Mluví se o ní jako o jednom z pilířů moderní fyziky. Ale pokaždé, když teorie relativity ve vědě třeba jen letmo něco „políbila“, vždy to skončilo v bažinách prapodivností, paradoxů a záhad. Prokazatelně. Ať už jde o myšlenkové experimenty s fiktivním pozorovatelem, dělení nulou u hmotnosti fotonu, křivení času a prostoru, černé díry, nebo podivné chování částic, které komentoval významný americký fyzik Richard Feynman slovy: „Mohu s jistotou prohlásit, že kvantové mechanice nerozumí nikdo.“ (Zapomněl však na legendárního Chucka Norrise, jenž i to dělení nulou zvládá hravě…)

Na počátku všech konfliktů teoretické fyziky se skutečností je zkrátka vždy aspoň dotek teorie relativity. Přitom v praxi se podle ní nepočítá vůbec nic – ani běžné fyzikální jevy, ani gigantické stavby, ani lety do vesmíru. A případy, kdy prý funguje, jsou ve skutečnosti jen bludy, nebo dokonce podfuky, jak si za chvíli ukážeme.

Proč tedy mnozí fyzikové a jejich „kluboví fanoušci“ na teorii relativity tolik lpí? Hlavním důvodem patrně je, že má na ně podobné psychotropní účinky jako droga:
ovlivňuje jejich prožívání reality a dává jim pocit pohody i zvýšeného sebevědomí. Není tedy divu, že se relativisté nechtějí nechat od své drogy odstavit. Na kritiky teorie se většinou dívají spatra a připouštějí-li nějaké diskuse, pak operují s řadou vymyšlených (v praxi nedokazatelných) tezí, aniž by přiznali jedinou chybu.

Achilles a želva

Než přejdeme k jasným důkazům o pošetilosti teorie relativity, podnikneme expedici do antického Řecka, za Zenónem z Eleje. Jeho paradoxy nás totiž mohou v lecčems poučit (především o nekonečnu) i připravit na argumenty relativistů.

V jednom z myšlenkových pokusů nechal Zenón závodit udatného Achillea s želvou. Jelikož Achilles je desetkrát rychlejší než želva, dal jí desetimetrový náskok. A tím podle Zenóna závod prohrál, neboť želvu nikdy nedohoní. Když totiž Achilles uběhne deset metrů, želva mezitím urazí jeden metr. Achilles uběhne i tuto vzdálenost, ale želva je stále napřed, nyní o desetinu metru. Náskok želvy se sice pořád zmenšuje, ovšem želva pořád vede a tak to jde dál a dál, až do nekonečna. Při takové logice Achilles želvu nikdy nedohoní a závod nevyhraje.

Faleš utajená v detailech

Každý školák sice ví, že tento myšlenkový experiment není v praxi pravdivý, ale předložit o tom matematický důkaz, to byl pěkně tvrdý oříšek pro filosofy a matematiky po více než dva tisíce let. Dokonce i dnešní matematikové, kteří tvrdí, že jde v tomto případě o nekonečnou řadu čísel, ovšem s konečným součtem, podávají ve skutečnosti důkaz nepřesný. (Domnívají se, že když nekonečný počet nahradí symbolem „suma“, tak už nekonečno umí spočítat).

Že Achilles dohoní želvu přesně po jedenácti celých a jedné devítině metru, to lze celkem jednoduše zjistit po správném dosazení do klasického fyzikálního vzorce, kdy dráha se rovná rychlosti násobené časem.

Ale celý paradox má kořeny jinde: Zenón si nejdříve „vykolíkoval terén“ a vložil do něj naoko logický předpoklad, že konečnou dráhu lze rozdělit na nekonečně mnoho dílů. To je právě blud, na který se nechali nachytat i dnešní matematikové.

Proto si nyní řekneme něco mimořádně důležitého:

Přesně danou dráhu lze rozdělit na libovolný (a následně konkrétní) počet dílů, ale na nekonečný počet nikdy. Nikdy. (A kdo si myslí, že umí třeba úsečku rozdělit na nekonečný počet dílů, ať to v realitě ukáže.)

Může nehybný šíp letět?

S myšlenkovými experimenty stojí i padá celý Albert Einstein. Proto si uveďme další myšlenkový experiment Zenóna: když je vystřelený šíp v každém okamžiku na nějakém místě nehybný (dnes bychom to dokonce mohli doložit fotografiemi), znamená to, že se vůbec nepohybuje. Ba co víc, jde prý o důkaz, že pohyb čehokoli neexistuje.

Pomiňme fakt, že v minulém paradoxu Zenón existenci pohybu sám přiznal a podívejme se, jaký blud byl do vykolíkovaného terénu vložen tentokrát. Jde o pojem „každý okamžik“.

Tím je opět zaměněn „libovolně dlouhý časový úsek“ za trik s nekonečnem.

V přesně daném časovém intervalu existuje libovolný (ale nikoli nekonečný) počet okamžiků.

Kdyby Zenón zadal rychlost vystřeleného šípu a libovolný (následně přesný) časový interval „každého okamžiku“, dala by se lehce vypočítat příslušná dráha, což by byl jasný důkaz, že neexistuje okamžik, v němž by byl šíp nehybný…

Je dobré znát takové finty, protože relativisté je také používají. U nich jsou ale navíc skryty v záludnostech s fiktivním pozorovatelem a nejde-li to jinak, tak přímo i v podvodech.

Konec s nesmysly o nekonečnu

Špatné chápání pojmu „nekonečno“ je dodnes zdrojem mnoha rozporů, jak v matematice, tak i ve fyzice. Je to tím, že chybí jasná definice a také tím, že matematikové se ve výrocích o nekonečnu chovají podobně, jako Zenón – něco jiného se domnívají a něco jiného dokážou.

Je tedy na čase říci si naprosto jednoduchou a pravdivou definici:

1. Nekonečno (přesněji nezačátečno-nekonečno) nemá začátek a nemá konec – v opačném případě by nebylo nekonečnem.
2. Z toho vyplývá, že nekonečno nelze jakkoli zvětšit, nebo zmenšit (proto je nesmyslem i sčítat či násobit několik nekonečen) a není možné ho rozdělit – jinak by vznikla „nekonečna“, která mají v místě předělu začátek či konec, a nesplňovala by větu 1).
3. Z věty 2) pak vyplývá, že nekonečno nemá ani jeden rozměr (neboť co má aspoň jeden rozměr, to lze rozdělit – viz třeba přímku, nebo sílu).

Shora dolů ve třech kategoriích

► „Nekonečno“ je kategorie abstraktní. Nemůže vyjadřovat množství ani kvalitu daných objektů. Jako příklad lze uvést pojem „dráhy“ – co značí? Právě a jen podstatu drah, tedy princip, z něhož nemáme možnost cokoli vybírat. Poté ale následuje libovolno.

► „Libovolno“ je kategorie všeobecná. Vyjadřuje potenciální množství i kvalitu daných objektů. Příklad: závodní dráhy s jakoukoli délkou. (Jde o přechod mezi nekonečnem a konkrétnem, kdy ještě není nic jisté, ale už máme oblast různých možností k výběru.)

► „Konkrétno“ je kategorie určitá. V ní se možnost stává realitou a vyjadřuje přesné množství i kvalitu daných objektů. Příklad: přímá závodní dráha dlouhá sto metrů.

Teprve v konkrétnu lze dosahovat přesných výsledků matematiky, fyziky a reality. Přitom ale cokoli z jasně vyhraněného konkrétna se už nemůže přemístit do kategorie nekonečno. (Přímá závodní dráha dlouhá sto metrů už nikdy nebude abstraktním pojmem.)

A tvrdí-li třeba matematik, že reálných čísel lze používat nekonečný počet, je to jeho falešná domněnka. V realitě ji neumí dokázat a jen si hraje na Chucka Norrise (o němž je známo, že jako jediný umí napočítat do nekonečna – i dál). Všichni ostatní používají libovolný počet reálných čísel, následně zpřesněný na konkrétní počet, což dokladuje každodenní praxe.

Co někde začalo, musí někde skončit

Má uvedená definice nějaký praktický dopad? Samozřejmě. Jestliže teorie předpovídají nekonečné hodnoty konkrétních fyzikálních veličin (třeba v případě singularit u černých děr i Velkého třesku), mohou je vědci směle zahodit.

Logická definice nekonečna dokazuje, že takové teorie jsou „zenonovsky“ paradoxní, tedy bezvýchodné a nereálné.

Vždyť konkrétní fyzikální vlastnosti objektů jsou dělitelné a nemohou tedy v nekonečnu existovat. Dále přitom platí, že co má začátek, musí mít i konec. Nebo jinak: co má začátek, nemůže se vyskytovat v nekonečnu.

Terén novodobých Zenónů

Nekonečné hodnoty konkrétních fyzikálních veličin, jako je gravitační síla, hustota, či teplota, předpovídá i teorie relativity. Už to samo o sobě takovou teorii vyvrací. Ale je toho víc.

Po vzoru Zenóna z Eleje vykolíkoval Albert Einstein se svými kolegy nejdříve terén pro bludy. Jak jinak, než myšlenkovými experimenty – v těch se nesmysly dobře ukrývají.

Takový terén (šlo o celý nový světadíl) musel obsahovat částečné pravdy a má tu vlastnost, že bludy na něm vypadají jako logika a věda.

Pracovní oblasti bylo přitom nutné poorat odbornou hantýrkou a spletitou matematikou.

Nota bene: obecná teorie relativity má matematiku tak komplikovanou, že výsledky reálných fyzikálních jevů s ní nedokážou vypočítat ani aktivní zastánci této teorie.

No a potom byla dodána semena slávy pro houfy pionýrů, kteří se o rozvoj bludů pilně starali. Výsledek? Ejhle, i obrovské šílenosti – jako je proměna hvězd na černé díry, nebo magické křivení časoprostoru hmotou – dostaly vlastní život na akademické půdě a v médiích.

Fantom Radar Radarovič

Relativisté s oblibou říkají, že platnost teorie relativity byla dokázána „mnoha vědeckými experimenty“. Těch originálních je sotva deset. Všechny jsou klamné, ale my se zaměříme pouze na to, co je v obou teoriích, jak speciální (STR), tak i obecné (OTR), mimořádně pošetilé a nereálné.

Kromě už zmíněných operací s nekonečny je to postava pozorovatele. Vzorce STR byly zkonstruovány výhradně podle toho, jak a co při fyzikálních jevech „pozoroval“ a tím také ovlivnil. Současně pořád mluví téměř do všeho, ačkoli jeho schopnosti (jako je kvalita zraku, postřehu a intelektu) nejsou ani zbla definovány. Víme však, že je to takový „Radar Radarovič“, neboť se chlubí tím, že prý vidí rychlost a dráhu paprsků u světelných hodin (i v jedoucím vagonu, v němž se kupodivu šíří rychlost světla ve vakuu). A zároveň vidí pomalejší chod hodin, či zkracování předmětů při rychlostech milionkrát větších, než mají letadla…

Toho pozorovatele zplodil Albert Einstein jako fantoma, který roznáší pověry, že bez něho by fyzikální jevy nemohly existovat (moment – proč s ním relativisté nepočítají při Velkém třesku?) a vybájenými schopnostmi uhranul i zbavil rozumu tisíce fyziků. Tentýž potměšilec jim však klidně vypozoruje třeba i to, že Slunce obíhá Zemi. A to si pište, že dodá i vzorce.

Mionový paradox fotonu

V horních vrstvách atmosféry vznikají miony – částice, které se rozpadají za 2,2 mikrosekundy. Za tak krátkou dobu by nikdy neměly dopadnout na zemský povrch, ale přesto dopadají. Relativisté to považují za důkaz platnosti STR: při relativistické rychlosti prý pozorovatel – ano, ten potměšilec – na Zemi pozoruje, že se mionům zpomaluje čas, takže žijí déle. Oproti tomu mion pozoruje (bez legrace), že se mu díky rychlosti blízké rychlosti světla („c“) zkrátila dráha, a právě proto dopadá až na zemský povrch…

Dobrá. Ovšem fotony k nám ze Slunce létají přímo rychlostí „c“. Potměšilec na Zemi tedy musí rovněž pozorovat, že se jim zpomaluje čas a fotony oproti tomu musejí vidět, že se jim krátí dráha. Jenže ouha: po dosazení příslušných hodnot do vzorců STR vychází, že fotony takto putují na Zem nulovou dráhou, cca v čase „osm minut děleno nulou“. To je ale čas, který zvládá jedině Chuck Norris. Jsou tady snad všechny fotony ze Slunce výhradně pro něho? Ne. To jen zastánci STR hlásají bludy. A protože si rádi vymýšlejí plno vytáček, dodejme fakt, že nulovou dráhu, stejně jako čas dělený nulou, by foton musel absolvovat i přesně v tom úseku, v němž by letěl spolu s mionem. Takže nejde o důkaz pro, ale proti STR.

Vědci, nebo dogmatici?

Bažiny STR daly vyrůst řadě paradoxů, jež relativisté dodnes pulírují a čistí. „Evrgrínem“ je třeba paradox dvojčat, kdy kosmonaut odletí relativistickou rychlostí ze Země a po návratu je (vlivem pomalejšího plynutí času) mnohem mladší než bratr, který se celou dobu nehnul z kuchyně. Nebo že by to bylo jinak? Jasně, dodávají honem relativisté. Kosmonaut v raketě zrychloval, zpomaloval a otáčel se, proto nebyl pořád v rovnoměrně přímočarém pohybu. Jeho vztažná soustava tedy byla neinerciální (nesetrvačná) a v takových STR neplatí.

Dobrá. LHC v CERNu má prstencový tvar – takže částice v něm nemohou obíhat přímočaře. A protože je urychlovačem, nepohybují se ani rovnoměrně. Přesto výsledky tamějších experimentů (zvýšená hmotnost, delší dráhy a životnost částic) hlásají relativisté do světa, jako důkazy platnosti STR. To je jim opravdu jedno, co melou? Jak mohou teorii potvrzovat fakta, která ignorují její základy? (Podmínku inerciálních soustav dal Albert Einstein do úvodu STR, jako jeden ze dvou postulátů.) Copak takhle se chovají skuteční vědci?

Řečí plno, ale skutek utek

Pojďme dál. „Je to asi tak, jako když těžká koule vytvoří důlek na gumovém plátu,“ filosofují relativisté o křivení časoprostoru, které podle Einsteinovy OTR představuje gravitaci. Jde ale o výklad značně kulhající, protože gravitace funguje kolem celého tělesa – nejen „dole“. Kdyby tedy měli pravdu, účinky protilehlých důlků u všech těles by se vyrušily. Vždyť vesmír nezná „nahoře“ a „dole“, takže ani jedna dráha (geodetika) pro obíhání planet by nevznikla. Pouze sám časoprostor by byl různě svíraný…

Ostatně, zkuste chtít po relativistech, ať podle rovnic OTR konkrétně vypočítají, v jaké hodnotě i v jakých jednotkách Slunce křiví čtyřrozměrný časoprostor pro Zemi, čímž ji prý nutí obíhat. A taky chtějte vědět, jak se tento údaj převádí ze čtyř rozměrů na jednorozměrnou sílu a newtony, jež pro vyjadřování gravitace jinak běžně používají i relativisté.

Za stovku let nikdo z nich tato konkrétní data neposkytl. Zato však už zplodili tuny filosofických blábolů o tom, že hmota zakřivuje časoprostor kolem sebe. A jak to dělá? To se neví. Snad je to projev strachu z Chucka Norrise, jenž si prý černé díry dává k snídani…

I podfuky jsou jim dobré

Bohužel, ve své zaslepenosti mají relativisté blízko i k podfukům. Uvedeme si nyní dva nejkřiklavější, jež hojně používají jako důkazy platnosti teorie relativity.

1. Nevysvětlená odchylka při stáčení perihelia Merkura.

   Albert Einstein ji objasnil tímto vzorcem: α = 24π³a² / T²c²(1 – ε²)

   Ovšem ten vzorec je podivný a jednoúčelový. Vychází z Keplerových zákonů, u jiných planet „nesedí“ a rovnicemi teorie relativity je nedotčen – proto nemůže potvrzovat jejich platnost…

2. Bez započtení jevů OTR by bylo nemožné provozovat polohovací systém GPS.

   Tak toto tvrzení je lež jako věž. Žádný relativista se přes rovnice OTR nedokáže dostat k přesnému výsledku, použitelnému pro GPS. Dokonce neumí do těch rovnic sehnat ani přesná data. Družicové signály jsou upravovány podle úplně jiných vzorců a empiricky.

Může být, že někteří zastánci teorie relativity se nesmyslů a podvodů neúčastní vědomě. Třeba jen „zdrogovaně“ a rádi papouškují, co si jinde přečetli, aniž by je zajímala logika a pravda. Jenže všichni se věnují „důkazům platnosti“ teorie relativity a ignorují důkazy, které ji vyvracejí. Takový postup ale nemá se skutečnou vědou nic společného a sám Albert Einstein patrně netušil, jak velkým kanónem střílí i do vlastních řad, když prohlásil: „Jen dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost, avšak tím prvním si nejsem zcela jist.“
 

Jiří Muladi