Hodiny, uvažované na svislé nebo vodorovné ose časoprostorového diagramu, nemohou fungovat – tuto nedoceněnou zvláštnost zdůraznil mechanický model v STR (2.).

Fyzikální podstatu času sleduje bodový prostor, řízený pulsací – uvedl 3. díl této série o STR. Důsledek lze převést i do spojitého prostoru – přepočítat do perspektivy. Postupy jsou založené na mechanických modelech, jež vyhovují matematickým základům STR.

Který z oborů má větší rezervy v cestě vpřed? Ekonomie, se svým lpěním na penězích namísto životních potřeb? Fyzika, stále vycházející z prostorů naplněných nepřesnými iracionalitami, které jen částečně vystihují svět? Předpokládaný jako spojitý.

Bodový a perspektivní časoprostor. Zdroj

Časoprostor bývá definovaný jako množina všech událostí, jež jsou popisované třemi prostorovými a jednou časovou souřadnicí.

Nejprve časoprostor zvažme jako bodový, protože z něj lze odvozovat spojité provedení. Tam jsou body umístěné v nachystaných posicích prostoru – v paměťových místech, určených pro výskyt informace 1 bitu. Jedním bitem je sdělení, vybírající ze dvou možností; zda je prostorová posice obsazená, nebo zda není. Ve 2D prostoru má posice vždy jiné 4 posice sousední; ve dvou směrech. Jen do nich se může bod přesunout jediným krokem. Zdroj dává takty – pulsy pro přesun těch bodů, jimž posice takový pohyb povolila.

Zavedená teorie zná stálou rychlost světla jako axiom, bez zdůvodnění. Zkusme, jak tuto rychlost podmínit. Zaveďme této základní konstantě Zdroj pulsů, který by řídil tempo pohybů ve Vesmíru. Jeden puls dává svolení k diskrétnímu kroku bodu hmoty, do sousední posice.

Různé příčiny kroků zde nebudeme hlouběji sledovat, ať už by se jednalo o setrvačnost, o působící silovou akci, atp.

Jiná rychlost pohybu než světelná se nevyskytne. V diskrétním prostoru ať je pomalý pohyb hmotného bodu zajištěn následovně. Po obrovském množství nevyužitých pulsů následuje jeden puls – k pohybu do sousední posice, a stále tak znovu.

Předešlou spojitou představu (obr. 11) lze zpřesnit. Hvězdolet kreslit v přeskocích svislých a vodorovných a přece v perspektivě (obr. 13). Diskrétní prostor je zde rozložený nelineárně, přizpůsobený lidskému vnímaní. Graf má připsané modré údaje v sekundách, ale to jenom pro vznik základní představy o přibývání času. Ve skutečnosti je 1 puls zcela krátký; nevytvoří 1 sekundu.
 

Obr. 13. Dvojrozměrný časoprostor. Zelená síť zdůrazňuje souvislost perspektivního prostoru s diskrétním

Vnitřní čas naskakuje, hvězdoletu v síti, každým druhým zdrojovým pulsem (PZ). Například za 4 zdrojové pulsy hvězdolet překonal 2 délkové posice a 2 časové – dvakrát nepřeskočil. Střídá pulsy využité – délkové (PL) a nevyužité – časové (PT). Jeho poloviční rychlost světla lze vypočítat: 2 PL/4 PZ = 1/2.
Časoprostor je teoretickou pomůckou k vysvětlení světa. Například postava se po svislé ose pohybuje, zatímco v našem světě bychom ji znali jako statickou. Naší geometrii vyhovuje hvězdolet, nakreslený dole jako trojúhelník. Přeskakuje mezi sousedními posicemi 1D prostoru, jež odděluje Planckova délka 1,61624·10^-35 metru.

Nedořešenou zvláštností, oproti lidskému perspektivnímu vnímání, je zde nelineární rozložení bodů na obvodech kružnic. Na každé kružnici jsou mezi sousedními body, a to poblíž os, větší vzdálenosti než jinde, na téže kružnici. Úpravy probírá text, uvažující perspektivě polární souřadnice. Také připomíná, že vypracovat matematické řešení bude náročnější, než navrhnout mechanický model problému.

Poznámka: Lze uvažovat o mnohem propracovanější představě světa, než kterou dosud máme zato. Nabízí ji zrak. Oko mívá zorný úhel větší než 180°, což je vzhledem k jeho sestavě překvapivé. Dosud se velká kvalita vidění zdůvodňuje mozkovou činností, jež má nedokonalou funkci oka napravovat, zřejmě tedy dopočítávat.

Jsou i další argumenty, jež jakoby něco namítaly vůči naší sebejistotě – ohledně umístění organismu člověka ve hmotném Vesmíru. Jinou možností je přísně hlídat své vnímání a nebýt si tolik jistý, co je za ním. [odkaz 5.]
 

Čas

Nyní zvažme souvislosti se zpomalováním času. Mějme soustavu bez translačního pohybu. Posicemi prostoru se nepřemísťuje. Její čas běží nejrychleji. To proto, že ač se jí pro přeměnu na pohyb nabízí každý ze zdrojových pulsů, nepoužije žádný.

Její hodiny pak mohou tikat ve všech pulsech, které si vyberou. Vždyť žádný ze zdrojových pulsů (PZ) nebyl soustavou využitý k pohybu. Hodiny aplikují, ke svému vnitřnímu pohybu, jen něco málo z počtu všech nabídnutých pulsů (PZ). Opakovaně kmitají, tvoří pohyb (PL), a proto naměří (teoreticky) nepatrně pomalejší čas než patří celé soustavě. Ukazuje se, že každé hodiny jsou pomalejší než čas. Toto zdůraznění neopomeňme, vždyť zde posuzujeme jednotlivá kvanta času a délky. Postupy odvozeny ze Speciální teorie relativity.

Časové pulsy ať určuje délka trvání Planckova času. Pak asi 10⁴³ pulsů tvoří 1 sekundu. K takovému výsledku vede převrácená hodnota: 1/5,39121·10^-44.

Nabízí se – kvantita času souvisí s počtem nevyužitých pulsů zdroje. Čas určují ty pulsy, které body hmoty nevyužily ke svému posunu do sousední pozice.

Ovšem tyto pulsy časem nejsou, časem je nazýváme až po kvadratickém přepočtu ve prospěch našeho vnímání.

S přihlédnutím k Obecné teorii relativity (OTR) lze nabídnout opatrněji:

Čas určují ty pulsy, které nebyly body hmoty nijak využity.

V OTR si lze představit, že setrvačnost nutí bod přeskočit do sousední posice (PL), avšak gravitace zabrání bodu v takovém pohybovém využití zdrojového pulsu (PZ). A bodu nevznikne ani časový puls (PT), nýbrž na hmotný bod působila síla. Lze navrhnout do úvahy využití zdrojových pulsů (PZ) také jako pulsů síly (PF).

Světelná rychlost předpokládá neustálé přeskoky fotonu do sousední posice (PL), takže foton neužívá časové pulsy (PT).
 

Perspektivní a Euklidův prostor

Svět je zprostředkovávaný smyslovým vnímáním. Zkusme vysvětlovat funkci zraku a sluchu alternativně. Namísto užití Euklidova prostoru – jinak: převodem údajů z bodového do perspektivního prostoru. I to je jedna z možností výkladu existence Vesmíru.

V naukovém obrázku se, pouhými deseti pulsy Zdroje, vytvoří hmotě délka nebo čas (obr. 14). Například svisle jedna sekunda (postava) a nebo vodorovně 300.000 km (foton).
 

Obr. 14. Euklidův a perspektivní prostor. Stav v 10. pulsu. Vodorovná osa značená násobky délkové jednotky

Pulsy lze přibližně přepočítávat i do Euklidova prostoru; s obvyklým zaokrouhlením.

Perspektivní prostor jsme si nevybrali, je nám vnucený – je zavedený vnímajícímu vědomí. Namísto něj však fyzika, k vysvětlení Vesmíru, volí například Euklidův prostor. Hodnoty fyzikálních veličin vyjadřuje s vybranou nepřesností.

Neposoudím, zda matematicky přesný popis Vesmíru bude někdy používaný k výpočtům světa – ve své kvadratické nelinearitě nebo v bodovém provedení.
 

Přítomnost

Působení našich smyslů nás vybavuje pocitem přítomnosti. I když Einstein napsal: „Pro nás přesvědčené fyziky je rozlišování mezi minulostí, přítomností a budoucností jen iluze, i když vytrvalá.“ [20]

Avšak nabízený kvadratický přepočet času, (a nejen délky), předpokládá, či snad i určuje, naši neodbytnou přítomnost. Tu ukazuje kružnice souměrného diagramu (obr. 3), všem objektům na svém obvodě. Pokud by snad existoval i jiný způsob spojení na dálku, než zprostředkují fyzikální pole, a to s okamžitým působením, pak by vesmírná veškerá přítomnost byla důležitá.

Po probuzení ze spánku může mít člověk nelibý pocit, obzvlášť při skončení snu. Už zase jsem zde! Zdůrazněné cítění tato nauka nabízí jako vliv časové přítomnosti. Vzbuzením začnou člověka zásobovat kvadraticky zpracované vjemy.

Perspektivní stlačení nabízí posuzovat, zda fyzika obhajuje pojem přítomnosti. Vždyť délková perspektiva, očima sledovaná, pomáhá poznat, ve kterém místě se nalézáme. Podobně lze posuzovat vesmírný čas – určuje naše časové umístění. Ale jen tehdy, můžeme-li zde předkládané diagramy uznat jako platné našemu vnímání.
 

Změna délky

Ať chodec překoná za 1 sekundu vzdálenost 1 metr. Kdybychom zmíněnou rychlost zvětšili miliardkrát, pak za neměnnou sekundu bychom překonali milion kilometrů, za 2 sekundy 2 miliony. To platí v newtonovské fyzice, která uvažuje lineárně a bez ohraničení.

Kdežto navazující relativistická fyzika vysvětluje, že za 1 sekundu pilot uletí 1 kilometr, ale astronaut, za svou podivnou jednu sekundu, ve své podsvětelné rychlosti urazí například tři miliony kilometrů. Jeho zpomalené sekundě odpovídá dráha například desetkrát větší než 300 000 km, než má nejrychlejší světelný pohyb. Zásluhou zpomaleného času hodnotí velmi dlouhý úsek.

Ovšem změny délek byly jen zdánlivé. Ve spojitém uvažování se mu okolí prodloužilo – anebo jeho vlastní rozměry se zkrátily. Speciální teorie relativity neposkytuje potřebné vysvětlení; axiomaticky uvádí, že se koráb zkrátil.

Tato kvantovaná teorie relativity zdůvodňuje zdánlivé prodloužení okolní délky tím, že časové pulsy chybí. Napočítání jedné sekundy trvá, z hlediska pozemského času, velmi dlouho. Délku korábu, v podsvětelné rychlosti, navrhuje kvantová teorie relativity jako neměnnou. Délka okolí je rovněž neměnná.
 

Odkaz
[5] And who programmed this virtual reality simulation?
 

Literatura
[20] Neúplnost. Důkaz a paradox Kurta Gödela – Rebecca Newberger Goldsteinová. Dokořán, Argo, Praha 2006
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/