Opět zkouším něco popsat k vývoji informatiky, postupem od starších dob lidské společnosti.
Jaké mohou být vzájemné lidské vztahy? Hledává se náprava nevhodného ovládání člověka člověkem. Tomuto darwinismu vývoj civilizace postupně odporuje. Často společnost zvolí ušlechtilé náboženské zásady, úměrné té které době. Čisté zásady můžou později podléhat lidskému chtíči, touze po nadvládě – co když to postupně, ve spolupráci s náboženstvím, směřuje k náboženské katastrofě, k materialismu?
Darwinismus je zřejmě trvale určený živočichům a rostlinám. [0.a, b]
Nebezpečí z lidských vztahů
► Nevídaná lest roku 1278 na Moravském poli. Rudolf habsburský ponechal 250 válečníků v záloze, aby později vpadli protivníkovi do boku. Zřejmě tohle rozhodlo bitvu. Jenže lstivost se příčila tehdejšímu čestnému rytířskému boji. Přemysl Otakar II. v bitvě podlehl a přišel o život. Nic nepomohlo, že vést nachystané záložní vojsko bylo rakouským šlechticům nepříjemné, hanebné:
Pečeť krále Přemysla Otakara II.
Ulrich z Capellen a Konrád ze Sommerau, jimž Rudolf svěřil velení, se za to svým spolubojovníkům omlouvali. Etika soudobého válečnictví považovala úskoky za nehodné rytíře, který měl osvědčit sílu a odvahu v přímém střetu, nikoliv zbaběle číhat v záloze, a tak protivníkovi znemožnit rovnost šancí. s.64.
Snad nerytířská lest v bitvě, snad Rudolfovo chování bezprostředně po boji a jeho pozdější tvrdý postup proti opozici v nově obsazených Rakousích a ve Štýrsku obrátily zraky literátů ke králi Otakarovi. Ctitel rytířské kultury i ve smrti dostál ideálům, které vyznával, a svůj ztracený boj završil obětí. Motiv sebeobětování vznešeného bojovníka byl v tehdejší rytířské literatuře velice oblíbený a Přemyslovi obdivovatelé jistě dobře chápali panovníkovo poslední poselství – čest náleží mrtvým hrdinům, pochybným vítězům praktická politika. [1]
► Tisíc let jsme měli feudalismus daný rodokmenem; život šlechtice začínal hned u stoupajících schodů.
Zásadní změnu evropské civilizace nastolili v zámoří. USA byly založeny na lidské rovnosti lidí svobodných, a k tomu nerovnosti lidí nesvobodných – otroků. S postupným osvobozením všech lidí v 19. a ve 20. století znovu sílil obnovený feudalismus. Antikrist – daný velkým majetkem. Dřív – narodíš se s dlouhým rodokmenem → máš patent na sebeprosazení. Nyní – narodíš se do velkých peněz → máš patent na sebeprosazení.
Každý se dostává svou pracovitostí nahoru, k majetku? Ne, pouze první v pořadí má mimořádný úspěch, až by mohl velké peníze i dobrovolně rozdávat. Raduje se?
Majetní lidé si pořizují hluboké kryty pro případ války o suroviny. Kupují kvalitnější potraviny než druzí. Platí si dobré zdravotnictví, zatímco nepojištění lidé musí někdy i zemřít bez potřebného lékařského zásahu. Vytržení zubu je levnější než jeho oprava. Nyní se široké veřejnosti předepisuje rovnost při vzdělávání – všeobecná koedukace – v jedné třídě děti nadané, nenadané, neusilující anebo naopak žádostivé důkladného vzdělání. Ale majetným – drahé placené školy. V Americe, ale i u nás, poměry připomínají feudalismus, lidskou nerovnost.
Za 2. světové války zavedly USA a Velká Británie nutné zdanění velkých příjmů, snad až na 90 %. Zájem státu se uplatňoval ještě desítky let, aniž by snad majetným chyběla auta, barevné americké televize NTSC v 50. letech, dovolená v plné kvalitě. Až v 80. letech prezident Reagan snížil daň nejvyšším příjmům ze 75 % na 35 %. Britská politička Thatcherová u největších příjmů z maxima 83 % postupně až na 40 %.
Jsou–li všichni bohatí, nikdo nechybuje šíleným bohatstvím. Jak to zařídit? Ptejme se Ježíše. A také doceňujme zdejší jen virtuální realitu.
► Bohatý Čech, ve svém postupném vývoji, může usilovat o další výhody: co takhle zakázat volný vstup veřejnosti do lesa? Ne ~ Postavit si v nedotčeném lese haciendu? Však peněz na pokuty je dost ~ Zvětšovat rozdíl mezi státními a soukromými školami ~ Ponechat celek – stát, ať se zadlužuje, kdežto soukromý majetek bují…
Nebezpečí z ubývání a přibývání svobody
► Občanské chování sledují pouliční kamery. Ulehčují práci policie při pronásledování pachatele ve velkých městech, s pohledy do stále dalších ulic. Smyslem policejní práce bývá snižovat zločinnost. Jenže osazování kamer na náměstích městeček, kde zločin se stěží kdy odehraje – tam lze posuzovat málo potřebné slídění.
Popisuje se důvod dvojitosti našeho stvořeného světa. Vybíráme si dobro či zlo: sobě – a druhým – a sobě a –… To bývá prospěšnou výchovou lidskému duchu. Kdežto spoutat lidi v jejich každodenním životě by nebylo správné; jen si každý vybírejme, co chceme mít. Omezování – ano, ale odsud až posud, odcancáď až pocancáď! Někdo třeba i do vězení, aby už neškodil druhým a tím i sobě. Ale bez poprav.
Zařadím připomínku postupů pokročilejší civilizace, jak znalá kniha popisuje. V ní nějak oddělují muže a ženy, kteří se projevují svou zločinností. Však víme, lidé se znovu rodí ve skupinkách, co k sobě patří. Pak společnost si chytře nepouští do světa, nenarodí si duchy, kteří ještě potřebují poznávat zlo tím, že ho šíří jakožto zločinci. Jenom ať případní potomci, s podobnou karmou, na své vtělení jen čekají, čekají a čekají. Patří jinam, ne už do civilizace bez válek. Ta své násilí směruje nanejvýš k mezihvězdné obraně.
► Pronásledovaní Židé nesvobodného Protektorátu Čechy a Morava byli nuceni nosit na oděvu žlutou hvězdu. Mnohdy nebýváme tak sebevědomí, jako bývají například Norové. Tam začali nosit židovskou hvězdu naschvál všichni, takže hanlivé označení ztratilo svůj význam. Navíc Němci neměli proti germánskému severu tolik výhrad. My jsme se obrodili z českých vesnic, bez vlivu nepočetné české šlechty, což mívá různé důsledky. Zato nám bývá náhradou zdravý rozum.
► Přibylo svobody v nakládání s přírodou. Nejen pečlivě se starat o vlastní pozemek, ale i prodat pole pro stavbu dalšího supermarketu. Po roce 1989 některý soukromý vlastník dovedl svůj les rabovat. Jak dokládali pracovníci chráněných oblastí, a i vědci – entomologové, speleologové, hydrologové. [podle 2]
Vzájemné ničení
► Střelné zbraně – dynamit – ocelové tanky – chemické zbraně – jaderné bomby a ponorky. Zbraně z oběžné dráhy kolem Země. Biologické zbraně. Zbraně nevídané, jen skrytě popisované prý na konspiračních stránkách, které byly v tržním prostředí předstiženy zprávami dezinterpretačními.
Člověk po zásahu takovou či jinou zbraní trpí, možná dál žije zmrzačený, možná zahyne. Narodí se znovu, do jakého světa? Duch, popravený nositel těla, měl knihovnu o 10.000 knihách, gestapo ji zabavilo – zprotektorátnilo [3]. Pak nové tělo téhož ducha pořídilo pětkrát tolik knih, tak cenných, že pro ně nedávno lidé vytvořili knihovnu [4, 4.a].
► Období kolem první světové války zpracoval mimořádně krásným a náročným jazykem Karel Matěj Čapek–Chod (1860–1927) v propracovaném příběhu. Literát posuzuje, že hmota za války jakoby už získala duši a lidé se podobali strojům. Dnes už se neobáváme strojírenských výrobků, kdežto přemítáme o nebezpečí myslících strojů a robotizace. Vkládám úryvek z knihy Jindrové. (Odpor proti strojům uvažovala Anna Pammrová, zmíněná v 1. díle.)
„Lokomotiva, táhnoucí toto peklo na kolech, se smála bezdyšným chichotem, druhá, která ohromný vlak tlačila, odpovídala jí týmž potměšilým šuškotem, obě byly dcery téže hmoty, jež počala z lidského génia, který už prehistoricky počal hmotu znásilňovat a od té chvíle, kdy se mu to poprvé podařilo s kovy, zahájil historii.
Tato válka není vlastně ničím jiným než vyvrcholením té lidské metalurgie, toho zápasu kovů s pokolením lidským, jejich mstou za věkovitá utrpení ohněm a jejich vítězstvím, že si dokonalejšího nelze ani představit. Spiknutí kovových otroků proti synům Kainovým, Abelovým trvalo věky a bylo k úspěchu zabezpečeno, jakmile se železná ruda dorozuměla s kamenným uhlím a se zlatem, které odtud hrálo svou úlohu pravého a jediného zázračícího boha lidí, dále s rafinovaností, proti jaké největší prohnanost lidská jest pouhým mrzáctvím. Zlato, železo a uhlí daly světu nejstrašnější nestvůru všech dob, která bude mezníkem čtvrté z velikých dějinných epoch, tak jako objev střelného prachu stal se mezníkem třetí z nich.
A leviatanem tímto je těžký průmysl v tolika představitelích, kolik je velikých národů, a proto nesměl žádný z nich scházet v této světové válce, která není ničím jiným než bojem všech proti jednomu z nich, onomu, jehož průmysl stal se nejtěžším zločinem a v šíleném závodění o to, kterému z národů podaří se vyrvat z útrob země největší množství železa k apriornímu zločinnému cíli, to jest k válce, stal se šampiónem.
Tímto hromaděním vražedného kovu ve všech formách k tomu cíli s největším úsilím rozumu lidského sestrojených vzrůstala energie hmoty ku mstě nad lidstvem tak dlouho, až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duše a všechno pokolení lidské vlastně zmechanizováním bylo duše pozbylo. Může být pádnějšího důkazu o skutečné nadvládě a tyranii kovu nad člověkem, že čím více v této válce vyplýtvá kovu na zabíjení člověka, tím horečnatěji musí člověk mezery svého válečného materiálu nahrazovat výrobou válečně technického průmyslu tak zvýšenou, že se o takových možnostech žádnému národnímu hospodáři ani ve snu nezdálo?
A nadvláda ta je tak absolutní, že ani národ, jenž vidí, ano musí dnes už nevyhnutelně vidět, že válka najisto skončí jeho porážkou, nemůže ustati v přesvědčení, že kdyby to doznal nabídkou míru, dopadne pro něj mír co nejbídněji, ačkoli jeho myslitelům musí být nade vše jasné, že čím déle za takových okolností válku povede, tím dokonalejší bude jeho porážka v této vraždě všemi na všech provozované, z níž se ani vítězové nikdy dokonale nevzpamatují a která může se státi ve svých důsledcích záhubou všeho bílého plemene. Žádná z válčících mocí nemůže a nesmí ustat v boji, dokud záhuba nebude dovršena, tak zní zákon kovů, k nimž přidaly se všechny ostatní prvky, zákon, jehož exekutiva přenesena byla na výkvět mužů všech národů tak, že každý z těchto mužů je předurčen buď za kata, anebo za odsouzence, a popravy jednotlivců na jednotlivcích a davů na davech tak dlouho neodvratně budou pokračovat, dokud nebude učiněno zadost odplatě na kulturním lidstvu za největší jeho vinu, za zneužití technické kultury, kterou stvořilo.
Tak daleko to došlo s člověkem, jenž nad zvířetem vyniká vědomím jáství, svým intelektem nad zvířecím pouhým instinktem a schopností vyrobit si nástroje a konečně stroje…
Tomu se šuškavě chechtaly lokomotivy nemocničního vlaku, jedna vpředu a druhá vzadu, neboť i ony byly tvory téže technické kultury…“ [5]
Vím o člověku, který v lesích nalézal mnoho šrotového železa, až to bylo zvláštní. Neviděné bytosti se ve 20. století zhrozily využití železa; mohly ho směrovat k nálezům, aby je odvážel ven z lesa.
Co neovlivníme
Některé souvislosti přímo neurčíme – zemětřesení, výbuchy sopek, nečekaný dopad meteoritu, malou dobu ledovou, větrné smrště, objevení nového viru.
Ovlivňujeme snad chování matky Země, Gaii? Může odpovídat na naše jednání – hlubinné doly na suroviny jí škodí. Mění se vlastnosti povrchu, aniž bychom chápali či prokázali následky – změna elektrického pole, a kdo ví, co dál. Stavba mrakodrapů mění stlačení povrchu Země, podobně jako vodní přehrady. Ničit pozemský život si nepřejeme, ale jak moc k tomu přispíváme?
Odkazy:
[0.a] Lidé volali o pomoc: Nebohé ptáče ale matčiny útoky nepřežilo
„Jde o zcela normální chování, kterému se říká infanticida a ke kterému dochází čas od času u mnoha druhů ptáků, včetně čápů. Rodiče tak odstraňují slabé potomky, když nemají dostatek potravy, anebo mají nějakou vývojovou vadu.“
[0.b] Halo noviny, 15.5.1999/s.II, J. Š.
Kdysi, poměrně nedávno, vesničtí nezbedové, rádoby vtipálkové, položili do čapího hnízda několik kachních vajec. Pro mnohé ptáky zůstane taková záměna bez povšimnutí. Např. slepice vysedí starostlivě kachňata nebo housata. Holub bude velkomyslně vysezovat dokonce kalamář. Ale náš pár čápů se velmi znepokojil. Dlouho „posuzoval“ tento, z jejich hlediska podivný jev svým jazykem – klapáním zobáky. K jejich hnízdu se sletěli vzdálenější čápi, kteří také vyjadřovali svou emocionální účast při „posuzování“ té události. Když se hosté rozletěli, stalo se něco nepředvídatelného. Postižená čapí samice vzletěla vysoko do vzduchu a jako kámen padla k zemi. Zabila se.
[1] Moravské pole. Poslední boj zlatého krále – Václava Kofránková. Nakl. Havran, Praha 2006
[2] Lidové noviny, 23.2.2002, RNDr. I. Turnovec
Pravda je opak toho, co pan Klaus tvrdí. Soukromí vlastníci přírodní zdroje skutečně v mnoha případech rabují. Doložit to mohou nejen pracovníci jednotlivých správ chráněných krajinných oblastí, ale i další přírodovědci počínaje entomology a konče třeba speleology, hydrology a klimatology.
[3] Poslední boj Julia Fučíka – G. Fučíková, L. Plachá, J. Reznik, Zd. Novák. Nakl. Mír, Svaz protifašistických bojovníků, 1953
Gestapo ukradlo všechno. I naši krásnou knihovnu. Bylo v ní 10.000 svazků. Jak měl Julek rád knihy! V pražských antikvariátech… s.15
[4] Zpravodaj AZ/2.2017/s.10 – www.alternativazdola.cz
Nově ustavená Knihovna Miloslava Ransdorfa hledá prostory pro umístění zhruba 50 tisíc svazků, které loni zesnulý europoslanec během svého života shromáždil.
[4.a] Kulturní park politický – B. Tichánek
[5] Jindrové – Karel Matěj Čapek–Chod. Vyd. Vyšehrad, Praha 1987. Vydání 11., s.248–249
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
