K napsání pár myšlenek mne inspiroval krátký článek, ve kterém bývalý ministr spravedlnosti uvádí výraznou budoucí změnu v lidmi vytvořeném zákoně – zvíře již napříště nebude posuzováno jako věc. Uvádím jeho stručnou informaci:
„Že zvíře není pouhá věc, chápe asi každý, kdo doma nějaké má. Znamená pro nás mnohem víc. Je pro nás partnerem v osamění, věrným přítelem a společníkem. Je ostuda, že až dosud občanský zákoník nereflektoval, že zvíře není věc, ale je živá bytost jako my.
Právě proto jsem po vzoru německého zákoníku prosadil změnu, která přispěje k vyšší ochraně zvířat. Na zvíře se bude nahlížet jako na smysly nadaného živého tvora, který má zvláštní význam a hodnotu.
Při ochraně života či zdraví života zvířete bude právně možné způsobit i škodu – například zachránit cizího psa z rozpáleného auta i za cenu rozbití okénka. Pokud někdo ublíží zvířeti, bude povinen uhradit náklady na léčbu, a to i kdyby přesáhly cenu zvířete. Vyšší ochrany se dočkají také majitelé zvířat, v potaz bude brána i jiná než peněžní hodnota zvířete, například citový vztah. Nový občanský zákoník dává majiteli mazlíčka právo na náhradu takzvané ceny zvláštní obliby, to znamená nemajetkové újmy, kterou utrpí, pokud mu ho někdo zraní nebo, nedej bože, zabije.
I v tomto směru se náš právní řád konečně dostává na úroveň obvyklou v západní Evropě.“
Autor Jiří Pospíšil, převzato z Parlamentních listů, 18.10.2013
Zvíře podle našeho poznání tu bylo zcela jistě dávno před námi, před lidmi. Na naší planetě žije několikanásobně více zvířat, než lidí, a to druhově velmi rozmanitých. Běžné je, že takřka všechny druhy zvířat žijí, byť v malém procentu, v zajetí proto, abychom si je mohli prohlížet. Spoléhat na setkání člověka se zvířetem ve volné přírodě by nám jejich rozmanitost nedovolilo poznat. Za svůj život jsem z těch vyšších tvorů potkal v lesích našich zeměpisných šířek kance, bachyni s mláďaty, lišku, srnčí zvěř, zajíce, jezevce, kunu, veverku, ondatru, polní hraboše, užovku, zmiji. Nějaké čolky, ještěrky, ryby a ptactvo nikterak nepočítám, i když takové labutě či pozorování migrujících ptáků na jaře či na podzim na „jejich“ rybnících je velkým zážitkem. V horách se potkáte s kamzíkem, v Indii jsem se běžně setkával s opicemi, které dokáží lidem dost znepříjemňovat život. V jednom penzionu byla i ve vyšších patrech okna s mřížemi, jinak ale nebyla zasklená. Toto jednoduché zařízení je tam nainstalováno právě kvůli nechtěným návštěvám jinak roztomilých opiček, které jsou velkými zloději.
Člověka doprovází od nepaměti domestikovaná zvířata; jednak ta určená pro práci, jako jsou koně, osli, dřív často krávy či voli tahající povozy. Pro mléko či vlnu jsou tu kozy a ovce, na maso prasata a dnes i běžně v oborách chovaní daňci či mufloni. Velkou skupinu tvoří zvířata, která často obývají s lidmi jejich bytové prostory a patří tak do domácnosti. Nejbližším přítelem člověka z živočišné říše je pes, ať již hlídací plemeno či jen společenské, v mnoha rasách obzvláště k tomuto účelu vyšlechtěných. Zrovna tak je často domovem u lidí kočka a dále pak okrasní ptáci, želvy či akvarijní rybky. Setkat se lze běžně s domácím chovem králíků, drůbeže, ale i různých atraktivních hrabošů, křečků, morčat, ale i hadů, ptáků – dravců či cizokrajných brouků.Ještě nedávno jsem s jedním právníkem vedl spor o tom, zda zvíře je věc či nikoliv. Věc, například deštník, můžete někde lehce zapomenout, zapomenete někde svého psa? Věc, třeba hodinky, můžete ztratit; domácí zvíře vám může maximálně utéci či se zatoulat. Věci více podléhají módním vlivům, chcete mít moderní pračku a nebo po dvou třech letech užívání si koupíte nový vysavač. Pes či kočka mají vyměřenu délku svého života, stanou se našimi přáteli a říci si po třech letech, že si pořídíte nové, modernější plemeno, je dost hloupé. Jak byste to tomu ještě mladému psovi či kočičce vysvětlili, že se vám líbí jiný pes či kočka? Našemu televiznímu přijímači nebo holícímu strojku nevyprávíte nic ze svého života – asi bychom se museli cítit jako blázni. Ale často máme na klíně kočku či u nohy odpočívajícího psa a je pro nás zcela běžné, že s tímto zvířecím partnerem rozmlouváme a svěřujeme mu – jí, právě proto, že to na nás nemůže vyzradit, často i důvěrné informace. Zvířata vnímají náš hlas, poznají zlobu a naše nálady. Radují se s námi, nezapomenou na nás i po dlouhé době naší nepřítomnosti. Jedinou odměnou za jejich věrnost a často i služby je to, že je krmíme. Nepustíme přece kočku či psa ven s tím, aby si něco sami ulovili. Dnes je tak velkou položkou některých rodinných rozpočtů speciální krmivo s vitamíny a minerály pro jejich dobrou kondici. Často domácí zvířata trpí i civilizačními chorobami, a tak nějakou korunu vydáme i za léky. Pro některé lidi je zvíře jediným společníkem v jejich např. osamělém životě a nikdy by svého zvířecího partnera za žádnou věc nevyměnili.
Na závěr opíši zkráceně příběh jednoho věrného psa, který má dnes dokonce pomník /z knihy „Výživa pro člověka a zemi“ autor Christian Opitz/:
„Bobby byl pouliční pes bez pána, s nímž, jako s většinou jeho spolutrpitelů, lidé špatně zacházeli a který si musel svoji potravu vyhledávat na smetišti. Jednou se však nad ním slitoval místní starý a těžce nemocný muž jménem Jock. Sám pro něho nemohl udělat víc, než mu koupit oběd v restauraci. O něco později Jock zemřel. K procesí hostů za rakví se připojil i Bobby a po pohřbu si sedl vedle hrobu svého zemřelého dobrodince. Zaměstnanci hřbitova se ho snažili odehnat, nejprve kopanci, pak i házením kamení. Ale pes si své místo statečně bránil. Od té doby opouštěl svou „hrobní stráž“ pouze jednou denně odpoledne, aby rychle našel něco k snědku. Jinak seděl s neotřesitelnou věrností vedle Jockova hrobu ve dne v noci, v létě či v zimě 14 let. Když zemřel, byli lidé tak pohnuti velkou vděčností malého psíka, že vzpomínku na něj a jeho věrnost zvěčnili pomníkem (pomník stojí v Edinburghu, ve Skotsku, na náměstí Greyfriar Square).“
Je docela na místě otázka – co zvířecí duše, existuje – neexistuje?
Václav Žáček /Venda/