Motto: „Ptáš se mě, proč si stavím dům v lese v horách a já se usmívám, mlčím a dokonce i moje duše zůstává tichá, protože žije v jiném světě, který nikomu nepatří. Broskvoň kvete. A voda plyne.“ /Li-Po/

Čím jsem starší, tím víc rozumím svojí babičce, která v mé paměti zůstává prototypem moudrosti. Přiváděla mě k šílenství a vzteku svými reakcemi na moje otázky.

„Bábi, jak tohle můžeš takhle říct, dělat…??? !!!! ????…………“

Bábí se jen tiše smála…. ne, vlastně nesmála, ona se chechtala bránicí, třáslo se jí břicho a přitom nevydala ani hlásku. To mě vytáčelo ze všeho nejvíc, ten tichý buddhovský smích, jen pro samu sebe. Jako by věděla, že tomu nemůžu rozumět, a ona se válela smíchy.

Představuju si, co by asi říkala těm planoucím horoucím srdcím, které zde vrství pyramidu myšlenek, textů…. „názorů“ …. o Bohu, o duši, o politice, o volbách, o fyzice, o matematice, o globálním oteplování, o tzv. duchovnu, o srdíčkách, o Pravdách….

Vidím to ve 3D: neříkala by vůbec nic. Vůbec by nerozuměla těm lidem, kteří urputně obhajují svoje „pravdy“…. dívala by se těma svýma lehce poťouchlýma hnědýma očima na tu intelektuální spoušť, pod barevnou bavlněnou zástěrou by se jí natřásalo břicho tichým smíchem, vzala by si motyku a šla by okopávat kedlubny.

Čínský básník by to nevyjádřil lépe…..
 

Věra z Vysočiny