● Kde se Země vzala? Plochá deska, na které žijeme? Něco hor, pohoří a kopečků to nezmění. Jsou zapotřebí, aby vody stékaly do moře. Prostě – zemská rovina. Ovšem upevnění této desky, v tom už můžeme jen tápat. Zachycená na velrybách? Snad myriády opásaných motýlů, uchycených na okrajích desky. Nesou ji, aby neklesala do bezedné hlubiny. Nějak musí být upevněná. A k tomu nutno hledat, v jaké výšce je upevněné Slunce – a jak může být vlastně velké.
Ne.
● Dalekohledy přiblížily pohledy na oběžnice. Výpočty sdělují, kdy zrovna Měsíc, ve svém oběhu, zastíní Slunce. Sondy podle Ciolkovského létají dál než kolem Země. Prokázaly, že na protější straně, za Sluncem, není žádná neustále skrývaná Protizeměkoule. Dávnou domněnku vyvrátilo 20. století. Armstrong sestoupil na Měsíc; pomohl mu – Aldrin?
Našim zážitkům světa lidé určili působiště – rovnoměrný prostor. Následoval matematický pokrok, k tomu potřebný. Euklidově prostoru byla zavedena iracionální čísla. Velmi náročné úlohy dostaly potřebná, alespoň přibližná řešení. Odedávna máme bezvýsledné nepřesné výpočty za samozřejmé.
● Anebo jinak? Jsou našim světem zážitky, podložené informaticky? Nahradí-li představu Euklidova prostoru s hmotou, pak žijeme ve virtuální realitě. Však rozmístění hmoty v rovnoměrném prostoru není matematicky obhajitelné. Věty Pythagorova a Euklidova, svými obvykle nekončícími výpočty, zpochybňují Euklidovu nauku lineárního prostoru.
Pouhé počty zdárně matematizují svět, jak jej předkládají zrakové zážitky. Pak za nimi není hmota.
K tomu – jednoduché lineární rovnice nabízejí jiné umístění Slunce. Ať obíhá kolem Země, kolem nás. Přesné výpočty poskytují každému jednomu tvoru právě jeho svět, vložený mu do vnímání [1]. Jak to pochopit? Základem je předpoklad, že hmota není. Nýbrž tvor vnímá údaje, vzaté z diskrétní databáze. Co nevidí, to není. Zůstává středem veškerého okolí, pak i Slunce obíhá kolem něho.
Návrat k poznatku, že Slunce obíhá kolem Země, je podivný. Tento závěr vychází ze snahy zdůvodnit stálou rychlost světla [2]. Jaká je skutečnost, když pozorovatel na Zemi sleduje, že je obíhaný Sluncem [3]?
Starodávná Bible předepsala, že Slunce obíhá kolem Země – je to nejsobečtější pohled? Já, já jsem střed světa. Jáství má snad určovat náš svět? Každý je sám sobě nejdůležitější, toho však dbají duchovní přístupy. Ovšem, co z toho vyplývá, co to skrývá za souvislosti – to už není jednoduché.
Vnímaná geometrie předkládá tvoru smyslové poznatky o jeho okolí. Není nějakou aktuální dočasně předloženou naukou; okolní vjemy vnímáme, vnímali jsme a bohdá budeme vnímat. K těm lze couvnout, když kvadratické rovnice nikdy nevypočítají úhlopříčku čtverce nebo obvod kružnice. A pak je matematizovat, perspektivu podložit výpočty.
● Kde se Vesmír vzal?
Doba Einsteinova mládí věděla, že Vesmír je tu odedávna. Žádných biblických několik tisíc let. Vše je jednou provždy určeno, hvězdy se nejspíš rozprostírají stále dál. Zatajme dech – až do nekonečna.
Už 19. století propočítalo 4D prostor. Bernhard Riemann sledoval možnost, že Vesmír je ohnutý do 4D koule a my žijeme na jejím 3D povrchu. Podobně jako známe 3D kouli a její 2D povrch. Takto by Vesmír byl konečný [4].
Ale to byla jen odbočení od spekulování o vzniku Zeměkoule a Vesmíru.
● Přednáška
Na podzim roku 1964 mě můj otec vyzval, abychom šli na přednášku. Měl ji fyzik, který za 1. čs. republiky byl věhlasný, a později emigroval do Spojených států. Aula budovy na Lerchově ulici byla zaplněná, vesměs staršími lidmi. Spolu s dalšími jsme našli místo na sezení až na pódiu, za řečníkem. Dokonce další lidé stáli pod zavěšeným promítacím plátnem, tak jak školní aula sloužívala o sobotách odpoledne jako kinosál.
Mimořádný řečník velmi dlouho vzpomínal britského empirického vědce Faradaye. Měl jsem obavy – bude-li tak podrobně mluvit i o ostatních vědcích… Nestalo se. Vzpomínku zařazuji proto, že jsem tehdy, coby 15-letý, poprvé slyšel o pojmu „Big Bang“. Připomínává se, že překlad „velký třesk“ zavedl Dr. J. Grygar.
Během přednášky se utrhlo zavěšené promítací plátno. Pamatuji starší paní, jak se dotýkala své hlavy, kam ji udeřila černá spodní lišta plátna. Lze snad v dávné vzpomínce, v zážitku dávno odešlé cizí paní, hledat něco hlubšího? Příhoda – náhoda – nehoda.
● Velký třesk.
Vědecká hypotéza – domněnka o vzniku Vesmíru výbuchem hmoty z počátečního místa. Souvislosti výpočetně podporuje zjištěná teplota elektromagnetického záření ve Vesmíru: 2,7 Kelvina, to je asi 270 stupňů Celsia pod nulou.
Dále také posuzování nepatrných změn barev zářících galaxií. Podle nich současná věda usuzuje, že se nám ostatní galaxie vzdalují. A ty vzdálenější se mají vzdalovat ještě rychleji než bližší.
Ovšem současný výklad už jinak, žádné počáteční místo třesku. Vesmír má mít střed v kterémkoliv pozorovateli. Každý bod se rozpíná, zvětšuje prostor. Lze spočítat čas rozpínání, ale nelze určit původní místo třesku – není.
Vesmír se takto rozpíná, a nikoliv z jednoho místa výbuchu – dle původního názoru. Nýbrž každé místo se má ostatním odtahovat, sobě natahovat, jako na tenkém nafukovacím balonku. Takový jsem nerad nafukoval. Tenká guma dovedla udělat krach – prásk přímo před obličejem.
Velkým problémem teorie třesku je „inflace“. Těsně po třesku výpočty určily Vesmíru obrovskou změnu – v určitém okamžiku se měl nepředstavitelně intenzivně nafouknout. Nesouvisející děj byl vřazen „ad hoc“ – jen proto, aby vše vycházelo.
Tak to byla trocha vědeckých poznatků, jež získáváme v jejich neustále upřesňovaném provedení. Zařadil jsem jen nejkratší výňatek souvislostí, z mého laického přístupu.
● Všehomír sděluje – bez velkého třesku.
Velký třesk zavedl zvláštní souvislost – nejprve nebylo nic, ani čas, a následně vzniklo všechno. Přístup docela diskutabilní, blízký zázraku – biblickému vzniku světa.
Přijímaná poselství Všehomíra velký třesk nezpochybňují, nýbrž přímo odmítají. Aby vzniklo něco z ničeho? To ne. Bez promyšlení by přece nevznikly částice, jež respektují zákony. Nýbrž něco dalo vzniknout něčemu.
Přitom bez časového počátku, natož místního, je náš Stvořitel. My, ve svých hmotných zážitcích, naopak známe začátky a konce. Proto nám bývá Nekonečná existence dost těžko pochopitelná. Až k neuvěření?
Naši skutečnost lze přirovnat k počítačové hře. Hráč by se mohl vcítit do postavy na obrazovce. Zapomnět na náš svět. Pak by se ptal, kde je Programátor jeho světa? Odpověď – zcela mimo jeho obrazovku, až nepochopitelně.
Vesmíry mají být součástí Stvořitele. Vždy byly a i budou. Náš Vesmír že vznikl následkem srážek, či spíš překřížení, jiných mnohorozměrných vesmírů. Moje převyprávění je zajisté jen nepatrným naznačením nejsložitější fyzikální skutečnosti. Možná ji pochopí naši potomci? Za staletí, za tisíce let?
Také astronomie líčí něco podobného, srážky galaxií. Ani ona nepopisuje jejich zničení, nýbrž prostoupení. Můžu si představovat, že galaxie s obrovskými vzdálenostmi mezi hvězdami proletí jinou galaxií s rozloženou hmotou. Jakoby jeden kluk hodil proti druhému, vzdálenému, hrst kamení a ten druhý totéž zase k prvnímu. Dvě skupiny kamení by se sobě přibližovaly, ale stěží které kamínky by se srazily. Nakonec by protisměrné spršky dosáhly kluky – odesilatele a adresáty.
Vědec propočítal zpětně, nějakým náročným postupem, přesuny hmoty až do „velkého třesku“. Nedošel tam, zřejmě tím podpořil názor o růstu prostoru v každém jeho místě. [5]
● Všehomír upřesňuje černé díry
Zdroj nás zpravuje z nebe? Shora zdola zleva zprava zepředu zezadu, prostě zvenku jdou k nám sdělované poznatky – také o centru galaxie. Ale přicházejí i z minulosti a z (tušené) budoucnosti – ač chápeme jen obtížněji tento čtvrtý geometrický rozměr našeho světa [6].
Průvodce upřesňuje, že vědou nalezené centrum – černá díra – obsahuje víc, než dosud chápanou jednotlivost – singularitu. Kdežto má jít o pár, o dvojici základních záležitostí. Jedna se má starat o přidávání čehosi potřebného do našeho světa a druhá zase odnáší nepotřebné energie. Jaké – snad mylné poznatky? Vztahy? Nenávisti? Vývojové stupně? Je dovoleno užívat fantazii… Lidé, zařazení ve vědě, obtížněji.
● Všehomír – k rozmístění
Naznačuje se, že právě náš Vesmír byl stvořen jaksi dál od zásadního Středu. Pak snadněji než jiné vesmíry podléhá rozkmitání kyvadla: tvoření – ničení. Má mít méně „počáteční Životní síly“.
Však i fyzikální kyvadlo zahrnuje cosi podobného „Životní síle“. V jeho fyzikálním výpočtu je vložená i veličina přitažlivost, gravitace. Běžně fyzika sděluje, že pro kyvadlo určité délky závěsu, ať má malý či velký rozkmit, vždy je doba kmitu stejná. Avšak nebývá obvyklé počítat příklady s rozličnou gravitací – tedy rozlišit kyvadlo umístěné na Měsíci nebo na Zemi. V silné gravitaci je doba kmitu menší. Jenže náš Vesmír je dál od Středu…
Vesmír máme v ošemetném umístění, hodně vzdálený. V tom měl být dokonce záměr – aby byla pochopena také neláska. Poznání nade vše. Dám do úvahy: Poznávat mraveniště můžeme zvědavě, z jednoho metru, i blíž, s dobrou obuví, ale rozhodně do něho nesedneme. Nejmenší dítě, za svého batolení, sedne kdekoliv. Národy mohou při svém pochodu vybírat, kam sednout – zda do darwinismu starého Angličana nebo do laskavých filosofií.
První vytvořené vesmíry by měly být nejblíž Stvořitelově Centrálnímu Slunci. Kdežto náš se obtížněji prokousává k poznání. Poznáváme zlo a chceme se ho zbavovat. Ovšem, když to děláme každý sám pro sebe… Pak to zlo odstrkujeme ke druhému.
K naší galaxii se praví, že trvá již mnohem déle než vědou uváděné asi 4 miliardy let. Souvislosti jsou natolik složité, že i délka trvání se posuzuje z různých hledisek. Podobně, jak se stářím člověka? Počítat od početí nebo od narození, či podle Číny, Japonska a Koreje? [7]
Lze hledat i ohledně dvou sluncí, které měla mít naše sluneční soustava původně. Jako to hvězdáři dnes znají o cizích slunečních soustavách.
Stvoření Sluneční soustavy mělo proběhnout naráz – což je ve virtuální realitě snadno pochopitelné, obhajitelné. Tedy Zeměkoule vložená ve své hmotě na oběžnou dráhu, nejspíš spolu s ostatními původními oběžnicemi. Ve hmotné formě, kterou těžko upřesňovat, když sdělení mám za důvěryhodná. Snad tehdejší prach?
Pojivem dobrého stavu vesmíru má být soucit, vlídné přístupy, tak je sdělováno. Jenže je to našemu poznávání, chápání, natož posuzování, ještě dost vzdáleno. Všechny souvislosti, jež známe, lidské vlastnosti, láska, všechny mají být podložené, vysvětlitelné fyzikálně.
Odkazy
[1] Jiný prostor – matematizovat zrakový perspektivní prostor
[2] Světová virtuální realita vysvětlená rychlostí světla – lze stálou rychlost světla prokázat pro virtuální realitu?
[3] Vesmír, středové provedení virtuality – „Měsíc je přece nahoře. Dolů ta raketa letí sama!“
[4] Konstrukce 1D, 2D a 3D světa – patnáct modelů
[5] Co když žádný Velký třesk nebyl? – Stanislav Mihulka, 14.03.2015
„Pokud sledujeme evoluci trajektorií s kvantovými korekcemi zpětně v čase, trajektorie se nikdy neprotnou v počáteční singularitě, neuralgickém bodě relativistického popisu universa.“
[6] Vesmír má čtyři rozměry, přestože čas není – mechanický model k názoru, že čas není
[7] Východoasijské počítání věku – lidem se od narození do konce roku udává stáří jeden rok a k tomu vždy na Nový rok se věk zvyšuje o jedna.
Nezmíněné navazující odkazy:
[8] Je mikrovlnné záření způsobeno tepelným zářením mezigalaktického prachu? – Vladimír Wagner, 26.01.2020
Ve své nedávné přednášce na Kosmologické sekci ČAS představil Václav Vavryčuk obnovenou verzi hypotézy, že mikrovlnné záření ve vesmíru není reliktního původu, ale jde o tepelné záření mezigalaktického prachu.
[9] Náš vesmír vznikl ve výhni singularity Velkého třesku. Anebo nevznikl? – Stanislav Mihulka, 08.12.2017
Brazilský astrofyzik Neves navrhuje, že se můžeme obejít bez problematické singularity Velkého třesku. Podle něj současné fázi rozpínání vesmíru předcházelo jeho smršťování, podle modelu Velkého odrazu (Big Bounce).
[10] Kosmologický argument pro existenci Boha 11.1.2011
Ve středověku formulován islámskými i křesťanskými učenci – samotné arabské slovo může být přeloženo jako „doktrína“ či „kázání“. Argument měl dlouhá staletí oporu ve filozofii a matematice, ve dvacátém století se na jeho podporu silně přiklonila i moderní kosmologie.
1. Vše co má počátek, má i příčinu
2. Vesmír měl počátek
3. Proto má vesmír příčinu
[11] Fotonový pás – www-osud-cz 5.9.2003
Dokončujeme také přizpůsobení obrovské skupiny Světla, které říkáte „fotonový pás“. Vaše vládní agentury ho tajně sledují již přes padesát let. Pokud je upraveno pro radio a optické teleskopy, umožňuje spatřit obrovský organizovaný pás Světla, rozšířený na mnoho tisíc světelných let. Tento pás považujeme za jeden ze stěžejních odrazových můstků, které vás katapultují směrem k nám. Nedávno se pás již ohlásil sérií ohromných energetických vln, které registrovali vaši vědci a které procházely celou galaxií. Spolu s dalšími energetickými stopami jsou mylně považovány za pozůstatky exploze „velkého třesku“. Ve skutečnosti je to pouze důkaz velmi silného vlivu fotonového pásu na naší galaxii.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
