…Stín je souhrn toho, o čem jsme nejpevněji přesvědčení, že je třeba to sprovodit ze světa, aby byl dobrý a zdravý. Jenže je tomu právě naopak: stín v sobě obsahuje všechno to, co světu – našemu světu – chybí k uzdravení a ke spáse. Stín nám přivozuje nemoc, tzn. nás připravuje o zdraví, o spásu, neboť právě k tomu ho potřebujeme…
Stín činí z člověka nepoctivce. Člověk stále věří, že je jen to, s čím se identifikuje, nebo že je jen takový, jak se sám vidí. Toto sebehodnocení nazývejme nepoctivostí. Myslíme tím vždy nepoctivost člověka vůči sobě samému (a ne lži nebo podvody vůči jiným lidem). Všechny podvody na tomto světe jsou neškodné ve srovnání s tím, jak člověk po celý život obelhává sám sebe. Poctivost vůči sobě samému patří k nejtvrdším požadavkům, jež na sebe člověk může klast. Proto odjakživa všichni ti, kteří hledají pravdu, považují za nejdůležitější a nejobtížnější úkol sebepoznání. Sebepoznáním se míní najít všezahrnující já, ne obyčejné já, jež svým neustálým vymezováním brání poznání celku, a tedy i všezahrnujícího já. Avšak tomu, kdo usiluje o větší poctivost vůči sobě, může nemoc velkolepě pomoc na jeho cestě. Neboť nemoc činí člověka poctivým! V symptomu choroby prožíváme zjevně a jasně to, co chceme ve své psýše vytěsnit a ukrýt co nejhlouběji.
Většině lidí činí potíže hovořit svobodně a otevřeně o svých nejhlubších problémech (pokud je vůbec znají) – zato o svých symptomech vyprávějí každému dopodrobna na potkání. Člověk ovšem není schopen podat o sobě přesnější, exaktnější informaci. Nemoc činí z člověka poctivce a nemilosrdně odhaluje utajované propasti duše. Táto (nechtěná) upřímnost je patrně také základem sympatie a náklonnosti, již pociťujeme vůči nemocnému. Protože je poctivý a upřímný, je sympatický – neboť v nemoci člověk nic nepředstírá. Nemoc kompenzuje všechny jednostrannosti a vrací ho zpátky do středu. Náhle zmizí spousta nadutých egohrátek a mocenských nároků – rázem se zbortí mnohé iluze a zpochybní vyjeté životní cesty. Poctivost má vlastní krásu, z níž se cosi zviditelní i v nemocném.
Shrňme to: člověk jako mikrokosmos je obraz univerza a obsahuje latentně souhrn všech principů bytí ve svém vědomí. Cesta polaritou od něj vyžaduje, aby konkrétním jednáním uskutečňoval principy, jež jsou ukryté, a krok za krokem si je uvědomoval. Poznání ale potřebuje polaritu, a ta zase nutí člověka neustále se rozhodovat. Každé rozhodnutí rozloží polaritu na jednu akceptovanou a na druhou odmítnutou část.
Akceptovaný pól se projeví v chování, a tím je vědomě integrován. Odmítnutý pól se ocitne ve stínu a vynutí si další naši pozornost, když se k nám opět přiblíží zdánlivě zvenčí. Specifickou a častou formou tohoto obecného zákona je nemoc. Při ní část stínu vtrhne do tělesnosti a somatizuje se jako symptom. Symptom nás tak jako tak přinutí prostřednictvím těla uskutečnit dobrovolně neprožitý princip a přivede nás tak znovu do rovnováhy. Symptom je somatické zhuštění toho, co nám chybí ve vědomí. Symptom činí z člověka poctivce, protože zviditelňuje potlačené obsahy.
Thorwald Dethlefsen, Rüdiger Dahlke: Nemoc jako cesta, Triton 2011, ISBN 978-80-7387-449-0, str. 51-54
Poslal: Milan Mancovič
