Pro mě tkví význam Jonathanova příběhu ve zvuku, který jsem kdysi slyšel v letu racků: leť! Čím déle tomuto zvuku naslouchám, tím jasnější se mi zdá být jeho poselství: Chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce. Vrhni se do této lásky s odvahou, vytrvalostí a maximální rozhodností. Odměnou za tvé snažení ti bude zavržení a vyloučení ze společnosti tvých přátel a blízkých. Pokud se však odmítneš vzdát, pokud přežiješ osamělost a pevně se přidržíš své lásky, zjistíš, že máš nové přátele, novou rodinu, která tvé hodnoty a ideály sdílí. S nimi dolétneš dál a výš, než si dokážeš představit.

Letět pro mne znamená pustit se, důvěřovat neviditelné síle. Znamená to nechat oblohu, aby nás přitáhla a provedla zkouškami naší lásky a poznání. A když konečně dorazíme domů, zjistíme, jak by řekl Jonathan, že jsme tam odjakživa.

Odkud Jonathan přišel, stále ještě nevím. Pravděpodobně by tvrdil, že tady byl vždycky, tak jako vy a já, a že se nyní jen projevil jako pomyslný racek, zatímco se my projevujeme jako lidé. Pravděpodobně by také řekl, že nezáleží na podobě, jakou na sebe vezmeme, ale na lásce, kterou se skrze ni rozhodneme vyzařovat. Richard Bach

Ukázka z knihy:

Když se vrátili, byla už tma. Ostatní rackové k Jonathanovi vyhlíželi s úctou, protože ho viděli zmizet z místa.

Jejich obdiv nemohl Jonathan vydržet ani minutu. „Jsem tady nováček! Vždyť jsem sotva začal. Ještě se toho od vás musím tolik naučit!“

„Nevím, nevím, Jone,“ řekl Sullivan, který stál opodál. „Máš z učení menší strach než všichni rackové, které jsem za posledních deset tisíc let viděl.“ Hejno zmlklo a Jonathan upadl do rozpaků.

„Až budeš chtít, můžeme začít pracovat s časem,“ řekl Čiang, „naučíš se létat minulostí a budoucností. Pak budeš připraven na to nejtěžší, nejmocnější a nejzábavnější ze všeho. Budeš připraven vzlétnout a poznat smysl dobra a lásky.“

Uplynul měsíc a Jonathan se učil čím dál tím rychleji. Vždy se dokázal učit z vlastní zkušenosti a jako zvláštní žák samotného Nejstaršího nyní zpracovával nové myšlenky a poznatky rychlostí opeřeného superpočítače.

Ale přišel čas, kdy Čiang zmizel. Předtím ještě tiše promlouval k celému hejnu a kladl jim na srdce, aby nikdy nepřestávali s učením a se cvičením a aby se stále snažili pochopit co nejvíce z dokonalé, neviditelné podstaty všeho života. Zatímco mluvil, jeho peří se stávalo čím dál tím jasnější, až se nakonec rozzářil natolik, že se na něho žádný racek nevydržel dívat.

Richard Bach – Jonathan Livingston Racek „Jonathane,“ řekl a byla to poslední slova, která pronesl, „nepřestávej se učit lásce!“

Když zase mohli otevřít oči, byl už Čiang pryč.

Ubíhal den za dnem a Jonathan stále častěji myslel na Zemi odkud přišel. O co víc by pro něho tehdy znamenal život, kdyby věděl jen desetinu, jenom setinu toho, co ví teď! Stál na pláži a přemýšlel o tom, jestli náhodou na Zemi nejsou rackové, kteří se také snaží překročit svá omezení a pochopit skutečný smysl létání, který není jen v přemisťování za kousky chleba z rybářských lodí. Co když tam jsou další vyhnanci, rackové, kteří se odvážili říct hejnu pravdu do očí. A čím víc poznával podstatu lásky a dobra, tím víc ho to přitahovalo zpět na Zem, protože navzdory své osamělé minulosti byl Jonathan Racek rozeným učitelem. Jedním ze způsobů, jak projevit lásku pro něj bylo ukázat těm, kdo toužili po poznání, alespoň část pravdy, kterou už znal.

Sullivan, jenž se stal mistrem v létání myšlenky a pomáhal s učením ostatním, byl v tomto ohledu skeptický.

„Byl jsi tam vyhnancem, Jone. Proč si myslíš, že teď někdo z nich bude poslouchat? Znáš přece to přísloví: Racek, který letí nejvýš, vidí nejdál. A je to pravda. Rackové se tam, odkud jsi přišel, drží při zemi, křičí a rvou se o kousky jídla. Od nebe je dělí tisíce kilometrů – a ty říkáš, že jim je chceš ukázat z místa, na kterém stojí! Jone vždyť si nedohlédnou ani na konečky křídel! Zůstaň tady. Pomáhej novým rackům – těm, kteří jsou dost vysoko, aby viděli, co jim říkáš.“ Na chvíli zamlkl a pak ještě dodal: „Co kdyby se Čiang vrátil do svých starých světů? Kde bys dnes byl ty?“

S posledním argumentem Jonathan musel souhlasit. Sullivan měl pravdu. Racek, který letí nejvýš, vidí nejdál.

Jonathan tedy zůstal a pracoval s novými příchozími, s ptáky, kteří byli bystří a učenliví. Stále se však nemohl ubránit myšlence, že by dole na Zemi mohl být jeden nebo dva rackové, kteří by se také chtěli učit. O kolik víc by teď uměl, kdyby se před ním Čiang objevil v okamžiku, kdy ho vyhnali!

„Musím se vrátit, Sully,“ řekl nakonec. „Tví žáci si vedou celkem dobře. Pomůžou ti s nováčky.“

Sullivan vzdychl. „Bude mi po tobě smutno, Jonathane.“

„Sully, prosím tě! Nebuď hloupý. Co se každý den snažíme naučit? Kdyby naše přátelství záviselo na věcech, jako je prostor a čas, zničíme překonáním času a prostoru vlastní bratrství!? Překonej prostor a jediné, co zůstane, je TADY. Překonej čas a zůstane jen TEĎ. A v tomhle tady a teď bychom se ještě párkrát mohli potkat, nemyslíš?“

Sullivan se musel usmát. „Ty blázínku: Jestli někdo dokáže ukázat rackům na Zemi, jak vidět tisíce kilometrů daleko, pak je to jedině Jonathan Livingston Racek.“ Zahleděl se do země. „Sbohem, Jone, příteli.“

„Sbohem, Sully. Ještě se uvidíme.“ Jonathan si představil velké hejno racků na břehu jiného času a s neochvějnou jistotou věděl, že není z masa a peří, ale dokonalou myšlenkou svobody a letu bez jakýchkoliv omezení.
 

Richard Bach: Jonathan Livingston Racek, str. 39-49, Synergie Publishing SE, Praha, 1999, 2010, 2014

Poslal: Milan Mancovič