Tam vedou filmy

Cit človeka je tupejší na dobro než na zlo. [1]

Několik diskutujících se shodlo pod předchozím článkem „Kam vedou filmy“, že „filmy nejsou příčinou, ale spíše následkem stavu ve společnosti, jsou tak trochu odrazem jejího stavu.“

Stav společnosti? Tou není jen naše republika, v níž znechuceně sledujeme politickou situaci, kterou určuje současná neoblíbená vláda. Více zemí ctí západní civilizaci. Ale i ve státě, vedeném třeba pravověrným islámem, i tam jeho zvědaví lidé obvykle touží vidět západní akční filmy. Tak příjemně se sledují – pokud sami nejsme obsaženi v podobném ději. Že prý jsi tím, co jíš – to potom někteří nejsou ničím? Možná že – stáváš se tím, po čem toužíš. Za co si rád zaplatíš.

Tímto textem zkusím odpovědět. Za názory sdělované v diskusích děkuji, a doplním zde názory i od odborníků, kteří příčiny hodnotí ze své profese. Ukázky jak z českých, tak i cizích zdrojů.

Je víc přičin zhoršování vztahů mezi lidmi, a jednu zásadní zde nabídnu nakonec. Názory na stav společnosti popisují následující úryvky:

Průzkumy a analýzy, které v USA prováděly prestižní společnosti, např. The American Medical Association – jednoznačně prokazují, že mezi násilím předváděným v médiích a růstem násilí ve společnosti je přímá souvislost, počínaje zločinností školáků přes teror na ulicích až po barbarství za války. Propagátory práva silnějšího jsou znovu hlavně ti, co z toho mají pohádkové zisky. Sondy 1/2003 Stanislav Suja: Zabijácké hry probouzejí skutečné násilí

Čím stát vzniká, tím i pokračuje. Jistě státům prospívá, když sledují ušlechtilé myšlenky, jež obvykle stojí při jejich vzniku. V 18. století získali USA obranou proti Británii samostatnost, jenže kult zbraní tam přežívá dodnes.

Američtí vědci 17 let sledovali skupinu 700 lidí. Z pubertálních chlapců, kteří se dívali 1 až 3 hodiny denně na televizi, spáchala později násilný čin třetina. Ještě horší byl výsledek u jedinců, kteří strávili před televizní obrazovkou více jak 3 hodiny denně. Násilný trestný čin spáchal každý druhý. Mladý Svět 25/2002 René Flášar

A jaký je vliv na děvčata? Výsledky společné výchovy můžou vést k původně nečekaným výsledkům. Ale mužské a ženské mozky, to je jiné téma.

Děti si ani hrát neumějí a dlouho u ničeho nevydrží. V poslední době se navíc zajímají o nějaké útočné příšerky z televize a paní ředitelka mívá dost práce je přesvědčit, že hračky se stejně jako lidé mezi sebou prát nemají. Mladý Svět 7/1997/s. 29 (Ředitelka mateřské školy Plzeň, Puškinova ulice)

Když rodiče dětem vysvětlí, co je a co není správné, jak se zachovat, pak malé děti vyhoví ne proto, že by vysvětlení bylo logické, ale protože mají své rodiče rádi. Jenže ve školce rodiče přítomní nejsou; jistou část dne dětem chybí mateřská láska.

Negativním jevem současné společnosti je násilí, předkládané dětem v různých časopisech nebo v televizi. Přestože se mnozí psychologové snaží tvrdit, že to na děti vliv nemá, asi se to na jejich činech taky projevuje?

Děti mi to přímo neřeknou, ale je vidět, že vyloženě chytají manýry z těch různých akčních filmů ve způsobu provedení činu nebo šikany. Dříve se kluci pohlavkovali, tahali se za aktovky, rvali se. Dneska jsou to údery pěstí do obličeje, kopance do břicha, surové bití, to dřív nebylo. V televizi přesně vidí, jak se to dělá. Dokonce teď řeším případ z jedné školy, kde deváťáci pohrozili šesťákovi, že ho vyhodí z okna a skutečně ho v tom okně drželi. Ten umíral hrůzou, protože se bál, že ho skutečně z toho okna vyhodí. Způsob fyzických útoků už je tak drastický, údery na nejcitlivější části těla za účelem, aby to co nejvíc bolelo a zranilo. Boskovicko, regionální noviny 8/2003. Kriminalistka Martina B.

Škola vychovává děti podobného věku v jedné třídě. Některé se hledí prosadit tak, jiné jinak. Škodlivá šikana je v takových podmínkách pochopitelná. Kdežto bez ní se obejde situace, kdy smečka vesnických dětí je sestavená od věku čtyř let třeba do patnácti. Snadněji v ní vzniknou přirozené vztahy. Starší mívá přirozený respekt od mladších, nemusí si jej tvrdě vynucovat.

Pokus ruské rodové školy má hodně co do sebe. Kde ve škole starší děti učí ty mladší.

Večer před tím, než čin spáchal, se Jenkin díval na DVD, na kterém byly záběry dloubání očí. Poté, co následujícího dne na svou partnerku Tinu Nashovou zaútočil, ji dalších dvanáct hodin věznil ve svém domě. Lékaři se pak zrak této matky dvou dětí snažili zachránit, ale jejich pokusy byly marné. Měla také zlomenou čelist a nos.

Nashová se po útoku svěřila, že se cítí jako pohřbená zaživa, že trpí klaustrofobií a nedokáže se ovládat. ‚Cítím se jako pohřbená zaživa‘ V.2012

Zprávy, jež zdůrazňují to špatné a dobré ignorují, originálně zhodnotil Vlastimil Marek v rozhovoru pro Osud.cz:

Když chcete řídit moped, musíte mít řidičák. A ředitelé televizí, předsedové partají a vlád nedělali jediný psychotest, jediné zkoušky, nemusejí mít žádné kvalifikační předpoklady. Nechali jsme systém, aby nás strávil.

Svět totiž nevypadá tak, jak nám předkládají média. Kolikrát vás za poslední týden někdo zavraždil? Kolik mrtvol jste cestou do centra viděl? Určitě ani jednu. Přesto v novinách téměř na každé stránce a v televizním zpravodajství každou chvíli vidíme mrtvoly, katastrofy, atentáty. Klasický příklad současné disproporce a jakési klamavé taktiky je, když moderátor oznámí, že na dálnici mezi Prahou a Brnem bourala 4 auta. Má, ale vlastně vůbec nemá pravdu. Měl by říci 256 843 aut dojelo v pořádku, jen čtyři měla nehodu. Proč nás krmí každou katastrofou z celého světa? Nechali jsme si to vnutit. Rozhovory s Osudem (21.), Vlastimil Marek 13.02.2004

I učitelům se někdy vytýká, jestliže hodnotí studenta dle toho, co neumí a znalosti podcení. Sledovat právě to záporné? Žákyně přináší jedničky, ale sport jí není po chuti? Přece by ji rodiče mohli chválit za to, co dělá dobře.

Zcela konkrétně před lety popsal hrůzu, jež se občas vyskytne, článek časopisu Médium. Může nebo nemůže každý pachatel za svůj zločin? Viníkem je také stav světa, způsob vedení civilizace, která dovolí předkládat návody k vraždění a to co nejpůsobivější. Příběhy poutavé a přitom škodlivé. A byť bychom byli miliontinou společnosti, pak zvažme svůj miliontinový podíl na podpoře těchto vymyšlených příběhů.

Zkráceně vyjímám zvláštní tragédie a jejich vysvětlení:

Náš mozek registruje naprosto vše, pozor na filmy

Věřili byste, že i andělská bytost, člověk veskrze mírumilovný, který by záměrně neublížil nejen ani kuřeti, ale ani rostlině, může náhle, bez jakéhokoliv důvodu zavraždit svého bližního? Bohužel, takových případů je příliš hodně, jako například tyto:

Případ z Venezuely: Patrik se svojí rodinou snědli nedělní oběd, děti odešly k sousedům a on si se ženou sedl na verandu ke kávě. Chvíli spolu hovořili jako obvykle o každodenních záležitostech, když Patrik náhle vstal a odešel dovnitř domu. Po chvíli se vrátil s kuchyňským nožem, kterým bez jakéhokoliv varování – chtěl usmrtit svou ženu. Pak zcela klidně usedl vedle ní a dále popíjel kávu. Po chvilce si všiml zraněné ženy a přivolal lékařskou službu, která ženu zachránila. Patrik si dodnes nepamatuje, co se s ním dělo a proč vůbec po 16 letech spokojeného manželství tak najednou zaútočil na svoji ženu. Jakmile si všiml, že jeho žena krvácí, domníval se, že ve chvíli, kdy byl v domě, někdo na jejich verandu vešel a jeho manželku chtěl zavraždit.

Na Oxfordské univerzitě ve velkém sále probíhala přednáška. Studenti byli soustředěni na výklad profesora, když jedna dvacetiletá studentka náhle vstala, udělala pár kroků ke kovovému koši, zvedla ho a celou silou jim praštila nejblíže sedící kolegyni.

Událost z Madridu: Jedenáctiletý Miquel uprostřed noci vstal z postele, přistoupil k pracovnímu stolu svého otce a z jednoho šuplíku vyndal revolver. Šel s ním do ložnice rodičů, kde je oba zbavil života. Zbraň pak odložil na své místo a klidně šel do své postele a pokračoval ve spánku.

Profesor Colin Blakemore má na stovky popisů takových případů. Ne vysvětlitelně počínání strůjců tragédií přimělo neurologa – specialistu, aby začal blíže zkoumat, co se děje v mozku takových, v podstatě nešťastných lidí. —.

— Došel k závěru, že příčinou neočekávané agresivity lidí jsou drastické fantazie jejich mozků!

Je známo, že náš mozek má tendenci zapamatovávat si všechno, s čím se setkáváme. Pokud se díváme na nějaký film, sledujeme nějakou událost na ulici, nebo čteme knížku, naše paměť si ukládá všechno tak, jako bychom to skutečně prožívali. I když se časem tato událost z vědomé paměti vytratí, informace se přesunou do tzv. nevědomé paměti (též podvědomí), a tam zůstávají uloženy navždy. Čím více drastické jsou události, tím silnější stopu zanechávají ve vědomé i nevědomé paměti. Pak může dojít k tomu, v podstatě k jakémusi omylu, že sledovaná a v paměti zaregistrovaná agresivita se dostane až k popisovanému jádru a člověk se začne chovat tak, jakoby touto agresivitou byl sám přímo ohrožen. Toto mozkové jádro „bere vážně“ všechny impulsy a reaguje na ně útokem. Podle profesora k takovému omylu může dojít u kohokoliv v jakékoliv chvíli.

Skutečná obrana je pouze jediná: ovládat svoji představivost a nedopustit, aby před náš zrak, sluch a vůbec do naší paměti pronikaly scény hrůzy, děsu, agresivity a násilí. A protože mozek dítěte je „elastičtější“ než u dospělého člověka, platí to dvojnásob ve výchově naší budoucí generace. Protože přísloví „Co se v mládí naučíš,“ je stále platné, a to nejen v dobrém, ale i ve špatném slova smyslu. 15.07.2003, Ondřej Rybář Médium 7/2003/s.5

Zásadní možností je filmy s nábojem zla odmítat. Snad ho máme svým zhlédnutím odmítnout třikrát? Ne, vůbec nezhlédnout. Za sebe rozhodneme o zlepšování či nezlepšování situace.

Kyselé hrozny visí vysoko, ty odmítneme. Kdežto pro sladké si nemusíme nosit žebřík. Ty jsou nízko, snadno dosažitelné, nabízí nám je prostředí velmi ochotně. Snadno je získáme a žádné riziko pádu z žebříku nehrozí.

Ne, ve výšce mohou růst hrozny kyselé i sladké! Rostou-li sladké hrozny nízko, pak je můžeme snadno trhat. Nemusíme se před nimi chránit plotem či výstražnou tabulkou. Kdyby byly násilné filmy špatné, byly by ve výšce, byly by nám zakázané. Jenže, kdo stojí v čele společností, kdo je má zakázat? Řídí nás snad Jan Hus, je to Chelčický, je to Tolstoj? Zakazují se vraždy, ale vražedné nástroje se prodávají a návodné příběhy se laskavě – ne, ne, ne – lákavě vnucují.

Napínavé filmy nás snadno zaujmou. Bývá to našim lidským sklonem, zvědavě sledovat havárie, až fascinovaně vyhledávat neobvyklé situace. Jenže, asi tak jako si někteří odpíráme moc velké množství chutného jídla – vždyť nemíváme úměrně velký výdej energie, podobně uvažujme s filmy. Přemoci se.

Kto je silný? – Kto sa dokáže ovládať. [1]

Někdy je dosud násilí, válečný střetnutí, i vhodné – jako doplněk jinak ušlechtilého příběhu. Například v americkém „Avatarovi“ z roku 2010 bylo krásných nápadů větší množství, kdežto vyvrcholení v bojovém střetu domorodců a přišedších kořistníků snad nebylo hlavní příčinou vzniku filmu. Například:

– Propojit zvířecí a domorodcovu hřívu vedlo k uklidnění a podmanění zvířete. Domorodý Pandořan je pak snadno ovládal svou vůlí. Pochopitelný jinotaj připomínající nám potřebu, aby člověk ovládl své pudy, to vnitřní lidské zvíře. Teprve pak tělo slouží duši nejlépe.

– Hrdina byl vyplašený, když na něj dosedala létající stvořeníčka, trochu podobná našim nohatým pavoukům. Jenže znalá rada jej překvapila; byla to semena posvátného stromu, vznešené vyznamenání hostovi na cizí oběžnici Pandoře. Jistě scénář filmu je promyšleně zařadil, vždyť i naše lidské staré zkušenosti považují pavouky za posly, za tvorečky čímsi blízké Bohu. Zvláštní to názory předků, vždyť pavouci nám nebývají sympatičtí.

Někdy s chutí nahlédneme na televizní záběry z býčích zápasů a přece je můžeme mít za historicky přežilé jednání, za málo ušlechtilou zábavu. Podobně s násilnými filmy. Ale nejprve nutno posoudit jejich smysl, až pak zvažovat rozloučení.

Odpírání toho či onoho sledujeme kysele. Prý – nevaž se, odvaž se! Říkala sladká loca-cola.

Cenzuru odmítal i známý filozof a sociolog:

Platí tedy toto obecné pravidlo: předmětem regulace neboli cenzury se stanou vždy ty obrazy násilí, které odhalují jeho podstatu. Jednoduše: ne filmy plné násilí, ale kritické dokumenty Moora o zdrojích toho násilí budou ohroženy cenzurou. Je nutné proto v zájmu demokracie žádnou regulaci zobrazování násilí nepřipustit – každá vláda ji zneužije k obraně mocenského statu quo.

Problémem není regulace zobrazování násilí, ale odhalení mechanismů, které v demokratické společnosti mohou náhle nastolit rozsáhlý systém pokrytectví a lži —. Lidové noviny, 22.09.2004, Václav Bělohradský

Což o to, nejlepší bude, až sama veřejnost odmítne příběhy se záludnými dopady.

Kam až civilizace dospěla, co má za dobré a špatné, komentoval kdysi herec a režisér Jack Nicholson (*1937). Že když on ve svém filmu ukáže ženské ňadro, je to nepřípustné. Ale co může být, co projde – to, když se mečem tatáž část těla usekne…

Nakonec názor člověka, který je desítky let u pramene okouzlování. Některé své kolegy – tvůrce filmů – má přímo za rozkošníky krutých příběhů. Režisér žije těmito tvůrčími problémy, narozdíl od nás diváků, po desítky let a to nejspíš každodenně.

Pán prstenů – Faleš. Čest je tady jen schematicky naznačená, protože střety ve filmu jsou umělé. Uvádíte pojmy, jako je čest, odvaha, přátelství, protože se to ve filmu prezentuje, ale podprahově při tom vnímáte radost z ničení, ubližování z ošklivosti, protože právě hlavně to tvůrce fascinuje.

Je to jako s člověkem. Může vás chvíli klamat, pokud se staví do nějaké pózy, nebo tím, co o sobě prohlašuje. Ale máte- li trpělivost a citlivě vnímáte, jak se projevuje bezděčně, nacházíte pod povrchem to, co z něho vyzařuje doopravdy.

Ve filmu, o kterém mluvíme, záliba v masakrech, násilí a bezohlednosti, s jakou se k sobě hrdinové chovají, je v protikladu k tezi o hrdinství, cti a přátelství. V divácích se takovými filmy jen ubíjí cit pro skutečné vnímání.

Násilí neodsoudíte tím, že se na něj koukáte, jenom si na násilí zvykáte a to není dobře. Bohužel filmaři dobře vědí, že pohled na násilí je atraktivnější než pohled na jeho oběti. A tak pod pláštíkem odsuzování násilí se násilím ve skutečnosti kochají.

Zrovna včera jsem viděl Kill Bill.

LN: To se vám musely ježit vlasy hrůzou na hlavě!

Už jsem otrlý. Autoři takových filmů jsou nechci-li říci úchylní, tak aspoň citově chudí lidé. Nemají rádi své bližní a nevědí o tom. Touha po úspěchu je pokřivuje. Při tom úspěch těch morbidností je velmi krátkodechý. Za chvíli přijde další, ještě hrůznější film a Kill Bill bude pro diváky už jen slabý čajíček. Lidové noviny, 26. ledna 2004, Jiří Menzel: Kina jsou plná hrůz

Co je smyslem pobytu na Zemi? Nakládání s hmotou? Nutnost zajišťovat si přežití a k tomu ty nejlepší podmínky? Bezpečnější auto raději než primitivnější, prestižnější školu raději než péči o potřebného příbuzného?

Vzhledem k tomu, že není možné zemřít, je vhodné sledovat, co je nám prospěšné s dlouhodobým výhledem. Smrt, jako odložení pozemské hmoty a získání jiné, vede k odmítnutí věty, kterou někteří spisovatelé vkládají umírajícím lidem, prý – „na ničem nezáleží“. Záleží!

Dovedu si představit, že filmy s podobnou náplní časem přestaneme vyrábět a sledovat. Nejen vliv filmů, nýbrž právě podléhání našim lidským pudům nás vede hlouběji, ke stále krutějším filmům – je-li pro taková filmová pokračování vůbec prostor. Ovšem přesněji by problematiku popsal divák, který tyto filmy sleduje, můžu přiznat.

Jenže, jak to je s vedením společnosti tam či onam? Jakoby to byl neřízený proces, jakoby duchovní souvislosti našeho světa, naší zdánlivé skutečnosti, nebyly promyšlené. Záměrně vedený je, ať už tam nebo jinam.

Jedna inspirovaná odpověď na konkrétní příčinu násilí zní – materialismus.

Probírejme, co společnost do zlého stavu přesunuje. Nesmiřme se se situací, jež se desetiletí od desetiletí zhoršuje. K názoru o zlém vlivu „kultury“ jsem nabídl souvislosti. Ale který z názorů je výstižný?