Během uplynulého století vykrystalizovalo několik nebezpečných iluzí, kterými se lidstvo opájelo a dosud opájí. Jednou z nich je vědomí, že člověk je pánem tvorstva a s tím související iluze o „poroučení větru a dešti“, vítězství vědy nad tajemstvím přírody, víra ve všemocnost technického vzdělání a samozřejmě myšlenka, že Bůh je zbytečný jako tmářství odsouzené k zániku, myšlenka, že to člověk stvořil Boha atd.
Nejsou to iluze nikterak nové, protože v historických obdobích vývoje lidstva již několikrát sehrály značnou roli. Neměly však dostatečnou váhu, aby výrazněji ovlivnily průběh vývoje starověkých civilizací. Hlavní roli zde hrála náboženství různým způsobem spjatá s přírodou, která byla tím hlavním a limitujícím faktorem ovlivňujícím každodenní život člověka všech dob. Každodenním pozorováním účinků přírodních zákonů postupně v různých částech světa docházelo k možnostem vzniku dokonalejších způsobů poznání role člověka zde na Zemi a vesmíru, a tím i následného materiálního vzestupu. Proto tehdejší nám známá náboženství, zejména antická, odrážela tehdejší úroveň poznání hmotných i nehmotných struktur.
Tento vývoj pokračoval v různých částech světa a mnoho známých civilizací vykazuje nápadné shody ve vnímání jednotlivých božstev. Rozdíly tkvěly jen v pojmenování, kde sehrál svou úlohu jazyk a prostředí, ve kterém se vyvíjel až do podob, které se uchovaly až k moderní historii. Staroindická božstva se nápadně shodují se svými ekvivalenty u starých Egypťanů, Řeků, Římanů, Germánů. Proč tomu tak je, není příliš složité poznat. Je to proto, že dříve byli lidé schopni jemnějšího vnímání, než je tomu dnes u člověka otupělého staletím výchovy, připoutaného k hmotným „hodnotám“ a intenzivně zpracovávaného médii. Logicky se nabízí jednoduché vysvětlení. Lidé napříč civilizacemi a kulturami viděli stejné věci a začlenili je do svých životů, do výkladu světa, do náboženství. Všude také pozorujeme vzestup a pád zapřičiněný stagnací a postupnou erozí těchto náboženství. To ale není předmětem tohoto příspěvku. Vyžadovalo by to prostor celé knihy, k uvedení veškerých podobností a souvislostí. Přesto je nutné se o tom zmínit, aby postupně mozaika nabývala tvaru.
Kontinuálně se tak poznání vyvíjelo až do dnešní doby. Dejme tomu k 20. století, které si většina z nás dobře pamatuje a v němž se odehrálo tolik zásadních událostí jako nikdy předtím… Dvě světové války a ještě ta třetí studená, čtvrtá s terorismem a osvobozenecké boje, třídní boje, rasové boje, boje za mír, boje za pokrok, boje za rovnost pohlaví… Výsledkem bylo více mrtvých než za celá tisíciletí předtím. Nade vším trůní člověk a jeho vědeckotechnický pokrok.
Lidé se naučili pracovat s iluzemi a vytvořili z nich účinný nástroj k ovládání bližních. Poté, co rozbili chrámy antických bohů, ukřižovali skutečného Božího vyslance a vytvořili několik kultů, které tento akt oslavovaly a ještě oslavují, postavili několik obětních míst, která se zachovala až do dnešních dnů a postupně nahradila předešlá.
Nejrozšířenějším kultem dneška je „Zlaté tele“, kterému bylo přineseno jen během 20. století nesčíslné množství obětí. Lidí i zvířat. Kult se několikrát přejmenoval a prošel řadou herezí, které se ukázaly jako příliš radikální a málo trvanlivé. Navíc hrozilo nebezpečí, že se nedostane na všechny velekněze.
Ideje zaseté Karlem Marxem vzklíčily v Rusku během první světové války a ve stalinském Sovětském svazu a jím ovládaných satelitech a dalších, které se dostatečně inspirovaly. Přinesly přímou či nepřímou oběť řádově v desítkách, pokud ne ve stovkách miliónů (je nutno započítat i africké a asijské země, které se pokoušely tento kult zavést). Tou iluzí byl všeobecný blahobyt a pokrok. Ne jednotlivý člověk, ale jakási bezejmená masa. Ta se stala neforemnou podstavou oltáře, na níž bylo nutné modlu náležitě uctívat.
Stručné odhady uvádějí, že iluzi tohoto materiálního a kulturního blahobytu, všeobecného štěstí a rovnosti mezi lidmi padlo za oběť okolo 10 miliónů lidí v samotném velestánku kultu, v Sovětském svazu, další desítky miliónů si vyžádal blahobyt v Číně (i dnes se nemohou historici shodnout na tom, kolik obětí v Asii vlastně bylo) a poměrně podobnými čísly je možno disponovat i v Africe. Tato čísla se týkají pouze obětí hladomoru. Kult blahobytu oslaven smrtí hladomorem, coby následkem praktikování. Zvláštní paradox, kterých je v uplynulém i tomto století plno…
Neuvádím zde jiné formy obětování spojené s tímto kultem, jako například zastřelení či umučení v důsledku nedostatečné aktivity při uctívání, nebo jako následek projevů odchylek, nebo vlažnosti víry. Středověká inkvizice byla taková primitivní příprava k tomu, co nabízí věk kosmických letů, atomové energie…
Podobný kult s mírnou odchylkou byl zaveden v Německu, kde se „zlaté tele“ oslavovalo v podobě blahobytu pro neurčitě klasifikovanou národní a rasovou skupinu vyznavačů. Ke svému udržování potřeboval kult permanentní očistu vyznavačů a rozšiřování prostoru pro budoucí vyznavače. Toho bylo třeba dosáhnout železem a ohněm. Počet obětovaných nikterak nezaostává za předcházejícím kultem.
Během těchto experimentů došlo k poměrně značnému vývoji sofistikovaných metod získávání a udržování vyznavačů. Základem se stala iluze svobody a blahobytu, která se jeví jako zdaleka nejtrvanlivější. Základním článkem této víry je jako u předchozích strach. Nicméně ne přímo strach z obětování, ale strach ze ztráty. Tudíž na jedné straně je plápolající oltář s nápisem „volný trh“, kolem něhož se shromažďují relikvie symbolizující jeho nástroje moci. Jídlo, spotřební zboží, nákupní centra, multikina, sexshopy, turistická letoviska apod. Čím aktivnějším stoupencem kultu se člověk stává, tím víc nástrojů získává. Více jídla, spotřebního zboží, zážitků apod. Tím automaticky také roste jeho vliv a moc nad ostatními stoupenci, kterým se tak stává inspirací pro svou výkonnost, odhodlání.
Tento způsob je zatím ze všech kultů nejtrvanlivější, protože svým věřícím přináší hmatatelné výsledky rychleji, bezprostředněji. Ne až někdy v budoucnu. Jako bonus je zde ještě faktor další – iluze. Iluze, že vše je jaksi v souladu s řádem vesmíru. Velekněží tohoto kultu rádi mluví o Bohu, svobodě vyznání atd. Vše ale musí být přísně v rámci praktikované modloslužby. Tedy i Bůh má tomuto kultu sloužit, nikoli naopak. Heretici a altruisté, kteří by tento rámec jakkoli překračovali, se dočkají rázného vyobcování. Neděje se tak již formou fyzického trestání či upalování. Prostředky jsou sofistikovanější, propracovanější a „lidštější“.
S rozvojem masmédií přišla ideální příležitost ve využití tohoto nástroje a jeho začlenění do věrouky. Komunisté i nacisté tento nástroj objevili a využili. Neměli však dost času, aby ho plně rozvinuli a dovedli k dokonalosti. Tato doba přišla až později. Nyní je to již jeden z účinných nástrojů kultu. A tvrdě dopadne na všechny, kteří by se chtěli vymknout. Jsou rychle odhaleni, je jim nasazena kacířská čepice a následně jsou samotnými stoupenci vypoklonkováni. V této době se nyní nacházíme. Ovšem nelze si nepovšimnout značně pokročilé eroze. Omítka z oltáře odpadává a nyní se drolí samotný podstavec, přičemž cihly padají na hlavy jeho stoupenců. Jako kdyby se modla začala hroutit sama do sebe. Samotní velekněží nyní jeví známky značného neklidu a nervozity, kterou při jednotlivých modloslužbách zakrývají neupřímné úsměvy a radostná proroctví. Obří modla však již nemá dost many, která by stačila k nasycení…
Hubert Bruss
Poslední články autora:
