Nedávno jsem tu psal o karmickém zákoně, kde je běžně zmiňována smrt. Co se děje po smrti fyzického těla? Čeká nás po ní ještě něco? V naší vyspělé civilizaci je smrt člověka poměrně nevhodným tématem. Jako zdroj informací se však nachází v dílech a úvahách filosofů a teologů, je popisována v duchovních a posvátných knihách a nakonec, i kdyby tomu tak nebylo, smrt potká každého.
Na úvod výchozí otázka, co je to vlastně život? Tedy život zde v hmotném světě se zaměřením na lidskou bytost. Nemusela by být asi žádná námitka proti definici (může jich být mnoho), že je to časový úsek fungování organismu člověka mezi jeho narozením a smrtí, a to vědomé fungování jako projev v objektivním světě. Bez prvního aktu zrození nemůže život začít a druhý proces je jedinou možností a jistotou, kterou končí každý život. Smrtí tak ustanou veškeré projevy života subjektu. Jednou jsme se poprvé nadechli, jednou naposledy vydechneme. To je dokonce i zákon. Jde o přirozený, byť obávaný jev, o dosažení nejvyššího stupně vývoje, kterým vrcholí proces dozrání organismu a další život již není pak možný. Lidé se většinou na okamžik konce života nijak nepřipravují.
V přírodě kolem nás vidíme umírání často – vždyť vše má svůj vyměřený čas! Lze ale namítnout, že ze scény života odcházejí i lidé v mladším věku, v dětském věku, že někdo umírá přirozenou smrtí – vlivem nemoci ve stáří, někdo se zabije či je zavražděn. Smrt také nebere v úvahu naši inteligenci, mládí, lásku, bohatství, důstojnost a oddanost; a také od nikoho nečeká na svolení. Vysvětlení se dá najít v karmickém zákoně, který řídí i to, jak a kdy zemřeme.
Ve všech náboženstvích světa se uvádí, že nějaký posmrtný život existuje! Je však na jiné úrovni, než je naše tělesná existence, kterou tak důvěrně známe. Tělo zůstává po smrti v tomto hmotném světě, někdy je pohřbeno do země, někdy spáleno a v každém případě dochází pomalu či rychle k jeho proměně. „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ – tak to prostě je.
Lze namítnout proč, po úvodních slovech o konci života, o smrti, se uvažuje ještě o nějakém životě, když je tělo a člověk, jeho majitel, mrtev. Vysvětlení se zdá být prosté pro ty, kteří věří, že mají duši, a kteří souhlasně s tím také věří, že je duše nesmrtelná. S vírou v tuto duši je tu naděje, že se dá ještě NĚCO očekávat a že to může být impuls nezůstat jen pasivním čekatelem a raději jít tomu očekávání naproti, třebas jako duchovní hledač! Zatímco ti druzí, a je jich obrovská většina, mají zřejmě ve svých představách jen jedinou, bezútěšnou a smutnou budoucnost po smrti svého fyzického těla. Rozklad jako přeměnu v chladu, vlhku a tmě pod dvoumetrovým příkrovem půdy či žár ohně krematoria – moc naděje v tom není, že? Utěšuje je snad jen to, že o tom po smrti již nebudou nic vědět a také pocit toho, že žili tak, aby si života co nejvíce užili.
Duše, kterou patolog, ať by pitval, jak by pitval, v těle zemřelého člověka nenachází a tudíž na ni oficiální lékařská věda nevěří. Byť zná duševní projevy, duševní choroby, zná příčiny duševních traumat, říkáme běžně na mou duši, nebo že tělo bylo jako bez ducha…! Duše však pro věřícího existuje tak jistě, jako je tu za mnou klavír, jako že existuje vzduch, jako náměstí za oknem – ale pozor! Ta jistota existence duše je vskutku ještě mnohem větší! Proč? Protože to, co jsem jmenoval, jsou jen hmotné předměty, jsou to věci konečné a pomíjivé – klavír sežerou červotoči a jeho struny rez, vzduch se může změnit na nedýchatelný plyn a náměstí smete z povrchu země výbuch meteoritu! Duše je jen přístroji vědy neobjevitelná, je neuchopitelná, je neviditelná, není cítit, nemůžeme ji olíznout a ani ji neslyšíme. Ale existuje a je nesmrtelná! Je z jiného světa a z jiných plánů a to je podstatné!
Když řeknu, že teď, když ťukám do klávesnice, tady právě mluví stovky lidí, smějí se, pláčí, křičí či vzdychají, hraje tu hudba, probíhají tu sportovní zápasy, módní přehlídky, je tu válečná vřava či pohled do botanické zahrady, řeknete si, že jsem se asi zbláznil. Ale je to tak. Ano, jsou tu všude kolem nás vyzařovány desítky radiových, elektromagnetických, televizních vln různé vlnové délky, vysílání rozhlasových stanic, televize či přenosy mobilních telefonů. Ale nejen kolem nás, procházejí i našimi těly, mozkem, vnitřními orgány! Stačí mít však určitý přijímač, určité zařízení a máme zvuk, obraz a můžeme také s někým na stovky kilometrů hovořit. Dnes je to zcela banální věc a vývoj v objevování energií a jejich projevů půjde určitě ještě dál! A je tak těžké si představit, že někde v nás, ukryta pod různými příkrovy, je nějaká naše DUŠE, jako maličký kousek, jiskra či kapka nějaké velmi, ale velmi nestandardní energie, která prostě, ke smůle všech pochybovačů, není prostě jen objevena, identifikována a změřena! A věřím, že nikdy tomu tak nebude, přesněji, že to nikdy pozemská věda nedokáže, a že bychom si měli uvědomit tu obrovskou pošetilost se tím vůbec zabývat! Říká se, že Bůh je v nás, že je ve všem a je všudypřítomný. Tak proč jej hledat?
Každé záření, vlnění, každá taková zmíněná energie má nějaký svůj zdroj. Plutonium, srdce zvonu bijící do jeho tělesa, žárovka, naše ruka vyzařuje určitou jemnou energii, náš mozek vyzařuje a vysílá nepatrné elektrické impulsy… našli bychom jistě stovky dalších příkladů. Změřit napětí, kapacitu, amplitudu, kvantitu a další veličiny můžeme tam, kde známe zdroj. Ale co je zdrojem této neznáme energie, naší duše? Víme to, tušíme to…, je to Bůh, náš Stvořitel, Nejvyšší kosmická energie. Sv. Pavel říká Korintským: „My jsme přece chrám Boha živého.“ (6:16)
Ano, v každém z nás sídlí Bůh, každý má v sobě boží chrám, ve kterém sídlí božská esence – duše. A zásadní informací je také to, že: „duše vše oživuje, bez duše není život. Vše živé ve stvoření má duši, bez ní je každá hmota netečná!“
V této části uvedu s tématem související mystické doporučení pro náš život: „Smyslem našeho života by mělo být uvědomění si a poznání sebe sama jako té nehynoucí a božské podstaty v nás, poznání našeho pravého JÁ a pak Cesty, kterou je potřeba za života učinit, abychom se dostali, zdůrazňuji, za života dostali do spojení s naším Tvůrcem, s naší primární vůdčí Silou, s Bohem, od kterého jsme vzešli a u něhož máme pravý Domov a do jehož nekonečného Oceánu bytí se jednou vrátíme.“ A to poznání se týká právě jen duše. Tělo je pomíjivé a je to nástroj pro život v tomto hmotném světě. Nezbytné vybavení, takové, jaké má potápěč ve skafandru pro zkoumání podvodního světa.
Je také třeba zmínit něco o uspořádání vesmíru, vyšších světů či dimenzí. Jak říká Ježíš slovy evangelisty Jana: „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou!“ (Jan 14:2) Jak tomu rozumět? K objasnění je nutné vzpomenout biblickou cestu Adama a Evy, našich prarodičů, do tohoto hmotného světa. Co nám tato krásná alegorie prvotního hříchu říká? Jenom v krátkosti připomenu:
Tento příběh se udál na počátku celého stvoření, kdy Adam a Eva, jako ryze duchovní bytosti, nahé a čisté – tedy bez jakékoliv poskvrny a příkrovu, jsou Satanem svedeny. Eva, jako slabší polovina budoucí lidské populace, neodolá Satanově nastíněné představě a nabídce velké, přímo boží moci, která se podle něj dostaví po ochutnání zakázaného ovoce. V čem tato moc spočívá? Budeš mít svobodnou vůli, EVO, šeptal syčivě had – budeš si moci dělat, co chceš, budeš jako samotný Bůh. Eva k ochutnání svede i zbytek populace. Stvořitel to odhalí a tyto dvě vzpurné duše, které se vzbouřily proti jeho zásadní Božské vůli a zákazu, byly vyhnány z Ráje – dlužno podotknout, že to bylo z duchovního ráje, který mohl být zřejmě jejich (a možná i našim) trvalým bydlištěm. Na cestu je oděje do kožených suknic (důležité!! – ty suknice si prosím zapamatujme), Evě slíbí bolesti při porodu, oběma pak těžké získávání chleba k obživě. A Satan, ten had a padouch, který to všechno zavinil, ale který je také přesto výtvorem Nejvyššího, ten se chechtá z povzdálí, protože má zajištěn smysl života.
Thomas Cole – Vyhnání z ráje
Lidé si tedy jako na běžícím pásu závidí, lžou si, chtějí získávat výhody, podvádějí druhé i sebe, provádějí si jeden druhému různě odporné skutky a činy, stačí však i jen špatné myšlenky. A TO JE pak ten čistokrevný karmický zákon! Naši prarodiče získali svobodnou vůli k rozhodování se a tím k poznání dobra a zla v duálním světě, k uspokojování tužeb svých smyslů. A my si opravdu můžeme jako jejich potomci dělat co chceme. Jen si však poneseme následky – teď ovšem nemyslím udílení trestů za porušování světských zákonů – trest vězením neodčiní naše karmické dluhy, naše sklizně úrody budoucích plodů. Sklidíme stejnou úrodu, jakou jsme zaseli, říkal Ježíš a také dodal, že z tohoto světa (hmotného) neodejdeme, pokud nezaplatíme dluhy do posledního haléře! Myslí tím naše karmické dluhy a těmi haléři jsou všechny ty odplaty za naše činy. A tím odchodem po sklizení úrody, kterou je zřejmě i očištění se, není myšleno nic jiného, než návrat duše ke svému Otci, do původního duchovního Domova. POZOR ALE, nejen za činy, skutky a myšlení zlé, ale i odplata za skutky dobré nám tu zařídí, po určité době, nové zrození. To je hlavní role Satana či Negativního vládce, správa a dávkování naší KARMY a tak i našeho na důsledcích závislého a vyměřeného času.
Závěrem této vsuvky je dobré si ještě jednou připomenout pro někoho možná nepřijatelnou skutečnost, že Satan, jako negativní síla, je jen spravedlivým soudcem nad přidělováním naší úrody jako odplaty za naše myšlenky, skutky a činy. A jestliže jsem řekl to nové zrození, je již trochu jasné, že po smrti fyzického těla se musí ještě dít něco, co předchází tomuto novému zrození! Tedy smrt člověka jako fyzického těla + poté NĚJAKÝ přechodový stav + poté NOVÉ ZROZENÍ do nového těla = a tak STÁLE DOKOLA, což je ÁVÁGMAN, neboli kolotoč věčného přicházení a odcházení!
Přesvědčení o existenci vyšších světů, regionů, sfér či nebes, a navíc s uspořádáním v určité hierarchii, je opět společné mnoha náboženstvím a mystickým školám. Mystickými vhledy se lze dostat přímo do nitra člověka, projít určitou vstupní branou a poznat uspořádání mikrokosmu, který je uvnitř každého člověka, v tom chrámu Boha živého, v nás, a to takříkajíc na vlastní oči. Zdá se to neuvěřitelné, ale podle sdělení mystiků různých epoch a z různých zemí – je jedno jestli křesťanských, muslimských či s vyznáním indických božstev – lze toto poznání duchovních světů za určitých podmínek uskutečnit.
Zatím jsme si však pouze jisti, že existuje vnější vesmír, makrokosmos, s nekonečným počtem hvězd, galaxií a planetárních systémů. V krásném letním večeru se rádi do té zářící tmy díváme. To je ale jen ten hmotný vesmír, ve kterém je zcela jistě podobný život, jako je ten náš, a ten může být i zcela běžným. Ty jiné oblasti, jejichž existenci jsem před chvílí naznačil, jsou ale i tím největším dalekohledem pouze jen neobjevitelné. Ne proto, že by to bylo nějak daleko, ale proto, že je to právě ta jiná dimenze!
Ježíš řekl: „Nejsem z tohoto světa…“ Jistě tím nemyslel své tělo, které se narodilo jeho pozemským rodičům.
Nedávno byla uveřejněna zajímavá vědecká hypotéza, ve které se říká, že všechen ten viditelný, ale z větší části spíš jen tušený hmotný vesmír všech těch vzdálených galaxií, hvězdokup a mlhovin, tvoří jen asi 15% z celkové hmoty. Vědci to odhadují nějakými složitými, pro mne nepochopitelnými výpočty. Kde je pak ten zbytek?
Pro obsáhlost ale i složitost tématu teď jen stručně: V duchovních naukách jsou uváděny existence dalších světů – v Bibli o nich hovoří i sám Ježíš, kdy vysvětluje členu židovské rady Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ (Jan, 3:11,12)
Každý takový svět má svoje odlišnosti, strukturu, vibrace, svůj účel a může být také naším jazykem dosti špatně vysvětlitelný. Jak vyplývá ze samotného názvu – přívlastku duchovní – jsou tyto duchovními a tudíž nejsou hmotné! Umíme si představit něco nehmotného? I ten vzduch, který dýcháme, ale nevidíme ho, je hmotou. Boha a jeho nehmotná stvoření lze najít uvnitř a jejich dosažení není možné nijakým hmotným způsobem a hledáním za oblaky či ve vzdáleném koutě vesmíru, ale pouze způsobem bytí či vědomí. Proto bývá vstup do těchto duchovních regionů označován jako rozšířené vědomí, které vede až ke stavu nějakého nadvědomí. Bůh je přece také nazýván Oceánem Bytí nebo Oceánem Vědomí!
Logicky se naskýtá otázka, co je tím nástrojem na odkrývání hlubin našeho vědomí? Dnes se tato technika nazývá meditací, či duchovní praxí. V minulosti se nazývala modlitbou – anebo vnitřní modlitbou, modlitbou v tichosti, kontemplací, oddaností apod.
Vnitřní bytost člověka, jak bylo již řečeno, je rozsáhlou oblastí mikrokosmu, jejíž poznání vyžaduje zkušeného průvodce, protože jedině tak se lze vyhnout mnoha nebezpečím a nástrahám. Takovým průvodcem jsou Mistři, kterým byl i Ježíš, Buddha, Mojžíš a Kršna a další velké duše minulosti, které tenkráte měli a i dnes mají na světě jediný úkol – dovést duše lidí, kteří pro tuto cestu již „dozráli“ zpět ke svému Stvořiteli. To je jeden z nejvyšších božských zákonů, poslání Syna Boha. Téma kosmologie, uspořádání Stvoření, je ale velmi obsáhlé, téma informací o duchovní Cestě je ještě obsáhlejší.
A příště se již dostanu k samotné cestě duše po smrti fyzického těla podrobněji.
Václav Žáček, 10.10.2011
(základní zdroje – učení Sant Matu, univerzálního učení Jógy slyšitelného životního proudu)
