Nedávno jsem tady v souvislosti s jedním příspěvkem dost přemýšlel o reinkarnaci, metempsychóze, jako o opravdu hořké pilulce, která je o pádu člověka do tvora nižšího vývojového druhu pojmenovaném žížala!
Představím si, že jsem „zajímavý dědeček“, který chce zaujmout svého vnuka, třeba čtyřletého, důvěřivého, naslouchajícího. Vysvětlím mu na jejich zahradě, kde žijí i ty žížaly, svoji vzpomínku z dětství. A tak spolu nazdvihujeme kameny a vytahujeme je na světlo boží. A i ty malé, či ty tlusté, se svíjejí a kroutí a chtěly by zpět do své tmy! A protože jsem v podstatě dědeček nevědomý, vzpomenu si, jak jsem sám dokázal kdysi „trápit“ zvířátka. Pro pocit důležitosti ukážu vnukovi, že žížala jde /fuj/ přetrhnout, že jde i přeseknout sekyrkou…, že jde zkrátka zabít. To vnouče je nevědomé a ve svém věku na to má plný nárok. Já mu však pro pocit svého ega, důležitosti, pro pocit uznání v jeho očích, vysvětlil dosti hrůznou myšlenku. Oba se však smějeme, jak žížala při natahování praskne…! (Samozřejmě, nesmí nás vidět babička.)
Že je to celé nesmysl a hrůza? A nedějí se taková různá a hrůzná konání, nemohou být takoví lidé? A za týden, při další návštěvě, nalézám vnoučka, jak si na zahradě hledá žížaly již sám a jak, teď již pro moji potěchu a uznání jeho samého v mých očích, jeho malé osobnosti, je přede mnou zabíjí. A co je nejhorší, směji se společně s ním, protože jsem vlastně i v dospělém věku nevědomý. Jako dospělý člověk jsem však zasadil do rozumu dítěte hroznou vlastnost, necítit soucit, bolest u tvora, který žádný zvuk hrůzy ze svého zabíjení necítí. Vždyť žížala nekřičí, nenaříká…
Jak budu potrestán, jako jeho učitel? Budu vůbec nějak potrestán? (Samozřejmě, že musím vnoučka pod slibem zmrzliny přesvědčit, ať o tom nic neřekneme ani babičce, ani mamince.) Jakou setbu touto rádoby veselou historkou, kdy jsem jako dospělý, sice nevědomý člověk, pro svůj pocit důležitosti v očích dítěte zabíjel nevinného tvora, jsem zasel pro svůj budoucí život? Mohu se stát na stovky životů žížalou a být trhán a přesekáván?
Dá se namítnout, že žížala si přece nic neuvědomuje. Dá se ale také odpovědět: Jak toto víme na sto procent? Nemá snad žížala v sobě také tu Boží oživující podstatu, životní esenci, duši? Každý tvor má vrozenou obranu proti svému zabíjení, i když to zní blbě /v příkladu žížaly/, i touhu žít, instinkt se zachraňovat! Někdo utíká, někdo bojuje, jiný se v samotném aktu zabíjení brání až do samého konce, ač nemá šanci.
Choval jsem se ve vymyšleném příběhu jako zvíře? Ne, choval jsem se především nelidsky, byl jsem jako to zvíře, ač jsem na rozdíl od něj nepotřeboval maso žížaly pro svoji potravu! Příroda se zdá být krutá, kos sezobne žížalu a ještě živou ji nese do hnízda svým mláďatům. I
krtek si najde žížalu jako opravdovou pochoutku. Kočka svou přirozeností chytne a zakousne krtka či kosa. Kočku honí pes a ta chuděrka vystrašená vyběhne do koruny stromu, kam za ní pes nemůže. Psa za jeho chování vůči kočce a svůj přirozený /možná že radostný/ štěkot,
přetáhne jeho majitel něčím přes hřbet. Svět má svůj řád a ten, ale ten, kdo ho porušuje, je především člověk.
Závěrem je důležité říci, že v této škole života má každý člověk jedinečnou šanci postoupit výš, přestat nejen zabíjet, či nechat pro sebe zabíjet, ale skončit i s takovou „maličkostí“, jako je mít třeba i jen zlé myšlenky. Že se však může člověk, to hrdé stvoření s chrámem Boha živého uvnitř sebe, za určitých okolností reinkarnovat i do žížaly, to je pro mne zřejmé. Proto to tu celé takto složitě objasňuji. Karmický zákon setí a sklizně je totiž neúprosný a veskrze spravedlivý.
Co by udělal ten správný dědeček? Ano, odvalil by kámen, ukázal vnukovi žížalu, kterou by ale nechal uprchnout do svého otvůrku, do své vlhké tmy. A vysvětlil by mu, že je užitečná, že vyrábí humus a že, a to není nic zlého, je potravou pro ptáčky. A ti že nám přece zpívají a také ošetřují od různých zlých brouků naše ovocné stromy, které nám pak dají ta krásná jablíčka. A společně by toto poznání šli říci babičce a mamince a dali by si zmrzlinu!
Václav Žáček /venda/
