Čím je podložený prostor, který smysly vnímáme?
„Mach je přesvědčen, že zvláště fyzika získá největších vysvětlení od biologie, a sice od analysy smyslových počitků. Předměty vnějšího světa nezpůsobují počitků, nýbrž komplexy počitků tvoří tělesa.”
Božena Dratvová [1]
Nástrojem k žehlení bývá mandl nebo žehlička, tak jako nástrojem k počítání bývá počítač nebo mechanické počítadlo – sčot, kdysi v obchodech ve východních zemích.
Původně počítač dával jen výsledek matematického výpočtu. Po polovině 20. století je využívaly vědecké či technické obory. Avšak koncem 60. let v Československu sálové počítače již pomáhaly, v mnoha podnicích, i účetním. S elektrickým příkonem tak velkým, že počítačový sál potřeboval i klimatizaci.
Pamatuji dřívější častou připomínku, že matematika je královnou věd. V mnoha oborech poznání zjišťuje a zajišťuje různé potřebné záležitosti. Leč nutno vybírat správné postupy výpočtů. Někdy je vtažena i do prostředí, kde víc rozhodují nápory naší chamtivosti než zákonitosti integrálů vysoké matematiky. Jediný finančník by zacloumal izolovaným peněžním trhem. Odkazy k matematice v ekonomii: [2] [3].
Výsledek žehlení zjistíme pohledem – zda je košile či kalhota (krejčovský termín) vyžehlená. A výsledek fyzikálního výpočtu – nejen srovnáním s dalšími výsledky, ale především shodou s vnímaným světem. Zda shoda fyzice chybí, sleduji níž.
Výpočty Newtonovy fyziky byly srozumitelné, bezvadné, a musela přijít až námitka z měření rychlosti světla v 19. století, s jeho nesrozumitelnými výsledky. Ne hned se Einsteinovi podařilo přesvědčit odborné okolí, že jeho názory o čase, délkách či gravitaci jsou výstižné. Že základ Vesmíru může vycházet z kmitů, jež tvoří pohyb světla.
Jsme-li především uživateli světa – ať už televizí, hokeje, luxusního jídla a pití, stěží kdy se hlouběji zamyslíme nad smyslem života. Biolog může hledat, jak se chová život, zkoušet odvozovat jeho vznik. Základněji hledá astrofyzika. Soudí, že Vesmír vznikl velkým třeskem, užitím zázraků.
Naprosto základní mi však připadá hledat, jak vzniká kružnice, jak úhlopříčka čtverce. Pokud je vytvoříme narýsováním tuhou do sešitu nebo výpočtem se zaokrouhlením výsledku, pak je to jen pohrávání si v prostoru, který je uživateli světa přidělen. Rovnici kružnice je základem i Pythagorova věta, často se zaokrouhleným, bezvýsledným výpočtem.
Kdekdo z nás ví, že žijeme ve hmotě. Ta by zde zůstala, i kdyby z Vesmíru zmizel poslední vnímající tvor. Ano – či ne?
Posoudím, zda se shoduje naše smyslové vnímání s výpočetním zpracováním. Zvolím geometrii s matematikou.
- V geometrii jsou úsečky mnoha kvantit – délek, ale jediné kvality. Tou je rovná čára.
- Matematika má rovněž úsečky mnoha kvantit – délek, ale kvality jim kupodivu přiznává dvě odlišné – vyjádřené racionálním nebo iracionálním číslem.
Matematicky zpracovaný Euklidův prostor tak neodpovídá geometrické předloze. Smyslům přístupná geometrická délka je konečná, ale nekončící výpočet toto nejčastěji nevystihuje. Nenacházím nesnáz v matematice, ta zcela objektivně nezjišťuje výsledek. Následně je otázná geometrie, zvolená k vysvětlení světa.
Dávní indičtí a egyptští učenci dbali vědecké opatrnosti: rovnici 32+42 = 52 nepřeměnili v řeckou větu. Věděli, že zobecněná rovnice a2 + b2 = c2 obvykle nedává konečný výsledek pro „c”. Mnoha různým dvojicím čísel „a, b” se bezvýsledný výpočet „c” zpřesňuje, ale bez konce.
Do obecné Pythagorovy rovnice je nevhodné ono absolutní =, zvažme raději ≠.
Prý postačuje spokojit se s určitým počtem desetinných míst, smířit se s nepřesností. V technice není na závadu zaokrouhlit výsledek, ale v oboru poznávání světa, v přesné vědě, také ne? Vychází mi, že svět není daný hmotou, rozloženou v Euklidově prostoru.
Zásadní nesrovnalosti hledám náhradu. Dalším postupem je návrat ke smyslovým zážitkům. Hledat jiný způsob jejich podložení, podstatu jejich vzniku.
Nejvíc bitů informací, do vědomí, dává zrak. Jeho výstupní data jsou doprovázena perspektivním zmenšováním vzdalovaných předmětů. To vystihnu odlišným cejchováním geometrických os. Souřadnice budou kvadraticky přepočtené; tedy rozložené nelineárně.
Svět může být šálivou Májou, pouhým vjemem pěti smyslů, a pod nimi je „prázdno”, žádná hmota. A přesto není třeba podmiňovat svět zázrakem. Nýbrž informatikou, samozřejmě podloženou matematicky.
Perspektivní zrakové vnímání se tradičně vysvětluje vjemem světla, odraženého od hmotných předmětů. Ty by měly být rozložené v Euklidově prostoru. Zakřivené prostory by sloužily stejně tak.
Odlišně pro Máju – virtuální realitu. Podkládám ji bodovým prostorem. Body, rozložené v pravoúhlé síti, lze přepočítávat do zrakového zážitku. Například body čtverce vytvoří, po přepočtu do našeho vnímání, spojitou kružnici.
Spojitý vjem kružnice odvozuji z bodového prostoru. Například bod C [x=-2, y=1] z levého obrázku převádím do pravého perspektivního obrázku. Zůstanou mu stejné souřadnice [-2, 1]. Obrovské množství přepočteným bodů dá lidskému zraku vjem kružnice.
Záznam v bodovém prostoru (levý obrázek) připomíná diskrétní zápisy v paměti počítače. I tam jsou rozlišené – bodové. Pravý obrázek perspektivy by značil objekt, pozorovaný na obrazovce.
Podobně se převádí body z obvodu čtyřcípé hvězdy, jež vytvoří v perspektivě čtverec.
Dvě zobrazené souvislosti ukazují, že zdroj našich smyslových zážitků netřeba umísťovat do rovnoměrného Euklidova prostoru. Body, ze skryté báze bodových údajů, může vesmírný procesor převádět každému tvorovi – vkládat je do vjemů jeho vědomí. Aniž by vznikala potřeba tolik obvyklého zaokrouhlování početních výsledků.
[1] Positivismus ve fyzice – Božena Dratvová. JČMF, Praha 1924
[3] Tomáš Sedláček: Intelektuální stop-stav aneb Ekonomické retro – k diskusi, 9.3.2009
Bohumír Tichánek
Poslední články autora: