Říká se, že ďábel je ukryt v detailu. Ale není to pravda. Bůh je ukryt v detailu. Ďábel prchá před detaily na hony daleko, protože ho usvědčují z falše. Hlasatelé teorie relativity (TR) jsou na tom velmi podobně: když budete chtít, ať v reálných detailech prokážou platnost jejich teorie, dočkáte se spousty slov, dogmat, vědecké hantýrky, komplikované matematiky, i trochy pohrdání, ale konkrétního a logického vyjádření těžko přetěžko. Takových zkušeností mám řadu, přičemž poslední je z různých diskusí nad prvním dílem mého materiálu Teorie relativity je droga.
Abychom si rozuměli: je třeba nespornou skutečností, že při změně frekvence se mění hmotnost částice, ovšem ne podle TR, neboť kde je skutečnost, tam není TR a naopak. Při odhalování lecjakých triků jsem ale zažil i dost legrace…
Na scéně je nekonečno
Co chápe člověk nezatížený teorií relativity (budeme mu říkat člověk normální), to relativisté nechápou – a naopak. Takže normální lidé mi sdělovali, že za vysvětlení tří kategorií „nekonečno, libovolno, konkrétno“ jsou rádi. Pochopili stať o tom, že v naší realitě vesmíru neexistuje nic nekonečného (nic konkrétního nemůže být nekonečné), protože nekonečno nemá ani jeden rozměr. A vše, co má aspoň jeden rozměr, to lze rozdělit na libovolný počet dílů, ale na nekonečný počet nikdy. Takže například úsečku nikdo neumí rozdělit na nekonečný počet úseček. I kdyby byly dlouhé jen žádná celá, miliarda nul a na konci jednička, vždycky to budou úsečky a bude jich přesný počet, nikoli počet nekonečný.
Relativisté však na to mají fígl (jako na všechno). Neřeknou, jak konkrétně je ta úsečka malilinkatá – to by je usvědčilo z falše – ale řeknou, že je nekonečně malá a není to úsečka, nýbrž bod. A mají vymalováno, protože nekonečně malých bodů lze v každé úsečce „nasekat“ nekonečno… Toto tvrzení obhajují zuby nehty, protože TR s nekonečny počítá a podle renomovaných relativistů je ve vesmíru i předpovídá. Co na tom, že v realitě a dokonce ani na úsečce neumí nekonečno nikdo z nich dokázat? To je detail a těmi se oni netrápí.
Pozor, přichází pozorovatel
Než Albert Einstein vstoupil do fyziky, pozorovatele v ní nikdy nikdo nezpozoroval. Všechny fyzikální jevy se bez něho v pohodě obešly (miliardy let), a Newtonovy zákony jakbysmet.
Pak přišel rok 1905, publikování Einsteinovy speciální teorie relativity (STR) a v ní vzorce postavené výhradně na tom, co pozoruje pozorovatel (řecky egregor) – navíc v různých soustavách i úhlech pohledu. To je pravá podstata STR a zároveň kořen všech jejích bludů.
V minulém materiálu jsem onoho pozorovatele nazval Fantom Radar Radarovič, zkráceně FRR, tak u toho můžeme zůstat. A prozatím si jeho roli i výkony představíme v úsměvném obrazu, jenž popisuje samotného pozorovatele z různých úhlů pohledu:
Pesimista vidí velkou díru.
Optimista vidí světlo na konci tunelu.
Realista vidí, že je to vlak.
A strojvedoucí vidí tři trotly na kolejích…
Ačkoli všichni pozorovatelé zde počítají s něčím jiným, pozorovali tentýž fyzikální jev.
Růžoví sloni Erwina Schrödingera
O nesmysl podobné ráže se relativisté bezděky postarali i v populárním případu pana Schrödingera. Ten zavřel kočku do krabice, v níž byl mechanismus, který naprosto náhodně (padesát na padesát) rozbil, či nerozbil, ampulku s jedovatým plynem. To znamená, jak oficiálně tvrdí fyzikové, že dokud se pozorovatel do krabice nepodívá, je pro něho Micka živá i mrtvá zároveň.
Pan Schrödinger chtěl tímto myšlenkovým pokusem původně upozornit na podivnosti a díry v teorii kvantové mechaniky, ale světe div se – žádný fyzik patrně neodhalil pravou podstatu tohoto problému… Tou je jednoznačně postava pozorovatele.
Samozřejmě že Micka v krabici není živá i mrtvá zároveň a je jí úplně jedno, co si myslí Fantom Radar Radarovič, ať už přešlapuje u krabice, nebo na druhém konci vesmíru.
Tento fyzikální jev, jakož i veškeré jevy klasické mechaniky, jsou na FRR naprosto nezávislé. Nic na nich tedy nemění, zda je pozorovatel zjistí rychlostí světla, nebo až za bůhví kolik let.
A protože jde o myšlenkový experiment, ze kterého samotnému panu Schrödingerovi nebylo moc dobře, domyslíme jej do šťastného konce. FRR necháme šňupnout dávku kokainu, takže při pohledu do krabice neuvidí Micku ani živou, ani mrtvou, ale uvidí růžové slony, což ho rozveselí. Jedno nebezpečí tady ale přesto je: může se stát, že když FRR sdělí relativistům, co zcela nečekaně vypozoroval, tak se jim nad touto změnou zavaří mozkové závity…
A ještě perlička. Svérázné řešení celého případu nabídl Stephen Hawking: „Když slyším o Schrödingerově kočce, beru do ruky pušku.“ Zda na sebe, na kočku, na Erwina Schrödingera, nebo na FRR z TR, to neuvedl. Inu – detail.
Tuhá zápletka s miony
S relativisty je to opravdu těžké. Logika jim nic moc neříká (v některých případech ji dokonce cíleně zakazují), o to více však sázejí na virtualitu a v různých příkladech nehrají podle jednoho notového listu – přestože si všichni dohromady notují.
V minulém materiálu jsem napsal, že mionům se při jejich rychlosti nemůže zpomalovat čas podle vzorců STR. Jinak by foton v úseku, v němž letí spolu s mionem, musel podle stejných vzorců absolvovat čas dělený nulou. Na tento výrok relativisté reagovali tím, že u času fotonů nelze uplatňovat vzorce STR, neboť to vyplývá z Einsteinova postulátu: rychlost světla je ve všech inerciálních soustavách neměnná…
Taková argumentace je ale vzhůru nohama. Nevyvracel jsem zde konstantní rychlost světla („c“), nýbrž nesmysly plynoucí ze vzorců STR. Podstata sporu byla tedy v tom že se mionu, letícímu vedle fotonu, nemůže zpomalovat čas (protože jinak by neplatila konstanta „c“).
K co nejlepšímu vyjasnění tohoto sporu jsem pak adresoval relativistům asi dvacet dotazů. A výsledek? Jak si ukážeme v následujícím příkladu, jejich triky i virtualita jsou neuvěřitelné.
Kdo nelítá, naměří, ale neví…
Miony vznikají v atmosféře, a my je kupříkladu ve výšce 10 kilometrů svěříme studentovi, který ještě o TR neslyšel, má pouze stopky a měřič vzdáleností.
Pokud mionu při rychlosti 0,998 „c“ naměří čas 2,2 mikrosekundy života (dobu od vzniku do rozpadu), zjistí, že absolvoval dráhu 659 metrů. Nic zvláštního, klasická fyzika.
A když mion dorazí na Zem (což se celkem běžně děje), naměří mu čas 34,5 mikrosekundy. Je ale pravda to, co hmatateně naměřil? Podle FRR je to celé jinak. Naštěstí prý platí STR, neboť bez ní by se ten druhý případ uskutečnil pouze v rámci pravděpodobnosti a to jen jednou za několik milionů let. Zároveň FRR ukáže studentovi, jak je nutno miony měřit správně: letí se podél nich se stopkami, na kterých se prodlužuje čas a ten je pak vzorci STR potvrzen. Nebo naopak – vzorce určují, že když FRR letí v soustavě s mionem, naměří stopky prodloužený čas jeho života. Ale že by v onom delším čase mion logicky a měřitelně prolétl i delší dráhu, to teorie zakazuje. Proč? Protože podle STR mion sice má téměř světelnou rychlost, ovšem jeho dráha je při prodlouženém času nulová… Chudák student.
Kdo nebere drogu TR, ten dost těžko přijme, že mionu se při jeho rychlosti prodlouží čas života (proto dopadne až na Zem), ale potřebnou dráhu 10 kilometrů zároveň neproletí.
Kašpárci nahoru, kašpárci dolů
Při pohledu z druhé strany je daný příklad ještě kurióznější. Když mion vznikne (a to i ve výšce 30 kilometrů), stojí podle relativistů na místě a pozoruje, jak se k němu šílenou rychlostí řítí Země. Přesněji – zemský povrch se vším, co obnáší. Tedy i s námi.
Z toho vyplývá, že aniž bychom věděli a chtěli, děláme mionům upachtěné kašpárky, kteří bezpočtukrát denně pronikají atmosférou, aby tam nahoře nechali o sebe rozplácnout miony. Pak se bleskem vracíme zpátky, připravit se na další spršku… Ale to ještě nic není oproti tomu, co prožívá naše rodná planeta Země. Ta si přitom, chudák, musí trhat útroby, neboť mionové spršky klidně vznikají najednou i v protilehlých oblastech atmosféry, tedy jak na severní, tak na jižní polokouli.
Normálního člověka nemůže něco takého ani napadnout. Proto je na místě zdůraznit, že popisované chování mionů mi bylo vysvětleno (byť po opakovaných neústupných dotazech) kovanými relativisty, kteří to naprosto vážně pokládají za realitu. Jestli tedy zvažujete, že zde patří někdo do úplně jiných ústavů, než vědeckých, mne do toho netahejte.
Nula v roli chytré horákyně
Fotonům určuje STR výjimečné postavení v rámci celého vesmíru. Ne kvůli konstantní rychlosti světla, ta byla známa dávno před STR, nýbrž kvůli tzv. nulové klidové hmotnosti fotonů. Tento unikátní termín musel Albert Einstein vymyslet proto, že jinak by mu vzorce STR nefungovaly ani na papíře.
Různým hmotným objektům totiž mohl zakázat rychlost světla „z moci teoretika“, ale u fotonů by to byla očividná lež. Pohříchu však platí, že když do vzorce pro hmotnost v STR dosadíte „c“, vždy vychází ve jmenovateli zlomku nula. Aby to Albert Einstein nějak zalátal, direktivně určil, že nula (tedy nulová hmotnost fotonu) musí být i v čitateli. Proč?
Za prvé tím formálně zajistil, že v pošetilém vzorci neporoste hmotnost fotonu „nade všechny meze“. A za druhé, zatímco jakékoli číslo dělené nulou označují matematikové za ryzí nesmysl, tak 0/0 je pro ně „menší nesmysl“, tzv. neurčitý výraz – a s tím už se přece jen dá nějak žonglovat, viďte?
Teorie speciálnější, než speciální
Nyní si ukážeme super výhody onoho neurčitého výrazu 0/0. Lze z něj snadno a rychle vyčarovat nejen nulovou klidovou hmotnost fotonů, ale třeba i konstantu „c“.
Začneme slavnou rovnicí E = m.c2 a za energii dosadíme nulu. Kdy taková rovnice platí? Když pravá strana rovnice se taky rovná nule. A protože „c“ je konstanta, tak nule se zde musí rovnat „m“. Tuto nulu pak přesuneme na levou stranu rovnice a ejhle: dostáváme neurčitý výraz 0/0 = c2
Ovšem stejným způsobem si mohou udělat radost i školáci a vyčarovat si například sedm trpaslíků (0 = 0 . 7 trpaslíků) a odtud: 0/0 = 7 trpaslíků
Přitom nulovou klidovou hmotnost fotonů považují relativisté za skutečnou, takže podle nich musí reálně existovat i vše ostatní, co lze získat z neurčitého výrazu 0/0 (a získat lze VŠE). Každý relativista by se tedy měl radovat nad tím, že světlo světa právě spatřila Teorie speciálnější než speciální (TSNS), která v sobě obsahuje i svatý grál fyziků – Teorii VŠEHO. Nebo že by výraz 0/0 u hmotnosti fotonu fakt znamenal akorát iluzi dělenou podvodem?
Ať žijí zbytečné experimenty
Je vlastně legrační, že nulová klidová hmotnost fotonu je utajeným postulátem STR, že ji nelze žádným experimentem dokázat, že to relativisté (aspoň někteří) vědí a že s ní přesto počítají. Přitom jde v tomto případě opravdu o mimořádně drobné a důležité detaily. Nejmenší hmotnost fotonu, jakou dosud fyzikové zjistili, vyjadřuje číslo žádná celá, čtyřicet šest nul a na konci jednička (v kilogramech). Údajně se však chystají další experimenty s předpokladem, že to číslo bude ještě o deset nul nižší…
Kdyby ale uměli správně zacházet s Planckovou konstantou, žádné experimenty by dělat nemuseli a věděli by, že nejmenší možný foton má hmotnost řádově „žádná celá, padesát nul a na konci jedničku“. Dál je ta nejdůležitější konstanta vesmíru (z níž mimo jiné vyplývá právě vzorec m/f = 7,36E-51) nepustí.
Fušeři s konstantami
S konstantami jsou relativisté vůbec hodně na štíru. Například do rovnic Obecné teorie relativity (OTR) vložil Albert Einstein vlastní gravitační konstantu, do níž jako základ použil Newtonovu gravitační konstantu – ovšem její komponenty podle vzorců STR nepřepočítal. Nutně by tím totiž změnil její hodnotu a to si nedovolil, přestože OTR stojí na úplně jiném principu, než Newtonův gravitační zákon a je s ním neslučitelná.
Další eskamotérství předvedl Albert Einstein u kosmologické konstanty. Nejdříve ji do svých rovnic zavedl a byly správné. Pak se dozvěděl, že je to špatně, tak ji ze svých rovnic vyhodil – a zase byly správné. No a teď fyzikové uvažují, že by tam tu konstantu opět vrátili a rovnice budou – jak jinak – znovu správné. Navíc ke všemu, snad aby celá šaškárna vskutku stála za to, tak teoretická hodnota té konstanty se od naměřené reality liší o 120 řádů…
To číslo neumí nikdo ani pojmenovat.
OTR vítězí v žebříčku Top bludů
Relativisté mě v diskusi mimo jiné vybízeli, že když kritizuji OTR, tak ať odhalím konkrétní chyby v jejích diferenciálních rovnicích. Ale nad takovým chytákem jsem se jen pousmál. Ty rovnice jsou totiž natolik domotané a složité, že je neumí řešit ani nejskalnější relativisté.
Ostatně, když je něco evidentní nesmysl, tak je taky nesmysl to složitě řešit. OTR tvrdí, že gravitace je křivení čtyřrozměrného časoprostoru. Až k tomuto jevu dodají relativisté seriózní čtyřrozměrné fyzikální jednotky a jejich převod na newtony, včetně výpočtu toho, jak Slunce křiví časoprostor třeba pro Zemi, můžeme je začít brát vážněji. Ovšem za sto let to nikdo z nich neudělal a zatím předvádějí (bohužel i ve státním pedagogickém systému) pouze toto:
- Hlásají teorii, kterou si v realitě neumí ani představit
- S rovnicemi, které neumí řešit
- S jednotkami, které neexistují
- S důkazy, které jsou pofiderní – když ne přímo falešné
- A sami pro výpočty používají konkurenční Newtonův gravitační zákon
Egregor na závěr
Ve zmíněných debatách jsem získal zkušenost, že nemá valný smysl relativistům vyvracet „důkazy platnosti TR“. Rozum s tím totiž nemá celkem co dělat, tady jde o jejich víru a každá víra je silnější rozumu. Například expedice Arthura Eddingtona „potvrdila“ Einsteinův výpočet ohybu světla hvězd v blízkosti Slunce podvodem (chyby v měření byly tak velké, že výpočet nemohly nijak verifikovat). Ale i když tato informace některé relativisty zaskočí, tak hned kontrují: jenže jinde se to potvrdilo. A co myslíte, mají ty výpočty a měření z „jinde“ v ruce? Nemají, ale to je „detail“…
Odmítají zkrátka přijmout fakt, že i kdyby se podařilo přes TR dospět k nějakému relativně dobrému výsledku, samotná podstata teorie relativity je pošetilá a nepravdivá.
Přesto však má obrovskou sílu – vždyť je kojena a pěstována milióny briskních mozků stovku let. Vzniklo z ní tedy to, čemu vědci říkají paradigma a duchovně vzdělaní lidé egregor. Navíc není náhodou, že v TR má velké slovo pozorovatel (řecky egregor).
To znamená, že zde není jen teorie relativity, nýbrž i psychoenergetická entita, která chce být živena. Za odměnu pak dává těm, co jí slouží, do vědomí podobné psychotropní stavy, jako drogy. Ostatně, podívejte se na pojmy, jimiž se to od doby Alberta Einsteina ve fyzice jen hemží: černé a červí díry, temná hmota, temná energie, falešné vakuum, křivený časoprostor, kvantová pěna, virtuální částice i síly… Jenže to už je téma na jiný materiál.
Jiří Muladi
