Prolog:
Vládnoucí klan vědátorů nedokáže vysvětlit bezpočet přírodních jevů. A to jenom proto, že neznají zapomenutou prasílu, energii prostupující jak Galaxií, Sluneční soustavou, tak také naší planetou. Prasílu zabudovanou do všeho co se na Zemi nachází; jako např. do kamenů, rostlin, živočichů a člověka.
Novodobou cestou hledání Světla se vydal bezpočet vzdělaných a vnímavých jedinců. Neuspěli, protože vše co v dobré víře poznali a objevili, bylo vědeckou a průmyslovou mafií odsouzeno k zapomnění. Se svými geniálními vynálezy založenými na poznání prasíly dopadl stejně Nikola Tesla.
Ale světlo poznání se nedá trvale zastavit, jenom pozdržet. Otázkou zůstává, zdali to pro lidstvo nebude příliš pozdě. To znamená zdali se lidstvo nezničí dřív samo. K poznání zapomenutého přispívají také mé knihy, pojednávající o energii fyzikální podstaty-prasíle. Knihy, které znovu objevují pradávno objevené.
Neboť prasíla byla našimi prapředky nejenom daleko více vnímána, a proto také poznána, ale dokonce už před desítkami tisíc lety též účelně využívána. I když mnohé zmizelo, tak přesto dodnes zůstává na jejich „energetickou“ činnost bezpočet odkazů, z nichž jsou mnohé, protože je odborníci nedokáží vysvětlit, považovány za magické.
Úvodem zmíním energetické linie prasíly, prostupující zemským povrchem v několikametrové síti, jíž Keltové říkali rybářská. Číňané těmto liniím prasíly, jíž pojmenovávají čchi, říkají „dračí žíly“. Jsou dvojího druhu. Vyzařovací jangové (mužské) červeného draka a opačné, modrého draka, vzařovací jinové (ženské). Vyzařovací jsou spojovány jak např. Číňany, tak alchymisty se sluncem a dvěma prvky jimiž jsou oheň se vzduchem a opačné vzařovací zase s měsícem, zemí a vodou. Linie vyzařovací energii – prasílu, otáčející se ve směru hodinových ručiček vyzařují (vydávají) a vzařovací opačného otáčení energii vtahují čili jí živým organismům odebírají.
Takže povrchem zemským prostupují dvojí energeticky opačné linie jedné a téže energie – prasíly. Žílami „modrého draka“ jsou ty, které živým organismům energii odebírají. Ty silnější vytvářejí široký několikametrový zdraví škodlivý prostor známý pod pojmenováním patogenní, nebo geopatogenní pásmo (zóna, prostor). Žíly červeného draka opačného fyzikálního charakteru, které jsou někde pojmenovávány jako svaté (ley linie), lidský organismus energeticky dobíjejí, proto uzdravují. Linie nejsou energeticky stejně vydatné a jejich hodnota je opakovaně kolísavá. Protože linie vyzařovací a vzařovací vytvářejí několikametrovou síť, tak se v jejich průsečících jejich energetické hodnoty sčítají.
Prasíla je zabudována do všech přírodnin, ať živých nebo neživých, neboť prostupuje v určité proměnlivé struktuře celým Vesmírem. Proto byla známa všem pravěkým rodovým společenstvím, stejně jako starobylým kulturám celého světa. Proto má mnohá pojmenování, jako např.: čchi, ki, či, prána, kaba, ša, ži. Méně je poznána Aristotelem, který ji nazývá éterem. Pojmenování přebírá Nikola Tesla, jenž ji v několika různých energetických systémech využívá. Prasíle (éteru) se dnes říká také volná. Lidé ji totiž, podobně jako rostliny a zvířata, daleko více vnímali. Mezi nimi se vzácně nacházeli jedinci, kteří byli daleko vnímavější než ostatní. Po nich nám zůstal bezpočet artefaktů, z nichž mezi nejvýznamnější patří 26 000 let starý, jenž byl nalezený archeology v Brně. Je to „šamanská“ souprava vyrobená z upravovaných kamenů a dokonce také z mamutích stoliček (více Magická prasíla). Tato souprava je daleko významnějším nálezem než tolik proslavená Věstonická Venuše.
Prasílu a její dvě opačné složky zastupovali různí bůžkové (kamiové, besové, děsové), kteří byli všude a ve všem. Japonci mívali tisíce kamiů. Později je prasíla (ki) v Japonsku, podobně jako v mnoha starobylých kulturách. Následně bůžky a démony nahrazují božstva připomínaná základními božskými triádami prasíly. Z jednoho praboha zastupujícího prasílu se vydělují dva opačného pohlaví nebo alespoň opačných fyzikálních vlastností. V poněkud křečovitém podání ji zvláštním způsobem představuje také křesťanství.
Když jsem „nakousl“ pravěkou šamanskou léčitelskou soupravu, tak připomenu daleko mladší léčitelské stavby. Mohli bychom je bez nadsázky nazvat kamennými léčebnami. Jedna se nacházela v Libenicích u Kolína, kde bylo k menhiru přistavěno několik menších stojících kamenů. Kameny byly se smrtí jejich tvůrkyně šamanky (síly) položeny. V jejím hrobě se našel významný keltský dobíjecí předmět (torques). Menhir z libenické keltské léčebny se nyní nachází ve dvoře Archeologického ústavu ČAV. Zcela pochopitelně nestojí ani náhodou jak na průsečíku linií, tak alespoň na linii. Nedaleko něj jsem vybral vhodné místo, leč ředitel archeologického ústavu nemá zájem jej o několik metrů přemístit. Nic neobvyklého. V akademickém světě totiž ani v Česku nejde o jediný případ tohoto druhu. Jako dalšího bych mohl představit ředitele Geofyzikálního ústavu nebo velmi známého profesora Egyptologického ústavu UK.
Za všechny příklady představím podrobněji ještě alespoň jeden. Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi dělali mimo jiné pokusy s volně ustájenými krávami. Pro krávy, které měly před slehnutím, připravili místo vystlané slámou pod přístřeškem. Žádná v něm neslehla. Krávy chodily ve výběhu opakovaně rodit na jedno a to samé nijak „výzkumnicky“ neošetřené místo. Cosi podobného „záhadného až magického“ zjistili výzkumníci, když naháněli krávy do kravína. Krávy opakovaně neobsazovaly některá, jedna a ta samá stání. Zcela samozřejmě si něco takového nedokážou vysvětlit, proto se o těchto pokusech nedozvěděla ani akademická veřejnost. Když jsem své služby nabídl přednostovi jedné velké porodnice, aby bylo možné rodit na energeticky vydatném místě, podobně jako krávy, tak také neprojevil zájem.
Druhá léčebna, která je zahalena tajemstvím, by měla být v hradišti (oppidu) nedaleko Českých Lhotic. Uvnitř hradiště bylo několik menhirových řad, kolem nichž se ještě v 50. letech oralo. Důkazem jsou desítky kamenů z červené žuly a granodioritu, které byly svrženy do okolního příkrého srázu. Zčásti byly kameny rozebrány místními obyvateli. Další jsou součástí pomníku Jana Husa, jiné tvoří linii kolem silničky u evangelické fary. Vysoký menhir byl při stavbě silničky odstřelen. To všechno archeologové nemohli přehlédnout. Přesto se o těchto kamenech, v několika nálezových archeologických zprávách, vůbec nepíše. Za to archeolog dr. Princ popisuje svatyni, kde měly být, v oválné podlaze dlážděné kameny, usazeny dva menhiry. Ony spolu s podlahou navyšovaly vyzařovací prostor místa; zejména pak mezi nimi, s vlastním energetickým přispěním šamana (druida). Po něm se poblíž našel významný léčitelský předmět, jímž je ošoupaná druhohorní zkamenělá ježovka nazývaná vejce druidů.
O této léčebně archeologové tvrdí, že to je výmysl archeologa, jehož původním povoláním bylo právničení, jenž „svatyni“ popsal. Nedovedu si představit, že by si archeologicky poměrně málo erudovaný jedinec, popis léčebny dokázal vycucat z prstu. Obzvlášť když o působení energie-prasíly, v souvislosti s kameny a energetickými liniemi, podobně jako jeho akademičtí kolegové na celém světě, vůbec, ale vůbec nic neví.
A to se už pomalu dostáváme k „magickým“ kamenným stavbám, jak menhirovým, tak pyramidovým. Protože starobylá společenství znala, na rozdíl od současného mafiánského spolčení, fyzikální účinky obou opačných složek prasíly, tak právě těmito stavbami účelově pozměňovala energetickou hodnotu krajiny, což jsem prakticky představil v energetické léčebně nacházející se v Markvarticích u Sobotky. V nepoměrně větším měřítku, na základě vyhodnocení energetických linií, jsem postavil to, co sice bylo objeveno archeology, ale zůstalo nepoznáno jak v Libenicích u Kolína, tak také v Hradišti u Českých Lhotic. A sice, že základním prvkem menhirových staveb je jejich propojení s vyhodnocenými energetickými liniemi prostupujícími zemským povrchem. Nadto vyzařovací dosah dolmenu dosahuje do vzdálenosti sedmi set padesáti metrů. Což převyšuje 4 až 5x energetickou účinnost památných (posvátných) stromů. Léčebnu alespoň velice stručně popíši (více v připravované knize Architektura prasíly):
Kamenné systémy vybudované v Keltských šancích mají dva základní úkoly: léčit a poznávat. Vnímaví jedinci budou energetické působení pociťovat buď jako teplo, svědění či brnění, zároveň si budou moci „osahat“ energetické linie. A to buď s dopomocí proutku, virgule či kyvadélka; vzácně může sám sebe nalézt také ten, jenž je nadstandardně vnímavým jedincem, neboť je „nahmatá“ jenom a pouze rukama.
Energeticky nejhodnotnější průsečík vyzařovacích linií je ten, jenž byl stavitelem menhirové stavby – dolmenu vybrán pro jeho stavbu. Je označen v jeho kamenné podlaze křížkem ukazujícím průběh energetických linií. Energetický dosah dolmenu (trilitu) činí několik stovek metrů čtverečních. Tímto jedinečným způsobem byla stavbou dolmenu ještě více posílena osová podélná vyzařovací linie prostupující původní vstupní branou Keltských šancí. Nadto ještě byla linie energeticky navýšena menhirem, jenž je též postaven na vyzařovacím průsečíku linií v ose vstupní brány Keltských šancí. Jak dolmen, tak menhir v ose vstupní brány Keltských šancí jsou na stejné vyzařovací linii, jejíž vyzařovací hodnotu výrazně navyšují. Dolmen působí cca do dvou třetin délky, o zbytek se postará menhir. Stavba postavená na poznání a vyhodnocení energetických linií prostupujících zemským povrchem nemá obdoby nejenom v evropském, ale také celosvětovém kontextu.
Organismus si vezme jenom tolik energie-prasíly, kolik jí potřebuje. Proto se není možné energií, kterou jsem česky nazval prasíla (jinak prána, čchi, ki, kaba, ša, archea, éter, volná atp.), zdravotně znehodnotit (přebít). Postačí si např. stoupnout zády před „černý“ kámen, nebo se postavit zády před přední osu, či se opatrně položit do vnitřního prostoru dolmenu, jenž má velký plošný kruhovitý energetický dosah, podobně jako některé mohutné (posvátné) stromy, neuvěřitelných několik desítek metrů. Jenže ty mají až několikanásobně větší objemovou hmotnost.
Zároveň byl nedaleko panelu popisujícím praktické použití megalitické léčebny postaven čedičový menhir. Spolu s ním byl menhir, nacházející se na výrazném vyzařovacím průsečíku prasíly v původní vstupní bráně do Keltských šancí označené dvěma tyčemi, obklopen na jedné linii čtyřmi kameny nacházejícími se rovněž na průsečících linií. Přeměřením je možné zjistit, že linie od sebe nejsou stejně vzdáleny. Zároveň je na jednom z nich zřetelně viditelný zlom, jenž se na linii nachází.
Energetické linie prasíly prostupující zemským povrchem, které by měla využívat opravdová čínská nauka feng-šuej, prostupují také lidským tělem. Je ke škodě tohoto prastarého učení, že její současní vykladači základní energetickou podstatu feng-šuej neznají. Energetické staročínské lékařství – akupunktura zná energetické linie lidského těla pod pojmenováním meridiány. Také ony zásobující jednotlivé orgány lidského těla, také ony jsou dvojí – jangové a jinové. Důkladným poznáním lidského těla, právě z jeho nehmotného fyzikálního těla vytvářejícího kolem něj energetický obal (auru), který někteří vnímaví jedinci vidí. Pokud se tento energetický systém naruší, pak dříve nebo později člověk ochoří. Co to v samém důsledku značí? Energetické léčení nemocem předchází. Což neplatí pro klasickou moderní medicínu, která v tom nejlepším případě léčí pouze důsledky nemocí. Je zcela samozřejmé, že energeticky zdatný jedinec je více imunní, proto je proti chorobám odolnější. Závěrem ještě zmíním energetická kola vířivé energie prasíly, kterých má lidský organismus sedm. Indové je pojmenovali čakrami (koly), které jsou též dvojího druhu. Všechny uvedené znalosti jsou starší šesti tisíc let a vycházejí z pradávného poznání šamanů.
Je zcela samozřejmé, že významně spoluurčujícím pro zdraví je místo pobytu, které si naši prapředkové dokázali vybírat, nebo energeticky vylepšovat. Což činili i staří Slované, kteří používali tzv. „hromově“ kameny (více kniha Bájná prasíla). Je zajímavé, že totéž dokáží také stromy. I když vzhledem k jejich odlišné stavbě, zároveň k jejich jednodušší energetické struktuře, poněkud jiným způsobem. Z toho důvodu už zdaleka poznáme, zda rostou na energeticky vydatném místě, nebo naopak. Stromy rostoucí na vyzařovacím prostoru jsou zdravé a silné. Mezi ně patří všechny stromy památné, které dříve patřily mezi posvátné. Jsou výraznými zářiči až do vzdálenosti kolem jednoho sta metrů jako např. Lukášova „zpívající“ lípa.
Když je psáno o lípě, tak u ní zůstaňme. Bezmála třicet metrů od šedesátileté lípy malolisté (Tilia cordata), rostoucí na chudém kyselém podloží, jsem na vyzařovací průsečík linií usadil cca 60 cm vysoký křemenec bochníkového typu. Za několik dní jsem s údivem zjistil, že po celé délce nezavětveného kmene praskla svisle kůra. Bouřka nebyla, nikde kolem lípy ani tříska. Dřevní hmota pod prasklou kůrou nebyla po podrobném prozkoumání lupou ani v nejmenším poškozená. Nevěnoval jsem tomu nijak zvláštní pozornost. Když se téměř za čtrnáct dní prasklina zcela zhojila, až tak, že po ní zůstala jizva, která je na lípě dodnes. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vzápětí zjistil, že za jizvu může mnou usazený kámen. Neboť zhojená prasklina směřuje přesně ke kameni. jenž náhle navýšil energetický potenciál natolik, že kůra na kmeni praskla v místě, kde se navýšil nejvíce.
Jsou druhy stromů, které nerostou nikde jinde než na vydatných vyzařovacích místech; těmi jsou např. buky (Fagus), jiné energeticky přizpůsobivé rostou také na místech prasílou nedostatečně zásobených. Mezi ně patří např. vrby (Salix) a duby (Quercus). V závěru článku představím smutný příběh ořešáka královského (Juglans regia), který byl proti „své vůli“ vysazen v zahradě cca 55 cm napravo od vzařovací linie. Právě zde zasadil jeden známý prut „ořechu“, jenž po 15ti letech vyrostl do výšky necelých tří metrů. Spodní větev začala, přesně (kolmo) nad vzařovací linií, vedoucí přibližně severojižním směrem, v rozsahu cca 20ti centimetrů ronit mízu. Zanedlouho se v postiženém místě začala viditelně rozkládat kůra. Přímo pod větví na vzařovací linii jsem umístil asi 25 cm vysoký načervenalý křemenec bochníkového tvaru, jímž jsem vyzařovací složku prasíly o něco málo navýšil. Poškozené místo na větvi se v neuvěřitelně krátké době zcela zahojilo; větev za krátkodobým přechodným energetickým poškozením dále zdárně rostla.
Pro jistotu jsem, kvůli posílení vyzařovacího místa, nedaleko na linii usadil zvláštním způsobem dva kameny menhirového typu, výšky cca 50ti centimetrů. Jejich úkolem bylo posílit vyzařovací místo stromku, který bez viditelných projevů poškození dál rostl. Oba kameny po několika letech zarostly růží bedrníkolistou (Rosa pimpinellifolia), takže je v létě nebylo vidět. Když jeden můj známý přijel zjara na chalupu, tak mě bez prodlení zavolal, neboť z celého ořešáku kromě kmene „pršela“ míza. Při bližším ohledání místa jsem zjistil, že se vzdálenější z obou kamenů (od stromku) položil směrem od ořešáku; tedy k východu. Kámen jsme opět postavili a ořešák přestal, jako mávnutím kouzelného proutku, okamžitě ronit mízu. Stromek se zazelenal, jenom spodní již uzdravená větev zcela uschla. Zároveň se na linii (západním směrem od stromku) objevila puklina svědčící o tom, že je kmen ořešáku napaden dřevokaznou houbou. Větve přes tuto linii nerostou, neboť se odklánějí jihovýchodním směrem. Stromek nemá úrodu každoročně. Když tak malou s ještě menším počtem zdravých ořechů, neboť ostatní většina má nezdravá jádra. Zdravá se objevují pouze na koncích jeho východně orientovaných větví, pouze co nejdál od vzařovací linie. To znamená, že čím blíže k linii, tím jich je méně, a tím více jsou jejich jádra nepoživatelná, až hluchá. Závěrem je zapotřebí dodat, že listí raší dříve co nejdále od vzařovací linie, zatímco na straně opačné ořešák listí dříve shazuje.
Jak málo postačí k tomu, aby se energetický potenciál vyzařovací složky prasíly navýšil, uvedu na příkladě ze své zahrady, kde roste déle než dvacet let keř dřínu (Cornus mas). Za tu dobu nikdy nevykvetl. Asi na 35 silný třešňový pařez, jenž je necelý metr od silné vyzařovací linie, jsem na podzim položil cca 50 cm dlouhý načervenalý křemenec menhirového typu. Jaké bylo moje překvapení, když byl keř, který je od kamene vzdálený necelé tři metry, na jaře obalen žlutými kvítky.
Uvedl jsem několik prokazatelně doložených příkladů, které nám ukazují co dokáže navýšení, nebo nedostatek energie-prasíly v místě růstu stromu. To je zcela samozřejmě obecně platné. Stačí se jenom podívat kolem sebe. Zajděme třeba do přehledného vzrostlého jehličnatého porostu. Zcela jistě tam najdeme stromy, které jsou výrazně silnější než ostatní. Nejzajímavější na tom je, že mnohé najdeme na jedné linii (přímce). Právě tyto stromy nám „ukazují“ silnou vyzařovací linii. Pokud se budeme chtít dobít prasílou, tak takový strom nemusíme objímat, ale postačí, když se o jeho kmen opřeme zády. Nejlépe ráno, nebo večer. Ti vnímavější pocítí teplo nebo brnění, což prokazuje, že energii od stromu přebíráme. Také aleje nám nabídnou projevy nedostatku nebo dostatku prasíly v tom či onom místě.
Nejlepší je projít se třeba delší bukovou alejí, nebo sadem, kde jsou stromy vysazeny v řadách, kde jsou projevy přebytku a nedostatku energie patrné na první pohled. Najdeme tam stromy silné, stejně jako stromy slabé, někdy dokonce se stáčeným kmenem. Zatímco silné vyzařují energii kolem sebe, tak ty se stáčeným kmenem energii „sbírají“ z okolí. Jejich větve se za „energií“ natahují. V knize Hledání prasíly je vyfotografována cca 3m vysoká borovice stáří sto dvacet let, jejíž větev se plazí víc jak 10 metrů za trochou energie-prasíly. Názorný příklad máme před „rohlíkem“ ČT. Javory jsou stejného stáří, jsou stejným způsobem ošetřované. Přesto je vliv nedostatku prasíly na některých z nich zdálky viditelný. Příkladů by bylo možné uvést daleko více. Další převelice zajímavý objevíme před hlavním vchodem do vyšehradské pevnosti, kde roste u nás velmi vzácný zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum), ale o tom už více první kapitole připravované knihy Bájná prasíla, která vyjde později, než bylo vzhledem ke konci mayského kalendáře potřebné.
Čedičový menhir na vyzařovacím průsečíku linií.
Instalace pískovcového menhiru na výrazném vyzařovacím průsečíku linií, v místě archeology zjištěné vstupní brány do vnitřního prostoru.
Dokončování stavby dolmenu.
Menhirová řada kamenů uložených na průsečících linií.
Foto: Markvartice (Šance 2011)
Kámen menhirového typu energeticky propojený s pařezem třešně nasměrovaný na dřín.
Žlutě kvetoucí dřín čtvrt století před usazením kamene na třešňový pařez ani jednou nekvetl.
Květen 2013
Jan Johann Jaroslav Miška
Knihy: Zpověď druida, Magická prasíla, Hledání prasíly, Tajemství prasíly 1 a 2 doposud nevydaná Bájná prasíla.
Článek byl 8.1. 2013 zaslán ing. Janu Příhodovi, šéfredaktorovi Lesnické práce, který odepisuje:
Děkuji za zaslání textu článku. Bohužel obsahově nezapadá do zaměření odborného lesnického časopisu, proto jej nebudeme publikovat.
Moje odpověď:
Pane šéfredaktore. Škoda. lesnická veřejnost, která bývávala nadstandartně vzdělaná, si zaslouží být informována o energii, která je podstatou jak Vašeho života, tak také lesa, který pokrývá třetinu naší republiky. V krátkém článečku je popsáno, jak se tato energie zjevně projevuje v přírodním prostředí, a proto také v lese. Touto energií se také zabýval jeden z učitelů brněnské katedry pěstění lesů . Ale o tom zřejmě též nic nevíte. Ale je to Váš časopis, jehož obsah odpovídá vašemu poznání, či v tomto případě spíše nepoznání.
Odpověď jsem od pana šéfredaktora neobdržel. Proto jsem článek trochu rozšířil a „pustil do světa“. Závěrem nakoukněme do internetové encyklopedie Wikipedie, která o Lesnické práci píše:
Lesnická práce je periodikem vycházejícím od roku 1922. Hlavním účelem je poskytnout lesnické veřejnosti odborné poznatky ve formě odborných, vědeckých a populárně naučných článků, rozhovorů, anket a reportáží.
Není co dodat. Snad jenom to, že by časopis zřejmě potřeboval jiného šéfredaktora, který bude seznámen s původním posláním Lesnické práce.
Červen 2013
Jan Johann Jaroslav Miška
