tohoto století může dojít k singularitě. Autorem jedné z nich je zesnulý americký filosof a vědec Terence McKenna. Ten vytvořil fraktální matematickou funkci, která podle něj zobrazuje celkovou míru zavádění novinek ve světě. Výsledná křivka není hladká, ale má své vrcholy a propady, které odpovídají vrcholům a propadům lidské historie.
Nejvýznamnější vlastností McKennyho časové vlny je, že se její tvar opakuje, avšak ve stále kratších časových intervalech. Křivka ukazuje příval novinek mezi roky 15 000 a 8 000 př. n. l., které přibližně odpovídají neolitickému věku a nástupu zemědělství. Přesně stejný vzor se opakuje, ač 64x rychleji, v období od roku 1750 do roku 1825 – v období známém jako evropské Osvícenství a začátek průmyslové éry.
Příval novinek nastal také kolem roku 500 př. n. l. V této době se objevili Lao-c‘, Platón, Zarathustra, Buddha a jiní, kteří ovlivnili následující tisíciletí. Byla to doba vzestupu starověkého Řecka a začátek evropské kultury. Příval novinek trval několik staletí, než zpomalil s pádem Říma ve 4. století našeho letopočtu a zcela se zadrhl se začátkem středověku. Opakující se McKennyho časová křivka má stejný tvar ve dvacátém století, od roku 1967 po začátek 90. let – a opět 64x rychleji. Kolem roku 2010 se opět opakuje, a ještě 64x rychleji.
Tento opakující se historický trend odpovídá posloupnosti, v níž má každý člen délku jedné čtyřiašedesátiny délky předchozího člena. Série má nekonečný počet členů, ale stejně jako u jiných sérií tohoto typu je jejich součet nekonečný. Tedy, jednou dojdou na naprostý konec, kdy cykly změn jsou stlačeny z roků na měsíce, týdny, dny… McKenna to nazývá „Časová vlna nula“. Datum, které na základě výpočtů stanovil, je 21. prosinec 2012.
Rok 2012 se zdá být strašidelně blízko. Okamžitou reakcí by mohlo být, že se míra pokroku za tak krátkou dobu nemůže tolik zrychlit. Neměli bychom však zapomínat, že při odhadování budoucnosti inklinujeme k uvažování z pohledu současné rychlosti a naše původní předpoklady jsou téměř vždy překonány. Mnoho dosud netušených pokroků a revolucí může míru pokroku dostat na pro nás zatím nepředstavitelnou úroveň.
Také bychom měli pamatovat, že se nebude zrychlovat materiální pokrok, ale především náš vnitřní vývoj.
ASYMPTOTICKÁ EVOLUCE?
Je nutné podotknout, že McKennyho představa je pouze jedním z možných pokračování lidské historie. Ve svých předpokladech se snažím sladit různé matematické křivky s naším evolučním pokrokem a odhadnout, kam směřuje. Tyto pokusy nevyhnutelně zahrnují množství předpokladů. Například jak změříme „pokrok“? Měli bychom počítat společenské a kulturní inovace, jako je sociální stát, stejně jako vědecké objevy a technologické průlomy? A jaké hodnoty bychom konkrétním pokrokům měli přiřadit? Byl vynález fotokopírky stejně významný jako tiskařský stroj?
I když si vybereme důležité milníky a zaneseme je do grafu, stále není snadné vidět, jaký typ funkce graf vymezuje. Samozřejmě existují matematické techniky pro ověření, jak přesně křivka zobrazuje rovnici. Ale i když najdeme „nejlepší shodu“, vždy zůstává možnost, že nejsou zaneseny všechny faktory.
V průběhu let jsem zkoušel různé soubory dat a mnoho různých funkcí. Výsledkem bylo množství různých grafů, každý zobrazoval lidskou evoluci jen přibližně, žádný nebyl přesný nebo definitivní. Přesto všechny mají jeden trend společný: dříve či později se stanou asymptotické neboli z křivky se stane vertikála a bude zobrazovat nekonečnou rychlost změn. Některé mají asymptotu v blízké budoucnosti, jiné o jedno či dvě století před sebou.
Nad závěrem zůstává rozum stát: pokud přežijeme naše současné problémy a tempo našeho vývoje bude nadále zrychlovat, nebudeme se vyvíjet po nekonečně dlouhou dobu. Celou svou budoucí evoluci – co si dokážeme představit a více – zažijeme stlačenou do staletí a méně. Během několika generací, možná během svého života, dojdeme na konec své evoluční cesty.
Během konečného času tak ochutnáme nekonečno.
Peter Russell: Okno v čase, Dybbuk 2011, ISBN 978-80-7438-048-8, strana 185-190
